KOUZELNÉ SÍDLO - 1.díl - Martina

26.07.2023 11:13

Mám to štěstí, že ráda jezdím stopem. A tím, že jsem docela hezká, musím přiznat, jsou moje šance ještě větší. Přiznám se, že občas využívám svých křivek ke zvýšení štěstí: když se rozhodnu vzít si jen své bílé tílko s výstřihem, jako dnes, udělám opravdu dojem. Pevně omotaná bílým spandexem se má prsa jemně vlní nahoru a dolů, bez překážek jakékoli podprsenky. A dole jako by se moje nohy vynořovaly z džínů jako dvě divoké řeky. Nikdy nemusím čekat déle než pět minut na kraji silnice, než auto zastaví. Pomohlo mi to snížit náklady na mé četné cesty po Státech.
Jsem z malého města, je šest hodin a mířím na jih po dlouhé a prázdné silnici. Jako obvykle u mě rychle zastaví auto a vyrážíme do lesa před námi. Ale s tím chlapem se moc daleko nedostanu, on se stáčí na východ po 55, zatímco já musím dolů na jih. Ale byla to příjemná hodina. Poté, co jsem vystoupila, vzal směr 55 a zmizel v lese. Tehdy mi to došlo; v šest hodin, i při mém štěstí, tudy moc aut neprojíždí. Co mám dělat? Nemohu jít 60 mil zpět do města a dobře vím, že přes les to trvá mnohem déle. Pevně jsem si sepnula vlasy a vydala se hlouběji do lesa.
Teď je osm a po dvou dlouhých hodinách chůze lesem vidím, co by mi mohlo zachránit život; malé, slabé světlo. Jdu teď mnohem rychleji, skoro k němu běžím; večer je v lese opravdu tma a zima. K mému překvapení a úlevě je to dům, který vypadá, jako by tam najednou vyrostl, a k velkým dveřím nevede nic víc než malá stezka. Dobří bohové, je to opravdu velký dům, takové sídlo v lese! Ale právě teď je mi úplně jedno, že tohle staré sídlo vypadá dost divně a jen procházím světlým křovím a klepu na dveře.
O dvě zaklepání později konečně slyším kroky zevnitř, které se rychle blíží ke dveřím. Za otevírajícími se dveřmi se na mě vřele usměje žena kolem čtyřicítky a po rychlém pozdravu mě požádá, abych vstoupila dřív, než stačím něco říct.
"Takže, mladá cizinko, odkud přicházíš?"
"Vlastně z mnoha míst, ale dnes jdu z města kousek za lesy."
"A jakému potěšení vděčíme za tvoji návštěvu?" Řekla svým sladkým hlasem.
"No, zkoušela jsem autostop, ale v tuhle denní dobu jsem neměla vůbec štěstí." Snažím se vypadat, jako bych byla bezmocná holčička: snad aby mě pozvala na noc?
"Neměla jsi štěstí takhle oblečená?" Zasmála se a dlouze se na mě podívala odzhora dolů. "Je to docela kuriózní. Ale ničeho se neboj, můžeš tu přespat, jestli chceš."
Pak se otočila a zamířila do kuchyně, zatímco mi řekla, abych se chovala jako doma. Oděná pouze ve velkých, ale tenkých domácích šatech (které mým očím umožnily vidět část jejího bohatého a pevného dekoltu) hladce odešla. Opravdu mě překvapily její světle hnědé vlasy, které jí v jemných kadeřích splývaly až na stehna. Nechci říct, že se mi ty moje nelíbí, ale občas si zrzka prostě přeje na chvíli změnit barvu.
Každopádně jsem stále docela překvapená její neuvěřitelnou pohostinností, ale jak řekla, cítím se jako doma. Po odložení tašek jsem zahnula za roh a ocitla se ve velkém obývacím pokoji. Když jsem se posadila, slyším, jak se mě z kuchyně ptá, jestli nechci něco k pití.
"Voda by mi stačila." Ale ještě jednou mě překvapila. Naklonila hlavu za kuchyňským koutem a usmála se.
"Ale no tak, jestli se domníváš, že jsi šťastná, že jsi mě našla, buď kreativnější a zkus své štěstí znovu. Cokoli budeš chtít, budeš to mít. Neboj se, zkus to!"
Možná ovlivněná tónem jejího hlasu, šťastná, přemýšlím, co bych si mohla přát. "Pina-Colada, virgin." Byla moje odpověď.
Opakuje moje poslední slovo, ale tentokrát jako otázku. "Virgin?"
Odpovídám se smíchem. "Ne tak docela, ale mám ráda své nápoje tímto způsobem."
Právě když jsem pronesla své poslední slovo, zahnula za roh s mou Pina-Coladou v ruce. "Tady máš, studenou Pina-Coladu, pro pannu..." Podívá se na mě s širokým úsměvem a posadí se vedle mě.
Zmateně se ptám; "Jak jsi to udělala tak rychle?"
"No, vidíš,...jak bych to řekla: tento dům je kouzelný."
I když se tvářila vážně, nemohla jsem si pomoci, a usmála se. Pak pokračovala s novým úsměvem;
"Nesměj se, brzy uvidíš, že je to pravda."
"Dobře, chci ti věřit. Nemůžu teď říct, tak ani tak, ale chci!"
Po několika dalších úsměvech jsem dopila a po odebrání prázdné sklenice vstala a odešla zpět do kuchyně.
"Pokud si teď chceš vzít tašky do pokoje, ukážu ti, kde strávíš noc."
"Žádný problém."
Vyšly jsme po schodech, abychom nakonec skončily ve druhém patře, které je stejně velké jako první a přízemí. Nahoře je dokonce kompletní koupelna a čtyři ložnice; čtyři velké ložnice. Dvě z nich se zdají být použité, dvě další vypadají spíše jako pokoje pro hosty. Když viděla mé oči, jak se dívám do jednoho z pokojů, řekla mi, že Mary a Klaudia, její dvě dcery, se brzy vrátí. Zdá se, že všechny tři žijí samy na tomto obrovském domě a ona neřekla ani slovo o manželovi. Znovu mě žádala, abych tu byla jako doma, a ptala se mě, jestli jsem měla večeři. Jakmile jsem jí řekla, že ne, odešla z pokoje. Než sešla ze schodů, požádala mě, abych se vrátila dolů asi za patnáct minut, že se bude podávat večeře.
Poté, co jsem hodila tašku na velkou židli, padla jsem zpátky na obrovskou postel a dlouze a nevěřícně povzdechla. Co je to za podivný dům a ta podivná žena? Jak mohou žít tady v lese? Najednou si všimnu, že jsem neviděla vůbec žádné rádio, televizi ani telefon. Rozhlížím se po svém pokoji a opravdu tam nic takového není. Dekorace a styl nevypadají staře nebo tak, ale moderní vymoženosti neexistují. Sundávám si kraťasy a tílko a oblékám si staré tričko, které mi sotva zakrývá hýždě.
Když se na sebe dívám do nástěnného zrcadla, vzpomínám na střední školu před dvěma lety. Jako jedna z roztleskávaček byl výběr přítele důležitý. Když jsem se rozhodla pro rande s Markem, viděl to jako boží milost. Alespoň mi to tak řekl. A pokaždé, když jsem si oblékla toto tričko na spaní, obvykle pod ním nic nebylo, vždy žasl nad dráždivými křivkami mých stehen, které se plynule přetvářely v mé hýždě. Ale tentokrát si pod touto vzpomínkou naplněné tričko vezmu kalhotky a své černé boxerky.
Když jsem hledala své boxerky, dáma (která se mě neptala na jméno a naopak) vstoupila do mého pokoje a řekla mi, že večeře je hotová.
"Moment, stále hledám své boxerky."
"Ach, nestyď se za své krásné nohy." Pak mě vzala za ruku a odvedla mě z místnosti. "Budu tu jen já, ty a moje dcery. A neboj se žádných návštěv, jsi první, koho máme za poslední měsíce."
Po krátkém zaváhání ji následuji dolů a uvědomuji si, že má úplnou pravdu. V jídelně mě ale čeká další překvapení. Nejenže připravila večeři, připravila přepychové jídlo, které se hodí spíše pro krále než pro mě. Dívám se na ni s tisíci otázkami v očích, ale jediné, co mi dává za odpověď, je rychlý úsměv a;
"Myslíš, že se ti to bude líbit?"
Když si sedám, dělám hlavou „ne“, nevěřím tomu, co vidím. Je tam prostě všechno. Všechno tohle pro mě připravila a asi za deset minut? To je nemožné. Vytrhla mě z mého úžasu tím, že se mě zeptala;
"Takže, jak se jmenuješ, cizinko?"
"Tanya a ty?"
"Juliette. Vím, že to zní divně, ale moji rodiče studovali literaturu, když jsem byla počata." Usmála se a dokonce se i trochu začervenala! "Co mám říct!"
"Není to divné, je to neobvyklé, ano, ale ne divné. Vždycky mi to jméno připadalo dost zvláštní."
"No mě taky. Ale teď jez, než to vystydne!"
A začala sama jíst. Během dlouhé večeře, kdy jsme mluvily o minulosti a plánech do budoucna, jsem se dozvěděla, že její "Romeo" zemřel před 6 lety. Byl nemocný 3 roky a všichni věděli, že ta chvíle dříve nebo později přijde. Ale teď všechny ženy žily šťastný život v tomto neuvěřitelném domě.
Jak čas plyne, začínám vážně přemýšlet, jestli tady magie opravdu existuje. Zvažme tyto dvě věci; mluvily jsme o hudbě a já jí řekla, že miluji irskou hudbu. Pak vzala dálkový ovladač a jednoduše zapnula systém. Uhodnete, jaký typ hudby už byl v CD přehrávači? Ano, byli to Irové, byli to Chieftains. Ale jedna věc zvláštní na tomto systému byla, že byl někde schovaný, já neviděla vůbec žádné reproduktory. Zdálo se, že hudba přichází odevšad. Po večeři jsme se vrátily do obývacího pokoje a tentokrát jsem si všimla obrovské knihovny na zadní stěně. A když jsem procházela názvy, každý z nich zazvonil. Buď jsem je četla, nebo jsem o nich něco slyšela. Jak to mohlo být? Pořád nevím.
Teď je půl desáté a najednou se mě ptá, jestli si nechci zaplavat. Říkám ano, přesně tak jsem si potřebovala odpočinout od toho divného dne, který jsem měla. Bez váhání jí říkám, že se převléknu a obléknu si plavky a vyběhnu nahoru do svého pokoje, jako by to byl můj vlastní domov. V místnosti přemýšlím o všech legračních věcech, které se staly od mého příchodu, ale ne dlouho, protože jsem se rozhodla, že dokud nebudou hrozivé, nebudu se s nimi obtěžovat. Když se vrátím dolů a zabočím za kuchyňský kout, vidím přes dveře bazén. Je to samozřejmě dlouhý bazén s tlumenými světly. Juliette už je uvnitř a pomalu plave. Dojdu k okraji a ponořím nohu do vody. Někde mezi 25 a 28 stupni, teplota je perfektní. Ale s malým šokem si uvědomím, že Juliette plave nahá. Všimne si mé reakce a zeptá se mě, jestli bych chtěla, aby si něco oblékla. Říkám jí;
"Ne ne, jen mě to překvapilo."
"Myslela jsem si to."
"Proč sis to myslela?" Ona je telepat!?!
"Viděla jsem tě, jak ses dívala na moje domácí šaty, a tenkrát ses nezdála být stydlivá..."
Ale teď jsem. S falešným úsměvem se na ni podívám a konečně se smiřuji s tím, že mě přistihla už dříve. "Promiň..."
"No tak, nestyď se mé dítě." řekla se smíchem. "Nesním tě!"
A v duchu si říkám "No, nikdy nevím, staly se tu divné věci..." Zatímco scházím po třech schodech do bazénu, nemůžu si pomoct a představuji si její hlavu mezi mýma nohama a pocit jejího jazyka ve mně. Malé pálení, které v sobě cítím, probouzí moje bradavky, které se teď docela hrdě tyčí proti mým tenkým plavkám. Nejspíš si bude myslet, že je to tou studenou vodou... Skrze naše dovádění v bazénu jsem se několikrát dotkla paží jejích prsou a nohama jejích hýždí. Může být mnohem starší než já, ale dala bych cokoli, abych měla takové tělo, až dosáhnu jejího věku. Pevná a přitom hladká, štíhlá, a přesto prsatá, velmi prsatá... Prolomila dlouhé ticho, zeptala se mě;
"Mohla bys mi rozpustit vlasy?"
"No, jestli chceš." Při tom jsem je nechala spadnout na ramena a na záda. Špičky se dotýkaly vody a sahaly jí až do poloviny zad. Přišla ke mně a požádala mě, abych se otočila. Vzala moje vlasy do rukou a hrála si s nimi; kroutila je, vytahovala nebo narovnávala, aby viděla, jak jsou ve skutečnosti dlouhé. Během toho a těch drobných řečí o mých a jejích vlasech mi pohybovala rukama a prsty na zádech. Nevím, jak to dělala, ale její tělo je opravdu horké. Nejen obrazně, ale horké, jako kdyby měla vysokou horečku nebo co. Musím mít chladnější tělo, když na mě působí tím dojmem, ale stejně by mě zajímalo...
Když posunula ruce zpět nahoru od konečků mých vlasů, nechala prsty dotknout se kůže mých boků až pod mé paže, než je obtočily kolem mého krku, aby mě znovu chytila za vlasy. Pokaždé, když to udělala, její prsty se stále více přibližovaly k bočním křivkám mých prsou. Musím se přiznat, že moje jednodílné plavky mají nízká, velmi nízká záda a že otoky mých prsou jsou jasně viditelné ze stran. Když se mě zeptala, jestli se mi to líbí, prstem obkreslila hladký obrys mých prsou. Asi jsem to chtěla, ale je mi to vlastně jedno. Nedělá to příliš zřetelně, abych mohla zareagovat, ale dost na to, abych ucítila na prsou ženský dotek. Trochu se usmívám, když vidím, jak se mi vracejí k životu bradavky, které se prodírají mými bílými plavkami. Pak pomalu jdu ke schodům, s ní těsně za mnou.
Když se osušíme, odloží si župan a otevře mi dveře na terasu. V tu samou chvíli se přes kuchyň a vestibul otevřely vchodové dveře a dovnitř vtrhly dvě dívky v mém věku. Zdá se, že se dříve bavily, protože se smějí a mluví dost nahlas. Když mě uvidí, ztichnou. Ale o vteřinu později jsou jejich úsměvy zpět a se zvědavostí v očích jdou ke mně a jejich matce. Jedna z nich je asi mojí výšky, 165 cm a má dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí splývají v dlouhých kudrlinkách přes záda. Se zářivě zelenýma očima a tělem, které bych jí mohla závidět, je její krása prostě ohromující. Ta druhá, s kudrnatými blond vlasy po lokty, má hluboké černé oči, což dělá neuvěřitelný efekt. O něco kratší než její sestra, ale vypadá stejně jako její sestra. Lahodná prsa vypadají mnohem větší.
"Kdo je to, mami?"
"Je to náš host na noc. Tanya, to je Mary (zelené oči) a Klaudia (blond vlasy). Myslím, že spolu budete vycházet dobře."
"Neboj se mami, s tak úžasným hostem, jako je ona, neuslyšíš, jak si stěžujeme." směje se Klaudie.
Můj obličej rychle rudne, ale jejich úsměvy mi dávají něco k zamyšlení. Když Klaudia uvidí můj obličej, přijde ke mně;
"Nestyď se Tanyo, jsi krásná a není se za co stydět, že?"
Za odpověď jí věnuji jen trapný úsměv, ale to jí stačí. Obejme mě pažemi a poté vezme mou ruku do své a zeptá se mě, jestli s nimi nechci v jejich pokoji poslouchat nějakou hudbu. "Samozřejmě, to by bylo hezké." Těsně za ní běžím po schodech nahoru. Mary je těsně za mnou a já kupodivu cítím na svém těle upřený pohled jejích očí. Nechci říct, že se mi to nelíbí, ale přijde mi to divné.
Zbytek večera trávíme tím, jak jsem řekla: posloucháme hudbu. A samozřejmě jsme si hodně povídaly. Po pouhých několika minutách jsem se přestala stydět a uvědomila jsem si, že jsem měla větší štěstí, než jsem si myslela, že jsem našla tento dům v lese. Mary a Klaudia jsou opravdu milé a jejich totální nedostatek bázlivosti je docela osvěžující. Po obvyklém rozhovoru s mými přáteli doma jsou konverzace, které tu dnes večer mám, prostě úžasné. Mají stejný postoj ke svému tělu. Klaudia nosí jen kalhotky a podprsenku, zatímco Mary si dokonce sundala podprsenku, než si oblékla tričko. Otočila se, než to udělala, ale i tak jsem docela jasně viděla hladkou křivku jejího pravého prsu. Strávily jsme večer všechny tři sezením na Maryině posteli a byl to opravdu zábavný rozhovor. Právě teď jim vyprávím o Jonathanu Francisovi, zvláštním příteli, kterého jsem měla před 4 lety. S Mary po mé pravici a Klaudií po mé levici musím neustále otáčet hlavu ze strany na stranu, abych mohla mluvit. Když dokončím svůj příběh, lehnu si na záda na velkou manželskou postel. Dělám něco takového pokaždé, protože uzavření mého vztahu s ním bylo docela zvláštní.
Každopádně jsem stihla natáhnout nohy, Klaudia se natáhla vedle mě na postel tváří dolů, přejela mi levou paží přes hruď, aby mi ji pak obtočila kolem krku a opravdu se ke mně přiblížila. Cítím, jak se celá její levá noha dotýká mé a ještě jednou, je to neuvěřitelné teplo. Naposledy se pohnula, přiložila své levé ňadro na můj hrudník a pravé se přitisklo k mé široce otevřené paži. Doslova mě pálí její kůže. Ale jedna věc, kterou teď zjišťuji, které jsem si dříve nevšimla, je, jak jemná a hladká je její pokožka. Mám nějaké lesbické zkušenosti ze střední školy a vím, že nic není hladší než ženská kůže. Ale tohle je prostě neuvěřitelné. A moje zážitky nikdy nezašly dál než k polibkům. Nevím proč, ale mám pocit, že dnes večer dojdu mnohem dál než k polibkům...
Jako kdyby se nic zvláštního nedělo, Klaudia se mě zeptala, jestli pro ně nemám další příběh. A Mary také chce, abych mluvila dál. Také se ke mně přiblížila, ale zůstala sedět se zkříženýma nohama vedle mého pasu. Během mého "příběhu" mě Mary začala konečky prstů laskat po stehně. Musím zmínit své stehno, protože je opravdu dlouhé. Cítím, jak se její prsty pohybují blízko mých plavek, na citlivé kůži, kterou málokdy ukážeš ostatním, natož jim dovolíš se jí dotýkat. Ten pocit je zvláštní a nový, ale líbí se mi. Moc se mi to líbí! Postupem času celou svou otevřenou rukou hladí mé stehno a já si uvědomuji, že se na mě zblízka dívá, jestli se mi to nelíbí. Ale "Neboj se, Mary" říkám si: Já nebudu ta, kdo tě zastaví. Pak Klaudia pomalu zvedá nohy nad moje a vkládá nohu mezi ně. Nechala jsem její nohu přitlačit na mou, trochu jsem otevřela své vlastní nohy, abych nechal její sklouznout dolů. Otočila se trochu víc na bok a položí druhou nohu přesně tam, kde byla ta druhá před několika sekundami.
Když se nade mnou přesunula její vnitřní strana stehna, nemohla jsem si pomoct a zeptala jsem se jí na to teplo. Ale ve strachu, že by ji mohla sundat, položím ruku na její stehno, abych ho přidržela, kdyby se pohnula zpět.
"Můj bože Klaudie, tvoje noha je tak horká, to je neuvěřitelné..." Vidím Mary, jak se s úsměvem dívá na svou sestru. Pak mi odpoví Klaudia, ani nehnula nohou.
"Já vím. Ale vlastně nevím proč, vždycky jsme byly takové. Doktoři si vždycky myslí, že máme horečku nebo co, ale nejsme nemocné."
"Chceš říct, že Mary má také žhavé tělo jako ty?" Všechny se začneme smát, když si uvědomíme, co by se dalo pochopit z mé otázky. Každopádně, právě když mě Mary vzala za ruku, abych si ji položila na její stehno, slyšíme volat Juliette;
"Neměly byste už, holky, spát?"
"Ano mami!" Odpověděly jako dokonalý sbor.
Mary mi pustila ruku a vstala. Klaudia se ode mě pomalu odsunula a po letmém polibku na rty (samozřejmě jakoby se nic zvláštního nedělo) zamířila do svého pokoje. Přeji dobrou noc Mary a jdu také do svého pokoje. Musím říct, že jsem trochu zklamaná, a že mi krev stále proudí rychle. Když si svlékám suché plavky, dívám se přes klíčovou dírku dveří, jestli mě tentokrát někdo nepřekvapí. Ne, tentokrát k mým dveřím nikdo nepřijde. Ale ačkoli do mého pokoje nikdo nejde, vidím zhasnout světla. Stále svítí jen moje stolní lampa, možná jediné světlo v domě. Poté, co jsem si oblékla své staré tričko, pod kterým nic nebylo, vklouzla jsem pod prostěradlo a zhasla lampu. Ještě jednou ochutnám absolutní temnotu hluboké lesní noci. Pokaždé, když mohu zažít tento druh noci, hraji si chvíli s očima, rychle je otevírám a zavírám, úplně neschopná vidět rozdíl.