Konkurz do speciální jednotky - 8.díl - Příchod jezinky - Esme Ww

05.02.2023 09:22

Nebyla to Jitka. Byla to jezinka! Ta nejvrchnější jezinka! Nestrčila tam dva prstíčky, ani celou ruku. Vstoupila celá. Stála ani ne půl metru naproti mně a tvářila se víc než děsivě. Majorka MUDr. Lýdie Kopecká. Vrchní krajská policejní psycholožka. Nebyla ve služebním. Černý přiléhavý rolák, károvaná pouzdrová sukně po kolena, černé silonky, umírněné denní líčení. Ale nemyslím, že to na mé situaci cokoliv změní. „Mé zlaté parohy, kde se pasou?!“ blesklo mi hlavou. „!!!“

„Pane praporčíku?!! Říkal jste něco pane praporčíku?!“ To není dobré, to nebude dobré. „Co tu děláte a proč máte na sobě Simoniny věci? Okamžitě vraťte zpátky tu paruku?“

„Kkkterou?“ vykoktal jsem ze sebe a nepřestal se na to paruku vytřeštěně dívat. Vysavač i nadále hučel a jeho hadice mířila prostorem mezi námi ke stropu. Všimnul jsem si, že některé pramínky vlasů vtahuje hadice dovnitř a tak jsem s ní ucuknul. Hadicí, samozřejmě. Ta byla v ruce s neomezenou pohyblivostí. Jenže taky jí v cestě stála paní majorka. Hrudník paní majorky. Vysavač se neomylně křížem přicucnul na její pravou bradavku a skokové zvýšení tónu jeho motoru výmluvně prozrazovalo, že se hadice přisála opravdu natěsno.

„Vy jedno úchylné prase!“ obořila se na mě, vytáhla z kabelky paralyzér, přiložila mi ho ke krku a stiskla tlačítko.

Vykřikl jsem bolestí pustil hadici vysavače a i s parukou v ruce se chytil za zasažené místo. Neschopný jakékoliv účinné obrany jsem se jen díval, jak mi přesunula paralyzér k rozkroku a spustila další ránu. Padl jsem na kolena a přetočil se na záda.

„Dejte to sem,“ štěkla na mě. Když jsem pochopil, že jí jde o paruku, s velikou námahou jsem povolil její sevření. Postavila na poličce padlou hlavu a paruku na ní pečlivě upravila. „Kdo vám povolil vzít si na sebe Simoniny věci?! Znesvětit její památku. I její krásné vlasy jste si musel cpát na tu vaši na půl centimetru vyholenou lebku. To byly její vlastní vlasy, rozumíte! Nechala si je ostříhat před začátkem chemoterapií a udělat si z nich svou vlastní, opravdu vlastní náhradu. Do doby, než jí dorostou zpátky opravdové vlasy.“

„Ale já nechtěl, já si je nezkoušel. Jen jsem tu nechtěl tak naplano sedět a snažil se trochu pomoct. Tak jsem se pustil do vysávání. Jak jsem zespodu drcnul do té poličky a ta umělá hlava i s vlásenkou začala padat dolů. Jen jsem ji chytil, aby nespadla na zem, nezašpinila se, nebo abych ji nedej bože nevcucnul do vysavače.“ Přerývavě jsem dýchal a vysvětloval se značnými artikulačními problémy.“

Konečně jí napadlo šlápnout na vypínač a já aspoň nemusel přeřvávat motor vysavače.

„A tohle chcete, abych vám sežrala? Myslíte si o mně, že jsem úplně blbá stará ženská?“

„Nevymýšlím si, opravdu si nevymýšlím! Přísahám!“

„Proč bych vám měla věřit?!“

„Myslíte si, že jsem se sem vloupal, svázal si šikovnější ruku, přilepil jsem si prsa, nalíčil se a pak jsem se rozhodl rafinovaně zničit paruku Jitčiny tety?!“

„A co, když se mi na tom pořád něco nezdá?“ Pojďte, popadla mě za svázanou ruku a se sotva se motajícíma nohama mě dovlekla do obýváku a mrskla se mnou na gauč. „Proč byste to jinak dělal?“

„Vždyť to sama moc dobře víte,“ namítl jsem v obranném rozhořčení. „Kvůli té seminárce. Sama jste v té komisi. Víte, co jste mně dali za úkol. Psychický rozbor ženské rukojmí! Já se jen snažil vžít do její psychiky a Jitka mně pomáhala!“

„Promluvíme si. Ale ne takhle vymóděný. Župan dolů. A ty kalhotky taky!“

„Já se asi budu stydět.“

„To je u rukojmích naprosto běžné,“ odtušila. „A ty punčochy samozřejmě taky. S těmi chlupy lezoucími ze sítě to je nechutné. Vypadá to, jak když se zanedbá gabionová zídka a trčí z ní náletové dřeviny!“

„Přišlo mi to míň divné než pod klasickými silonkami.“

„Je to divné úplně stejně. Ukažte, dejte mi tu ruku. Měl byste si ji na chvilku uvolnit. A žádné hlouposti,“ zamávala mi před očima paralyzérem.

Protáhl jsme si ruku i záda. Jitka byla doopravdy zručná, necítil jsem žádné nepříjemné následky, ale úlevné to bylo.

„Zajděte si na záchod,“ vybídla mě, „bůhví kdy na to budete mít zase čas.“

Těch pár let práce u policie mě naučilo poslouchat dobře míněné rady výše postavených a služebně zkušenějších kolegů.

„A moc to neprotahujte. Čím dřív začneme, tím dřív taky skončíme.“

Bleskem jsem si opláchnul a otřel podpaží i genitálie, abych si připadal upravenější a míň smradlavý.

„Pojďte zpátky na gauč. Promluvíme si.“ Všiml jsem si, že za zády má složených několik provazů.

„Proč bych to měl vlastně dělat?“

„Protože si to zasloužíte. Za to všechno, co jste tu zatím udělal, si to zasloužíte,“ procedila skrz přivřené rty. „A chcete přeci pomoct s tou seminární prací. Nebo se mýlím?“ zvedla ke konci hlas.

„Ne, nemýlíte se, paní majorko. Určitě mi to s tou prací hodně pomůže. Co teď?“

„Lehněte si opatrně na břicho, ruce za záda, zápěstí k sobě.“ Byla minimálně stejně tak dobrá jak Jitka. Možná i malinko preciznější a rozhodně rychlejší. Zůstaňte ležet, musím trochu zkultivovat vaše nohy. Co je vám platný lak na nehtech, když máte takové kaktusy.“

„Ale já musím zítra k rodičům na Vánoce!“

„Budou vám kontrolovat nohy?“ zeptala se nedůvěřivě.

„To ne, ale …“

„Hezká barva na těch nehtech. Ty vám taky lakovala Jitka?“

„Ne, to jsem si dělal sám,“ přiznal jsem bezelstně.

Přišlo mi, jako by mi lepila na kůži kobercovou pásku. „Tak tím spíš si na vás musím dát záležet. To jsou depilační proužky. Snad jich budu mít dost. Trochu to bolí, ale to vydrží déle než prosté oholení. Teď to malinko štípne. Snažte se být potichu.“

„Áááá!“ Opravdu jsem se snažil, ale nebylo mi to nic platné.

„Srdnaté holky u toho nekřičí. Musíte se víc snažit, abysme neděsili sousedy.“

„Áááá!“

„Takhle se ale statečné rukojmí nechová. A zbabělému se v tom musí zabránit. Únosce mu tím musí příhodnými prostředky zamezit. A já teď zjevně budu vaší únoskyní. Tou zlou únoskyní, protože Jitka zabrala tu hodnou. Je to stejné schéma jako hodný a zlý policajt. To moc dobře znáte. Myslete na seminárku.

Musíme co nejvíc vašich smyslů naladit na ženský pocit. Oči už svůj podíl zpracovávají, teď se staráme o hmat. Takže co se nabízí nejvíc?“ Odešla kamsi do chodby.

„Sluch?“ zkusila jsem.

„No o ten vlastně taky trochu. Ale o můj sluch. Potřebuju, aby netrpěl. U vás je na řadě chuť a čich. Kdybych počítala s tím, že vás tu najdu, vzala bych si nějaké vlastní. Takhle musím vzít zavděk tím, co tu má Jitka k dispozici. Podívejte se na mě.“

Pootočil jsem hlavu a měl výhled na většinu jejího těla vyjma krku a hlavy. Najednou se přiblížily dva prsty k mému nosu a když jsem zalapal po dechu, nacpala mi do úst dvoje zmuchlané kalhotky a zajistila je klasickým kuličkovým roubíkem.

„Nebojte se, až budete v klidu, tu rtěnku vám zase opravím. Teď mi ještě trochu nadzvedněte hlavu.“ V ruce jí zůstaly ještě jednu kalhotky. Přičichla si jejich klínku. „Tohle je plýtvání a navíc nevyužitá příležitost. Ta holka si snad mění kalhotky několikrát denně.“ Zklamaně odložila kalhotky na kraj gauče. „To vyřešíme až potom, teď dorazíme ty nohy. Dejte je trochu víc od sebe, ať se snáz dostanu na vnitřní stranu stehen.“

Měl jsem pocit, že ani dvoje kalhotky a kulička nedokázaly připravit sousedy o netradiční vánoční koledu o mnoha slokách. Ještě že jsem se nepokusil o stíny či make-up. Stačí když na gauči zůstanou šmouhy po údajně voděodolné řasence.

„Vidíte a půlka je za námi. Skoro to ani nebolelo. Přetočte se na záda. Přeci byste nechtěl, abych vás otáčela já. Křehká žena v letech. Ještě k tomu služebně nadřízená. Nebo se mi aspoň snažte pomoci.“

Trochu to připomínalo techniku chroust na krovkách, ale nakonec jsem to přeci jen dokázal. „Křehká žena v letech,“ pomyslel jsem si. „Zjevně jsi přes dvacet let žila s Jitčinou tetou. Ta před třemi lety zemřela. To máme nějakých dvacet pět let dospělého života. Kdybych to nevěděl, tipoval bych jí lehce přes čtyřicet, ale ono to klidně může být o deset let víc. A křehká? Jasně, je to psycholožka, neběhá s operativci po terénu, nezatýká, ale je ve služebním poměru a musí splňovat fyzická kritéria. A ona zrovna je ten typ, který si na tom zakládá. Chci, abyste všichni věděli, že já na to mám.“

Buď je přední strana nohou méně citlivá, nebo jsem si na to dokázal zvyknout. Postupovala od lýtek vzhůru. Musela se tam občas podívat. Já to radši nedělal. Civěl jsem do stropu a zatím jsem nemusel hledat tlumivé cíle myšlenek. Ty jsem si nechával do rezervy. Bál jsem se, že je budu za chvíli potřebovat.

„To je zvláštní Ondřeji, že zatímco o klín občas pečujete, zatímco nohy jste nechal tak zpustnout.“ Měl jsem v rozkroku zhruba čtrnáctidenní strniště. Čas od času se dole trochu zkultivuju. Asi i vypadá větší, i když tam jsem traumatem nikdy netrpěl. Ale přišel mi citlivější, lépe udržovatelnější. „Tak tady si na pásky netroufnu ani já,“ uznala. „Skočím si do koupelny pro žiletku. Nebo počkejte!“ sáhla do kabelky.

Prvně jsem si myslel, že to je zavírací nůž. Až při vhodném odlesku světla z lustru mi došlo, že to je břitva. „Co kdybysme to vzali komplet? Abyste se pořádně dokázal vžít do té ženské rukojmí?“

Bleskově jsem sklapl kolena k sobě a přitáhl paty k zadku.

„Břitvu nebo holítko?“ zeptala se nevinně s milým úsměvem.

„ÓóÍí! Óóíkko!“

Významně se podívala na břitvu.

Zuřivě jsem vrtěl hlavou. „Óóíkko!“

Zaklapla dvanáct centimetrů nabroušeného ostří a vrátila ho zpět do kabelky. Kdyby tu kabelku někde nechala pootevřenou rád bych do ní ze zvědavosti nakouknul. Ale jen nakouknul. Nesahal bych dovnitř. Podle mě ji musel navrhnout Jindřich František Boblig z Edelstadtu a vybavil ji Viktor But.

„Ale jak se potom chcete vcítit do role ženské rukojmí? Vždyť pořád i smrdíte jako chlap! Já vím, že to je ta nejlogičtější volba, ale v téhle zimě po mě nikdo nemůže chtít, abych chodila jen tak. Snad tu něco najdu. Do Jitčiných věcí bych se měla v pohodě vejít,“ přešla postupně do samomluvy. „Pokrčte si zatím nohy v kolenou a přitáhněte si je k tělu. Ať jste snáze dostupný. A rozvalte se v kyčlích. Tak trochu je dejte do praku, jak se říká.“

Do ložnice zmizela jen na malou chvilku. Když se vrátila, opřela se o křeslo tak dva metry přede mnou, otočila se zády, vyhrnula si sukni, zalovila pod ní oběma rukama a stáhla si punčocháče i s kalhotkami. Navlékla se do čistých kalhotek a zpět do punčocháčů. Vlastně jsem neviděl vůbec nic. Ale věděl jsem úplně všechno.

Čerstvě použité kalhotky mi přetáhla přes hlavu a vzadu na nich udělala uzlík, aby byly napnuté a těsně přilnuly. Vykukoval jsem nohavičkami a do nosu dostával plný zásah. Plný zásah nadržené sebevědomé ženskosti. Ona si ten večer užívá! Nevím, jestli při tom dokáže být i naštvaná, ale užívá si to nepochybně! Tohle se nedá srovnat s ničím, co jsem kdy s ženami zažil. Dýchal jsem co nejhlouběji a mé zmalované rty se kolem roubíku stahovaly do blaženého úsměvu.

„Ale Ondřeji,“ dodala líbezně, „takhle se žádné ženské rukojmí nechová. Jak se teď asi dostanu holítkem k podbřišku a řekněme k vašemu Venušinu pahorku? No na druhou stranu některá jiná, obvykle hůře přístupná místa mám teď krásně k dispozici. Tak toho využijeme.“

Tahy žiletkou byly tak krásně vláčné. Ať na tříslech, nebo na šourku, na hrázi nebo i v okolí mého vytrčeného zadku. Vždy dělala pomalý tah nahoru, tam se zastavila a rozjela se dolů. Čím víc se mě dotýkala, tím hlouběji jsem dýchal a tím víc jsem jí byl plný. Pomalu nahoru, pomalu dolů. Pokud jsem si dokázal zapamatovat její pohyby, tak už opravdu zbýval jen pro tuto chvíli nedostupný trojúhelníček nad kořenem penisu. Zatím tomu ještě nedokážu říkat Venušin pahorek, ale pozičně to odpovídá. Nahoru a zase dolů.

Odložila žiletku a obě ruce mi položila na třísla. „Tak co dál?“ zeptala se zastřeným hlasem.

Jemně jsem začal kroutit pánví. Stačil by mi jen malý kontakt. Trocha toho lidského tření, vřelého vlídného ženského slova.

„Ondřeji vy jste čubka,“ oznámila mi polohlasem. „Malá nadržená čubka.“

No tak jsem. Zaklonil jsem hlavu, znovu se zakroutil pod jejíma rukama a zakřičel si do dvojitých Jitčiných kalhotek. Paní majorka všechen proud nasměrovala na mé břicho a hrudník.

„Ani se nehněte, skočím si pro toaleťák, otřu vás. Bez téhle hmoty se rozhodně obejdeme“

Tak tohle mi půjde opravdu samo.