Konkurz do speciální jednotky - 7.díl - Sama doma - Esme Ww

29.01.2023 10:18

Když jsem se na sebe vynadíval, zkusil jsem se nasoukat zpátky do županu. V bytě sice nebyla žádná velká zima, ale jen na kalhotky to taky úplně nebylo. A navíc ten dědouš naproti. Nasadil jsem si na levé rameno župan, přidržel ho volnými prsty a pravou ruku nasoukal do rukávu. Bylo mi jasné, že sám tam držet nebude, takže jsem se pustil do zápasu s páskem. Do dlaně levé ruky jsem si strčil jeho konec, volnou rukou si ho omotal kolem těla, udělal uzlík a zkusil utáhnout. Jenže moc mi to nešlo. I když jsem si sedl a předklonil se, ta svázaná ruka se nedokázala přiblížit pasu a uzel byl příliš volný. Posouval jsem pásek postupně výš, co nejvíc k dosahu levičky, dokud jsem nenarazil na spodní hranu prsou. Pak jsem se pokusil o co nejtěsnější plochou spojku. (Pozn. autorky: Pro ty, kdo nebyli v mládí u hasičů nebo třeba u skautů, je to ten nejtriviálnější dvojuzel, který když dotáhnete, získáte jednoduché a funkčně držící spojení dvou provazů). Věděl jsem, že dříve či později se pásek stejně posune do pasu. Ale ne níž a víc parády už stejně nedokážu udělat.

Takže abych se tu jen neválel, ta myčka. Byl jsem nemotornější a opatrnější, než kdybych byl úplně volný, ale zápěstí a prsty jsem měl použitelné a našel jsem systém, kterým dokázal efektivně využívat své omezené možnosti.

„Co bych mohl a jako ženské rukojmí měla udělat dál?“ zamyslel jsem se. Můžu třeba posbírat špinavé prádlo po bytě a odnést ho do prádelního koše. Nebylo toho moc, ale malinko to přeci jen prokouklo. Přes hranu koupelnového koše byly přehozené síťované samodržky, ve kterých mě včera Jitka provokovala. Chvíli jsem se na ně koukal a kousal se u toho do spodního rtu. Jako jasně, vůbec by mi barevně neladily se zbytkem prádla, ale i tak. Třeba mi to pomůže vylepšit si ten pocit bezbranné rukojmí. Vzal jsem si je do obýváku, sedl si na kraj gauče a nasoukal se do nich. „Hele nebýt tam ty chlupy, tak jsem učiněná kulturistka,“ pomyslel jsem si.

Stoupnul jsem si, složil gauč a upravil přehoz. To by šlo, teď ten oběd. Tak copak máme v ledničce? Kuřecí prsa, vepřové plátky, tady dole dokonce kus hlívy. Tomu kuřeti končí záruka zítra, tak se pustíme do něj. Když z toho udělám nudličky, přihodím hlívu, má tu cibuli i načatou smetanu. Je toho dost minimálně na tři porce. Pokud to udělám všechno, tak se ještě než vyrazím domů můžeme společně navečeřet. Kde má pánev, nože i prkýnko vím.

Stál jsem nad prkýnkem s nožem v ruce a z půlmetrové výšky hypnotizoval maso. Opatrně jsem se předklonil, ale nepomohlo to. Nepřipadal jsem si jako kuchař, ale spíš jako úlisný vrah z animovaných filmů. Přeměřil jsem si úhly a došel k jedinému možnému řešení. Kleknout si před kuchyňskou linku. Když jsem se malinko podsadil v kyčlích, bylo to téměř pohodlné. Následovala tak trochu ekvilibristika nad pánví a časová koordinace s rýží. Jasně, že bych zvládl ty provazy přeřezat a vaření by tak bylo výrazně snadnější. Ale cítil jsem, že by to nebylo vůči Jitce fér a i před sebou bych si přišel jako podvodník a zbabělec.

Nandal jsem si na talíř tak o třetinu menší porci, než jaký jsem měl hlad před hodinou. Tak nějak automaticky. Vůbec to nebylo špatné, tak doufám, že přeci jen Jitce přes den vyhládne a ocení to. Zůstal jsem pár minut sedět a odpočívat. Díval jsem se na hrudník, který se rytmicky zvedal a zase klesal. Zkontroloval jsem si rozkrok. Jen z venku. Jen ze zvědavosti. Kalhotky držely vše na svém místě a nepřišlo mi, že by něco bylo špatně. Pořád tam byl. Svým způsobem to při průhledu do klína bylo překvapivé, ale pořád tam byl, i když neměl tolik prostoru. A nestěžoval si. Bylo to zvláštní a určitě svým způsobem obohacující. Věřím, že bych teď dokázal napsat věrohodnou práci na téma žena v domácnosti, ale i přes ten diskomfort si jako rukojmí nepřipadám. Jsem u Jitky v bytě, takže vlastně v dané situaci na nejbezpečnějším místě na světe.

Bylo půl třetí. Zatáhl jsem žaluzie a rozsvítil. Smůla vilný dědečku. Vyndal jsem myčku a dal do ní těch pár kousků nádobí, které jsem během vaření zašpinil. Tak co teď, že bych ze sebe udělal o násobně hezčí hospodyňku? Jitka mě k tomu sama naváděla. Přesunul jsem se do koupelny a prohlížel si její zkrášlovací poklady. Tak copak tu máme? O čem vím, co to je a čeho bych v tomhle stavu byl schopný využít? Zamyslel jsem se a podrbal se na bradě. Aha, takže kdepak máme holítko. A neříkej mi, že si nemusíš holit ani lýtka. Fajn, na tomhle nic těžkého nebylo, jedeme dál. Jakési palety barevnými políčky. Stíny, nejspíš. Tohle je make-up. Nejsem si jistý, co se používá dřív a jestli je to opravdu to, co si myslím. Rtěnka, to je ono. To jsou v podstatě omalovánky s předkreslenými konturami. Navíc to je v dosahu levačky. Tak kterou si vezmeme? Že bych zkusil nějakou femme fatale? „Neblbni Ondro, neblbni. Jsi tu za hospodyňku. Zkusíme to sladit s tím županem. Navíc když nám to ujede, nebude to až tak řvát.“

Pár přesahů jsem sundal mokrým papírovým kapesníčkem otřeným v mýdle. Povzbuzený relativním úspěchem jsem se odvážil použít ještě jeden nástroj, který jsem dokázal bezpečně identifikovat a přišel mi jako relativně snadno ovladatelný. Řasenku. Příště si musím čistit oči něčím jiným než vlhkým ubrouskem od mýdla, ale když už jsem se do toho pustil, zakousl jsem se a dovedl to do přijatelné podoby. Přijatelné pro částečně svázaného policajta.

Dělal jsem na sebe do zrcadla ksichty, kačeří pysk nevyjímaje. Co si budeme nalhávat. Ženskou by ve mně pořád viděla jen hrstka naivních optimistů. Ale kdybych si vzal černé brýle, paruku a pořádně se vyprsil, měl bych mnohem nadějnější skóre. Vím, že to je jen pomíjivé blbnutí, ale pro ukrácení dlouhé chvíle to je docela zábava. Tak co bysme ještě vyzkoušeli? Nehty? Jasně. Zkusil jsem si rozsah všech končetin. Ruce dám v pohodě, nohy vezmu pravačkou, ale když budu dostatečně opatrný a trpělivý, tak by to nemusela být taková hrůza. A nohy nejsou tolik vidět a přinejhorším je schovám do pantoflů.

Počkal jsem přibližně pět minut a párkrát dramaticky zamával rukama do vzduchu, jak jsem to měl okoukané z filmů. Pak jsem se opatrně vrátil do punčocháčů.

Venku už byla úplná tma a Jitka se stále nevracela. Zakázal jsem si panikařit. Co na tom, že jsem už dávno měl být doma. Nikdo tam na mě nečeká a když se to tak vezme, zabalit těch pár dárků zvládnu i za hodinu a rodičům jsem přislíbil účast až na zítřejší večeři.

Říká se, že člověk si dokáže zvyknout na všechno. Mě má prsa stále překvapovala. Ale rozhodně méně než ráno. Vlastně ani nevím, jestli to je silikon nebo nějaká jiná umělá hmota. Jako umělá mi už dávno nepřipadala. Nikdy jsem Jitčinu tetu neviděl a zatím jsem nenarazil ani na žádnou její fotku, ale zjevně jsme musely být minimálně stejný fototyp. Jitka vzala make-upem jen místa, kde se umělá prsa napojovala na můj hrudník a já už měl docela problém linii doteku najít. Prostě naprosto přirozený ženský hrudník. Vypadalo to, jako bych se běžně opaloval nahoře bez. Což o to, to jsem celkem často i dělal, ale zatím vždycky to bylo opravdu nahoře bez. Myslím bez prsou. Nepotil jsem se pod nimi a ani mě nestudily. Prostě jako bych to celé byl já.

Tak co by teď měla starostlivá hospodyňka ještě udělat? Malý předvánoční last minute úklid? Utřít prach. Představa sebe, jak s prachovkou v ruce a s prsy deroucími se z županu stojím na židli a nakláním se nad vrškem kredence mi přišla až příliš sexistická. Tak jsem prostě vytáhl vysavač a pustil se do práce. Projel jsem ložnici, obývák s kuchyní, koupelnu, záchod. Když jsem dosáhl na některé z poliček, obezřetně jsem vysál i je. Ještě kumbál a budu mít všechno. Doufám, že si toho Jitka všimne a ocení to.

Poličky jsem vysával od spodu. Já vím, že to je proti logice, minimálně proti ženské logice, ale pozvolna jsem tak poznával, kam až mám šanci se dostat. Sundal jsem z hadice hubici, abych se snáz probojoval i do užších prostor. Na horní polici, vedle těch dvou zakázaných krabic stála umělá ženská hlava s parukou. K ní už jsem se nedokázal dostat, ale když jsem vysával právě pod ní, strčil jsem nějak nešikovně do poliček, hlava se naklonila a paruka začala padat k zemi. Naštěstí v dosahu mé šikovnější, byť pohybově omezené ruky. Chňapl jsem po ní a zvědavě si ji prohlížel. Zblízka, samozřejmě. Neměl jsem možnost si levičku oddálit. Tmavé, lehce zvlněné mikádo. Vlastně i ty vlasy jsme měli hodně podobné, snad až na ten náznak vlnění.

Někdo mi poklepal zezadu na rameno. Přes hluk vysavače jsem si vůbec nevšiml, že už v bytě nejsem sám. Jitka musela být potichu jako myška. S úsměvem na rtu jsem se na ni otočil a vykřikl nefalšovanou hrůzou.