Konkurz do speciální jednotky - 3.díl - Nabídka noclehu - Esme Ww

27.12.2022 09:25

„Zkusit to můžeme, co mám teď jako unesený vlastně udělat? Nechceš třeba oškrábat brambory?“

„Podle mě je klíčové rozhodnout, co únosce tím únosem sleduje.“

„Ale jsou mafiánské gangy, které zavlečou lidi třeba do Anglie a tam je nutí dělat zadarmo nějakou reálnou práci. Seberou jim pasy. Ty gangy klidně můžou tahat i lidi odsud. Tak bych třeba mohl být někdo takový pro domácí práce.“

„Anebo je tam nutí k prostituci. To i tady by se ještě možná pořád našly nějaké podniky, kde jsou holky z východní Evropy, případně z Afriky.“

„No, tak na to bys mě asi prodat nedokázala,“ pousmál jsem se.

„Když myslíš,“ vrátila mi úsměv. „Já se kolem mravnostního chvíli motala.

Hele, kdybych tě jen pracovně vykořisťovala, tak by sis vlastně přišel stejně jak v práci. To by nefungovalo. Dej si ruce za záda, frajere. No honem, honem. Tričko si klidně nechej. Zatím. Na mě sis troufal a sám se bojíš? Jak si představuješ, že jinak zažiješ ten pocit bezmocnosti.“

„To je vlastně naprostá pravda,“ připustil jsem. „A umíš to aspoň trochu? Aby to působilo věrohodně.“

„Jo, jen si zajdu pro něco lepšího, než je tvoje šála. Drž tam ty ruce!“

Vrátila se sotva za minutu s několika kusy prádelní šňůry, a aniž by mi poskytla nějaký čas na otázku či přemýšlení, začala mi k sobě rutinně stahovat obě zápěstí. Následovaly dva pevné uzlíky proti sobě. Pak si beze slova vzala další provaz. „Mohl by ses trochu uvolnit, zrelaxovat se. Líp nám to půjde.“

„Když ti tím můžu pomoci, udělám to rád.“

„Omotat několik kliček kolem levé paže, překonat vzdálenost mezi pažemi a několik osmiček z venkovní hrany levé ruky, protáhnout mezi pravou rukou a zády. Půloblouk kolem vnějšku pravé paže a z venkovní hrany do mezery mezi zády a levou paží, hned vedle předešlých oblouků. Nepatrně, jen symbolicky utáhnout, a pak to celé čtyřikrát zopakovat.“ Mluvila klidně a docela potichu,

jako kdyby si před vyvoláním k tabuli opakovala Sládkovy básně. Koncem lana napevno zavázala smyčky a pak ještě oba vázací provazy přitáhla k sobě.

„Jitko?“ zeptal jsem se nesměle. „Je to všechno? Dala sis s tím takové práce, nechci ti to hned zničit.“

„Zatím to všechno je,“ potvrdila. „Ale jestli nás to bude bavit, můžeme za chvíli pokračovat. Vyzkoušej, jestli to drží,“ vyzvala mě.

Zatnul jsem svaly na předloktí a pokusil se vyvléknout nebo snad i roztrhnout svá pouta.

„Myslela jsem jako vyzkoušet pomocí svalů. Ne, jen výhrůžně koulet očima a rudnout, abys mi udělal radost.“

„Ale ono to opravdu víc nejde! Vždyť já ani nemůžu pořádně zatnout bicepsy zařezávají se tam ty provazy. Utahovala jsi je, když jsem měl uvolněné svaly. Prostě mi to nedává prostor, abych je pořádně zatnul.“

„Takže to fakt funguje! Ty jo, a já si tenkrát myslela, že si ze mě teta dělá srandu.“

„Teta?“

„To teď není podstatné. Jak ti je?“

„Připadám si spíš trochu hloupě,“ připustil jsem. „Nefunguje to. Hele díky za snahu, tak mě prosím zase rozvaž a já půjdu domů. Něco tam budu muset opsat z literatury. Mám na to hlavně zítřek. Pozítří je Štědrý den. To budu muset k rodičům. A ještě ani nemám zabalené dárky,“ zamýšlel jsem se dál a v podstatě ignoroval Jitčinu přítomnost. Což jsem zjevně neměl dělat.

„To, co jsi říkal jsi jako myslel vážně? Já jsem vyhodila skoro tři hodiny svého času, aby tys za čtvrt hodinu zjistil, že být unesený není nic pro tebe a chceš to vzdát? To jako kdyby tě někdo unesl v reálu, tak mu řekneš, že se při tom cítíš hloupě a požádáš ho, aby tě rozvázal a pustil. A čekáš, že by to udělal? Fakt chceš s tímhle stylem uvažování k elitní policejní jednotce?“

„No takhle jak to říkáš to zní trochu divně, to máš pravdu.“

„A k čemu ti jsou svaly, když ses nechal svázat tak, že se ani nepodrbeš na nose.“

„Ale to není reálný život, to není žádný případ, to byla jen domluva mezi námi dvěma.“

Chodila po místnosti. Začínal jsem z ní být lehce nervózní. „Jsme u policie. Oba jsme u policie. Všechno, co se nám děje je reálný život i pracovní záležitost zároveň. Nikdy to nemůžeme jednoznačně oddělit.“ Obkroužila mě a najednou mi zašeptala zezadu do ucha. „Takže mě budeš poslouchat a minimálně dnešní noc strávíš u mě. Rozumíme si. Kdy naposledy jsi zůstal přes noc u tak hezké holky jako jsem já?“

„Po tom ti nic není, to je má soukromá věc.“ Vlastně mě ani nikdy nenapadlo o Jitce přemýšlet jako o ženské, natož o přitažlivé ženské. Prostě kolega. Kolega s prsama. I když až tak velký je zase nemá. Ale když si odmyslím, že to je Jitka, tak je docela hezky tvarovaná. Tak řekněme si, že to je kolegyně. Kolegyně v uniformě. Ona ta uniforma upřímně na přitažlivosti moc nepřidá. Není na to navržená. Aspoň teda u kolegyň, co znám, to platí dost obecně. Musím udržet jazyk za zuby, aby se nám to tu ještě nějak nezvrhlo.

„No, vzhledem k tomu, že máš strávit Vánoce u rodičů, tak jsi něco takového už dlouho nezažil. A ne, přespání na gauči u tvé sestry se do toho fakt nepočítá.“

„Dobře, tak tedy zůstanu u tebe. Snad nebudu moc chrápat.“ „Radši chrápat než moc mluvit,“ pomyslel jsem si.

„To neřeš. Slíbila jsem, že ti s tou seminárkou pomůžu a udělám všechno, co bude v mých silách. Sundej si kalhoty.“

„Proč?“

„Aby ses cítil znevýhodněně, zranitelně.“ To dává smysl, ale upřímně to se cítím i v kalhotách. „Potřebuju, abys byl ve vleku událostí a já udržovala iniciativu.“

„OK, a jak je mám sundat? Jde mi čistě o technickou stránku věci,“ dodal jsem okamžitě, protože jsem nechtěl, aby to brala jako nějakou nevděčnou provokaci.

„Prostě jen zůstaň stát s nohama u sebe, sundám ti je sama.

„Docela hezké slipy,“ pochválila mě, když se přede mnou shýbala až k zemi a sundávala mi kalhoty. „Nadzvedni jednu nohu,“ povytáhla kalhoty. Poslechl jsem. „A teď tu druhou.“ Opět jsem si přešlápnul. Jitka s mými kalhotami práskla dvakrát ve vzduchu, přehnula je, uhladila a přehodila je přes opěradlo židle. „Aby se nezmačkaly. I když si stejně myslím, že je chvíli nebudeš potřebovat.“

„Už se cítím trochu divně,“ připustil jsem. Ale čekal jsem to jiné. „Budeš mi sundávat i slipy? Hele já vím, že na oběti únosu se dělá i sexuální nátlak. Tak jestli si chceš a myslíš, že tomu tím pomůžeme. To je vlastně naprosto legální strategie unesené ženy, bojovat vlastní křehkou, bezbrannou sexualitou. Můžu to zkusit i já.“

„A fakt to jsou slipy? Nejsou to kalhotky, které si koupila původně tvá máma pro sebe a když zjistila, že se netrefila do velikosti, tak ti namluvila, že to jsou slipy?“

„Tuhle značku spodního prádla máma nenosí,“ popřel jsem rezolutně.

„No právě proto se nejspíš netrefila do velikosti.“

„Hele nechej toho. Co dál?“

„Pořád mi přijdeš moc v pohodě. Musím něco vymyslet. Dojdi opatrně k tomu elkovému gauči a sedni si na něj. Nebuď tak hr, radši ti dám trochu oporu.“

Sedl jsem si a díval se okolo sebe. „Hele a nechceš mi něco udělat s těma provazama? Zajímavá zkušenost, ale je to takové nepohodlné. Nedovedu si představit, že bych takhle zůstal až do zítřka. Jak se najím? Jak si zajdu na záchod?“