Konkurz do speciální jednotky - 19.díl - Šetři se a nesrůstej - Esme Ww

28.05.2023 20:38

„Ale já se bojím, Paní Lýdie,“ sevřela jsem jí ruku, jako by to byl jediná šance, jak pozdržet operaci.

„Čeho se bojíte Andreo?“

„Té definitivnosti. Víte, dokud ho mám, mám pocit, že můj život pořád stojí na svých základech.“

„Vám nepřijde, že ty nové základy, co spolu stavíme jsou lepší? Pevnější, stabilnější, krásnější.“

„To možná jsou, ale,“

„To máte jako s přestavbou vojenské pevnosti nebo třeba i policejní základny. Ta původní kdysi vyhovovala, ale pokud se vyskytne možnost na její postupné efektivní vylepšení, tak ji prostě nikdy neodmítnete. Nebo snad ano? Vystavila byste své kolegy zbytečnému riziku?“

„To ne, ale,“

„Nechte už těch ale. Jaký v tom je rozdíl? Jednoho krásného dne pak zjistíte, že to, co jste považovala za základ, to nejvíc klíčové místo, pojítko s minulostí, se stalo vaší slabinou. Pak nastane ten pravý čas to místo od základu předělat. Ten váš pravý čas nastane zítra.“

Jen jsem tam dál seděla, žmoulala jí ruku a brečela jak želva.

„Jen se vybrečte Andreo, jen se vybrečte.“ Volnou rukou mě hladila po tváři a políbila mě na čelo „To k tomu patří. Vybrečte se. Emocí si ještě užijete spoustu. Nebojte se, budeme tam s vámi. Budu s vámi tak moc, jak to jen půjde. Nechtěla byste ještě jeden bonbón na uklidněnou? Nejspíš byste po něm spala až do rána.“

„Ano, prosím,“ popotáhla jsem.

„Jste moje statečná holčička.“

„Ano, Paní. Děkuju vám, jak se o mě staráte.“

„Díky i oslovení vyřešíme ještě časem.“

Ráno mě Jitka pomohla s oholením. Protože v těch místech asi bude pořád co na kultivaci. Jen nohy by měly časem výrazně prořídnout.

Probudila jsem se s bolestí ale šťastná. Klín zatím nebyl úplně hladký, trčely z něj nějaké hadičky a dreny, ale průhled mezi prsy vypadal rozhodně méně znepokojivě. Bála jsem se postavit na vlastní nohy a když jsem se s těmi obavami svěřila doktorce Helmutové, dívala se na mě jak na šílence, že jsem se o to jen chtěla pokusit. Až do Silvestra jsem se v podstatě nehnula z postele a jediná fyzická aktivita, kterou jsem si mohla dovolit bylo dilatování. A při něm jsem si musela dát pozor, abych si nepoškodila stehy a nevytrhla cévku. Myslím, že jsem si ji nepořídila kvůli tomu, aby mi do ní někdo strkal penis, ale tohle je čistě rehabilitační pomůcka a já chci být připravená k tomu, aby se mnou Paní Lýdie mohla cvičit podle vlastního uvážení. Občas to štíplo. Ale dráždění bradavek bylo stejně výrazně zábavnější.

Pečovaly o mě obě. Jitka i Paní Lýdie. Posilovalo to můj pocit vděku a zavázanosti.

Třetí den jsem začala úřadovat. V polosedu pěkně počítač na klín opřít o břicho a pokrčená stehna. Začala jsem psát svou seminární práci. Praktickou část jsem zvládla pečlivě jak nikdo přede mnou a ta teoretická ze mě šla taky sama. Paní Lýdie se mě zeptala, jestli do práce přiložím fotodokumentaci a já o tom zcela vážně uvažovala. Musela bych ji zákonitě uvést jako spolupracující osobu v odkazech a citovat ji. Už to je na dobré cestě, začínám dostávat roupy.

Na Nový rok mi vytáhli stehy a druhého jsem se mohla prvně opatrně projít po naší malé klinice. Z vánočního Lince a Alp už vůbec jsem skoro nic neviděla, ale nevadilo mi to. Oblečení na pět dní, které mi Jitka sbalila, pořád zůstávalo nepoužité v kufru. Na Tři krále jsme obě s Jitkou poslali mail Paní Lýdii s hotovou seminární prací. Vůbec netuším, kdy se bude obhajovat. Vlastně ani pořádně nevím, jestli se bude obhajovat. Prostě jsme ji měli odevzdat a pak se dostavit na obhajobu před komisí. Nemám ani zdání, kdo v ní kromě Paní Lýdie bude. Vím, že před časem strašila podplukovníkem Dundáčkem, ale ono je to nakonec docela jedno. Kromě termínu neznám ani kritéria pro vyhodnocení. Předpokládám, že až bude jasno, Paní Lýdie nám to nezatají.

O psychice rukojmího, mužského i ženského toho znám docela dost. Dokázala jsem věrohodně popsat, jak vzniká Stockholmský syndrom. Já osobně před ním uniknout nedokázala a jsem za to upřímně šťastná. Ale nejsem ještě tak sebevražedně blbá, aby to napsala do té práce.

Osmého ledna při kontrole škubla doktorka Helmutová cévkou a můj rozkrok byl volný. Následujícího dne jsme konečně odjely domů.

Řídila Jitka. Já s Paní Lýdií zůstala vzadu. Ještě před Dvořištěm jsem si proti všem předpisům rozepnula pás, zula si boty, pokrčila a přitáhla nohy k zadku, lehla si na bok a položila si hlavu do jejího klína. Jen tak položila uchem do klína, žádné dvojsmyslné pohyby nebo narážky. Dala si na mě pravou ruku a jemně mě hladila. Celou cestu až domů mě hladila. Cítila jsem se nejšťastněji za svůj i Ondrův dosavadní život. A brečela u toho jak želva. Musela cítit ten mokrý flek na stehně, ale ani se nehnula. Když mi za Budějovicemi něco káplo na ucho, usmála jsem se, a ještě víc se zavrtala.