Konkurz do speciální jednotky - 18.díl - Cesta do Lince - Esme Ww

21.05.2023 11:43

„V kolik hodin jste to přilepily?“

Popravdě jsem od Paní Lýdie čekala o něco radostnější první větu. Jitka se protáhla a vyhrabala z peřin. Já spala celou noc odkrytá, nahá, jen s teplými vlněnými podkolenkami. A i ty jsem si na Jitce musela vyhádat. Ale protože ani zdaleka nedosahovaly pásu, který má stehna tiskl ke gauči, neměla proti nim žádný nevyvratitelný argument. Podkolenky, pás přes lýtka, pás přes dolní část stehen, pás v pase. Kožená pouta na rukou na hodně volných řetízcích držící mé ruce nahoře. Mohla jsem se v klidu podrbat na nose i na prsou, ale dál než k pupku jsem se neměla šanci přiblížit. To všechno se dalo vydržet. Nejhorší byla ta nejbanálnější věc. Spát v leže na břiše. Byla jsem na to zvyklá celý život a pořád doufám, že dokážu najít nějaký trik, jak ty ženské záležitosti složit, tak, abych si to zase mohla užít. Nešlo jen o nepohodlí. Bála jsem se. Sice jsem usnula tři hodiny po termínu, odkdy výrobce garantoval neomezené používání, ale kdyby se ta prsa přeci jen rozbila, on by ty trosky na sobě netahal.

„Než jsme šly spát,“ odpověděla jí Jitka. „Něco před půlnocí.“

„Děvčata, já si vážím vaší iniciativy, ale pokud se chcete dostat do mojí speciální jednotky, tak od vás očekávám, že pokud jsem nablízku, tak všechny zásadní kroky se mnou budete konzultovat. Měla jsem na dnešek jasně naplánovaný rozvrh a teď budeme muset improvizovat.“ Bylo znát, že Paní Lýdie přes noc dokázala zregenerovat psychické i fyzické síly a znovu převzala iniciativu.

„Ale teti, Paní Lýdie,“ opravila se Jitka. „Vždyť už je stejně půl deváté. Možná už teď, nejdéle za půl hodiny bude Andreina prdelka připravená. Teď už do ní můžu lehce dloubnout a podívej se, jak se třese.“ No nazdar, vzhledem k tomu, jak se mi to tam vlní, bych tomu prdelka zrovna neříkala. „Je to naprosto přirozené. Podívej se, tady má dokonce celulitidu!“

Paní Lýdie si posunula křeslo blíž ke gauči. Dřepla si před něj, zamyšleně se mi zadívala do očí a pohladila mě po tváři. „Vy už jste dnes holila, že?“

„Co to je za nesmysl. Přeci jí musí být jasné, že,“ šrotovalo mi v hlavě. Sáhla jsem si na tvář a nic necítila. Vrtalo mi hlavou, co mi tím chtěla naznačit, když jsem já nic necítila. Až pak mi to došlo. „Neholila jsem se a i tak jsem tam nic necítila. Nic. Že by to byly ty černé věci, které sundávala s maskou?“

Sedla si a rozkročené nohy si opřela tak deset centimetrů od mých uší. „I přesto, že ten zadek je téměř hotový, budeme muset změnit program.“

Oblékla si tak 50 DENové punčocháče a pod nimi rozhodně kalhotky neměla. Využila jsem své omezené možnosti a prsty jemně masírovala její chodidla. Na chvilku se na mě usmála, ale svou pozici nikterak nezměnila. „Chtěla jsem vás vzít hned po ránu na výlet. Do ciziny, někam k Alpám. Zbožňuju rakouskou vánoční atmosféru. A k tomu mám známou, která nám v Linci, na úpatí Pöstlingbergu zajistí nerušené ubytování a plný servis k tomu. Jenže to znamená, že budete muset tak tři, čtyři hodiny vydržet nehnutě na zadku.“

„To nás nenapadlo,“ omlouvala jsem se. „A je to jen moje vina. Já jsem k tomu Jitku ukecala. Chtěly jsme vám udělat radost.“

„Já neříkám, že se vám to nepovedlo, jen teď budete mít o něco náročnější cestu. Jitko odpoutej ji. A vy Andreo si rozhodně ještě nesedejte. Potřebujeme ten zadek zahřát do provozní teploty. Neoblékejte se a stoupněte si do prostředka místnosti. Dejte chodidla na šířku pánve. Udělejte mi patnáct dřepů.“

Jedno se tomu musí nechat. Hned po prvním dřepu jsem přestala řešit svůj zadek. Rozkývaná prsa mě rozhodila mnohem víc.

„Zkuste to nepatrně zrychlit!“ Měla jsem pocit, že ve chvíli, kdy jsem v horní úvrati mělnila směr, se hroty prsou dostaly na úroveň krku. „Nevidím na vás, dejte si ruce v bok. Zastavit stát, to stačí. Potřebuju zkontrolovat prokrvení změněných částí vašeho těla. Prsa jsou v pořádku, teď ten zadek. Předkloňte se, chytněte se za kotníky, hlavu mezi kolena.“

Cítila jsem, jak jsem ten zadek celý vyšpulila a nabídla jí ho jak na zlatém podnose. Pátrala po napojení epitéz, po teplotních rozdílech a nepochybně i ověřovala jeho citlivost. „Pojď si to taky zkusit,“ vyzvala Jitku.

„Mě se zdá v pořádku, prokrvený,“ potvrdila jí to. „Jen ten poštěváček,“ ponoukala jí. „Nepřijde vám trochu víc zduřelý, než je ke zbytku těla vhodné?“

Jitko, jsi potvora.

„Vyjedeme až po obědě. Původně jsem počítala s tím, že se najíme někde cestou, ale takhle to bude jednodušší. Já už mám sbaleno, Jitko, ty sbal vám dvěma tak na pět dní. Nejdéle na Silvestra budeme doma. Andrea mi mezitím pomůže s obědem.“

Vařila jsem v zástěře se dvěma hrdličkami a nápisem Simona. Dostalo se mi vysvětlení, že se tu stejně nenajde nic, co by mně sedělo víc. A když ten pohled na mě ustojí Paní Lýdie, ustojím ho taky.

Do Lince jsme přijely před šestou hodinou. Stavěly jsme asi čtyřikrát. Trochu to připomínalo výlet s prostatickým dědečkem, ale bála jsem se, že to bude horší.

Zaparkovaly jsme u větší šedivé vilky na parkovišti určeném pro šest vozů. Náš apartmán měl dva pokoje s příslušenstvím. Přivítala nás zhruba pětapadesátiletá štíhlá dáma s hustými blond vlasty spletenými do copu, dioptrickými brýlemi bez obrouček, pevným stiskem a představila se jako Helga. Dozvěděli jsme se, že večeře se podává o půl osmé.

„A víte, že jsem si trochu dělala obavy, že mě ještě dnes necháte odoperovat,“ svěřila jsem se Paní Lýdii. „Já vím, že to je nesmysl. Takhle narychlo, v cizí zemi, o Vánocích. A on to je při tom docela pěkný a uvnitř i útulný penzion. S docela milou paní domácí. Těším, až si to tu celé prohlédneme.“

„O svátcích jsou všichni se svými nejbližšími. Doma nebo na dovolené. V nemocnicích není ani noha. Pojďte, Andreo, vezměte si bonbón. Ať si odsud odvezete jen ty nejhezčí vzpomínky.“

„To zní trochu tajemně,“ připustila jsem. „A má to i moc zvláštní chuť.“

„Nechcete si na chvíli odpočinout? Pojďte, pomůžeme vám s Jitkou do křesla.“

Cítila jsem se unavená, ale moc příjemně unavená. Zahřátá jak po láhvi punče. Ale byla jsem střízlivá. Minimálně z pohledu alkoholu střízlivá.

„Rozhodně vás dnes nebude nikdo operovat. Jste relativně čerstvě najezená, unavená na cestě i po zážitcích z uplynulých čtyřech dní. Potřebujete si odpočinout, nabrat síly. A máte pravdu, o svátcích jsou skutečně nemocnice prázdné, téměř bez personálu. Což ale má tu výhodu, že pokud si nějaký operační tým seženete, na operačním sále bude s největší pravděpodobností volno. Operovat vás budeme až zítra. Já sice mám vystudovanou lékařskou fakultu, ale jako psycholožka se na tuhle část vaší proměny necítím dostatečně fundovaná. Ale asistovat můžu. Chci se něčemu přiučit a chci nad vámi držet ochranou ruku. To, že Jitka je mimo jiné i diplomovaná zdravotní sestra už taky nejspíš víte. No a ta milá paní, která nás tu přivítala je doktorka Helga Helmutová. Povede vaši operaci. V celém Rakousku, co v Rakousku, myslím že na území celého bývalého mocnářství byste jen těžko hledala fundovanější osobu na obor genderová chirurgie. Váš rozkrok bude v těch nejlepších možných rukou.