Konkurz do speciální jednotky - 17.díl - Záložka - Esme Ww

07.05.2023 19:09

„Tak teď sem ještě přinesu některé balíčky z kumbálu a ze stolku. Ať je ten Ježíšek ještě bohatší. Ono to skoro všechno budou dárky pro Andreu, ale tím, jak je Andrejka samotná dárkem pro nás, tak to všechno je vlastně dárek společný.“

V první krabici byly dva vypouklé hrboly na pohled ze stejného materiálu jak prsní epitézy. Širší, ale na druhou stranu ne tak vystouplé a bez bradavek. No, můj zadek se na ně jen třese. A co teprve jak se bude třást s nimi.

Pleťová maska. Paní Lýdie si se zájmem přečetla návod. Pak mě pečlivě odlíčila, počkala, než zaschnu a začala mi masku aplikovat. „Zavřete oči,“ vybídla mě. „Uvádí se tu, že se to má použít i na oční víčka, krk a dekolt.“

Natřela mě až k provazům na hrudníku. Svědilo to. Už za pět minut jsem si přišla, jak kdyby na mě usychala tenká vrstva bahna z Mrtvého moře, která se tím, jak schla, stahovala a kroutila. Vytahávala a tvarovala mou kůži do nepřirozených úhlů. Nemluvila jsem, nemrkala jsem. Prostě jsem jen poslouchala pokyny Paní Lýdie. „A teď to bude trochu tahat,“ varovala mě. „Musím jít pomalu, nemůžu s tím škubnout.“ Koutkem oka jsem zahlédla na vnitřní straně sundávané části masky spousty drobných černých puntíků. Možná spíš čárek, tyček. Byly až půl centimetrů vystouplé do prostoru. Slyšela jsem, že se tak dají čistit póry. Vytáhnout drobné zaschlé černé uhříky.

Neviděla jsem se, ale zjevně se něco nepovedlo. Stačilo pozorovat zaražené výrazy ve tváří Paní Lýdie i Jitky. Paní Lýdie se zvedla a odešla do kuchyně. „Mám pocit, že se potřebuju napít. Omluvte mě na chvilku.“

„To vypadám tak strašně?“ šeptla jsem Jitčiným směrem. „Já bych fakt byla mnohem radši, kdybych se vzhledově vrátila o dva a půl dne zpátky.“

„Ne, nevypadáš strašně. Nevypadáš ani trochu strašně. Vypadáš,“ lovila v hlavě tu správnou formulaci. „Nech to prostě být, nevrtej se v tom a poslouchej tetu Lídu.“

„Buďte laskavě obě zticha. Nemám pocit, že bych dala pokyn k volné zábavě. A pořád tu nejsem za žádnou tetu.“ Paní Lýdie se vrátila v o něco vyrovnanějším stavu, než odešla.

Otevřela balíček o velikosti krabice od bot a vyndala z něho pružnou plastovou věc neprodyšně zatavenou v igelitovém sáčku. Když ho vyhladila, rozeznala jsem v tom 3D model ženských pohlavních orgánů. Vstupní otvor se všemi potřebnými součástmi, vagína, vejcovody, vaječníky.“

„Já vám neumím sehnat zázračnou operaci, po které byste byla ženou se vším všudy. Ano, bude to tak navenek vypadat. Když byste měla aspoň trochu štěstí, bude to i velmi vzrušivé, ale ty základní radosti, jako je pravidelný a někdy i nepravidelný cyklus včetně menstruace, vám žádný chirurgický zásah nepřinese. Tahle věc, která se bude aplikovat tak čtrnáct dní až měsíc po operaci vám dopřeje úplně všechno. Záleží jen na tom, jak rychle se budete hojit a kdy bude na klinice volno. Protože tohle si já sama aplikovat neodvážím. Neodpustila bych si, kdybych vám nějak přiskřípla vaječník, nebo kdybyste ji měla šejdrem.“

Znovu odešla do kumbálu. Vrátila se a v ruce držela paruku, o kterou jsme se včera odpoledne přetahovaly. „Já vím, že bych to nikdy neměla dělat, ale už to stejně zašlo tak daleko, že to nedokážu zastavit. Několika sponkami mi ji pečlivě připevnila k mým vlasům a opatrně ji rozčesala. Pak si skočila pro kosmetický kufřík a klidným, relaxačním tempem mě nalíčila. Nikdy jsem nebyla dobrá ve čtení z lidských tváří. Mohu jen doufat, že společně s dalšími změnami se v mé duši posílí i empatická stránka. Vypadala u toho, jako když Mozart skládal Requiem. Vtažená do díla, o kterém si myslí, že ji nejspíš zničí, ale ta touha po tvorbě, zvědavost na to, jak to všechno dopadne, byla prostě silnější.

Ustoupila dva kroky zpět, trochu mi zakývala bradou a znovu si lehce zacouvala. Odložila šminky a otevřela krabici od prsních epitéz. Vytáhla z něho tlustý mnohojazyčný manuál a začala v něm listovat tam a zpět. Přehnutému papírku, který z něj vyklouzl a snesl se na zem, zprvu nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Až když ten návod zamyšleně zavřela, sehnula se a vzala ho do ruky. Už už ho chtěla vrátit do návodu jako záložku, když ji napadlo ho rozevřít.

Oči jí zvlhly jako na povel a roztřásla se jí brada. A sakra to, šlo snad ještě rychleji než u mě, když před nějakou hodinkou předstírala telefonát s mou matkou. Podívala se na mě pak znovu na ten papír a chvění dolní čelisti nabralo ještě závratnější rychlost. Papírek ji vyklouzl z rukou a snesl se kamsi mezi roztrhané obaly. „Simčo, Símo, holčičko moje.“

Přišla ke mně a dvěma tahy mi rozvázala ruce. Dala mi jemňounkou pusu na spánek a šeptla do ucha. „Zbytek už dokážeš sama. A i když jí to nespíš tak trochu přeješ, přeper to v sobě, rozvaž i Jitku a běžte spát. Rozložte si tenhle gauč. Já bych s dovolením zůstala sama v ložnici. Bylo to náročnější, než jsem čekala a potřebuju spánek a klid. Ještě, než jsem stačila uvolnit Jitku, zavřela Paní Lýdie kohoutek od sprchy a zamknula se v ložnici. I přes dveře jsem zaslechla tiché vzlykání.

„Nevíš, co se děje,“ zeptala jsem se.

„Asi bych ti měla ukázat nějaké fotky tety Simony. Aspoň ten hlas že máš jiný a přeci jen o něco větší kozy. Mohla bych si taky sáhnout? Měla jsem je jen v puse, v rukou ještě ne,“ přemlouvala mě.

„A není ti divný, že saháš vlastně na tetiny prsa?“

„Říkala jsem ti, že je měla menší. Takže pusu ti nedám, ale prsa ti budu osahávat, kdy budu mít chuť.“ Štípla mě do levé bradavky a uskočila.

„To není fér. Teď bys měla nechat sáhnout zase mě.“

„Až po té operaci. Nenechám se osahávat od někoho, kdo má mezi nohama takovou divnou svázanou věc.“

„Vždyť jsi mi ji svázala sama. A teď už ji vlastně můžeme zase po čase uvolnit. Paní Lýdie říkala, že zbytek si můžu rozvázat sama.“

„Stejně na sebe nenechám sáhnout až do tvé operace.“

„Neviděla jsi, kam zapadl ten papírek?“ změnila jsem téma. „Zajímalo by mě, co tam tak mohlo být. Hele, tohle bude nejspíš ono.“

„To je písmo tety Simony,“ poznamenala Jitka ve chvíli, kdy jsem ho rozevřela. Stála mi za zády a četla přes rameno.

 

„Milovaná Lýdie,

já vím, že už mi nezbývá moc času. Obě jsme se těšily na to, až se z toho vyhrabu, vyzkoušíme, jestli ta prsa doopravdy fungují. I tak jsem přesvědčená, že jsou kouzelná a přinesou ti opravdové štěstí. Jednoho krásného dne ti před nos nastrčí novou Simonu. Bude ti stejně oddaná jako já, bude i stejně vášnivá jako já a možná i stejně ztřeštěná. Užívejte si to spolu naplno, do posledního doušku. Budu se na vás dívat ať z nebe nebo z pekla, budu vám držet palce a když se u toho budete snažit, tak si u toho pozorování budu dělat dobře, moc dobře. Tak to nezanedbávejte, protože ty víš, že já si moc ráda dělám dobře a chci se u toho dívat na svou nejoblíbenější herečku. A až se jednou nachýlí i váš čas, budu vám tu držet místo. Nevím ještě, kde to nakonec bude, ale my tři určitě budeme patřit na stejné místo. Máš dvě prsa, dvě nohy, dvě ruce, citlivé pysky nahoře i dole, nepochybuju o tom, že nás zmákneš obě najednou. Budu se na vás těšit, ale nechvátejte,

 

Tvá navěky milující Simona ♥♥“

 

„Je v nebi,“ šeptla Jitka. „Kam jinam by se s takovým srdcem mohla dostat.“

Padly jsme si do náručí a navzájem se vybrečely na rameni.

Podívala jsem se na návod na hýžďové epitézy. Je to tenčí materiál a z hlediska struktury tkáně i mnohem jednodušší. Stačí epitézy namazat pojivem, pevně přitisknout, přetřít kraje make-upem a devět hodin nezatěžovat. „Nejspíš se budu během noci častokrát proklínat, ale až si dám sprchu nesvázala bys mě v leže na břiše tak, abych se nemohla otočit a nepřilepila mně to? S ňadry jsi byla skvělá a Lýdie si po ránu zaslouží nějaké pozitivní překvapení.