Konkurz do speciální jednotky - 16.díl - Balíčky pod stromečkem - Esme Ww

01.05.2023 21:26

Přišly až v půlce druhé pohádky. Čekala jsem je výrazně dřív a měla už docela hlad. Ve většině domácností již byly dárky dávno rozdány, ale pod skromným Jitčiným stromkem zatím nebylo ani přáníčko. Mé genitálie i nadále trčely do prostoru a nabíraly lehce nafialovělý odstín.

Jitka mi rozvázala ruce a pomohla mi zpátky do červeného sametu. Provazům, které na mém těle zbyly se nevěnovala a mě ani ve snu nenapadlo na ně přivést řeč. Měla jsem hlad, že bych snad snědla i rybí kosti a příbor, ale večeřela jsem způsobně jak dáma. Pomohla jsem Jitce sklidit ze stolu. Venku za okny byl naprosto klidný sváteční večer a bez problémů jsem slyšela, jak půl kilometru vzdálené kostelní zvony odbíjí devátou hodinu.

„Je čas na dárky,“ rozhodla Paní Lýdie. „Andrejko, mohla by sis ještě odložit ty šaty?“

Ne, že by mě to překvapilo. „Mám zůstat stát, kleknout si, sednout si, lehnout si na záda, na břicho?“

„Mám raději naducanější balíčky než dlouhé tyčovité. Takže kleknout,“ zavelela. Stáhla mi stehna u kolenou, pak kotníky. Položila mi obě ruce na ramena. „Sedněte si na paty, slečno nadpraporčice,“ vyzvala mě a jemně mi zatlačila na klíční kosti.

„Ale já jsem jen praporčík, Paní Majorko.“ Automaticky mi naskočila nutnost oslovit ji služebně, ale ta velká písmena v tom i tak byla nevyhnutelná.

„Ondřej byl praporčík, věřím tomu, že Andrea si brzy zaslouží víc než přidání jen jedné frčky.“

„Udělám vše, o co mě požádáte, Paní Brigádní Generálko!“

„Ocením spíš činy než lichocení, drahá Andreo!“

„Provedu!“

S každou další smyčkou kolem mých ramen, rukou i hrudníku jsem nořila hlouběji do bažiny strážené paní Lýdii a nechávala čistě na ní, co se mi v ní stane a jak hluboko do ní klesnu. Poodstoupila. „Nádherný dárek,“ pochválila se. „Takový jsem si vždycky přála pod stromečkem najít. Jenže zrovna dnes mám pocit, že si zasloužím víc jak jeden. A vlastně že já jsem tu jediná, která si pořádné dárky zaslouží. Odlož si, Jituško a klekni si. Chystám se na opravdu Štědrý večer.“

Naše pozice tvořily vrcholy rovnostranného trojúhelníka. Vzdálenost mezi mnou a Jitkou byla sotva metr a půl. Ve vrcholu trojúhelníka, tak tři metry před námi si Paní Lýdie nastavila křeslo. I když mezi mě a Jitku zasahovalo několik větviček vánočního stromečku, výhled na ni jsem měla docela slušný. Zápasila jsem mezi touhou pořádně si ji prohlédnout, dobrým vychováním a vědomím toho, že mě k tomu ani jedna z nich nevybídla. Působila mnohem přitažlivěji než v uniformě. Postavu měla určitě dokonalejší než já a každopádně mnohem souměrnější. Prsa tak akorát do dlaní, štíhlý pas, oblý, ale pevný vysportovaný zadek. Zatímco já si pořád přišla jak chlap s přerostlýma kozama, infantilním hláskem a plochým zadkem. Jen zadkem. Sbohem speciální jednotko. Kdo by v ní chtěl mít někoho jako jsem já.

Paní Lýdie mi zboku vedle pravého ňadra nadzvedla podprsenku a vsunula pod ní něco, co hodně zastudilo. „Ani se nehněte, nechci vás poškrábat. Stačí, že musím zničit tu památeční podprsenku. Neumíte si představit, co všechno pro mě znamenala. Ale někdy je prostě potřeba udělat i bolestivé kroky.“ Zaslechla jsem cvaknutí nůžek.

Po třetím střihnutí se prsa najednou uvolnila a zhoupla se dolů. Ne moc. Tak osm, možná jen pět centimetrů. Vyjekla jsem. Překvapením, ne bolestí. Nic takového mi hrudník předtím nikdy neudělal. Bylo to takové těžko definovatelné. Trochu bolestivé a trochu vzrušující zároveň. A ano, bavilo mě, jak na ně obě civí. Jako náhodou jsem se malinko ošila a znovu to rozhoupala. Ono zas nebude tak těžké naučit se to používat.

„Je hotovo,“ oznámila mi. „Dala jsem tomu raději hodinu rezervu za nejpozdnější možný termín. Teď máte prsa jako kterákoliv jiná.“ Klekla si za mě a začala mi je obě hníst. „Ne jako kterákoliv jiná. Myslím, že lepší než devadesát ženské populace. Cítíte to pnutí? Vnímáte, jak máte vytrčené bradavky? Jak se začínáte potit pod tím převisem, kde se prsa pokládají na hrudník? Když ta prsa nadzvednu a na ten převis vám dám pusu, jaký to je pocit? A co když se posunu výš až k bradavce? Jste spokojená se svými novými ňadry?“

Sténala jsem s otevřenou pusou a všimla si, že Jitka dělá to samé, a to bez toho, aby ji někdo stimuloval.

„Tak si to užívejte. Snažte si zapamatovat každičkou chvilku, protože až si je necháte odoperovat, tak tohle už nikdy nezažijete.“ Nadzvedla mi je kam až to šlo a s každým prohmátnutím u toho byla čím dál nemilosrdnější. „Nikdy nezažijete. Nikdy.“

Ječela jsem jak siréna a propadla se do orgasmického deliria, kterého se můj klín vůbec nezúčastnil.

Podvázala mně obě éčka širokou lehce pružící červenou stuhou. Na horní straně udělala tak veliké mašle, že mi téměř překážely ve výhledu před sebe. „To jsou vaše vánoční dárky, Andreo. Ode mě, od Jitky a svým způsobem i od Simony. Doufám, že si je užijete minimálně tak dobře, jak si já dnes večer užiju vás dvě.“

„Ten penis a varlata, to je taky vánoční dárek?“ osmělila jsem se.

„No, jak bych vám to řekla,“ začala ze široka. „Chodíte ráda na operace?“

„Ne,“ nechápavě jsem se na ni podívala. „Neznám nikoho, kdo by chodil rád na operace.“

„Myslela jsem si to. Takže takhle to bude doopravdy lepší. Ano, vaše stávající genitálie budou svým způsobem dárkem. Ale takovým trochu pohanským. Spíš obětním.“

S pozvolna otevíranou pusou mi docházelo, co se mi snaží naznačit.

„Vyrůstala jsem na venkově, sousedi měli velké pastviny a ovce. Poslyšte, viděla jste někdy, jak se kastrují beránci? To se jim stáhnou varlata takovou gumičkou, aby se neprokrvovala. A tak za tři týdny, někdy i dřív samy upadnou.“

(Pozn. autorky: Tohle nikdy, zdůrazňuju NIKDY nezkoušejte! Jestli tohle některá kráva bude schopná udělat, osobně za ní dojedu a nakopu jí tam, dokud tam bude mít ještě nějaký cit. A pak ji dovleču na pohotovost.)

„To ne,“ začala jsem blekotat, „to ne, to nechci!“

„Myslela jsem, že se vám příčí jít do zbytečné operace a tohle by bylo bez narkózy i bez lokálního umrtvení.“

„Ale já, já nechci ani na operaci!“

„Tak si to zrekapitulujme. Chtěla jste co nejdřív dát do souladu celé vaše tělo. Dost důrazně jste se pro to vyslovila. Z pohledu na vaše ňadra a penis s těmi visícími záležitostmi jste byla nešťastná a zmatená a jasně jste prohlásila, že ty věci chcete dát pryč. A teď když dělám potřebné kroky k tomu, aby ty věci přišly pryč, tak se vám to zase nezdá? S těmi prsy se minimálně dva měsíce, spíš čtvrt roku nebude dát nic měnit. Tohle je ta nejrychlejší a nejlogičtější cesta, jak vás plně harmonizovat.

Podvázání nebo operace?“ uhodila opět.

„Já nevím, nechci, nechci ani jedno, mám ráda svůj penis i varlata. Nikdy mě neopustili. Vyrůstali jsme spolu celý život. Zvykli jsme si na sebe. Patříme k sobě.“ Rozrušeně jsem argumentovala, zatímco v její kamenné tváři se nehnul ani sval.

Pak mi dala ruku do klína a stiskla. O penisu jsem téměř nevěděl, ale varlata vyhlásila nejvyšší poplach. Vykřikla jsem a nechala slzy nekoordinovaně stékat po tváři. Odtáhla ruku a dobrých deset sekund mě jen pozorovala. „Chcete mi říct, že tomuhle,“ přesunula se na má ňadra a překvapivě rychle je laskáním znovu probudila k životu, „dáváte přednost před tímto?“

Pak mě bez varování třikrát krátce plácla přes šourek. „Tomuhle,“ bolestivě jsem se zalomila vpřed. Přesunula se k nadržené Jitce a aniž by se snažila o nějakou velkou romantiku, párkrát ji pohladila přes rozevřený klín a pak ji tam plácla otevřenou dlaní. Jitka sykla jen malinko tišeji než já. Znovu ji párkrát pohladila, prohmátla a plácla. Jitka zasténala, ale zároveň se i usmála. A ještě jednou. S každým dalším posunem byla Jitka hlasitější a skoro bych i odpřisáhla, že ta plácnutí mají čvachtavější zvuk. Po přibližně patnáctém cyklu si i ona zakřičela a prudce se předklonila. „Před tímhle?“ dodala Paní Lýdie.

Dýchala jsem přitom téměř tak intenzivně jako Jitka.

„Podvázání nebo operace?“ vrátila mě do reality. „A to vám můžu zaručit, že vy byste tohle vyvrcholení zvládla minimálně v o třetinu rychlejším čase.“

„Já nechci, já nevím, já se neumím rozhodnout, já se bojím!“ téměř jsem se rozbrečela.

„Chcete jít do speciální jednotky a nedokážete se rozhodnout o takové trivialitě?“

„Chci, ale to není,“

„Co není? Řekněte mi, co to není. Když to nedokážete sama rozřešit, možná by to za vás mohla udělat vaše matka. Ta se za vás přeci dřív rozhodovala. Třeba je na to zvyklá do teď. Kdo jiný než vlastní matka, by vám mohl nejlépe poradit? Kde máte ten telefon, zeptáme se jí.“

Odešla ke konferenčnímu stolku, kde zůstal ležet můj mobil. Přišla s ním ke mně a přiložila na čtečku můj ukazovák. Popošla na druhý konec místnosti. „Paní Jáhlová? Tady je opět majorka Kopecká z krajského ředitelství. Moc se omlouvám, že ruším v tak pozdní hodinu, a ještě k tomu ve sváteční den. Zločin a tudíž ani policie bohužel nemá žádné pokojné slavnostní večery. Váš potomek má takové dilema a má problém se sám rozhodnout. Potřebuje poradit. Nebude to trvat dlouho. Podvázání nebo operace? Já vím, je to dost narychlo, ale tak to prostě v našem povolání občas chodí.“

Netuším, komu volá a zda vůbec někomu. Je ode mě příliš daleko na to, abych byla schopná vyloučit jakoukoliv alternativu.

„Možná bych vám ho měla předat k telefonu, vysvětlil by vám detaily, nechtěla bych zkreslit jeho pocity a motivaci. Kdybyste to potřebovala před rozhodnutím vidět, tak nás najdete v Erbenově ulici číslo“

„Né,“ ujelo mi vysokým hláskem. „Nemůžu takhle s nikým mluvit!“

Paní Lýdie přikryla rukou mikrofon a obrátila se na mě. „Já myslím, že pozná, že tenhle hlas patří do rodiny, říkala jste, že tam je značná podoba.“

„Operaci,“ hlesla jsem zlomeně. „Chci operaci, prosím Paní Lýdie. Operaci.“

„Tak vám moc děkuji, Paní Jáhlová. Už jsme se dokázali domluvit. Přeju hezký a nerušený zbytek slavnostního večera.“

„No tak to vidíte, Andreo. Nakonec se ještě naučíte samostatně rozhodovat. A nebojte se, já na vašem místě bych se nerozhodla jinak. Nebudete litovat.“

Hlavně ta operace mi dává alespoň minimální manévrovací prostor. Pár týdnů nebo i měsíců. Doufání v zázrak. Zatímco ve variantě podvázání se už dávno rozběhlo odpočítávání.