Konkurz do speciální jednotky - 15.díl - Za dveře - Esme Ww

15.04.2023 14:13

Stála jsem tam několik minut s šaty v ruce. Byla tam znatelně větší zima než v obývacím pokoji. Přesto jsem nebyla schopná se obléci. Nemůžu domů. Já vím že nemůžu ani na ulici, ani na společnou chodbu. Zaseklá na dvou metrech čtverečních. Třásla jsem se. Nikterak nezpochybňuji, že si za to můžu sama. Mohla jsem zajít do krajské knihovny, mohla jsem projet internet a splácat všeobecně očekávaný stručný kompilát použité literatury. Nikdo mě nenutil k tomu, abych předevčírem požádala Jitku o pomoc. Mohla jsem ji odmítnout, když se nabídla, že sváže ona mě a nechá mě vyzkoušet si pozici rukojmího a pak i rádoby ženské rukojmí. Přesto jsem to všechno udělala a nechala si to udělat. Jestli se mi někdy během té doby rozsvítilo v hlavě varovné světélko, ignorovala jsem ho tak důsledně, že si to ani neuvědomuji. Teď trčím ve studené verandě na půl cestě mezi Lýdií s Jitkou a venkovním světem. Na půl cestě mezi mužským a ženským světem. A třesu se zimou i strachem z budoucnosti. Rukojmí vlastního těla i vlastní hrůzy. Opatrně jsem zaklepala na dveře do chodby. Nic se nedělo. Zaklepala jsem důrazněji.

„Nechce někdo dovnitř?“ zeptala se Paní Lýdie.

„Myslím že ne,“ odpověděla jí Jitka. „Neslyšela jsem zvonek, teti.“

„Neříkej mi teti! Zatím ještě ne. Pořád se na tebe zlobím. Nezasloužíš si to.“

Pochopila jsem, pootevřela vchodové dveře a poslepu nahmatala zvonek.

„Možná tam přeci jen někdo je. Běž se podívat.“

„Ano, Paní Lýdie.“ Za neprůhledným sklem jsem jasně rozeznávala Jitčinu postavu a rozmazaně i rysy jejího obličeje. Přišla jsem tak blízko ke dveřím, že jsem téměř nalepila svůj nos a bradavky na sklo. „To se vám jen něco zdálo, Paní Lýdie. Za vchodovými dveřmi nikdo není. A někdo nechal svítit na verandě. Zhasnu.“

Zvlhly mi oči. „Kluci nepláčou,“ opakovala jsem si a pokoušela se nahodit si v hlavě důvěrně známou melodii, snad až příliš optimistickou na kapelu i text. „I tried to laugh about it Cover it all up with lies I tried to laugh about it Hiding the tears in my eyes“ Ale ve stádiu, ve kterém se nacházím snad aspoň mám nárok na zvlhlé oči. (Pozn. autorky: Kdo uhádne kapelu a název písničky, ať dá vědět, má u mě pusu na tvář. Jen na tvář, otázka je až příliš jednoduchá. :-) Podle mě i podle mého konzultatnta. :-) )

Potmě jsem se nasoukala do přidělených šatů. V bocích mi poněkud plandaly, zato přes prsa padly jak ulité. I když možná mě přeci jen o něco stahovaly, ale cítila jsem, že jak má prsa, tak i já potřebuji trochu sevřít obejmout a pozvednout. Jen v pantoflích jsem vyšla na chodbu a zabouchla za sebou vchodové dveře. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla a znovu zazvonila.

„Nikoho tam nevidím,“ zaslechla jsem Jitku. „Mám se jít podívat před barák?“

Slané kapičky mi dojely až do úst. Co když ani tohle nebude stačit? Kam až tohle povede? Do kanceláře? Domů?

„Já se tam přeci jen podívám.“ Ve dveřním rámu se zhmotnila Paní Lýdie. „Co si přejete?“

„Chci se Vám omluvit. Za všechno omluvit a za všechno poděkovat. Dovolíte mi prosím vrátit se dovnitř? Chtěla bych vás požádat o pomoc v tomhle složitém období, alespoň po dobu, než bude možné chirurgicky zasáhnout do mých prsou.“

„Nevím, jestli vás můžu považovat za seriózní a důvěryhodnou partnerku.“

„Paní Lýdie, prosím! Slibuju, že se mnou nebudou vůbec žádné problémy. Ve všem Vás poslechnu. Ve všem. Prosím!“

Dala jsem ruce k sobě a skládala se do pokleku.

„Nechte toho, Andreo! Nedělejte scény na veřejnosti. A ještě k tomu zničíte ty šaty. Bůh ví, kdy tu chodbu někdo naposledy vytíral. V tom nečase, který je venku, to je stejně skoro jedno. Jestli mi chcete projevit vděk, dám vám k tomu brzy příležitost. Ale vevnitř!“

„Děkuju, Paní Lýdie. Děkuju.“

„Dovnitř, řekla jsem. Na všechny ty vaše výlevy jsem zvědavá až uvnitř.“

Se sklopeným pohledem jsem ji následovala ke gauči. „Sundejte si ty šaty! Vždyť jste se v nich venku málem válela na zemi.“

Neválela, ani na ta kolena mě nenechala dokleknout, ale rozkazům se neodporuje. „Jistě, Paní Lýdie.“

„Na kolena!“ vyzvala mě. „Teď na to je ten správný čas.“ Lehla si na kraj gauče a vyhrnula si sukni od šatů. „Teď je ten správný čas na to, abyste mi projevila vděk. A dejte si při tom pozor na prsa. Už to je jen pár hodin, tak ať si je na poslední chvíli nepoškodíte.“

Byla jsem vděčná deset minut, pak dalších deset a možná to celkem vydalo i na půl hodiny. Potřebovaly jsme to obě a možná i já víc. Nutně jsem se potřebovala zanořit do slaného konejšivého oceánu. Tam, kde všechno dává smysl. Tam kde je na každou otázku tak krásná a jednoznačná odpověď. Tam, kde v bouřícím příboji trčí zářící maják vychutnávající si každou jednotlivou vlnku. Maják přitahující všechny přírodní živly, maják, který neustále posílá do svého ústředí informace o tom jak pustošící a zároveň osvěžující může být ataka všech dostupných přírodních živlů. Věnovala jsem se majáku, vnějším i venkovním vlnolamům, které chránily jeho i přístup do rajské zátoky, kam jsem se nakonec odvážila alespoň na okraj nakouknout.

V něžném náporu na maják jsem neustávala ani ve chvíli kdy mi Jitka uchopila obě ruce a pevně mi je spoutala za zády. Neřešila jsem to. Věděla jsem, že s tím stejně nic neudělám a že s tím stejně ani nic udělat nechci. Klečela jsem ze široka a vychutnávala si příliv okamžitého štěstí.

O něco tenčím provazem mi Jitka omotala kořen penisu a místo, kde se šourek odděluje od rozkroku. Ano, byl to rajc. Pocit, kdy vám žena zezadu sahá do rozkroku, otírá se o vnitřní strany stehen, a vy s tím nedokážete nic udělat, je nesmírně přitažlivý, ale spoutání genitálií bylo příliš těsné na to, aby mi umožnilo ejakulovat. Tak jsem se i nadále jsem věnovala majáku a pobřeží obecně a neřešila věci, které neovlivním.

Po jedné ze sedmých vln se Paní Lýdie odtáhla, postavila se a urovnala si šaty. „Když si to zasloužíš, tak ti ještě někdy dám šanci si to zopakovat. My s Jitkou jdeme připravit večeři. Pustíme ti v televizi pohádky, ať nemusíš jen tak koukat do zdi.“