Konkurz do speciální jednotky - 14.díl - Na co si stěžujete? - Esme Ww

10.04.2023 09:32

Ani teď už to nechci. Bylo to až příliš věrohodné. Lapala jsem po dechu, nešlo mi polykat i když jsem cítila, jak mi do trubic v krku sjíždí jakýsi hlen a hrubě se mi příčila představa, co všechno by mi takhle mohlo stékat. Po zhruba dvaceti minutách začal tlak v krku povolovat. Dýchalo se mi o něco lépe a pocit stékajícího hlenu se vytratil. Dokázala jsem polknout.

Paní Lýdie si přiložila prst před ústa. „Teď tu hadici opatrně vyndám. Snažte se dýchat pomalu, co nejuvolněněji. A buďte prosím i po jejím vyndáni zticha. Aspoň jednu minutu. Je mi jasné, že to pro vás bude čím dál tím víc složité, ale věřte, že vím, co dělám.“

Ze rtů mi vytáhla náustek a tři zahnuté plastové tyčky. Zbytek trubičky zmizel. Rozplynul se a zůstal kdesi v mých útrobách. „Ještě půl minuty. Je to pro vaše dobro, Andreo. Pak vás nechám vypovídat se třeba pět minut v kuse. Budu pro to mít pochopení. Před ústa mi nastavila rozevřenou dlaň, a po čase začala postupně krčit jednotlivé prsty. Bylo to jak odpočítávání před startem rychlostní zkoušky v rallye.

„Proč jste mi tam dala tu hnusnou věc? Myslíte si, že mi orální sex s mužem nešlo vysvětlit bez téhle názorné ukázky?“ zeptala se má sestra tak před deseti lety. „Myslíte si, že jsem úplně blbá?“ Položila jsem si obě ruce na krk a vykulila oči. „Co to proboha je? Co jste mi to udělaly? Kde mám svůj nakřáplý baryton? Proč mluvím, jak má sestra v době, kdy maturovala?“

„Sama jste si na to stěžovala. Vadilo vám, že vidíte Andrey prsa a slyšíte Ondru.“

„Ale mě nevadil Ondrův hlas! Jsem na něj zvyklá. Vyvíjeli jsme se společně skoro třicet let!“

„Takže vám vyhovoval mužský hlas a ženská prsa?“

„Ne!“

„Tak na co si stěžujete?“

„Na ten hlas!“

„Mě přijde docela melodický, vysoký, hezky posazený. Takhle nějak má znít mladá prsatá hnědovláska. Zkuste říct něco romantického a uvidíte, jak vás to samotnou dostane.“

„Ale já přeci nejsem mladá prsatá hnědovláska!“

„Jitko, dones nám z koupelny zrcátko!“

„Ale já nechtěla změnit hlas, já se chtěla zbavit těch prsou! Já se jich potřebuju zbavit! Já se potřebuju dostat do speciální jednotky. Vidíte, že se opravdu snažím, nechala jsem se navrtat do celé téhle šílenosti kvůli tomu všemu!“

„Chcete tím říct, že prsaté hnědovlásky nepatří do speciální jednotky? A kde je ta hranice? U déček, u céček? Mohla by tam Jitka? Mohla bych tam já? Nebo by tam podle vás směli jen vylepaní svalnatí muži pod třicet pět let? Tak jak moc jste mysogynní, úzkoprsá?“

Těkala jsem očima z jedné na druhou a nemohla si nevšimnout, jak se Jitka ke konci výlevu Paní Lýdie kouše do rtu.

„No tak mi koukejte odpovědět!“ uhodila na mě. „Ta prsa se musí nechat usadit minimálně dva měsíce. Na ty teď prostě sahat nemůžeme. Nikdo nám nezaručí, co by se s nimi po předčasném chirurgickém zásahu stalo. A žádné reverzní epitézy se na to nedělají. Když chce nějaká žena ze zdravotních nebo estetických důvodů zmenšit prsa, jiná než operativní cesta k tomu prostě nevede. Pokud jsme chtěli potlačit nesoulad mezi hlasem a hrudníkem, tak tohle bylo jediné řešení. Poslyšte, Andreo, celý minulý večer jsem strávila konzultacemi s doktorkou majorkou Inés Lundnerovou z Winnipegu, která má v Manitobské jízdní polici podobné pravomoci jako já tady. Pak s její známou profesorkou Steinerovou z kliniky z Bramptonu a nakonec s doktorkou Helmutovou z Lince, která je jejich kontaktem pro střední a východní Evropu a dnes ráno mi kurýr dovezl tuhle krabici. Všechny tyhle věhlasné a okouzlující dámy jsem v téměř sváteční den otravovala, abych dokázala vyřešit problém, který jste si vy dvě uvařily! A teď mi tady tvrdíte, že všechno jejich úsilí, všechen jejich čas mám hodit do záchodu a spláchnout, protože vy před tím vším dáte přednost znetvořenému hrudníku?!

Heleďte, tak takhle ne. Vy do žádné speciální jednotky nepatříte. Vy pořád ještě patříte pod máminu sukni. Teď vás prostě celou rozvážu, dám vám nějaké obnošené šaty po Simoně a pošlu vás domů. Máma přece pro vás bude mít pochopení. Určitě vás pozná podle sestřihu a podle té pihy na varlatech. A sestra bude nejspíš taky ráda. Věřím tomu, že než jste se narodila, tak si na hraní přála sestřičku. Tak jí to přání splníte aspoň napůl.“

Nohy i ruce jsem měla volné za pár desítek sekund, ale radost jsem z toho neměla žádnou. Popadla mě pod paží a bez ohledu na mé klopýtání mě dovlekla do verandy. „Nebojte, i při tom všem si dávám pozor, abych vám nerozbila prsa. Byla by jich opravdu škoda. Těch prsou, ne vás.“

„Ale já to tak nemyslela, i ženy, vyvinuté ženy pak obzvlášť, patří do speciální jednotky,“ bránila jsem se.

Jen v podprsence a pantoflích mě dovlekla do verandy. Zavřela za mnou dveře. Zůstala jsem stát jak opařená.

Na pouhý okamžik se dveře znovu otevřely a vrazila mně do ruky červené lehce obnošené sametové šaty s vysokým rozparkem, které už jistě budily pozornost na nejednom plese či vernisáži. „No, na co ještě čekáte? Nezapomeňte ode mě pozdravovat rodiče a sestru. Hezké Vánoce. Moc se těším na to, jakou seminární práci odevzdáte na Tři krále. Možná vás mí kolegové budou vidět v příznivějším světle. Třeba takový podplukovník Dundáček od vás určitě nebude schopný odtrhnout zrak.“

Tabulka matného skla ve dveřích se chvěla ještě dlouho poté, co je nekompromisně zavřela.