Konkurz do speciální jednotky - 13.díl - Trubička - Esme Ww

13.03.2023 23:37

Sedět, ani se nehnout, prorůstat a srůstat je velmi zodpovědná práce, ale když na to jste sami, dokáže to být i docela nuda.

Takže když se konečně vrátily z procházky, kvitovala jsem to s nadšeným povděkem. Vyslechla jsem si jejich zanícené vyprávění o tom, koho všeho potkaly a přislíbila jim, že už zítra s nimi vyrazím na umělé kluziště kolem kašny. Protože ať se děje, co se děje, já svůj boj o speciální jednotku nevzdám. Třeba to celé je jen jedna velká zkouška, ve které musím prokázat své odhodlání.

Jitka dala kuřecí směs znovu na pánvičku a rýži to mikrovlnky. Schválně jsem pozorovala Paní Lydii, jak se bude tvářit na mikrovlnku, ale neřešila ji, tak jsem se v tom nevrtala ani já. Rozdělily jídlo rovnoměrně na tři talíře a přenesly je k malému stolku. No až tak moc toho opravdu nebylo, ale spousta lidí drží půst úplný nebo aspoň bezmasý, aby vidělo zlaté prasátko. Takže ve srovnání s tím, se servírovaly lukulské hody. A že neuvidíme zlaté prasátko? Aniž bych chtěl podceňovat třebas i zlaté stádo, vidět mě v tomhle stádiu je rozhodně nevšednější zážitek. Kdo by při jídle nechtěl pozorovat polonahou osobu hermafroditního vzhledu.

Paní Lýdie si nabrala na vidličku kousek masa a zadívala se na mě. „Není vám zima? Určitě vám musí být zima.“ Odešla do ložnice a vrátila se s dekou s vánočními motivy a od pasu dolů mě do ní zabalila. „Bude to tak pro všechny lepší.“ Nerozporovala jsem to. Když se krmíte nudličkami s hlívou, nechcete, aby vás rozptylovala jiná nudlička proměnlivé velikosti i tvaru.

„A nemějte obavy. Až dojíme, Jitka vás ráda nakrmí.“

Po obědě si uvařily kávu. Já ji s díky odmítla, za riziko opaření mi to nestojí.

„Jak se cítíte, Andreo?“ zeptala se Paní Lýdie.

Jestli ode mě očekávala zdvořilostní odpověď, nedočkala se jí. „Popravdě se trochu bojím budoucnosti.

Do seminárky to je zajímavá zkušenost, ale nevím, co bude pak. Co až tohle všechno skončí? Dostanu se do speciální jednotky? Co na to mé okolí má rodina? Jak se zbavím té náloži na hrudníku?“

„Vám se ten hrudník nelíbí? Ženy a vlastně i muži by kvůli němu vraždili. Je mnohem krásnější, než mám třeba já.“

„No to nejspíš ano, ale,“ zarazila jsem se příliš pozdě.

„Vám se moje poprsí nelíbí?“ Měl jsem pocit, že v kamenné tváři se usmívají dvě tmavě hnědé oči. Byla to cílená provokace a ano, dostala mě. „A co to Jitčino? Tak vám přijde hnusné?“

„Ne, to jsem tak nemyslela? Já myslela jako…“

Bolestivě mě chytila za ucho a natočila mi na sebe hlavu. „Tohle poprsí vám přijde hnusné? Ano, už si něco odžilo, ale ráda byste ještě škemrala, abyste na něj mohla položit své ruce a dělat mu dobře. Myslíte si, že jen proto, že tady vyvalujete své olbřímí kozy, které vám létají nahoru a dolu s každým výdechem a nádechem, které, když na ně sáhnu, tak už tak krásně hřejí a trvdnou, že můžete zesměšňovat ňadra všech ostatních žen. Opravdu si to myslíte?“

Nadzvedávala mně obě prsa. Pořád hodně opatrně, ale vzhledem k tomu, že za šest hodin bude celý proces u konce, byla přeci jen o něco důraznější. Jasně jsem vnímala tuhnutí bradavek a jejího okolí.

„Omluvte se jim.“ Rozepla si zip na zádech a stáhla si šaty tak, že končily na úrovni volných žeber. Chytla mě za obě uši a přitáhla si mě na kontakt. „Trvám na osobní omluvě,“ prohlásila nekompromisně.

Měla velké, výrazné dvorce, které jí zabíraly tak třetinu zachovalých a udržovaných béček. Po pár sekundách mi uvolnila uši, ale já se dál omlouvala s neklesající intenzitou. Omlouvala jsem se poctivě oběma ňadrům, zatímco ona si obouruč vyhrnula sukni a snažila se, aby má omluva měla silnější účinek. Neviděla jsem dolů. Poznala jsem to z chvění jejího těla.

„Omluva se přijímá,“ odtáhla se náhle a bleskově si upravila šaty. „Ale nemyslete si, že jste si to tím všechno vyžehlila. Možná se ještě dnes večer budete muset omluvit i jiným částem těla.“ Mazlavým prstem mi přejela pod nosem, kdybych byla až tak natvrdlá a nedošlo mi to hned.

„A teď mi řekněte, co se vám nezdá na vašem hrudníku?“

„To že je můj! Můžete mi stokrát říkat Andreo, i já se teď tady můžu za Andreu označovat, ale tady všude je Ondra. I v těch prsou je Ondra. Plus nějaká mřížka. Podívám se dolů mezi nimi a pořád tam vidím Ondru. Promluvím a slyším Ondru. Já to chci pryč. Je mi to líto, chápu, že k nim máte citový vztah. Je mi nesmírně líto, že jste je se Simonou nevyužily tak, jak jste původně plánovaly, ale já jsem muž a líbí se mi ženy. To je přeci normální, že se mužům líbí ženy a ženám muži.“ Rychle jsem obě zkontroloval pohledem. „Myslím, jako běžnější,“ snažila jsem se to vyžehlit. Ano. Samozřejmě, bleskově a pokorně jsem se ve slovech i mysli vrátila k ženskému rodu.

„Tak vy byste ty věci chtěla dát pryč? Vadí vám váš hlas? A myslíte si, že by muži to žen měli vnikat a ženy by jim měly poskytovat orální sex? Hluboko až do krku?“ položila mi ruku na svázané stehno a pokládala mi jednu otázku za druhou.

„Ano, ne, nebo, možná, já nevím,“ zamotala jsem se do odpovědí, roztřásla se a jen útrpně čekala, jak to celé skončí.

„Orální sex až hluboko do krku?“ položila mi znovu jednu z otázek a rukou se přiblížila k tříslům.

Ale já nevím! Vždyť je to přeci lesba, to nedává žádný smysl. „Aaa..“

„Takhle zůstaňte.“ Otevřela jednu z krabiček na stolečku a ze zataveného plastového obalu vytáhla mírně zahnutou poddajnou trubičku. „Ještě mi udělejte Ááá!“

„Pomoc! Asi budu zvracet nebo se dusit nebo obojí najednou,“ projelo mi hlavou. Ráda bych to vykřičela do celé bytovky. Trubička mi projela krkem a zarazila se až hluboko v hltanu, nebo někde u hrtanové příklopky. Spíš bych sázela na ten hrtan, protože o něco víc se mi chtělo kašlat než vrhnout.

„Nemluvte, Andreo. Potřebuju, abyste byla minimálně patnáct minut úplně zticha.“

„Aae!“

„Před chvílí jste se mi snažila namluvit, že jste muž. To byste přeci měla vydržet chvíli potichu snáz, než kdybyste se cítila jako žena. No tak Andreo!

Jitko, podej mi ten sprej!“

Plyn, který mi vstříkla do úst byl bez chuti a bez zápachu. Jediné, co jsem na sobě pozorovala, bylo okamžité ochabnutí hlasivek. Nebo alespoň přerušení komunikačního kanálu mezi hlasivkami a mozkem.

Položila mi ukazováček na bradu a jemným pohybem mi otočila hlavou tak, že jsme se z dvaceti centimetrů dívali z očí do očí. „Tak takhle nějak se cítí žena, když poskytuje muži orální sex? Dost hrozné, nemyslíte. Přeci byste nechtěla, aby některá z nás tří musela dělat tak příšernou věc.“

Jemně, ale jednoznačně jsem zavrtěla hlavou. Ne, rozhodně bych to nechtěla.