Konkurz do speciální jednotky - 12.díl - Konzultace v pracovně - Esme Ww

26.02.2023 14:53

Ale teď mě do cíle nedovedly. Odtáhly se a nechaly mě být i s několika kapičkami preejakulátu na špičce žaludu.

„Ještě si Andreo trochu odpočiňte, každá hodina, kdy vás necháme v klidu srůstat, vám půjde k duhu. My se zatím postaráme oběd.“

„Ale Paní Lýdie, jestli vám to nenabourá představu o štědrodenním menu, tak v lednici by mělo být navařeno. Včera jsem udělala kuřecí s hlívou pro sebe k obědu a pro sebe a Jitku k večeři. Jsem zvyklá vařit s rezervou, obědu jsem dala méně, než jsem čekala a k večeři jsem se ani já a ani Jitka nedostala. Pořád tam toho bude dost pro tři přiměřeně hladové ženské krky.“

„A co mi tím chcete naznačit? Ano, nemám problém s vařením, ale samozřejmě i mě potěší, když mě někdo opečovává. Myslíte jako, že teď máme víc času, než jsem očekávala? Tak to je dobře, aspoň můžete v klidu a nerušeně prorůstat.

Jitko, pojď se mnou do pracovny,“ vyzvala ji. Jitka se s námahou a zvýšenou opatrností postavila na nohy. „Chci ti něco ukázat a v klidu to probrat. Ale potřebuju mít k dispozici tvé nápomocné ruce. Ale něco za něco.“

Odešla a za patnáct, dvacet sekund se vrátila s docela vysokým obojkem. Upevnila jí ho kolem krku dost pohodlně na to, aby mohla nerušeně dýchat a uvolnila jí ruce i hrudník. Umně si při tom hrála si Jitčinými prsy i oušky. Oči jsem na nich mohla nechat.

„No, co tak koukáte, Andreo? Nechcete raději cudně sklopit zrak? Já jsem Jitčina teta, ale ne biologická a dokonce ani oficiální. To se může, to není incest. Na spoustě míst světa je naprosto běžný sororát, tohle je výrazně mírnější. (Pozn autorky: Sororát je označení pro druhé manželství se sestrou zemřelé manželky. Pokud si vdova (tam kde už to je právně možné, tak se nabízí že i vdovec) vezme bratra mrtvého manžela, říká se tomu levirát.) A navíc my obě víme, že náš vztah nám občas přináší jisté výhody, ale není to partnerství. Mezi námi to je něco jako mezi učitelkou a žákyní. Nebo to můžete brát tak, že jsem starší a zkušenější kamarádka, která poradí a podá pomocnou ruku.

Jo a mimochodem, Jituško,“ obrátila se na ni, „ten obojek je elektrický. A jeden mám i pro Andrejku.“

Zavřely za sebou dveře. Chvíli jsem si nadzvedávala a zase uvolňovala kyčle, hrála si s prsty na rukou i na nohou. Pak jsem zkoušela znovu usnout, ale neměla jsem šanci. Tak jsem se jen soustředila na to, jak prorůstám. Jsou to hezká prsa. Svým způsobem mi bude líto, až se jich budu zbavovat.

Vrátily se zhruba za hodinu, ale pro mě se vlastně nic neměnilo. Na stolek přede mne beze slova položily několik krabiček a zase odešly. Jediné, co jsem dokázal přečíst, byl název firmy.

„Uděláme si takovou menší zdravotní procházku na náměstí ke stromečku. Když jste nám ušetřila čas s přípravou oběda. Chtěla byste jít s námi?“

Krve by se ve mně nedořezalo, dokonce i klín mi zvadl vyděšením. To přece nejde, dvě přirozeně krásné ženské a já! Podle obličeje i podle gest a chůze bude svítit do dálky, co si nesu mezi nohama. „Já nemůžu,“ bránila jsem se. „Já musím srůstat. Venku je mráz, to je zbytečné riziko a co kdybych uklouzla a upadla?“

„Tak zítra,“ usmála se najednou povzbudivě, „snad se nám do té doby povede zbavit vás některých obav. A příčin pro ty obavy. Radši vás tu zatím nechám takhle zaparkovanou, abyste si neublížila. Jak říkáte, opatrnost musí být. Nepotřebujete na záchod?“

Přikývla jsem.

„Stačí na malou?“

I teď jsem to odsouhlasila. Kde by se to vzalo? S obědem jsem se spíš jen odbyla a od té doby jsem měla v ústech jen Jitčiny kalhotky. A ty naštěstí trávícím traktem neprošly.

„Jituško, tohle je tvoje práce. A nemysli si, že tě při tom nebudu osobně kontrolovat.“

Klekla si před mé vyvalené nohy s bažantem v ruce, Paní Lýdie si sedla do svého křesla a pozorovala nás. „Můžeš,“ vybídla mě Jitka.

Opakovaný vtip, přestává být vtipem. Nemůžu a ona to moc dobře ví. Už včera jsem jí to vysvětloval. Zlehka mi sáhla na třísla přejela přes hráz.

„Ne,“ zarazila jí Paní Lýdie. „Ona tu není kvůli tomu abysme jí dělaly dobře. Ta věc časem splaskne. Dejme tomu pár minut nebo pár desítek minut čas. Za poslední dva dny je docela unavená, chce se jí čůrat. Je to jen otázka času, drahá Jituško. A jestli tu má být někdo frustrovaný ty a já už vůbec to nebudeme. Nikam nechvátáme. Kapr, salát ani zabalení dárků nám tolik času nezaberou.“

I to prosté vymočení bez náznaků soukromí mi přineslo dost úlevných pocitů.

„Víte Andreo, muži se často chlubí tím, jak to je praktičtější, že tuhle věc můžou vyřešit ve stoje. No a pak se dostanou do takovéto situace, a jsou na dlouhé minuty zablokovaní. Zatímco ženská si dokáže odskočit, i když je nadržená. Velmi, velmi nadržená. Rozumíte mi? Velmi nadržená.“

No, tak to by mi teď už zase nešlo. Přehodila si nohu přes nohu, ale já se jí při tom nedokázal odtrhnout od očí. Ach jo! No, jestli je nemá, tak doufám, že aspoň na tu procházku si je vezme. Sněží a mrzne jak v Ojmjakonu. No to asi ne, ale stejně by byla škoda, kdyby nastydla.

Obojek pod Jitčiným rolákem nešel přehlédnout, i když přes sebe hodila kabát, ale Jitka se i tak hrdě nesla jak favoritka na soutěžní výstavu chrtů. Jestli v té speciální jednotce bude jen jedno místo, tak proti ní nemám šanci. Vůbec žádnou šanci.