Konkurz do speciální jednotky - 11.díl - Omluva od stromečku - Esme Ww

22.02.2023 23:34

Pootevřenými žaluziemi dovnitř vnikalo štědrodenní slunce. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal zaostřit na své okolí. V první řadě jsem zjistil, že už na nose nemám kalhotky paní majorky. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli mi nesklouzly na některý z polštářů. „Musela jsem si je přeprat. Nosit je déle, než jeden den není dobrý nápad, ale jestli chcete, dám vám ty z večera. A taky jsem vás ještě před chvílí stihla odlíčit, oholit a znovu zase nalíčit. I ten roubík jsem vám vrátila zpátky a s vámi to ani nehnulo. I když to holení, ty fousy vám rostly vždycky takhle málo, nebo se vám to zarazilo tím šokem?“

Nic jsem neřekl. Pořád mi to nebylo umožněno. Jen jsem tak trochu zrudnul. Stále jsem trůnil zabarikádovaný na své pozici. Stejná pouta, stejná podprsenka a stejný byl její obsah. Po mé pravé ruce seděla Jitka a moc jí to slušelo. Oči jsem na ní mohl nechat. Slušelo jí to skoro stejně jako mě. Měla klasické kalhotky na klasickém místě, A ty kalhotky jí ještě jistilo pár provazů. Nohy měla stejně pokrčené, stejně zajištěné jako já a podprsenku místo krajky měla jen naznačenou provazy nad i pod prsy. Měla je mnohem menší než já. Tak béčka a možná i o trochu míň, ale jejich tvar i jejich ztuhnutí naznačoval, že to jsou nejen krásná, ale rovněž nesmírně citlivá ňadra. Přistihl jsem se při tom, že jsem jí záviděl, že je má krásné, o něco pohodlnější a co mě opravdu děsilo, tak někde na pozadí jsem trochu žárlil i na fakt, že je má napořád. Poměřili jsme se chápavým a snad i trochu obdivným pohledem, ale pak jsme se podívaly přes konferenční stoleček do křesla, ve kterém seděla paní majorka. Paní majorka. Nevím, nejsem zběhlý, nedokážu poznat, jestli ty černé šaty bez rukávů jsou z latexu, lacku, vinylu nebo jiného lesklého materiálu. Nahoře jí nesmlouvavě obepínaly tělo, v bocích se výrazně rozšiřovaly a nadouvaly. Bylo to něco jak plisovaná sukně jen s osmi záhyby. Černé punčochy na podvazcích, naleštěné lodičky. Noha přes nohu. Nemohl jsem se dočkat toho, až si přehodí nohy. Ne, že by mi to bylo něco platné, ale zajímalo by mě, jestli je na tom s oblékáním stejně jako Sharon Stone v Základním Instinktu.

„Dobré jitro, berušky. Tady jsem, věnujte mi prosím trochu pozornosti. Vyspinkaly jste se do růžova? Já vám teď vyndám roubíky, ale mluvit budete jen na požádání. Jinak vám je bez milosti vrátím zpět, jasné?“ Zatímco jsem se rozdýchával, otřela mě z brady těch pár slin, které jsem nedokázal udržet uvnitř.

„Jasné, paní majorko.“

„Jasné, teti.“

„Ta doba skončila. Možná se občas na chvilku vrátí, ale teď je pryč. Teď jsem pro vás paní Lýdie. Pro obě. Paní Lýdie, aby bylo jasné.“

„Ano, Paní Lýdie!“ odpověděli jsme synchronizovaným dvojhlasem.

„Jituško, miláčku, řekni mi, jaké lepidlo jsi použila na ty epitézy. Z růžové nebo z bleděmodré plechovky?“

„Já nevím,“ připustila Jitka. „Vzala jsem tu první, co mi přišla do ruky. Nevěděla jsem, že jich je víc druhů. Stejně už bylo po záruce, tak jsem si říkala, že aspoň nebudou tak dlouho držet.“

„Na plechovce nebývá napsaná záruční doba. Ta látka se bez dotyku s lidskou kůží nebo s těmi epitézami ani nehne. Dokonce na té růžové, na té, co by měla vyvolat prorůstání se udává datum zrání. Doba, od kdy stačí použít poloviční množství hmoty na stejný efekt jako po její expedici. Je to stejné jako třeba se zráním vína v lahvi. Na téhle plechovce, Jitko!“ strčila jí před obličej růžovou plechovku. „Když si dáš čas a pozorně si přečteš všechna ta malá písmenka a ne jen to první slovo, tak je tam napsáno „Best after:“ ne „Best before:“ Víš, co to znamená?“

„Ale já opravdu nevím, doteď jsem neslyšela o dvou rozdílných lepidlech.“

Já bohužel ano.

„Kdy jsi je včera Ondrovi připevnila?“

„Tak v osm, v půl deváté ráno.“

„Tak to znamená, že minimálně dvacet pět hodin mu ta epitéza srůstá s tělem a že tak sedmdesát procent toho procesu už je úspěšně za námi. Dělala jsi něco s místy, kde epitézy končily? Myslím hrany. Horní, dolní, boční. Místa, kde se stýkalo tělo, epitéza a okolní vzduch.“

„Našla jsem k tomu speciální make-up. Myslím, že byl v oranžové plechovce.“

„No,“ usmála se mnohoznačně Paní Lýdie, „jsem ráda, že aspoň v tomhle už jsi chybu neudělala. Zabraňuje to jizvičkám a je to i logické vysvětlení, proč během včerejška nedošlo k žádnému poškození.“

„Počkejte,“ namítl jsem.

„Ondro, jasně jsem vám řekla, že nebudete mluvit bez vyzvání.“

„Ale já musím k rodičům večer na Vánoce! Nemůžu jít k rodičům na Vánoce, když srůstám. Co řeknu mámě, co si o mě bude myslet sestra?“

„Budou ti závidět kozy,“ odtušila Jitka. „Krásné, pevné vzrušivé kozy.“

„Tak a dost, ještě jedno slovo bez vyzvání a vrátím vám ty roubíky. A ještě vám něco přidám!“ položila před sebe paralyzér.

„Celý proces je nezvratný. Můžete si vybrat. Buď tu zůstaneme na Štědrý večer ve třech spolu, nebo vás pustím domů, Andreo. Takhle vás pustím domů.“

Škubl jsem sebou. „Nemůžete po nás chtít, abysme někomu, kdo bude mít za deset hodin nádherná přírodní éčka říkali Ondřeji. Pokud byste měla ty epitézy jen dočasně připevněné, byla bych ochotná se překonávat, ale za dané situace bude nejlepší, když si budete co nejrychleji zvykat. Jasné, Andreo?“

„A-a-ano, Paní Lýdie.“

„Jsem krajská policejní psycholožka. V této situaci jste nemohla mít k dispozici nikoho lepšího. Rozhodněte se. Zavolejte vašim rodičům. Podpořím vás. Jako psycholog, jako policejní důstojník i jako žena. Nabízím vám, že pokud byste během hovoru potřebovala pomoc, rodičům to vysvětlím. Jsem přesvědčená, že na dceru policistku budou pyšní ještě víc než na syna policistu.“

„Asi bych tu raději zůstal. Zůstala,“ opravil jsem se. Opravila jsem se.

„Tak jim zavolejte hned. Přece to nebudete oddalovat do poslední chvíle. Měli by být v obraze co nejdřív. Aby si mohli upravit plány. Kde máte telefon?“

„V bundě na věšáku. Mám tam i sluchátka na handsfree,“ dodala jsem, protože tak nějak počítala s tím, že mé vlastní hands nebudou free ani trochu.

„Ahoj mami,“ spustil jsem. „Tady Ondra.“ Všiml jsem si, jak se paní Lýdie zamračila. „Mami, já mám problém.“

Madam Lýdie si sedla vedle mě a opatrně začala hníst má ňadra. „Tak Ondra?“ šeptla mi přes sluchátka. „A to mi řekni, kde takový Ondra přišel ke dvěma takhle velkým a takhle citlivým pokladům?“

„Ondřeji?!“ zvýšila má matka hlas. „Ondřeji, co to tam je s tebou za ženské a co to děláte?“

„Jsem na poradě mami. Připravujeme na vánoční a novoroční svátky velký zátah. Mami je mi to moc líto, ale nedostanu se domů ani na Vánoce a ani na Silvestra. Znáš to. Přes svátky to vždycky vyžerou ti svobodní a bezdětní. Víš, jak mně záleží na tom místě ve speciální jednotce. A tohle je šance, která se neodmítá. Hele, má tu být i Jitka. Ta, jak jsem o ní povídal, že je mou největší konkurentkou v boji o tu pozici. Kdybych se na to vybodl, jakou bych měl asi šanci? A to je Jitka holka. Zatímco já,“ no, radši to nebudu rozvádět.

Během doby, kdy jsem se kroutila do telefonu, Paní Lýdie rozvázala Jitce nohy a dovlekla ji přede mě. „Klekni a opatrně ochutnej, co jsi způsobila. Ale dej si mimořádný pozor, ještě není hotovo. Má bradavka i tak téměř vykukovala z horního lemu podprsenky, takže když paní Lýdie ten lem jen nepatrně přehnula, navedla Jitčiny rty přímo na ní. Stejně jako já měla i Jitka pořád svázané ruce za zády a já trnula hrůzou, aby nezavrávorala a nějak mě nepoškodila. Jenže já trnula i jinak. Jestli teď je citlivost na sedmdesáti procentech, tak jsem upřímně zvědavá, jak to bude fungovat večer.

„Ondřeji?! Ondřeji, kdo tam je s tebou?“

„Ta dáma, kterou jsi zaslechla to byla Paní majorka Lýdie Kopecká. Je velitelkou celé skupiny. Předám ti ji, jestli chceš.“

Paní Lýdie si vzala můj telefon a přepnula si ho na standardní zvukový výstup. „Paní Jáhlová? Tady je majorka Lýdie Kopecká z krajského policejního ředitelství. Ano, speciální skupina. Bude to nesmírně náročná akce. S nasazením vlastního těla. Takové už je naše povolání. Je mi líto, ale minimálně několik týdnů teď o něm neuslyšíte. V utajení. Utajení nejvyššího stupně. Buďte si jistá, uděláme všechno pro to, aby se vám vaše dítě vrátilo jako mnohem lepší člověk. Nejen sousedky. I sousedi, celá ulice na vašem druhorozeném dítěti bude moci oči nechat. Děkujeme za podporu, vyřídím.“

„Máte chápavou matku, Andreo, těší se na to, až vás znovu uvidí.“

„Já vím, oči na mě nechá.“

Ohnula se a přisála se vedle Jitky na druhou bradavku. Můj penis trčel jak stožár. Bylo mi nádherně, ale prostě není normální koukat skrz svá už téměř vlastní pevná velká prsa, na hlavy dvou krásných a vášnivých žen, které si s nimi pohrávají a na můj trčící rozkrok. Sakra, jestli budu mít po obědě přes osmdesát procent, tak už mě musí dorazit jen drážděním bradavek.