Koníček nebo kobylka - 3.díl - Lezanka

13.11.2022 11:40

„Tak svlékat a tady je capsuit celotělový , do kterého se nejdříve oblečete. Jo a ještě ty silonky, ať Vám není zima.“

Trochu jsem se zhrozil nad silonkama, protože  jsem neměl s nima zkušenost, ale Andulka mi ukázala, jak je mám narolovat a s nataženými prsty pěkně a opatrně vyrolovat až nahoru.   Oddychl jsem si, když se mi to povedlo.

„Ještě moment holčičky!“

„Co je mamko?“

„Běžte si odskočit, protože pak se Vám to na dost dlouho nepovede.“

Po tom jsme Chytili ten elastický oblek se zipem na zádech v světlounké hnědé barvě.  Přisedl jsem a podobným způsobem jsem si naroloval nohavici a navlékl na nožku, pak druhou a když jsem se postavil, tak jsem cítil, jak s každým dalším oblečením se moje tělo stahuje.

„Zapnu ti zip, jo?“

„Dobrý nápad, taky tě pak poprosím.“

A natočil se k Aničce.

Za pár minut jsme už byly pěkně oblečené a její mamka nám přisunula boty na vysokém podpatku ve tvaru  kulaté velké podkovy.

„Jakou si nám vzala velikost?“

„Tu největší ženskou, proč?“

„Já jen, aby nám nebyly malé.“

Přisedl jsem, rozepl botky a už se do nich obouval. Nejdříve to moc nešlo přes nárt, ale pak botka povolila a chodidlo zajelo úplně na dno.  Pak jsem si stáhl šňůrkama celou botu až nad kotník a ještě  zajistil řemínkem.  

„Docela  mi jsou dobré!“

„Ano? Tak to jsem ráda. A co tobě dcerko?“

Trvalo ještě chvíli, než  utrousila, že snad dobré a udělala pár kroků.

„Týjo, ty podpadky jsou nějak vyšší!“

„To musí být, aby jste byly pořádně vysoké.“

A tak jsem taky  obešel stůl a skoro se přerazil o vysunuté křeslo.

„Fakt nezvyk.“

Další částí oblečení byly takové divné kožené kalhoty s různými přeskami a řemeny.

„Stůj klidně, Petro, tady to musím povolit a pak to tady musím stáhnout.“

V tom mi utáhla řemeny přes rozkrok, až jsem zacítil kluka, ale věděl jsem, že nesmím ani pípnout. Když zkončila, tak jsem viděl, jak je můj rozkrok utažený koženými kalhotkami s nohavicemi z nějaké látky s úpony. Na bocích jsem taky našel pár řemenů.

„Taky Andulko vydrž, hned to bude!“

Začínali jsme být  ve tvaru koníčka, tedy jen ze předu, ale hlavičku jsme měli zatím dívčí.

„A teď Vám udělám trochu jiný účes, aby jsme mohli dobře nasadit hlavu koně.“

Díval jsem se, jak Andule udělala dva prameny vlasů do culíku a to samé udělala i mě.

„Podrž si to!“

Najednou jsem držel v rukou cosi, co z části  představovala tlama koně. Bylo to bez uší a očí, ale ta prodloužená tlama stála za to.

„Tohle je taky pro holky?“

„Celý kostým oblékají jen děvčata, jako jsi ty!“

Andula se jen ušklíbla, ale mamka si toho zrovna nevšimla.

„Máš otevřít ústa, když ti  tu masku budu nasazovat. Ehm, tedy píšou to tu.“

Sice jsem nevěděl proč, ale otevřel jsem pusu a ona mi  na tvář nasadila část hlavy. Jenže jsem kromě té silikonové hmoty  cítil i divnou příčku, která mi zajela do pusy tak, že byla z části napříč a z části směrem vzhůru. Chvilku s maskou šoupala, než dosedla i na nos a lícní kosti.

„Co, sedí dobře?“

Zahuhňal jsem, ale nezdálo se, že by to bylo dobré. Jak ale stáhla řemen, který vedl  mezi očima vzhůru a končil někde v zadu, tak maska najednou  zapadla úplně a já se mohl nadechnout  nejen pusou, ale i nosem. Jen ta příčka mi vadila při mluvení a hůř se mi polikalo. Ještě, že byla obalena měkkou hmotou, tak že tolik netlačila. Cítil jsem ale nějaký  sladký parfém, což nasvědčovalo tomu, že jí už měla na obličeji  dívka přede mnou. Pak přitáhla další řemen a tím mi stáhla i krk.

„Hotovo, tedy snad. Můžeš normálně dýchat?“

Přikývl jsem, ale nebyl jsem schopen slova.

„Fajn, no je to zvláštní huba, Andulko, otevři ústa.“

„Ano mamko, ale já ssšš...“

Už nedopověděla, protože  koňská pusa jí znemožnila mluvení. Teď jsem zase sledoval já, jak jí mamka utahuje řemeny a jak při tom Anička kroutí očima. Další popotáhnutí a už jsem viděl, jak řemen, co šel vzhůru přes čelo zmizel mezi copy a vynořil se na zátylku, kde se sbíhaly další řemeny kolem uší.

„Chrrr, hmmm...“

„Vydrž to, no ještě víc otevř pusu, jako Petra, no  a už to bude.“

Uviděl jsem, jak se ještě víc přitlačila maska na její obličej a ona začala doslova funět skrz nosní dírky.

„Hotovo moje holky, tak jaké to je být koníčkem?“

Obě jsme se prohlížely navzájem a já jen doufal, že nepříjde něco dalšího.

„S vozíkem Vás propojím až kousek od toho místa, kde je akce. Převleču se a vy si zatím můžete užívat pořádné masky na masce.“

Pousmála se při těch slovech a pak už  jsme jen slyšeli nějaké šverkání.

„Líbí se ti to?“

Zahuhňal jsem, ale Anička nereagovala, protože mi nerozuměla. A tak jsem  jí víc rozevřel tlamu a šáhl prstíky dovnitř. Ta se ani nebránila, protože nemohla zkousnout a tak jsem našahal tu příčnou tyčku, kterou asi měly ve zkutečnosti s postrojem opravdoví koně.

„Hmm,...“

Ale to mi už chytila ruce a odtáhla mi je. Jediné, co jsme mohli, tak bylo dívání si do očí.

„Můžeme vyrazit, děvčátka!“

Prudce jsme se otočili a uviděli její mamku v jezdeckých světlých kalhotech, světlé blůze a vysokých holinkách. V ruce měla bičík a na hlavě jezdeckou čepici. Musel jsem udělat drobnou úklonu, jak se mi  její oblečení líbilo. Vypadala v tom fakt úžasně. A tak jsme nasedli do auta a nechali se dovést do parku, kde jsme vyskočili ven a počkali, než její mamka vytahá vozík z auta. Ale k tomu vytáhla ještě koňské zadky. Vykulil jsem oči, ale ona mi nakázala, abych se otočil. Pak jsem zacítil, jak mi přirazila k zadku koňský trup a pořádně jej svázala pomocí řemenů. Poslední byly nějaké tyče, které  zahákla do oček na těch nohavicích.

„Projdi se, zda je to dobře propojené.“

Jak jsem vykročil, zacítil jsem, jak mě cosi tahá ze zadu stehen. Ohlédl jsem se a zjistil, že zadní nohy kráčejí přesně v kroku předních nohou, ale místo kopyt měly kolečka. Kupodivu se mi šlo dobře a tak jsem poslušně zastavil a sledoval, jak i Andulu do toho zadku připojila.

„A teď Vás zapřáhnu, pojďte k sobě, jo, sem, fajn a teď mi podrž Petro tyhle  řemeny.“

Cítil jsem, jak přitáhla vozík, zapojila ho za zadní část  koňského těla a pak už jen protáhla skrz očka, co jsme měly pod ušima oprátky. Zlehka s nimi zatahala a já podle toho  musel kroutit hlavou doprava nebo do leva.

„Jo, super a poslední, co tu chybí jsou  péra na hlavičkách.

Přesně na řemeni na hlavě byl kulatý úchyt do kterého nasadila vysoké péra s třásněma a když nám rozpustila vlasy, vypadaly jako by jsme měly blonďatou hřívu.

„Hotovo, udělám pár fotek a pak si vyjedeme, koníčci!“

A jak nasedla, tak vzala opratě a bičíkem nás popohnala. Aniž bychom se dohodli, tak jsme vykročili bok po boku vpřed. Docela to bylo lehké, protože jsem čekal dřinu. Asi tam byl nějaký převod koleček, že to  tak šlo a že jsme ani moc necítili její mamku za zády. Pak zatahala doprava a s tím nám otočila hlavy tím směrem. Rukama jsme vyrovnávali rovnováhu a pak prudce zastavila, zatáhla brzdu a sestoupila k nám.

„Jste moc šikovné, ale zapoměla jsem na ruce.“

Jednu po druhé nám připnula na  bok, tak že jsme už neměly žádný volný pohyb.

„Jo, a jedeme před tribuny, kobylky moje, hijé, hijé!“

Práskala byčem a my jsme museli přejít do  klusu.

Za chvilku jsme funěly skrz nozdry, jako opravdové a čelist jsem měl sevřenou kolem té tyčky, abych udržel  to tempo. Pak jsem začal vnímat můj převlek o něco víc, jak jsem si zvykl na to upnutí v koňských řemenech. Boty na vysokých podpatcích neklouzaly tolik, jak bych čekal a přikurtované ruce už taky nevadily.

Občas jsme narazili o sebe těma tlamama, ale jinak jsme se docela doplňovali v tahání drožky. Písčitá cestička se změnila na kočičí hlavy a tak naše botky o to víc klapaly, až se kolemjdoucí otáčeli. Když jsme s trochou námahy přejeli obrubník, vjeli jsme na nějaký dvůr zámečku, kde bylo v rohu podium a taky porodci.

„Prrrr, no ták, prrr!!!“

Ubrali jsme a po chvilce se úplně zastavili. Funěl jsem, protože jsem se pořádně nadechnout nemohl a když jsem se otočil k Andulce, cítil jsem skrz tlamu, jak taky zrychleně dýchá.  

„Dobrý den, chtěla bych nahlásit jezdkyni Klabuchovou s párem kobylek v nejlepších letech.“

„Dobrý, dobrý, samozřejmě, můžete si připnout soutěžní číslo a tady nám to podepište.“

Poděkovali si navzájem, pak jsem zahlédl, jak na náš bok připíchla číslo 132 a když nasedla, opět se ozval byč ve vzduchu se slovy Hijé a my se dali opět do klusu. Honila nás ale jen chvilku, než jsme zajeli za roh.

„Tak holky, jak se cítíte?“

My se nezmohli na slovo a jen jsme chroptaly přes tu tlamu, jak jsme  se vydejchávali.  Skoro jsem měl dojem, že nás tím tak trochu chce vytrestat.

„Ahoj Bětko, co tu děláš?“

„Jé, Radku, tebe bych tu nečekal.“

„Koukám, že máš dvě pěkné holčičky.“

„Jo, Aničku a její kamarádku Petru, ale ty máš taky potomka.“

„Jo, Radka, tedy teď je to princ Radek, viĎ!“

„Jasně královský otče.“

A zamířil přímo k nám.

„Vy teda máte ránu!“

V tom jsem  pochopil narážku na Radka, byla to převlečená holka.

„Hele, pohlídej zpřežení a my si na chvilku odskočíme.“

„V poho, budu se starat o ně, jako o vlastní.“

„No a né že na nich budeš jezdit.“

Tohle jeho otec neměl říkat. Ihned, jak zašli do nějaké boudy v podobě roztodivného domečku se na nás princ podíval. Rukavicí nám poplácal po tlamě i uchu a znalecky pronesl.

„Pěkné, dvě kobylky, no do mé stáje ideální!“

A párkrát nás obešel. Co čert nechtěl, tak najednou mě odpojil od vozíku, přehodil si do ruky otěže a vyskočil do sedla.

„Hijé, kobylko! Hijeé!“

A pořádně se zavrtěl na hřbetě a jak přitáhl opratě, tak jsem zacítil obrovský tah skrz tu příčku v puse. Zacukal jsem hlavou, ale on mi rychle stočil s ní doprava a opět mě vybídl k běhu. Nevěděl jsem, co  budu dělat, ale abych měl klid, tak jsem se rozešel vpřed. Andulka jen divně zachrochtala asi ve snaze mě bránit, ale protože jí vozík nedovolil se rozejít, zůstala stát a já musel začít trochu běžet.

„Ještě že nemá ostruhy! Určitě by je rád zabodl do mých slabin.“

Pomyslil jsem si, ale to už mě popoháněl  rukou po  zádech. A tak jsme proběhli skrz celý plácek za klapotu kopyt, prošli kolem tribuny a zase se rozběhli pryč. Už jsem zase funěl do masky, jak jsem musel snášet tu tíhu a i vybízení k běhu. Náhle se ozvalo Prrr! a já s radostí zastavil.

„Magmazél, upadl Vám kapesníček!“

Seskočil a podal jí krásně vyšívaný kus látky. Jak jsem se natočil, uviděl jsem v krásné robě nějakou dívku. Měla hodně širokou sukni, tak že jí vykukovaly jen špičky  lodiček a pas měla nezkutečně úzký, jak byl stažený šněrovačkou. Chtěl jsem využít situace a zdrhnout, ale princ držel opratě pevně.

„Chcete se svézt na mém oři?“

„Proč né princi.“

Ten smekl klobouk, pak pomohl slečně nasednout a když se ozvalo Hijé, tak jsem se opět rozešel. Tentokrát jim stačilo chodit kolem, než vyšla mamka a otec těch dvou holek.

„Radku! Sundáš jí z toho koně?“

„To je kobyla otče.“

Já zastavil sám a když princezna ladně seskočila, tak si mě vzala Andulčina mamka.

„Chudák Petra, nosit ještě lidi na svém hřbetu.“

„Ale neodmlouvala a poslušně nás povodila paní Klabuchová.“

„Myslíš Radku?“

A v tom nasedla ona na můj hřbet a opět jsem zacítil trhnutí v puse, jak si mě otáčela do protisměru.

„Hijé kobylko, hijé k druhé kobylce!“

A jako zkušená jezdkyně mě začala popohánět byčíkem, kterým jsem občas dostal přes stehna i lítka, až to zaštípalo. To mě popohnalo víc až jsem skoro běžel jako o závod.

„Prrr!“

Zvolala těsně před našim vozíkem, kterého jsem si ihned nevšiml a při tom mi vytočila hlavu skoro vzhůru, jak přitáhla z ostra opratě. Anička se na mě dívala se soucitem.

„Tak fajn, zapřáhnu tě a dej si pohov.“

A s tím odkráčela pryč. Co nás  dostalo byla ta princezna, která k nám přišla a držela v ruce lahev plné  limonády s brčkem.

„Vy musíte mít holky žízeň, chcete napít, že?“

Přikývli jsme a tak  nám pomohla rozevřít tlamu a nejdříve dala pít mě a pak i Andulce. Opět jsme jí kýváním poděkovaly i přidaly hrabání kopýtkem po kamenné zemi.

„Prosím utište se, jdeme vyhlásit nejkrásnější nebo nejpropracovanější masku dnešního odpoledne. Nejdříve se musí dostavit porotci, tak kde je máme?“

Hlásala hlasatelka a pak už jsme zahlédli, jak se na jevišti shromáždilo několik  postav. Sledovali jsme, jak  odměňují hezké princezny či čerty a taky nějakou opici, ale pak přišel šok.

„A jako nejpropracovanější maskou se stává zpřežení kobylek s žokejem, přijeďte vyjimečně pod podium!“

Její mamka se najednou rozesmála, přiskočila k zaparkovanému vozíku, vzala opratě současně s dosednutím a už do toho ticha houkla:

„Hijé, kobylky moje, hijé!“

My jsme vyrazili rychlostí blesku, tedy alespoň mi to tak připadalo a jak  džokejka vystoupila pod podiem, vyhoupla se rovnou a postavila se k moderátorce.

„Gratulujeme, hezky jste zapřáhla svoje dcerky, že?“

„No, tak nějak.“

„A tady je velký dárkový koš a taky pár balíčků od našich sponzorů, ještě jednou Vám gratulujeme.“

Ještě rozzářená mamka sestoupila k nám, položila opatrně koš na druhý sedák, balíčky pod něj a už jsme  odrazili od podia směrem ven. Ale jak jsme už byli na okraji, zastavila nás ruka prince Radka.

„Sličné dámy se se mnou ani nerozloučí?“

Přikývli jsme na znamení, že se loučit  neodvažujeme a pak už jsme se vrátili k našemu autu.

„Holčičky moje, vyhráli jsme krásnou cenu za kostým.“

A olíbala Aničku i mě. My jsme projevili radost řehtáním a boucháním kopýtek o dlažbu.

Konečně nás zbavila těch koňských zadků a já s radostí využil možnosti si sednout.

Čas plynul rychle a tak se ještě rozloučila a vyrazili jsme domů.

                „Uff, to jsem ráda, že  je to dole!“

„Copak Andulko, tobě se maska nelíbila?“

Odvětila škodolibě její mamka.

„Vybrala si fakt unikátní masku, ale zkus si to s tím dýchat  no...“

Mrkla na hodiny a pak dopověděla.

„Čtyři hodiny. A to si nás v tom ještě nutila cválat nebo klusat.““

„Tolik? Ale snad se Vám to trochu líbilo.“

A odřemínkovala tlamičku i mě. Já se konečně mohl pořádně nadechnout a kdybych neměl tu gumovou dívčí hlavu, tak bych byl pořádně červenej, jak jsem byl zapocenej z toho silikonového uzavření.

„Mě se to líbilo.“

Řekl jsem trochu ochraptělým hlasem.

„Ajo, , pitný režim. Ještě že za Vámi přišla  Leontýnka.“

„Kdo to je paní Klabuchová?“

„Jedna moc fajn holka ze sousední vesničky, ale třeba se znáte ze školy.“

„Já jí taky viděla poprvé, ale měla fajn nápad s tím pitím.“

„Svlečte se a sprchněte se. Já Vám mezi tím připravím večeři.“

Rozepl jsem si ty zvláštní  botky a jak jsem je vyzul, zacítil jsem, jak jsem měl nožky zapocené. Pak povolil přezky a sundal kalhoty s úpony.  Anička si skládala taky ty kalhoty a pak jsme na sebe mrkli.  

„Anči? Můžeš mi to rozepnout?“

Šeptl jsem polohlasem a ona mi jen přisunula svoje záda.

„Nejdříve mě a pak já tobě, jo?“

A tak jsem jí rozepl capsuit,ze kterého se vylouply krásně růžové zádička a zlehka jsem je pohladil.

„No ták, raději se otoč!“

A vyloudila drobný úsměv, jako že nebyla proti. Pak jsme vyvěsili oblečky na připravené ramínka a bosky odběhly do koupelny. Bylo to moc fajn se dotýkat navzájem a i když mi  trochu vadili moje umělá prsa, byl jsem vděčný za každý pohled na její dokonalé tělo.

„Vem si ty růžové šaty, jsi na ně zvyklá a já si vezmu ty zelené.“

Při tom ke mě přišoupla hromádku prádla i přezuvek.

„Máte  ještě nedodělané  úkoly děvčátka?“

„Ano mamko, vrhneme se na to hned teď.“

„Jasně a zítra dopoledne půjdete spolu na tu první hodinu gymnastiky.“

„Spolu?“

„Jo, musíte se taky trochu hejbat, průkazky jsem ti dala na stůl.“

„Tak to bude fajn.“

„Petro asi nemáš nic na převlečení, že?“

„Omlouvám se paní Klabuchová, ale chtěla jsem zajít jen na jedno odpoledne a trošičku se to protáhlo.“

„Kdyby jste neblbly s těmi maskami, ale to je jedno. Musíš tady zůstat dokud se neodlepí, to ti je jasné, ne?“

Přikývl jsem a dál se snažil kousat do chleba jen  po kouskách a né si narvat pusu, jak jsem to byl zvyklý dělat co by muž.

„Půjčím ti dres a leginy.“

„Děkuji moc paní Klabuchová.“

„A říkej mi prosím třeba tetičko Bětko, nebo tak nějak. Klabuchová no...“

Pokývala hlavičkou a už šla omýt talířek.

„Díky mamko, tak my jdeme se učit!“

A rychle jsme vyběhli do patra.

„Máš stejně fajn mámu.“

„To jo, ale někdy je toho na ní moc, práce a domácnost.“

„Ale pomáháš jí, né?“

„Tak nějak si vyhovíme.“

V tom se otevřely dveře a v nich byla její mamka.

„Tady jsou ty věci na gymnastiku.“

„Jéje, růžová.“

„Tobě se nelíbí?“

„Ale to je v pohodě. I tyhle šatky mi půjčila Anička v růžové.“

A trochu jsme se zasmáli, ale né na dlouho.

„Jo abych nezapomněla. Součástí toho programu je taky plavání.“

„My můžeme do bazénu, mamko?“

„Ano, tak musíš půjčit Petře nějaké plavky.“

„Aha, jo jasně, nějaké vyzkoušíme.“

Mě ale jímala hrůza nad tou představou.

„Nezbláznila si se?“ V bazénu tuhle maličkost neschovám.“

A ukázal jsem na rozkrok.

„Dáme stahovací kalhotky, neboj!“

A dál si dělala úkol z dějepisu. Než jsme šli spát, tak jsem si musel vyzkoušet  asi troje plavky a k nim ty stahovací kalhotky, než byla moje spolužačka spokojená. Dokonce i dres mi seděl, ale byly to vlastně spojené kalhotky s tričkem dohromady s dlouhým rukávem, co jsem kdysi viděl v televizi na gymnastkách.