Koníček nebo kobylka - 1.díl - Lezanka

29.10.2022 08:56

 Chodily jsme do jedné třídy na středním gymnáziu a měli jsme k sobě kamarádský vztah. Občas se stalo, že jsme zašli po vyučování na zmrzku nebo do kina. Jednou mě opět moje spolužačka oslovila.  

„Zastavíš se se mnou u nás Petře?“

„Co je dnes za den?“

„Pátek a máme jen dopolední vyučování.“

„Proč né Aničko. A co máš v plánu?“

„Ještě nevím, naši chodí až po šesté, tak můžeme blbnout na zahradě.“

Podíval jsem se na nebe a moc bych za to nedal, že dnes  proprší. Když jsme po zvonění zbalili učivo do baťůžků, tak jsme seběhli na oběd a pak ruku v ruce šli k ní domů. Měli pěkný domek se zahradou a dalo se tam trávit hodně hodin  jakoukoliv zábavou. Ale začalo pršet a tak jsme museli trochu popoběhnout. I tak jsem byl docela mokrý.

„Ty kalhoty půjdou dolů Peťo!“

„Ale Aničko, to uschne.“

„Neblázni a sundavej nebo se nachladíš.“

Dost neochotně jsem svlékl vše kromě slipů a ona to pěkně rozvěsila ve svém pokojíku.

„Ale takhle mi bude zima.“

„Něco ti dám na sebe, počkej no třeba ten župan a tyhle  botky.“

„Růžové? Ale to jsou holčičí!“

Protestoval jsem, ale bylo mi to zbytečné. A tak jsem přisedl a s trochou námahy navlékl ty gumové balerínky.

„Docela ti padnou Peťo! No nedělej se, prádlo ti uschne a zase si ho budeš moct vzít na sebe.“

„Vážně, no to si mě potěšila.“

Pak mi uvařila čaj a dala nějaký koláč.

„Tak a co budeme dělat?“

„No viděla jsem u mamky v šatně, že tam má karnevalové masky.“

To mě docela  lákalo a tak jsem za ní šel do šatny, kde jsme taky občas blbli. Ona rozevřela jednu skříň a v tom jsem uviděl na polici ležet nějaké škrabošky a hlavy nějakých panen.

„Číhej, tuhle si zkus ty a támhletu si zkusím já.“

„Co, na hlavu?“

„Jo, koukej!“

A jak rozevřela tu gumovou masku, tak si jí přiložila k obličeji a za chvilku  v ní zmizela její zrzavá hlavička.

„Dobrý, né?“

Řekla tlumeně a ještě si jí srovnávala kolem očí a uší.

„Tý jo, jsi úplně někdo jiný Ančií.“

„Tak si jí taky už vem na sebe.“

Chytil jsem jí po vzoru spolužačky za okraje kolem velkého otvoru a jak jsem zvětšil  objem, tak jsem si jí přitáhl k obličeji. Zacítil jsem nejdříve gumu, ale pak jsem cítil nějakou moc prima skořicovou voňavku. Hned potom jsem zacítil tu chladnou masku na tváři, přetáhl přes vlasy a už srovnával kolem nosu a uší.

„Ty jsi normálně holka, mrkni do zrcadla.“

„Je to takový divný.“

Jenže v zrcadle se objevila nejen moje, ale i Aniččina blonďatá hlava s dlouhými vlasy.

„Jako sestry, co?“

A bylo slyšet, jakou má z toho radost.

„Moc mi nesedí, tady se to  odchlipuje a tady taky  je divná vyboulinka.“

A ukazoval jsem jí ty místa a pak chtěl masku sundat.

„Počkej, něco mě napadlo.“

Otočila se v těch svých domácích šatičkách a přikročila ke skříni. Pak pohrabala v polici pod maskama až našla nějakou lahvičku.

„Co to je?“

„Vypadá to jako krém, tak mě napadlo, že s tím ta maska bude víc přiléhat.“

„Ty máš nápady.“

A sundal jsem masku. Anna mi zručně pomazala obličej, hlavně kolem očí a pod nosem i uší a nakázala mi, abych si jí nasadil zpět.

„Tak co, jak sedí?“

Já si usadil masku, pěkně pomačkal celý obličej a po chvilce jsem cítil, jak se maska perfektně přisála na tvář.

„Dobrý, hele ani tady už nemám bublinu, ještě uši pěkně namačkám do té gumy, no koukej Aničko!“

Ta obhlédla svou čistou rukou můj nový obličej a ještě mi podmázla gumu kolem krku.

„Super, otřu si ruce a pak tě taky poprosím o namazání, jo?“

Přikývl jsem, vzal tu bílou lahvičku a jak sundala masku, tak jsem jí rozetíral  krém po ještě vlhkém obličeji. Měla tak hebkou kůži, že se mi trochu ruce třásla, ale pak jsem se rozesmál.

„Co je Peťo?“

„Ale je to směšné tě vidět s tím bílým krémem na obličeji.“

Ta si raději rychle přiložila masku na obličej, pěkně štíhlími prsty promačkala celou tvář a pak si taky řekla ještě o namazání kolem  krčku.

„Hotovo, tady je hadr na prsty a můžeme  jít blbnout jako dvě kamarádky.“

„No to jsem zvědavej na co si kamarádky nejraději hrají.“

„Na sestřičky v nemocnici?“

„Fakt, tak já budu raději pacient.“

„Pacientka a zkus mluvit vyšším hláskem, jo?“

A při tom se moc hezky usmála, což jsem nechápal, že to s tou maskou jde. Udělal jsem taky grimasu a přejel si prsty po druhé kůži. Opravdu se vytvořily dva ďolíčky.

„Úžasné, fakt ta guma úplně přilnula, ale teď bych tedy z tebe měla udělat pacientku.“

„Pacienta, né?“

„S touhle hřívou? Blázníš? Sundej si župan.“

Ale to jsem neměl dělat. Její prsty ihned vystřelily k mé hrudi.

„Ty jsi chlupatý, juj tak s tím musíme něco udělat.“

„Aničko, na co myslíš?“

„Neboj, máš jich málo, tak to nikdo nepozná.“

A v momentě už mi jezdila s nějakým holicím strojkem po celém těle.

„Jau, to tahá, co děláš Andulo!“

„Vydrž Petruško, už to bude!“

A ještě mi projela kolem rozkroku a taky mi na chvilku stáhla slipy i když jsem se bránil. Kluk nezbedně vyzkočil až jsem se pod maskou začervenal. Ta se jen uchechtla, rychle projela strojkem kolem a pak mi ho zastrčila zpět.

„Fajn, to je už úplně něco jiného. Ale vlastně ti tady něco chybí!“

A plácla mě svou něžnou ručkou po holé hrudi.

„Myslíš tohle?“

A přejel jsem jí oběma rukama po prsou, které měla schované pod šaty z silonové růžové látky.

„Nech je, ty jsou moje!“

A trochu se zastyděla, ale díky masce jsem to viděl jen v jejich očích. Měla je moc hezké, takové zelenohnědé, které jsem u žádné holky ještě neviděl. Na chvilku jsme se zadívali navzájem až to oční propojení přerušila ona , trhnutím hlavy zpět ke skříni.

„Co hledáš?“

„Tohle to!“

„Umělá prsa?“

Přikývla, ještě vyndala jednu podprsenku a jak mi jí nasadila, tak jsem musel podržet ty bochánky, ona je namazala a vložila do těch košíčků.

„Podrž si je a pořádně na ně zatlač.“

„To je ten samý krém Aničko?“

„Jo, když funguje na masku, tak proč né na prsa.“

A ještě mi stáhla víc  podprsenku v zadu.

„Ty slipy jsou blbé, dám ti svoje v holčičí barvě.“

A než jsem se stihl nadechnout, tak si sundala kalhotky, stáhla ty moje a už mi pokynula, abych si je vzal.

„A ale no to jsou tvoje k kalhottky.“

Koktal jsem a prsty je mačkal  s výrazem, že to je snad jen sen.

„Oblékni si je, já mám ještě spoustu jiných.“

Zpitomělej jsem si je navlékl a když jsem je už měl  na sobě, Anička mi upravila kluka v rozkroku směrem do zadu mezi nohy, že už nebyl vidět. Bylo to i díky kalhotkám, které byly menší a pořádně mě stahovaly.

„Skvělé, skočím si pro druhé a ty si můžeš vzít zpět župan.“

„Hele Anničko a  nemáš tady obleček sestřičky?“

Ta se zarazila ve dveřích a pak jen utrousila.

„Hmm, možná, mrknu na to.“

V momentě jsem osaměl a prošmátrával si nový zevnějšek. V zrcadle se na mě dívala  Aniččina spolužačka a kdyby mě teď její máma viděla, určitě by mě mezi ně zařadila. Přehodil jsem si župan a  natáhl se na té jedné posteli, která byla u zdi. Bříško mi tím pěkně splasklo a prsa o to víc trčela do prostoru.

„Hele, pacientka připravena na lůžku!“

„Co, jaká pacientka?“

„No naše kamarádka, vem si tyhle lehké šatičky, aby si mi tu neběhala nahá, jo?“

„Fajn,další použité prádlo.  Co ještě mi dáš jako své kamarádce?“

„Prstýnek, naušnice, řetízek kolem krku, no uvidíme.“

A vzala si modrou blůzku, co nosili sestřičky, přepásala si krátkou bílou sukni a zapla vzadu křížem kšandy z té samé bílé látky. 

„Sluší ti to.“

Já si odložil župan a přehodil šaty přes hlavu a zapl na zádech.  Ale pak si i díky tomu, že jsem mával s rukama nad hlavou všimla mé ruky.

„Máš docela lesklé nehty, ale chtělo by to trochu upravit.“

„To je jako součást té hry na sestřičky?“

„Co, jo jasně, chceš růžový nebo červený?“

„Nerozumím ti.“

„To je jedno, k růžové se hodí růžová.“

A v tu ránu mi pilníkem  upravila boky nehtů, aby vypadaly co nejdelší a začala na ně nanášet lak. Mě se to její hraní začínalo líbit. Opravdu jsem měl za chvíly prsty o něco dívčí, ale pak mi zula balerínky a to samé udělala i s prsty na nohou.

„Musíme chvilku počkat, než lak zaschne, já tě požádám o nalakování nožek, jo?“

A už mi strkala lahvičku do ruky.

„A ale já to neumím.“

„To nic není, vytáhni  štětec i s víčkem, otři o okraj, ale jen opatrně, ať mámě nezacákáš potahy a lakuj moje nožky.“

Na znamení mi dala nohu skoro pod nos. Měla je  sice trochu větší, ale byly krásně klenuté a moc se mi líbili. Vzal jsem tedy štěteček a nanášel opatrně lak s tím, že jsem jí druhé prstíky od sebe trochu oddaloval, což se jí zdálo, jako když jí lehtám.

„Ještě níž, nezapomeň na malíček, který je moc malý, jo ještě tady a dost!“

Pousmála se, sundala nožku a pak natrčila druhou. Kdyby mi někdo řekl, že se budu moct dotýkat jejích chodidel, tak bych mu neuvěřil. Byla to prostě nádhera. Nakonec jsem jí nalakoval i prsty na rukou a když vše zaschlo, tak začala vymýšlet, co budeme jako sestřička a pacientka dělat dál.

„V nemocnici se odebírá krev.“

„Ty mě chceš píchnout jehlou?“

„No, byla jsem na kurzu první pomoci a tam jsme nasazovali infuzky, tak bych to mohla zkusit.“

„Ale kde by si tady vzala tu lahev, hadičky a taky  dezinfekci?“

„Mamky kamarádka dělá ve špitále, tak tu máme skoro vše, no támhle.“

A odvedla mě  do rohu, kde otevřela malou skříňku úplně dole.

„Tahle hadice je na dýchání, tohle se zavádí do zadečku a tyhle tenčí trubičky do nosu pro umělou výživu.“

„Umělou výživu? To jako nosem až do žaludku?“

„Jo, chceš to zkusit?“

„No já nevím,  no třeba.“

Při tom mi proběhlo hlavou, že lepší do nosu jak do zadečku.

„Vybrala sis to sama, tak si  lehni a já to připravím.“

V tom odněkud dotáhla stojan s nějakou lahví, pak mi na břicho položila ty různé hadičky a nakonec nějaký široký pás.

„Co s tím vším chceš dělat, proboha?“

„Zkusím to do tebe všechno nacpat!“

Při tom se potutelně usmála, jako by mě chtěla rozštvrtit za živa.  Nasadila si bílý čepeček a přivázala si roušku přes nos a bradu.

„Už vypadám jako sestřička ty moje pacientko?“

„No, něco tomu ještě chybí.“

Natrčila nosík a dala najevo, že chce ode mě slyšet odpověď.

„No přece rukavičky.“

„Ježiš, jasně viděla jsem je tam, ale nevzala.“

Já si musel lehnout, pásem mě přikurtovala k lůžku a levou ruku mi nechala volnou. Kolem  nadloktí miobmotala gumový pásek, stáhla jej a řekla mi, abych zatím cvičil. I když jsem  z toho moc nadšený nebyl, díval jsem se na ní, jak je úplně celá sestřička, dokonce měla i takové bílé kotníkové zdravotní botky na nožkách, co měly volnou špičku a část paty. Pak přede mnou roztrhla  obálku, vytáhla rukavice a přitáhla si  stoleček.

„Už budu, ještě si zacvič, prosím.“

Ladně si navlékla gumové rukavice, připravila si stříkačku, odlomila pouzdérko a nasadila jehlu. Pak vzala lahvičku s dezinfekcí, pěkně mi utřela  ruku kolem loktu, dala pokyn, abych přestal šermovat s rukou a pak se to stalo. Jehla projela kůží, až to štíplo a pak  jsem zacítil další píchnutí.

„Promiň, netrefila jsem se, zkusím vedle.“

A udělala  utrápené oči.    

A tak jsem jen zlehka utrousil pár povzbuzujících slov a když se opět sehla, tak jsem zacítil další a ještě další  bodnutí. Tentokrát jsem cítil, jak mi cosi proniká hloubš do těla.

„Skvěle, povedlo se, můžeš se uvolnit.“

A nejdříve mi  zafixovala jehlu lepící páskou a pak uvolnila to stáhnutí.  Nasadila kanilu, povolila  kolíček a už mi skrz protékala infuze přímo do žíly.

„Není to moc silné?“

„Trochu ano, můžeš to zmírnit.“

Když  byla hotova, tak vzala ze stolečku dvě velmi dlouhé tenčí trubičky.

„Já ti to budu cpát do nosních dírek a jak se ti to dostane do krku, tak to začneš polikat, ano Petruško?“

„Pokusím se, doufám ale, že se z toho nepozvracím.“

„Neboj, je to z měkkého materiálu.“

Konce namočila do nějaké tekutiny a pak jsem zacítil její prstíky v gumových rukavicích. Než jsem stačil přemýšlet nad tou dezinfekcí, první trubička se mi dostala do nosu. Bylo to dost protivné a občas jsem  potřásl hlavou, ale když jsem  cítil, že se dotýká jazyka, začal jsem polikat.

„Ještě škrábe v krku?“

„Ne, už nee.“

Nasadila i druhou a udělala s ní to samé. Pak jsem už jen polikal a díval se, jak jsou trubičky dlouhé. Vesele mi je cpala do nosu  a trvalo to docela dost, než jsem uviděl dva konce. Ty pak spojila takovou dvojsponkou a vložila do nosu.

„Jaký máš pocit v žaludku?“

„Já nevím, je trochu plný těch hadiček Aničko.“

„Fakt je tam cítíš?“

A prohmatala mi bříško.

„Už je tam taky musíš cítit.“

„Ehm, no myslím si, že jsou opravdu tadyhle v žaludku.“

Při tom si trochu odfrkla a jak se na mě podívala, tak se mi začal motat svět kolem. Skoro bych si typl, že mě měla ráda. V zápětí  se sklonila a chtěla mi možná dát pusu, ale na poslední chvíli si to rozmyslela, protože by si musela sundat roušku z úst. 

„Dáš si džus?“

„Co, jako že ho do mě naleješ?“

„Jo, zkusím to, počkej chvilku.“

Odběhla pryč a pak se vrátila s litrovkou.

„Tady to napíchnu tímhle kolíkem, jo fajn a na něj připnu tuhle hadičku. Z té jdou dva menší a ty napojím na nosní dírky takhle.“

Zacítil jsem opět její prstíky a když džus připla do stojanu, tak jsem uviděl, jak tekutina postupuje směrem ke mě.

„Už teče do tebe, řekni mi, až jí ucítíš, jo?“

„Dobře, pokusím se.“

Sestřička opět odběhla a pak přitáhla další  přístroj na kolečkách. Tentokrát ho dala z druhé strany, něco cvaklo a pak propojila nějaké tlusté hadice.

„Už to cítím Anno!“

„Pěkně to dlouho trvalo,  ale nevadí, hlavně že teče., než  se vše přeleje. Teď zkusím další věc, dám ti do úst dýchací hadici a propojím jí s automatem, tak se nelekej.“

„Další hadici a do úst?“

„Jo, neboj se, třeba to už bude poslední.“

A opět se trochu pousmála do roušky.  Nejdříve mi protáhla nějaký pásek kolem krku a zátylku, vzala konec hadice a vsunula mi ho do úst. Měl dokonce přesně výlisky na zuby  a tak jsem na pokyn zkousl. Zajistila to celé tím páskem, až hadice zajela hloubš do úst.  

Jenže jsem se najednou nemohl nadechnout. Trhl jsem několikrát hlavou, než si to uvědomila.

„Jé, promiň, já zapoměla na  tu klapku.“

V tom se ozvalo cvaknutí a přístroj začal do mě vhánět vzduch. Sledoval jsem, jak ventil  uvolňuje jednou hadičkou vzduch do mě a pak druhou opět ze mě ven.

„Hotovo, povedlo se, tak jak se cítíš jako pacientka?“

 Ale než jsem stačil odpovědět, vrzly dveře a v nich se objevila její máma.

„Ahoj děvčata, teda Andulo, co tu provádíš?“

„Jé, ahoj mamko. Víš jak jsme měli školení v jedné nemocnici, tak jsem si to chtělazkusit a Petruška se  nabídla.“

„Aha a koukám, že ses tak vymodila, že tě  ani nepoznám.“

A ukázala na její hlavu.

„Půjčila jsem si masku s blond vlásky, ale hned jí vrátíme.“

„O tom nepochybuj. A kdo je tohle?“

Já jí sledoval, jak přistoupila blíž a jak kontroluje propojení.

„No ehm, Petra. Moje spolužačka, mamko.“

„Koukám, že ses  několikrát netrefila. Vydezinfikovala si tu ranku?“

„Ano mami, touhle flaštičkou.“

„Jo dobře a ty hadičky vedou kam?“

„No ústní jen do úst a ty v nose asi až do žaludku.“

„Jako že umělá výživa, co?“

„Ehm, jo, dala jsem jí támhleten džus.“

„Dobře, sice džus z hrušek asi není to pravé, ale to je teď už jedno, ale měla by si upravit poměr kyslíku se vzduchem.“

„Aha, nechtěla jsem do toho moc zasahovat.“

Vstáhla ruku na přístroj a přepla jednu páčku do zelených čísel.

„Tuhle mamko?“

Jenže já začal cítit nějakou divnou látku a na poslední chvilku jsem už jen zaslechl.

„Tu néé! To je uspávací...“

A pak jsem už neslyšel nic. Začal můj sen co by holka, která se prochází po louce bosky s nalakovanejma nehtama na rudo a k tomu má v ruce červený košíček plný lesních jahod. Pak jsem se rozhlédl a uviděl Aničku, která na mě mávala v bílých šatech a tak jsem k ní vykročil a přivítal jí objetím. Bylo tak příjemné a voňavé až jsem najednou nevěděl, co je zkutečnost a co sen.