Konečně mě dohnal osud…… - Pavel (soutěž 2017)

27.01.2017 21:35

Ležím na nemocničním lůžku a tiše civím do stropu. Proč zrovna já? Proč zrovna zase já? To je otázka která mi neustále dokola běží hlavou. Nesnáším nemocnice, nesnáším jejich pach, nesnáším bezmocnost na nemocničním lůžku a už vůbec nesnáším, když můj osud má v rukou někdo jiný.  Tak kruci proč zrovna zase já?  Asi před dvěma měsíci jsem objevil takovou malou bulku tam dole, na tom přívěsku co mají jenom muži.  Nic velkého, ale protože jsem založením mírný hypochondr, svěřil jsem svůj problém mojí lékařce na urologii.  Chodím k jedné starší  dámě se kterou si vždy popovídáme o zahrádce, pejscích, o počasí, a ona jen tak mezi řečí prohlédne co je u mě nového někde uvnitř. No a díky tomu malému výrostku jsem nakonec skončil tady, v kachlíkové budově urologické kliniky, hned vedle porodnice nad Karlovým náměstím. Zaplatil jsem si nadstandard, a tak jsem tady na pokoji sám.  Už dnes jsem absolvoval předoperační vyšetření, a zítra jdu na sál. Nic vážného, ubezpečují mě všichni v bílých pláštích, ale vysvětlujte to hypochondrovi, není to karcinogenní, ale musí to ven. Když to není škodlivé, tak proč to tak spěchá?

                                               Jsi to ty, Pavle? Od dveří zahlaholí hlas, který mě vytrhne z chmurných myšlenek, a zároveň je mi velmi povědomý.  David!  Ostřím zrak do temného obdélníku dveří, no jasně David! Můj nejbližší kamarád v pubertálním věku, on šel pak studovat jinou školu než já, já se pak také odstěhoval do jiného města, a tak se naše cesty rozešly. Pamatuji se na dlouhé debaty, které jsme spolu vedli, když se mi David přiznal že asi patří k té čtyřprocentní  menšině, a já mu na oplátku svěřil svůj bol, tedy moje představy ve kterých jsem se viděl v roli ženy.  No jasně Pavle, jsi to ty! Vrhl se k mému lůžku a bylo na něm  vidět  že by mě nejraději celého objal.  Taky ho vesele zdravím, protože mi okamžitě zvedl moji náladu o dvěstě procent.

                                               To se ví že  jsem začal ihned na Davidovi vyzvídat, jak se mu podařilo vypátral že tady ležím. Dozvěděl jsem se, že tady v nemocnici uvádí do života pro jednu společnost nemocniční počítačový program, a že když kontroloval vstupní data pacientů, narazil na moje jméno, a  podle data narození byl přesvědčený že jsem to já.  Moji diagnózu si už taky přečetl, takže jsem mu nemusel nic složitě vysvětlovat . Když mě a sobě přinesl kávu o kterou jsem ho poprosil, přinesl si k mému lůžku židli a začali jsme probírat co se v našich životech stalo od té doby, co jsme se neviděli.  Tak se den pomalu přehoupl ve večer, David přinesl z auta lahev domácí slivovice, mě dal jen symbolicky ochutnat, a s tím že jede domů stejně až ráno, si připil na naše setkání.  Postupně jsem se dozvěděl, že žije se svým přítelem v jedné domácnosti, no a já mu na oplátku vyprávěl můj příběh. Příběh o tom, že jsem nikdy nedotáhl svůj sen do konce, že jsem se nikdy neodhodlal k operativní změně pohlaví, že mi ztroskotalo moje manželství pro moji neplodnost a také proto, že moje bývalá neměla pochopení pro moje dámské věci.  Jsem vlastně úplný nešťastník a nejraději bych nad sebou brečel, uzavřel jsem svoje vyprávění.  David se mě na rovinu zeptal, proč tedy do toho nejdu, když už teď jsem zase sám.  Se slzami v očích jsem mu odpověděl, že jsem v jádru hrozně nerozhodný slaboch a srab, vždyť mě zná, a že to nechávám jen na osudu a tiše si přežívám. David koukl na hodinky, prohlásil že taky musí jít pracovat a přes noc doladit nemocniční program,  že se zítra uvidíme  a ať se nebojím, že určitě vše dobře dopadne.

                                               Měsíc zvědavě prozkoumává okna potemnělé nemocniční budovy. Nahlíží do pokojů ve kterých se na lůžcích neklidně převalují pacienti. Pár oken ale v budově slabě svítí. Tam měsíc zahlédne postavu muže jak upřeně pozoruje systém obrazovek a jeho ruce kmitají po klávesnici počítače. Kdyby ten měsíc uměl číst, mohl by vidět i jména pacientů na obrazovkách, a kdyby tomu navíc i rozuměl, tak by se jen divil, proč ten mladý muž za klávesnicí přehazuje pořadí operací a dokonce i jména pacientů, a kdyby měl navíc vlasy, tak by mu určitě vstaly hrůzou když muž pronikl do tajného paměťového souboru a smazal všechny data vedoucí k odhalení pachatele těchto změn.

                                               Nemocniční ráno, cinkání nádobí na chodbě, slabé bouchání dveří. Už jsem chvíli vzhůru a nečinně civím do stropu. Zaklepání na dveře mě vytrhuje z letargie. Už to tedy začíná. Vchází sestra , přeje mi dobré ráno a v pozdravu je slyšet silný východní přízvuk. Moc dobře češtinu neovládá, ale pochopil jsem, že mi přišla dát předoperační klystýr. S její asistencí vše zvládám na vlastní toaletě. Ještě že jsem si připlatil ten nadstandard, tohle bych jinak asi určitě nepřežil. Znovu ulehám na lůžko, a sestra  vysvětluje že mě musí oholit. Oholit, tedy tam dole, aha už to chápu. Samozřejmě úplně to tedy nechápu když jde jen a pouze o malý banální zákrok. S její pomocí jsem za chvíli holý jak nemluvně. Sestra  mi ještě píchá injekci, a na mou otázku co to je, odpovídá něco v tom smyslu že je to veselá injekce. Loučí se mnou, ve dveřích zmatečně zdraví paní, nebo slečno, ale tomu vůbec nepřikládám význam, protože  mi začalo být krásně a teplo, a všechno mi najednou připadalo tak trochu legrační. 

                                               Anestezioložka  doktorka Marková zahájila uspávání pacienta kterého  ji právě dopravili na operační sál. Chvíli pozorovala jeho obličej. Bylo to vlastně jediné, co ze své pozice mohla na pacientovi sledovat. Někde v hloubi mozku jí bleskla myšlenka, že je něco špatně.  Už na sále zažila několik holčin které se pod vedením zkušeného primáře staly ženou, ale už to byly tak nějak podle vzhledu částečné ženy. Upravené obočí, bez vousů, i rysy už byly trochu ženské. Tento pacient , kterého právě uspala, ale do její představy nějak nezapadal.  Proto raději odkryla jeho zápěstí, zkontrolovala číslo na řemínku který měl pacient na zápěstí,  znovu naskenovala čárový kód a věnovala se svému počítači. Vše sedí, číslo pacienta, i to že by právě měl podstoupit operativní změnu pohlaví. Vše dopředu naplánované. Zvedá svůj pohled k operačnímu týmu a kývnutím hlavy potvrzuje, že je pacient po všech stránkách připraven. Zkušený operatér se nejprve zarazil a se zájmem promnul nepatrnou bulku na pacientově penisu. Okamžitě to vyhodnotil jako zapouzdřenou krevní sraženinu z natrženého svalu, což se mu ostatně ihned potvrdilo po prvním řezu skalpelem. Tak vida, povzdechl si, stejně by to muselo pryč, tak se to odstraní i s penisem, spojíme příjemné s užitečným, pacientovi pomůžeme a ještě mu zvedneme sebevědomí.

                                          Na opačné straně nemocniční budovy, v malém operačním sále, již podruhé sestra utírá potůčky potu z čela doktora Hamra a pozoruje s obavami jeho vzrůstající nervozitu. Doktor Hamr se na operaci náležitě připravil, je to již jeho třetí  samostatná zkušenost na sále. Prostudoval pacientovy materiály, předoperační vyšetření a i jeho požadavek, aby se vše odehrálo v hluboké narkóze. Šlo ale o banální zákrok, odstranění  zapouzdřené krevní sraženiny  z pacientova penisu. Byl přesvědčen, že vše dopadne na výbornou a on bude mít za sebou další úspěšnou operaci.  Teď ale znovu a znovu prohlížel pacientův penis. Po hmatatelné bulce nikde ani stopy! Otočil se k přístrojům které měla pod dohledem jeho kolegyně, anestezioložka. Na obrazovce bylo jasně vše dané. Číslo pacienta souhlasilo, popis souhlasil s tím co četl, ale realita se začala vzdalovat  od jeho  teoretické přípravy. Požádal svojí kolegyni aby ještě jednou provedla identifikaci pacienta podle čárového kódu. Vše ale souhlasilo. Tak to začínalo být vážné, něco tady nesedělo. Doktoru Hamrovi  zbylo poslední řešení. Požádal sálovou sestru, aby okamžitě sehnala primáře, a kdyby to jen bylo trochu možné dal by si velkého panáka whisky aby se uklidnil a zahnal vzrůstající obavy.   

                                               Ostré  jarní slunce zvědavě proniká do šera pooperačního pokoje. Pozoruje mladého muže na lůžku a zvědavě ho šimrá na víčkách. Pozoruje všechny ty přístroje kolem něj a znovu se jej pokouší probudit. Nemůže ale vůbec  tušit, že ten mladý muž je v hlubokém umělém spánku. Už se ani nikdy nedozví, jaký problém tento mladý muž nemocnici způsobil! Byl totiž jak se s oblibou říká v nevhodný čas na nevhodném místě.   Když doktoru Hamrovi přispěchal na pomoc primář oddělení , nebyl  o nic moudřejší než mladý doktor. Ale protože se raději spoléhal na informace v papírové formě, poslal okamžitě sestru do kartotéky pro pacientovu složku. A tady se už začaly v jeho hlavě rodit pochybnosti které si ale nechtěl připustit, pochybnosti o záměně pacientů. Okamžitě se vrhl k telefonu, obvolal všechny operační sály a zakázal pokračovat v operacích. Hlavní sestru poslal do kartotéky pro spisové složky všech přijatých pacientů. To vše ale muž na lůžku nemohl vědět, byl již po operaci, a byl připraven k postupnému probouzení z narkózy. Mezi tím již i vysoké čelo primáře skrápěly kapičky potu. Už mu bylo jasné co se vlastně stalo, nevěděl sice kdo je viník, ale naprosto jistě věděl, že mladému muži  kterého chtěli právě probouzet  z narkózy způsobili nevratný a nenapravitelný zákrok a to operativní změnu pohlaví. Okamžitě rozhodl ponechat pacienta na pokoji pooperační péče a uvést jej do umělého spánku než se rozhodne, co bude dál. 

                                               V hlavě mám nějaký divný shon myšlenkových záblesků, jinak nic, prázdno. Jazyk se mi lepí na patro a cítím v ústech slabou hořkost. Zkouším otevřít oči a zahlédnout něco ze světa kolem sebe. Aha, už to jde, ostřím zrak na obrys sedící postavy u mého lůžka.  Mozek už pracuje na plné otáčky, no jasně, jsem v nemocnici, byl jsem na operaci, ale proč u mě sedí ta cizí žena? Čekal bych v téhle chvíli spíš někoho z rodiny, tedy mám vlastně jen sestru, ale vlastně by tady na mě mohla čekat  Laďka, moje dlouholetá kamarádka a příležitostná společnice,  které jsem u sebe v domě poskytl trvalý azyl.  Tak nějak automaticky té osobě přeji hezký den a jsem rád když zase slyším svůj hlas.  Představuje se jako doktorka Martínková, psychologická poradkyně nemocnice. V hlavě mi začíná klíčit otázka, kterou i nakonec vyslovuji. Proč je u mého lůžka psycholog? Co se to děje? Snažím se soustředit na její vyprávění., slova jí přímo hltám ze rtů a snažím se je skládat v mozku do mozaiky. Dozvídám se od ní, že jsem byl v umělém spánku deset dnů. Začíná mi vyprávět zmatený příběh o záměně dat v počítači, o záměně pacientů při operaci. Ale jak se to sakra dotýká mě?  Instinktivně sjíždím rukou do rozkroku, kde narazím na kalhotky plné plen. No jasně, bleskne mi okamžitě hlavou, něco se nepovedlo. Mám rád přímé jednání, jsem technik, dělám statické výpočty konstrukcí a tak ji prosím, aby mi jasně a bez zbytečných vytáček řekla, co se vlastně stalo. Z její odpovědi se dovídám skutečnost, že zaměněným pacientem jsem tedy já, a že mi byla provedena kompletní operativní změna pohlaví.

                                               Tak tuto skutečnost jsem nějak nemohl vstřebat, jak to myslíte operativní změna, to se tedy něco nepovedlo a uřízli mi celý penis? Z jejího dalšího vyprávění jsem se dozvěděl celý fakt, že mi nejen omylem odebrali penis, ale vytvořili i kompletní vagínu tak, jak je to u podobných operativních změn pohlaví běžné.  A je to již změna nevratná, nelze nic vrátit do původního stavu. Po této informaci jsem začal horečnatě přemýšlet, co vlastně bude dál? Jak jejich chyba ovlivní můj osud? Doktorka se mě ptá, jestli mi nic není a jestli se cítím dobře, na to jí odpovídám že ano, ale potřebuji být chvíli sám, abych si mohl myšlenky srovnat v hlavě. Doktorka mě opouští s tím, že kdyby cokoli, mám zazvonit na sesternu a dává mi k ruce tlačítko na drátku.  Jenom ona ví, že než se pacient probudil, tak mu aplikovala do infuze zklidňující látku, i přes svou velkou praxi nebyla schopna odhadnout, jak pacient tuto informaci přijme.

                                               V hlavě mi víří totální zmatek, rukou se bojím prozkoumat rozkrok, ale přes plenkové kalhotky bych stejně nic nezjistil. Cítím pouze neurčitý tlak tam dole někde v podbřišku a bojím se to pod kalhotkami prozkoumat. Myšlenky se mi začínají upínat do jediného bodu, tady zasáhl osud. Tak jak jsem se vždy vymlouval, když jsem se měl přiznat ke skutečnosti že duší nejsem žádný chlap, vždy jsem to odsunul a nechal to na osudu. Osud!  Byl jsem tak pohroužen do zmatených myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že už zase nejsem v pokoji sám. Někdo se lehce dotkl mého ramene a vytrhl mě ze zmatečného přemýšlení. David! Tak on je ještě tady v nemocnici! Ten má přístup k pravdivým informacím z nemocničního počítače! Začínám chrlit svoje otázky na Davida. Ten se jen usmívá, přisunuje si židli blíž k mé hlavě, a když se pohodlně usadil a sklonil k mé hlavě, začíná šeptem vysvětlovat  abychom mluvili potichu, že oko velkého bratra všechno vidí a slyší. Vysvětluje mi, co vlastně provedl, že zaměnil nejen pořadí, ale i úkony operací u víc lidí a to tak, aby se vlastně nikomu nic nestalo, ale mě dal na řadu prvního s plánem operace na kompletní přeměnu. Jak všechny vlákna změn v počítači smazal, aby se nepřišlo na to, co chybu způsobilo. Že viděl  jak mě to trápí, a tak se rozhodl jednat za mě. No a teď je to na tobě, aby jsi z této situace vytěžil to nejlepší. Říká mi, že byl s jejich ředitelem, jako dodavatelem programu, přítomen všem jednání s nemocnicí. Že nemocnice pochopitelně nestojí o medializaci tohoto případu a že mi nabídnou mimosoudní vyrovnání, vysoké odškodné, s tím že o všem budu mlčet. Na odškodnění se bude podílet i firma u které je David zaměstnán, protože ta dodává stejný program do všech nemocnic, a taky nestojí o skandály. A to jsou již velké peníze. A taky mohu ze situace vytěžit další úpravy svého zevnějšku a podobně, to už je úplně na tobě, šeptá mi do ucha David. Teď máš ještě do dvou odpoledne čas přemýšlet. Ve dvě má primář s nemocničním právníkem u tebe naplánovanou návštěvu, dodává David na závěr. Nemůžu se na něj zlobit, v hlavě mám zatím prázdno a tak mu jen letmo pokynu hlavou když vstává a odchází. Ve dveřích se otáčí, naznačuje že mi drží palce a slibuje, že se večer za mnou zastaví.

                                               Po odchodu Davida si probírám celý náš rozhovor znovu a znovu přemýšlím, co tedy bude dál. Nebyl jsem na tuto situaci vůbec připravený, ale na druhou stranu si začínám uvědomovat, co se vlastně stalo, a i skutečnost, že mi můj penis už nikdo nevrátí. Samozřejmě že jsem četl na různých webech jak operace probíhá, hltal jsem i zveřejněné video, ale já jsem teď vlastně holkou jen tam dole! Jak že to říkal David? Vytěžit ze situace co možná nejvíc! Z myšlenek mě vrací zpět do reality otevírající se dveře pokoje. Poznávám psycholožku Martínkovou, s ní přichází nějaký lékař a sestra. Doktorka Martínková mi představuje doktora, a dodává že to je lékař který mne operoval, a který  přišel zkontrolovat, jak se to hojí a zároveň sestra provede přebalení. Doktor se mě začal omlouvat, že za záměnu nenese zodpovědnost, že postupoval dle programu operací. Při jeho monologu mě sestra rozepnula plenkové kalhotky. Přivřel jsem oči a bál jsem se jen podívat. Cítil jsem, jak mi z těla vytahuje nějaký delší předmět. Doktor mi začal vysvětlovat že se operace velmi zdařila, a to co sestra vytáhla je vlastně dilatátor. Ostřím tedy zrak na ten předmět, jasně že vím co to je, už jsem o tom četl, ale teď když to vidím, v podstatě normální primeros nacpaný gázou, nevím zda se mám smát, nebo rovnou omdlít. Je potřeba to pravidelně dilatovat, než se rozhodne co bude dál. Stojí nad mým tělem a mluví o mně jako o nějaké věci. Je to nepochybně profesionál a ze své dobře odvedené práce je nadšený. Ještě kontroluje sestru jak mi zavádí nový dilatátor a oba odcházejí. Nemůžu říct co jsem cítil když mi opět nový naplněný primeros zaváděla, cítil jsem jenom jak se mi zvětšuje tam uvnitř tlak. Jinak nic.

                                               „Tak jak budeme pokračovat,“  ptá se mě doktorka Martínková když jsme osaměli.

„ No, pokračovat, ale jaké mám vlastně možnosti?,“ nevím co bych jí teď v tuto chvíli měl odpovědět, „jak jste říkala, už to asi vrátit zpět nepůjde.“  Bylo to spíše moje konstatování, něž otázka. Ona ale souhlasně přitakával hlavou. „Nemocnice je připravena poskytnout vám veškerou péči a i mimosoudní vyrovnání, to ale s vámi probere náš ředitel,“ přisunula si židli k mé posteli „a na nás dvou je teď abychom vyřešili váš nastávající život.“  

Teď je tedy na mě, abych hrál, jak se říká vabang. Můžu jí ale věřit? Asi ano, je to psycholožka a váže jí lékařské tajemství.

„Mám tady jedno řešení,“ začínám trochu zdráhavě. „Tak povídejte, do dvou hodin než přijde pan ředitel  máme na sebe spoustu času, “ vybízí mne k hovoru a dodává mi tím odvahy.  Tak jsem se tedy rozpovídal, dopomohlo k tomu asi i to, že jsem si najednou uvědomil , že mě mezi nohama už nic nepřekáží,  a i přes natažené kalhotky netlačí. Najednou mě zalila taková vlna svobody a štěstí a tak to ze mě šlo prostě všechno ven. Nastínil jsem jí celou svou situaci, že pracuji výhradně z domova, že nemám rodinu, tedy jen sestru, že mám celý dům jen pro sebe. No a pozvolna jsem přešel do svých intimních tajemství.  Trpělivě naslouchala, nepřerušovala mě, jen si dělala pro sebe poznámky do sešitku. Když jsem říkal, že jsem už kdysi uvažoval o přeměně, o tom že začnu žít jako žena, tak si mě zkoumavě prohlížela a určitě jí neunikly slzy které se mi draly do očí. Končil jsem tím, že bych přijal roli ženy, roli do které jsem se teď již částečně řízením osudu dostal, s upřímnou radostí.

 

                                                               Když jsem skončil své duševní přiznání nastalo v pokoji ticho. Ona si v klidu dodělala svoje poznámky a potom se mi zadívala přímo do očí.

„Tak tedy, pokud to opravdu myslíte vážně,“ a zdůraznila to slůvko opravdu „tak bych vám s tím vším mohla nějak pomoci. Myslím že je to průchodné řešení u našeho vedení. Pokud ovšem případ nebudete medializovat“.  Začala mi vysvětlovat, že ostatní to mají jinak, že musí prvně zkusmo žít v roli ženy a potom může přijít operativní přeměna. U mě je to tedy jednodušší, přeskočil jsem přípravnou fázi, komentoval jsem si její monolog pro sebe. Na závěr jejího monologu dodává, že když tedy vše shrneme, a pokud to odsouhlasí vedení, zahájí u mne hormonální léčbu. Moje výsledky zná, když mi dělali předoperační vyšetření tak prý vše bylo v normě. Mám si tedy vše ještě promyslet, abych byl připravený až se tady sejde ve dvě hodiny pan ředitel, nemocniční právník a ona. Usmála se, podala mi ruku na rozloučenou a odešla.

 

                                                               Zvrátil jsem hlavu na polštář a zhluboka jsem si oddechl, tak první kolo je za mnou. Sjel jsem rukou k mému rozkroku a zasunul jsem dlaň mezi nohy a jemně přitlačil nahoru směrem k rozkroku. Krásný pocit prázdnoty, žádná bolest od deformovaných varlat. Přesně jak doktor říkal, vše se zahojilo bez komplikací, po dohodě s vedením mě můžou propustit domů. No jo domů, je to trochu vše urychlené, přeci jenom by se hodil nějaký spojenec. Když jsem tak usilovně přemýšlel, napadla mě najednou moje nájemnice Laďka. No jasně, Laďka! Kolik večerů jsme spolu proseděli, debatovali jsme o všem možném, ale vždy jsme si udrželi odstup, k osobnímu kontaktu nikdy nedošlo. Laďka byla v otázkách sexu odtažitá, byla to chytrá hodná holka, ovládala několik jazyků, byla i velmi hezká, a tak jsem si o ní myslel že je buď frigidní, a nebo jí prostě chlapi nezajímají. No tak jasně, rozhodnuto, v Laďce budu mít spojence. Vzal jsem ze stolku mobil a vytočil její číslo. Překládala doma různé texty, tak jsem jasně věděl, že ji nikde v kanceláři rušit nebudu. Vzala to téměř okamžitě a zasypala mě otázkami. Prý několikrát volala do nemocnice, ale nechtěli jí nic říct, protože není rodinný příslušník. Když se za mnou osobně vypravila, uplatila staniční sestru, a ta jí řekla, že jsem z důvodu pooperačního hojení v umělém spánku. V jejím hlase slyším nefalšovanou radost, že jsem už zase v pohodě. Nic jí teď nevysvětluji, pouze jí prosím, jestli by mohla za mnou dnes večer přijet. Upřesňuji jí ještě číslo pokoje a prosím, aby určitě přijela, protože s ní potřebuji opravdu naléhavě mluvit.  Když jsem odložil mobil, vzal jsem si do postele svůj netobook, připojil se na místní WiFi a začal jsem se připravovat na odpolední setkání.

 

                                                               Tak a teď si vzpomenout na to co jsem vlastně chtěl.  Aha, dělal jsem jednou statické výpočty na pnutý strop pro jednu kliniku. No ano! Inter klinik Radotín. Tak tam transplantují vlasy, nebo našívají. Potom mě napadá ještě klinika Asklepion, zvětšování prsů silikonovým implantátem, estetická medicína, no a samozřejmě foniatrie, a jako další odstranění vousů, no začíná toho být poměrně dost. Když se domluvím s Laďkou, tak ta mi určitě alespoň ze začátku poradí s oblečením a  make-upem. Ona sama chodí někdy výrazně namalovaná, budu se to muset od ní naučit.  No a potom moje práce. Dělám výpočty doma, výkresy přeposílám dál prováděcím firmám. Statik nakonec může být i žena, i když jak teď přemýšlím, tak vždy když někde něco spadne, tak v televizních zprávách se moderátoři ptají na názor vesměs mužů, statiků, ale no tak budu první. Další bod bydlení, zaplať bůh vyřešené, mám dům po rodičích, a sestru jsem již vyplatil. No jo, sestra, té to taky budu muset říct, má manžela, děti a tím i svoje starosti tak to teď nebude na pořadu dne. A samozřejmě změna totožnosti. Tak se těch bodů nasbíralo dost, ale jak řekl David, vytěžit ze situace co nejvíc. Jen jsem to dopsal, už na dveře ťukala paní, co mi vezla oběd. Po delší době jsem si tedy konečně vychutnal nějaké vařené cosi, bylo to bez chuti, zápachu a určitě hodně dietní. Prý po infuzích musím přecházet na stravu postupně.  Když jsem dojedl, tak jsem dostal nutkání jít na malou. No jasně, mám svoje vlastní příslušenství tady na pokoji. Doktor říkal že jsem v pořádku, tak proč to tedy nezkusit. Sedl jsem si na posteli, uvolnil plenkové kalhotky, a podíval jsem se dolů. Poprvé jsem jí uviděl, musel jsem se hodně předklonit, rukama jsem si vytáhl pyžamo – andělíčka a roztáhl jsem nohy.  Byla ještě modrá od modřin, krevních sraženin, a vykukoval z ní dilatátor. Chytám ho do prstů a pomaličku vytahuji. Uvnitř těla mi ustupuje tlak. V hlavě mi prokmitne myšlenka, že tak ze mě asi jednou může vyjíždět i pánský úd. Že by mě to ale teď nějak vzrušilo, tak to bych si nalhával. Daleko silnější myšlenka ji zatlačila, byla to otázka, co na to asi řekne Laďka až mě tak někdy uvidí. Pomalu vstávám, cítím nezvyklý, ale nádherný pocit prázdnoty nahoře mezi stehny. Přitisknu nohy k sobě, a nic nepřekáží.  Zajímavé je, že si okamžitě uvědomuju že až si natáhnu ty dámské strečové džíny co mám ve skříni, bude to úplně jiné, nebude mi nic překážet, a konečně mi dokonale padnou. S touto myšlenkou jsem poprvé usedl na záchodové prkénko. Uvolňuji se a slyším jak moje tekutina stéká do mísy, nic si nedržím, nic mě nebolí, všechno je jak má. Teď chvíli váhám, jenom malou chvilku než odtrhnu kus toaletního papíru a lehce si ho přitisknu na tu svoji novou kamarádku. Dotyk cítím jasně, bojím se víc zatlačit, abych si neublížil. Tak a mám za sebou první premiéru na toaletě jako žena. Umývám si ruce a pozoruji v zrcadle svůj obličej, strniště neholených fousů, no bude to hodně práce ze sebe udělat to, co mám ve svých představách. Ale jak jsem říkal, dal jsem se do boje, tak do toho jdu.

 

                                                               Usedám zpět na postel, zkouším cudný posed s koleny u sebe, na to si teď budu muset zvyknout. Ozývá se klepání na dveře, do místnosti vchází mě už známá doktorka Martínková doprovázena dvěma muži v obleku, přes který mají bílý plášť. Toho menšího, plešatého představuje jako ředitele nemocnice, vyššího sportovně vyhlížejícího, udržovaného chlápka představuje jako nemocničního právníka.  Rozhovor zahájil ředitel omluvou za nemocnici s tím, že jsou ochotni se domluvit na mimosoudním vyrovnání, a že už mu již paní doktorka nastínila směr jednání, a že s tím je souhlasen pod podmínkou, že se zavážu mlčenlivostí a nebudu případ medializovat. Toto jsem mu samozřejmě souhlasně odkýval, ředitel se letmo koukl na hodinky, prohlásil že je s domluvou spokojený. Ukázal hlavou směrem k právníkovi , a se slovy ten to s vámi celé doladí, se rozloučil a odešel.  Doktorka na mě povzbudivě zamrkala, právník rozevřel  svůj notebook a vyzval mě abych tedy nastínil, co budu po nemocnici požadovat.  Zhluboka jsem se nadechl, chvíle ticha, a pak jsem začal diktovat po bodech přesně tak, jak jsem si to připravil. Úmyslně jsem se vyhnul uvedení jakékoli finanční částky, pouze jsem uváděl úkony, které jsem si předem připravil a které by mi měly co nejvíce pomoci v roli ženy. Už jsem končil, když jsem si vzpomněl na Amandu Lepore, několikrát jsem se díval na její fotky a říkal si, jaké to asi je, takto vypadat a vystupovat. Samozřejmě jsem ji v koutku duše záviděl to její ženské tělo kterého dosáhla odstraněním spodních žeber. Vyřknul jsem tedy i tento velmi bolestivý, ale efektní požadavek. Jo, pro krásu se musí trpět, to říkala už moje babička. Právníkovi se zadrhla tužka, tento úkon je snad u nás nepovolený, obrátil se s otázkou na doktorku Martínkovou. Ona ale s úsměvem odpovídá, že se občas provádí na ortopedii v Motole, má tam své kontakty, a právníkovi dává pokyn, ať to tam klidně připíše, že nemocnice si svého závazku dostojí. No a teď byla řada na právníkovi, prý nemocnice vše uhradí a zařídí, a pak mě na oplátku začal zasypávat informacemi o pokutách a sankcích když nedodržím mlčení.  Vše jsem mu odkýval, odsouhlasil bych v podstatě cokoli. Jasně jsem totiž už věděl, že se své ženské role nevzdám, a že bych byl jen a jen proti sobě, kdybych někde promluvil. Končil větou, že to vše hodí na papír a zítra se to podepíše. Doktorka na mě souhlasně pokývala hlavou, spiklenecky zamrkala a se slovy že zítra se mnou zahájí hormonální  léčbu, mě zanechali v pokoji samotného.

 

                                                               Spokojeně jsem se natáhl na postel. Nezvyklý chlad pronikl mezi má stehna, a já jsem si uvědomil, že jsem pořád bez kalhotek. Celou tu dobu co tady byli, jsem vlastně jak se říká,  byl na ostro. Laďka. No jo Laďka! Když jsem se zavázal mlčet, tak jak jí to vysvětlím? Nemůžu jí teď v tuto chvíli přiznat, že operativní změna byla vlastně záměna! Kdyby se o tom třeba i nechtěně někde zmínila, už by to jelo. Musím tedy svůj nový život zahájit lží. Jen tak tak jsem se stačil přikrýt, protože dveře se bez zaklepání otevřely. Byla to sestra a držela v ruce pěnu na holení a žiletky, prý to posílá paní doktorka, a ještě mi podala zabalený balíček. Na můj tázavý pohled odpověděla, že si s tím určitě budu vědět rady, je to taky od paní doktorky. Nedočkavě rozbaluji balíček a nemohu věřit svým očím. Tak dohoda s nemocnicí začíná fungovat. Nevěřícně jsem zíral na sadu kondomů, umělý mužský úd, gel a jemné stahovací kalhotky. No jasně, jak říkal doktor při té návštěvě, když se rozhodne co bude dál, je třeba dilatovat aby se moje jeskyňka nezavřela. Lhal bych, kdybych tvrdil že jsem zůstal v klidu, naopak, když jsem natahoval kondom na úd, tak se mi nějak začaly chvět ruce. Napětí se ještě umocnilo, když jsem si nanesl gel na prsty a vtíral ho poprvé mezi stydké pysky mé nové kamarádky. To už jsem nevydržel a po tváři mi tekly slzy štěstí. Zasunování jsem prováděl velmi opatrně, bál jsem se, abych si neublížil svojí zbrklostí. Pomaličku jsem pootáčel ze strany na stranu a jemně zvyšoval tlak dovnitř.  Bolest jsem žádnou necítil, slast možná očekávanou zatím také ne, pouze uvnitř rostl tlak, ale bylo hodně zvláštní pozorovat, jak mi to něco mizí dovnitř těla.                Do kalhotek jsem si vložil jemnou papírovou plenu, aby se mi neušpinily od gelu a vytáhl jsem si je vysoko do pasu. Zajímavé jak je nahoře mezi stehny volno, jak to jde krásně vytáhnout až nad pupík. To byly myšlenky které se mi míhaly hlavou. Jak jsem stál, zkusil jsem kousek popojít.  Šlo to, i když jsem raději měl nohy roztažené jako kachna. Tak jsem se dobelhal do koupelny a dohladka jsem si vyholil tvář. Po tomto úkonu jsem se znovu natáhl na postel, přikryl se peřinou a asi jsem usnul. Takový stav prázdnoty, uspokojení, ani nevím jestli jsem spal, faktem je, že jsem se probudil když se mě někdo lehce dotknul ramene.  

                                                              

                                                               Laďka, no jasně už ji vnímám, cítím její vůni, vidím záplavu jejích vlasů. Jakmile jsem otevřel oči, spustila nekonečný monolog o tom, jaký měla strach, co se vlastně stalo a podobně. Laďka měla jednu vlastnost, když jsme se náhodou potkali na zahradě, ona měla vlastní vchod, tak to byl vždy nepřetržitý příval slov. Prostě jak pořád o samotě překládala, tak byla strašně nevypovídaná. Potřebovala se prostě nějak uvolnit. Na druhou stranu jsem si konečně v průběhu jejího monologu srovnal v hlavě, co jí vlastně řeknu. Využil jsem krátké mezery, když se nadechovala a začal jsem tak nějak zeširoka.  Začal jsem jí vyprávět, jak jsme o tom několikrát debatovali, o mém neúspěchu u opačného pohlaví, o mé neprůbojnosti. Přiznal jsem se jí ke své touze stát se plnohodnotnou ženou, že jsem to vlastně doteď praktikoval jen v soukromí, doma. V jejích očích jsem viděl milion otázek, nenechal jsem se ale přerušit. Lhal jsem jí, že roli ženy doma již hraji dlouho, že beru i hormonální léčbu, a jí jsem to neřekl proto, že jsem měl strach, aby si nemyslela, že jsem nějaký úchyl. Teď mě poprvé přerušila, a zeptala se, proč jí to vlastně celé vyprávím. V duchu jsem věděl že můj vymyšlený příběh vygradoval, a tak jsem se jí přiznal, že mi teď tady na klinice vlastně operativně změnili pohlaví. Koukala na mě nedůvěřivě a prohlásila, že není první apríl. Ubezpečil jsem jí, že vše je naprostá pravda, a že ji teď jako moji nejbližší kamarádku prosím o pomoc. Prosil jsem jí, aby mi pomohla teď v prvních dnech, až budu doma z nemocnice, s rolí ženy. S oblečením, s úpravou obličeje a se vším co je ženské potřebují a dělají.  Aby věděla, že to myslím vážně, odhrnul jsem peřinu a ukázal jí svůj rozkrok. I když v kalhotkách byla tenká plena, bylo jasně viditelné, že tam jasně chybí mužská výbava.

 

                                                               Tak to už byly všechny argumenty, které jsem na ni mohl použít. Věděla, že jsem dům zdědil po rodičích kteří se zabili ve svém soukromém letadýlku, že jsme se sestrou zdědili poměrně velký majetek, a tak jsem lhal dál. Neměl jsem z toho radost, ale musel jsem. Nastínil jsem jí, že jsem si zaplatil ještě nějaké kosmetické změny, jako transplantace vlasů, a další. Tady jsem se raději odmlčel, a čekal co bude dál. Mlčení trvalo nějak dlouho, dalo by se začít i krájet. Nakonec ale Laďka zase slova našla. Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi se mi nesvěřil už dávno?  To jsem nemohl, vysvětlil  jsem jí  bezvýchodnost mé situace, když jsem si nebyl jist jak by tuto informaci přijala. Už mě to začínalo nějak trápit a do očí se mi zase začaly tlačit slzy. Nejsem ještě pořádná ženská už zase brečím! Když to Laďka viděla, okamžitě se ke mně na posteli naklonila, chytla mě kolem krku a cítil jsem, že i její tělo se otřásá vzlykáním. Mezi vzlyky mi začala šeptat do ucha že se o mě postará, že mi pomůže, a že si vždy přála mít sestru, tedy sestru ale i hodnou kamarádku a to se jí doteď nikdy nesplnilo. Až teď, že jí můžu ve všem věřit a můžu se na ni ve všem spolehnout. To mě úplně odzbrojilo, prolomily se ve mně nějaké stavidla, a já brečel jak malý kluk, no vlastně jak malá holka. Teď jsem věděl že nastal můj nový opravdový život, že jsem se konečně našel, že mi pomohl osud, který mě nakonec dohnal. Já jsem se vlastně nenašel, já jsem se konečně našla………