Kam mě dostala globální krize 1.díl - Pavel
Dívám se na papír který mi předává účetní naší firmy. Hlavička papíru začíná jasně : výpověď dohodou. Mohl jsem to jasně očekávat, jako nejmladší ve firmě, do které jsem nastoupil před rokem jako obchodní referent, jsem byl přece první na řadě. Snižování stavů v důsledku poklesu obratů…to jsou fráze které jsem ani nedočetl. Do očí se mi draly slzy ponížení a lítosti. Viděl jsem už jen rozmazaný papír, který jsem podepsal na místě, kde mi účetní ukázala. Nejsem žádný hrdina, a všechno mi přijde hned líto.
„Tak tady to pane Marku podepište, a na účet vám ihned posílám tři platy odstupného,“ slyším její hlas z velké dálky „mobil už jste předal, takže závazky jsou vyrovnané, no a tak nashledanou.“ Její hlas zněl cize a neosobně. Byl jsem první v řadě, a po mě to bude ještě říkat dalším. Ale co bude se mnou? Co budu dělat? S mým gymplem si nemůžu moc vyskakovat, odbornost nemám žádnou, jenom mě na škole bavila angličtina, tak jsem si udělal státnice. Co ale bude se mnou, co mám dělat? Stál jsem jako opařený.
„Radila bych vám, abyste se registroval na úřadu práce,“ odpovídá účetní na mou otázku, kterou jsem nechtěně vyslovil nahlas.
Vychází ven, do pošmourného jarního dne, který mu na náladě nijak nepřidává. Propadá se do nostalgické deprese. Je v podstatě úplně sám, a v hlavě se mu roztáčí kolotoč čísel. Byt má po rodičích, kteří mu tragicky zahynuli při automobilové nehodě. Ale když počítá nájem družstvu, vodu, elektriku, přičítá poplatky za kabelovou televizi, internet, nedostává se ani k jídlu co potřebuje za měsíc, a vidí, že za pár měsíců bude bez práce na dně. Řídí se heslem, že co může udělat hned neodkládá na zítřek, a proto míří do budovy úřadu práce. Chodba je plná čekajících lidí, a tak než přijde na řadu začítá se do nástěnek na kterých visí nabídky pracovních příležitostí. Přijmeme prodavačku, přijmeme asistentku, přijmeme sekretářku, přijmeme pracovnice do recepce… sakra to není možné, samé ženské pozice! Rozhlíží se, jestli náhodou nestojí u špatné nástěnky, aha, no jasně, už jsou tady i mužské pozice. Přijmeme pracovníky do bezpečnostní agentury, skladníky, řidiče, no to ano, ale všechny mají jedno společné, je nutná dobrá fyzická kondice. Tak to je problém, protože on odmalička vypadá jako když prodělal souchotiny s malárií dohromady. Rozhodně nebyl tím namakaným typem z posiloven.
„Tak pracovní poměr ukončen dohodou,“ studuje úřednice jeho výpověď. Další chudák v řadě, myslí si, a ještě navíc to jméno! Vítek Marek! Tomu jménu odpovídá i jeho skoro dětský vzhled, a takřka ženské rysy obličeje. „Máte nárok na podporu v….“ pokračuje jako stroj, bez kousku lidskosti, a bez sebemenšího zájmu o jeho osobu.
Vítek je zpátky na ulici, v ruce má nějaké papírky s nadiktovanými termíny schůzek. Před domem si v trafice ještě kupuje inzertní noviny. Doma, při kávě, se znovu začítá do nabídek práce. To už si začíná dělat statistiku, no jistě, převažují nabídky práce pro ženy. Jo, chtějí doktory, inženýry, marketingové ředitele, ale co on z gymplem, a navíc bez praxe? No a tady nabízejí dokonce holkám práci pro internetové televize, za hodinu pět set korun! Za nějaké předvádění se před kamerou! No nic, usedá k počítači, a najíždí na různé servery nabízející práci. No jistě, Buď vysoká odbornost, nebo technický směr, a nebo ženská. To jsou jejich požadavky. Bezmyšlenkovitě brouzdá internetem. Ženská….Chlap….v hlavě mu vyplave na povrch anglické slovíčko spojení těch dvou, anglické slovíčko shemale. Tak nějak automaticky ho vyťukává do vyhledavače. A pak už sedí do noci nad stránkami, o kterých pochopitelně moc dobře věděl, že existují, ale
vždycky se na ně díval jen tak se zájmem, a v duchu se vžíval do jednotlivých obrázků. Někde hluboko v mysli si představoval jaké by to mohlo být , být jednou z nich, nebo dokonce být celou ženou, se vším všudy. Viděl se v roli internetové modelky nějakých SM stránek. Dnes ale hledal něco víc. Chtěl získat informace, jak to udělaly, jak dokázaly to, že vypadají jako ženy, kdo jim v tom pomohl? Seděl u počítače dlouho do noci. Až kolem jedné se osprchoval, oblékl si svoji oblíbenou fialovou saténovou noční košilku, a hupnul do peřin.
Ráno Vítka probudil budík, který si automaticky zapnul. Vyskočil rychle z postele, ale vzápětí si uvědomil, že dnes vlastně nikam nespěchá. Měl sice z úřadu práce pár adres, které musel dnes obejít, musel někam jít aby měl nárok na podporu, ale ještě na chvíli si chtěl užívat ten krásně chladivý dotek jemného saténu, ještě na chviličku se chtěl zasnít do svých vlastních představ, utéct od reality probouzejícího se šedivého dne. Za hodinu už byl oblečený, a spěchal na nějaké přijímací pohovory do firmy, která měla název Rexona sro. Nic víc kromě adresy nevěděl.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ vítala ho mile vyhlížející recepční více méně strojovým hlasem.
„Mám se dnes dostavit na pohovor,“ vysvětloval jí Vítek tiše, nechtěl totiž vypadat jako poslední socka, a tak skoro šeptal.
„Aha, a kdo vás sem poslal?“ trochu udiveně vytáhla obočí. Nevěřícně hleděla na toho skrčka, který ji připadal jako by právě vyšel devítku, a zapomněl přitom dorůst.
„Tady z úřadu,“ podával jí papír, co mu vytiskla úřednice na pracáku.
„Jo, tak vás poslali z úřadu práce,“ pokračovala hlasitě, a Vítek měl pocit, že musí být červený jako rak, cítil jak mu horko zaplavuje celé tělo „to musíte do chodby vlevo, a na konci se posaďte na židli, oni vás pak zavolají.“
Když zatočil do chodby, tak okamžitě pochopil její arogantní úsměv. Podél stěny bylo asi osm židlí, a na každé seděla nějaká žena. Byl tady jediný chlap. Byl tak vyveden z míry, že chudák zakopl o odpadkový koš, co byl u stěny chodby, a ten vydal zvuk jako když praštíte do bubnu. Hlavy všech přítomných se pochopitelně otočily na Vítka. Aby toho nebylo dost, zároveň se otevřely dveře kanceláře na konci chodby.
„Tak kdo je další?“ ptala se žena která se v nich objevila. Upřela na Vítka svoji pozornost.
„Vy jdete taky k nám?“
„A ano,“ Vítek nervozitou skoro koktal, popošel těch pár kroků co jej od ní dělilo, a podával jí papír co dostal na pracáku „měl jsem se k ván dostavit dnes na pohovor,“ vysoukal konečně ze sebe.
„Ale to tam zase popletly,“ začala se žena usmívat „jasně jsem jím diktovala náš požadavek, že si šéf přeje na hledanou pozici ženu.“ Odmlčela se, a trochu jí ho přišlo líto. Možná, že v ní probudil její mateřské pudy, byl takový ještě hodně mladý, a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.
„Počkejte, pojďte na chvíli dovnitř.“ Viděla, jak mu zazářily jeho jasně modré oči. Všimla si jeho hezké tváře, na kluka až moc hezké.
„Nemůžu pro vás nic udělat, propozice šéfa jsou jasné,“ pokračovala když usedla za svůj psací stůl „ ale ukažte mi tem papír, já vám ho orazítkuji a napíšu, že jste u nás byl….“
Vítek poslouchal jako ve snu. Připadal si jako žebrák, a do očí se mu draly slzy lítosti. Zase ta samá písnička, chtějí ženu! Ještě že ta úřednice byla na něj tak hodná, a potvrdí mu papír pro úřad.
Vítek se ocitl znovu na ulici. Nikdy si neuvědomil, že se čas bez práce tak vleče. Sluníčko na chvíli protrhlo šedé mraky, a najednou uviděl svět v trochu jiných barvách. Bylo mu jasné co teď udělá. Už nepůjde na žádné schůzky a ani konkurzy.
Namířil rovnou domů. Včera v noci totiž objevil kontakt na Nicol, shemale z Holanska, a ta mu slíbila poslat nějaké rady do mailu. Domů skoro běžel. Celý netrpělivý zapnul počítač.
„A je to tady!“ vykřikl nadšeně, když objevil došlý mail. Nicol nelhala, poslala mu kontakt na kliniku do Thajska, včetně kontaktu na primáře. Zaklonil se v křesle, a zavřel oči. Ano, měl dost toho věčného ponižování, které se kvůli jeho jménu, vzhledu a vizáži táhlo za ním celý jeho dosavadní život. Taky si vzpomněl na diskuzi politiků, kteří radili lidem bez práce, aby se rekvalifikovali, aby se nebáli přestěhovat, aby se nebáli změn. Dobré rady….on tu změnu tedy rozhodně udělá.
Otevřel oči, a jeho pohled spočinul na třech obrazech které visely na stěně obývacího pokoje. Obrazy které mu tady zůstali po rodičích. Jednou slyšel, jak se o nich bavili, a říkali, že je to jejich finanční rezerva. Vítek se vrhl k počítači a najíždí na stránky aukčních síní. Za chvíli již ví, že pánové Lada, Slavíček a Paul, autoři těch obrázků co mu teď tady visi v pokoji, tak ti pánové mu umožní změnit jeho život od základů……
Pokračování…..
