Kafe v pět - Pavlína (soutěž 2017)

03.03.2017 00:23

Bylo páteční ráno. Na ten den jsem se těšil celý týden. Ráno jsem nemohl skoro spát a myslel jen na to, jestli můj virtuální sen bude v realitě pravdou. Ještě nikdy jsem to nezkusil, nesešel se s nikým, koho bych „potkal“ ve svém počítači. A najednou je tu ONA, kterou jsem zatím nikdy neviděl ani neslyšel, ale odvážil jsem se jí navrhnout schůzku. Neměl jsem tušení, jaké věci se mi přihodí. S útrapami jsem přežil školu a těšil se na domluvenou schůzku. Naplánoval jsem klasiku, alespoň jsem si to tak myslel - kafe v pět v kavárně Café Faux Paus na Vinohradech. Mají tu prý kromě x-druhů kávy i nejlepší palačinky v Praze. Byl jsem pyšný na svůj výběr. Najednou jsem si ale uvědomil, jestli to není trapné a neznalé, vždyť to není “kafe“, co bývá o páté, ale čaj! Začal jsem o sobě pochybovat, mám se s ní vůbec sejít, nebude to faux paus!? Vzpomněl jsem si na naši konverzaci na „fejsu“, ona určitě očekává někoho inteligentního a společenského. Sám jsem si to vybral, sám navrhl, tak argumenty musí jít stranou: "Trochu experimentu neuškodí, nejsme přece v Anglii!". Říkal jsem si, že kino by bylo ale určitě lepší, klidně s anglickým dabingem a bez titulek, tam bych mohl mlčet a ani bych se jí nemusel dívat do očí, aby poznala, jak jsem nervózní…. Horory jsou přeci mojí vášní, ale jen ty filmové. Doma jsem na chvíli zase zaváhal, jestli mám na to „kafe“ skutečně jít a raději to rychle nezrušit. Hormony se bouřily, ale řekl jsem si, že nejsem přece žádné „ořezávátko“ a jednou to zkusit musím. Možná jsem měl zvolit lepší způsob seznamky, třeba u babičky na vesnici, zaskočit na náves, sednout si pod kaštan a jen tak sledovat okolní dění. Ach ty sociální sítě! Donutil jsem se soustředit na to, v čem vyrazím. Nejraději bych se převlékl za Temného rytíře nebo Supermana anebo nejlépe byl neviditelný. Nakonec jsem zvolil džíny a tričko s nápisem „Ready to connect“, taková opovážlivost, ale ve skříni zbylo jako jediné a poslední čisté tričko. Risknu to, pomyslel jsem si, ona třeba neumí anglicky, když jí nevadí to „kafe v pět“. Na Vinohrady jsem vyrazil s hodinovou rezervou a s pomocí mobilní GPS jsem hravě našel ulici, ve které se nacházela moje osudová kavárna. Vybral jsem si útulný stolek pro dva v nenápadném koutku kavárny, objednal minerálku a s bušícím srdcem čekal, co se bude dít. Číšník mě málem podezíral, jestli nejsem nějaký kontrolór skrze čisté ovzduší nebo inspektor palačinek, jak jsem neustále usilovně pozoroval okolí. Když jsem tak šmejdil svým ostřížím zrakem po kavárně, upoutal mě na dálku velký lesklý růžový mobil v jakési opálené ruce. Poznávací znamení! Na to jsem málem zapomněl. To musí být ONA. Jakmile jsem přesunul svůj zrak o něco výše, úplně jsem zkoprněl. Realita se proměnila v horor. Byl to chlap! Nenapadlo mě nic jiného, než vyrazit úprkem směr východ a modlit se, ať už to skončí a nikdo se za mnou nežene. Paranormální jevy jsou sranda, ale tohle je skutečná realita ne virtuální realita. Přežil jsem to. Film skončil. Faux paus. Nadával jsem si, co to bylo za blbý nápad „chodit na horor do kina“. Jsem poučen. Virtuální svět může být jakýkoliv snový, ale nemusí být vůbec pravdivý. Holku si tam už namlouvat nebudu. Uběhla celá věčnost, než jsem se odvážil vrátit do Café Faux Paus a zaplatit třicet korun za vypitou minerálku jako cenu za nevydařené rande. I to se mi zdálo příliš vysoká částka za prožitý šok, ale zároveň neopakovatelnou zkušenost. Pavlína L.