Jsme přece jen bratři 1.díl - Saška (soutěž 2017)

15.01.2017 14:45

Pomalu jsem se loudal ze školy domů. Vzhledem k tomu, že nám na poslední chvíli odpadly poslední dvě hodiny a navíc jsem vynechal oběd, vracel jsem se domů téměř o tři hodiny dříve. Předpokládal jsem, že doma ještě nikdo nebude, tak jsem si pomalu otevřel a bez obvyklých výkřiků jako: „Jsem doma. Kde jste kdo.“ a podobně jsem potichu stoupal do svého pokoje v patře. Už jsem byl skoro nahoře a najednou jsem uslyšel podezřelý šramot z ložnice rodičů. Nevěděl jsem co se děje a tak jsem se opatrně blížil k pootevřeným dveřím, abych zjistil o co jde. Těsně za dveřmi se mi ale podařilo nešikovně klopýtnout a celou váhou jsem nalehl na dveře, které se pod mou váhou prudce otevřely dovnitř ložnice.

Na prahu ložnice jsem zůstal jako opařený. U otevřené máminy skříně stál můj o dva roky mladší bratr, na sobě měl oblečeny jedny z máminých bílých, krajkových kalhotek a kolem pasu již zapnutou, krajkovou podprsenku, kterou si zrovna začínal oblékat. Pohled mi rychle klouzal po celém pokoji. Všiml jsem si, že jsou otevřeny všechny šuplíky s veškerým máminým prádlem a punčochami. Zároveň mnoho z jejich kalhotek a podprsenek bylo rozloženo po posteli tak, aby byly vidět veškeré jejich detaily. Obdobně jako já, ale zůstal zkoprnělý i můj bratr. Vzhledem ke zcela zřejmé situaci,  jsem se ho přesto zeptal: „Co tady děláš?“. Uvědomuji si, že v tomto okamžiku byla má otázka více než hloupá, ale v tu chvíli mě opravdu nic jiného nenapadlo. Bratr se konečně vzpamatoval. Zcela podvědomě, s vytřeštěným pohledem na mě, dokončil natažení ramínek zpola oblečené podprsenky na svá ramena a začal blekotat: „Brácha neříkej to našim. Já za to nemůžu. Prostě jsem to chtěl zkusit. Víš, moc mě to vzrušuje.“ a pokračoval dalšími, ne moc souvislými a smysluplnými větami. Asi z představy, zcela jistého rodičovského trestu a možná taky z trapnosti celé situace se málem rozbrečel.

Musím se přiznat, že s bratrem jsme si vzájemně nikdy moc nesedli. Spíše jsme si navzájem dělali naschvály, takže chápu, že jeho obavy byly v danou chvíli více než oprávněné. Ještě chvíli jsem stál a přemýšlel, jak na takovou situaci zareagovat. Nakonec jsem se začal nekontrolovaně smát a cítil jsem, jak se veškeré napětí této situace rozplývá. „Brácho neblbni, nic neřeknu. Jsem rád, že v tom nejsem sám. Už jsem si myslel, že jsem jediný, kdo chodí k mámě do šatníku půjčovat její pádlo.“ Bylo vidět jak z bratra opadlo prvotní napětí, rychle si svlíkl máminy věci, které už měl na sobě, a nasoukal se zase do trenek a svého domácího oblečení. Rychle začal mámino prádlo, které bylo stále rozložené na posteli neobratně skládat a uklízet. „Počkej pomalu. Takhle ne, to by máma poznala, že se s jejím prádlem něco dělo.“ řekl jsem mu.

Musím se přiznat, že se skládáním mámina prádla jsem už měl hodně zkušeností. Mámino prádlo mě začalo vzrušovat už někdy v pěti letech. Tehdy jsem začal tajně chodit do koupelny a oblékal si její kalhotky vytažené z koše na prádlo. To byly časy. Její kalhotky mi bývaly neuvěřitelně velké, ale přesto se můj ,tehdy ještě malinkatý, pindík okamžitě zbláznil a trčel do prostoru, tvrdý jako kámen. Nevěděl jsem tehdy, co se to s mým tělem děje, ale bylo mi to neuvěřitelně příjemné a měl jsem pocit, že jedině tak je to správné. Časem jsem se více a více osměloval a začal podnikat „nájezdy“ do matčiných šuplíků a skříní. Postupně jsem prohledal i ta jejich nejtajnější zákoutí a myslím, že jsem měl větší přehled o tom co nosí, než ona sama. Někdy jsem si vybral nějaké její kalhotky a vzal si je na noc pod pyžamo na spaní. Ráno jsem je zase vracel zpět mezi ostatní a získával tak větší a větší praxi, jak a co uklidit, aby nepoznala, že jsem je použil. Od čtvrté třídy základní školy jsem její šatník navštěvoval zcela pravidelně a pod oblečení si oblékal její prádlo a punčochy. Vždy jsem ale musel počkat na ten správný den, kdy jsme ve škole neměli tělocvik, a kdy jsem věděl, že budu doma dřív než ona, abych se stihl převléknout a její věci zase správně uložit. Dnes, v sedmnácti letech už mi mé kapesné dovoluje, abych si mohl některé skromné kousky dámského šatníku koupit sám. Za knihami v zadní části své knihovny jsem měl své poklady tajně ukryty a nemusel se tak ohlížet na přízeň osudu, kdy matka zrovna není doma. Přesto jsem se vždy těšil na vzrušující chvilky mých „nájezdů“ do mámina šatníku. Máma byla totiž tzv, kalhotková, to znamená, že množství a druhy jejich kalhotek a podprsenek byly téměř nevyčerpatelné. Jenom její kalhotky zabíraly ve velké šatní skříni bezezbytku dva šuplíky, takže když jsem si někdy nějaké vypůjčil, ani jsem nepředpokládal, že by si toho všimla. Vše měla vždy úhledně složeno a uloženo podle barev. Všechny tyto moje úlety jsem ale doposud tajil a byl jsem přesvědčen, že jsem se svým tajemstvím jediný. Tedy do dnešního dne, než jsem přistihl svého bratra v jejím prádle. Proto jsem byl rád, že možná získám spřízněnou duši a ze solidarity se rozhodl mu pomoci.

„Takhle to musíš složit, jinak by to máma poznala“, poznamenal jsem napůl huby k bratrovi a začal  brát jedny její kalhotky po druhých a skládat je. „Nemůžeš je jenom přeložit, musíš je položit, oba jejich okraje přeložit směrem doprostřed a celé je směrem od spodního klínku srolovat do malého válečku. Ty potom musíme seřadit podle barev do šuplíku tak, jak tam byly.“ Bratr se nestačil divit, jak zručně balím jedny její kalhotky za druhými. „To jsem nevěděl, že to tak umíš“ utrousil. „To víš, léta praxe a odříkání“ prohodil jsem směrem k němu. Během chvilky jsme společně uvedli celou ložnici do původního stavu. Ještě jsem nakonec zkušeně přehlédl celou ložnici, a spokojeně mlasknul: „Tak to bychom měli, pojď chvíli posedíme.“

Společně jsme došli do jeho pokoje a sedli si proti sobě. „Díky za pomoc a opravdu to naším neřekneš?“ zeptal se stále trochu ustrašeně bratr. „Ne neřeknu, jsem na tom úplně stejně. Od kdy si k ni chodíš pro věci?“ zeptal jsem se otevřeně. „No, asi rok. Tak od svých čtrnácti. Našel jsem jednou po tělocviku v dívčí šatně zapomenutou tašku s oblečením na tělocvik. Byly tak leginy, tílko a podprsenka s kalhotkami. Moc mě to vzrušilo, tak jsem si je vzal domů, oblékl jsem si je a hned se udělal. Tím to začalo. Potom jsem chtěl víc a víc, tak jsem začal chodit k mámě.“ Začal jsem se lehce usmívat a pověděl mu na oplátku zase celou svou historii v převlékání. Ke konci mého vyprávění už se bratr také usmíval, a začal mít opravdu hodně a hodně dalších otázek. Seděli jsem takhle spolu až do večera a kupodivu jsme si konečně začali rozumět. Dokonce i naší rodiče, po příchodu domu, byli trochu zaraženi, protože nás takhle spolu ještě neviděli. Nakonec jsme se s bratrem domluvili, že hned jakmile naši na pár hodin vypadnou a nechají nás samotné doma, uděláme si společně pořádnou výpravu do máminy skříně. Konečně jsme se mohli na něco společného těšit. To jsme ještě nevěděli, že se nám taková chvíle již brzy naskytne.