Jenom hra - Letní smutek - Dievka

08.12.2024 13:44

Lhotka není jako běžné vsi, ležící v některé ze Čtvrtek. A není to jen tím, že leží ve Střední Marce, blízko hlavního města. Lhotka bývala stejná, jako ostatní vsi, tedy jeden velký statek a kolem něj několik chalup rolníků. Rolnické chalupy byly dlouhé dřevěné domy, v kterých bylo víc místa pro dobytek, než pro ty, kdo se o něj starají. Za tuhých zim byli všichni pohromadě, aby se zahřáli. Ale potom se rozhodlo o výstavbě Nového Kláštera. Tedy novým byl v době, kdy se stavěl. Velká budova z kamenů, spojených hlínou, s hliněnými omítkami, natřenými vápnem. Zdi kláštera tak září do daleka. Pro provoz kláštera je nutné i hospodářství, do kterého patří celá řada okolních vsí. Blízkost kláštera způsobila, že nejen samotný Statek Lhotka, ale postupně i další budovy byly nahrazeny kamennými. Domy ve Lhotce jsou tak v mnoha ohledech lepší a kvalitněji postavené, než většina obydlí obyčejných lidí, kteří žijí za hradbami hlavního města. Jsou srovnatelné s domy vážených řemeslníků v hlavním městě, což vedle výhod znamená také nemalou závist mezi obyvatelstvem v okolních vsích. Ale jako dítě jsi ten rozdíl příliš nevnímala. Připadalo ti to vlastně spíš směšné, když obyvatelé statku a sedmi domů mluvili o svém domově jako o "Městečku Lhotka", když každá z okolních vsí má víc domů a samozřejmě i víc obyvatel.

 

Máš ráda všech šest ročních období, ale přesto cítíš, že jedno má v tvém srdci zvláštní místo. Samozřejmě, že jaro je krásné, když vše ožívá, ale stejně krásný je podzim, když se vše chystá na zimu. Ta je také krásná, jen jinak. A stejně tak má do sebe něco jak deštivá, tak suchá část roku. Léto není lepší, než jiné části roku, ne ničím víc, než tvými vzpomínkami. Tvoje důležité vzpomínky jsou jako kmeny stromů, které vyvrátila povodeň, stvořená všemi ostatními vzpomínkami a teď ty kmeny proplouvají kolem tebe. Už jen podle toho, jaký je to strom, vycítíš o jakou vzpomínku se jedná. Dřív, než se kmene chytíš, aby sis vzpomínku obnovila a neutopila se v přívalu všedních, nedůležitých vzpomínek. Jenže kdo a nebo co vlastně rozhoduje o tom, která vzpomínka je tou důležitou? Která z událostí ve tvém životě ovlivní víc to, co se stane příště? Kterých vzpomínek se máš držet a které můžeš nechat odplout? Ty, na které bys sama ráda zapomněla, ty vzpomínky které už dávno zmizely pod hladinou, ty se stejně vynořují, stále znovu a znovu. Nejčastěji právě v tu nejméně příhodnou dobu. Když kolem tebe proplouvá vzpomínka, která vypadá jako stará třešeň, která rostla uprostřed velké zahrady statku Lhotka, chytíš se jí...

 

Pamatuješ si chuť těch sladkých, šťavnatých třešní, jejich vůni a taky to, jak křupaly, když jsi se do nich zakousla. Vzpomínáš si na teplo sluncí na kůži, když jsi třešně z toho obrovského stromu trhala, naposled spolu s prarodiči. Vzpomínka ti vykouzlí hořkosladký úsměv na tváři, protože ti také připomene letní smutek, který jsi pociťovala každé léto, když sis uvědomila, že třešně budou brzy pryč a s nimi i bezstarostné dny tvého dětství. To končí všem dosažením věku šesti let, což je věk, v kterém se každý dokáže starat o většinu toho, co je k životu třeba. Neznamená to, že se není třeba učit nové věci, ale většina se musí nějak zapojit do prací a žijí spolu s ostatními, včetně ostatních dospělých. Netráví už většinu času jen se svými rodiči, nebo pěstouny. Samozřejmě jinak je to v rodinách venkovanů, jinak ve městě a jiné je to u šlechty. Ve chvíli, kdy se zachytíš větve staré třešně, vše kolem tebe se začne zvětšovat. Po chvíli si s úžasem uvědomíš, že je to jenom optický klam, protože se nemění tvoje okolí, měníš se ty. Zmenšuješ se.

 

Tvé ruce se mění v ruce dítěte. Tělo se zkracuje, tvoje tvář se zakulacuje. Už tě neunáší proud vzpomínek. Stalo se z tebe nemluvně. Natahuješ ruce po stínech, které se nad tebou objevují. Chvíli trvá, než rozeznáš, že to nejsou stromy, ale lidské postavy. Po chvíli začneš rozeznávat jejich tvary. A ještě o chvíli později začneš rozeznávat detaily obličejů. Čtyři z těch postav se k tobě pravidelně vracejí, ale když se zaměříš na jejich tváře, jedna z tváří ti stále uniká, nevidíš žádné její detaily… První tvář je tvář tvojí matky, to víš zcela jistě. Stejně jistě víš, že tvář, kterou ti tvoje mysl odmítá ukázat, je tvář tvého otce. Ještě nevíš proč, ale cítíš, že jsi jej neměla čas poznat. Co jiného by to mohlo znamenat? Cítíš totiž také lásku mezi svými rodiči, tak proč by tvůj otec z tvého života odcházel, kdyby se něco vážného nestalo? Ta myšlenka, nebo je to vzpomínka, na tebe dolehne mnohem silněji, než by tě napadlo. Natahuješ svoji dětskou ruku, abys se té rozmazané tváře alespoň dotkla a vytvořila si tak alespoň hmatem představu o jeho podobě. Chytíš se jeho vousů, dotýkáš se rtů, nosu, uší, dokud se v tvojí mysli nevytvoří něco jako busta, které ale chybí barvy. Máš snad vlasy po otci, nebo měly jinou barvu? Jistě víš jen to, že vlasy tvého otce byly krátké a víš také jak voněl, úplně jinak než máma, babička nebo děda...

XIII-A

 

 

Jsi prvorozené a jediné dítě Aletra a Margiany. Narodila jsi se navzdory tomu, že rodiče tvého otce byli proti sňatku jejich jediného syna s herečkou. Navíc s herečkou u kočovné herecké společnosti. Tak jako většina, považovali totiž herecké povolání za horší variantu toho nejstaršího povolání, prostituce. Horší by podle nich bylo už jen to, kdyby nebyla z Národa Amar, ale Elfka, nebo, ó bohové, ta hrůza, Trpaslice. Hrozili synovi, že jej vydědí, ale to mu nezabránilo stvrdit slib a uzavřít sňatek s tvou matkou. Narodila jsi se jen o deset dekanů, tedy o sto dní později. Už jako novorozeně jsi byla přímo esencí roztomilosti. A tvoje narození smířilo tvoje prarodiče s tvým otcem, ale hlavně s tvou matkou. Ta sice pocházela ze starobylého, zámožného a respektovaného Klanu jménem RADEMIL, který hospodařil ″od nepaměti″ v královském městečku PORYDEBY, ležícím u Bílé řeky, kde je nejúrodnější půda z celého Mezihoří. Ale potom, co v devíti letech utekla z domova s kočovnými herci, její Klan se k ní neznal. Při dosažení dospělosti, ve věku dvanácti let, si nechala změnit Klanové jméno na RODAMEL. Rodinné štěstí na statku ve Lhotce, které zavládlo po tvém narození, naneštěstí netrvalo tak dlouho, jak by si to jistě všichni přáli.

 

Když přemítáš o své minulosti a vybavuješ si nejmilejší vzpomínky, cítíš, jak mezi stromy šumí jemný vánek. Zdá se, že ti listy šeptají svá tajemství v jazyce, kterému tak nějak rozumíš. Zhluboka se nadechneš a cítíš zemitou vůni zahrady, smíchanou se slabým aroma třešňových květů, které nese vítr. Je to, jako by třešeň z tvé vzpomínky byla přímo tady s tebou. Cítíš ve vzduchu typickou vůni mokřadu a lužního lesa, mezi stromy se začínají rojit malé mušky a komáři, spěchají, dokud nejsou obě slunce vysoko a není příliš velké teplo. Jejich rej tě vrátí do vzpomínek. Bohové ti vzali otce příliš brzy po tvém narození, takže si na něj skoro nevzpomínáš. Přesto se ti občas na první rok tvého života vybavují neurčité vzpomínky. Jsou jako záblesky, nevíš jistě jak spolu souvisí a jestli vůbec. Ale tvá mysl si je seřadila tak, aby tvořily příběh. Miluješ příběhy. Tvůj otec je v nich k tobě velmi připoutaný. Vidíš, jak si tě usměvavý Obr posadí za krk a ty se natahuješ po květech třešní v zahradě, která ti jako dítěti připadá být nekonečná.

 

Náhle cítíš, jak tě statný Obr nese v náručí k lesu, zatímco tvoje matka tančí kolem a trhá luční kvítí, aby ti upletla věneček do vlasů. Je to tak skutečné. Večerní procházka lesem k mokřině za ním. Z dálky se nese melodické kvákání žab a houkání sov. Mrkneš a teď je to tvoje matka, kdo tě nese v náruči. Les ti vždy připadal tajemný, ale s Matkou a s Obrem se ničeho nebojíš, víš, že vás obě Obr ochrání. Máš radši otevřenou krajinu, pole a stromy podél cest, západ sluncí a Nebeský Prsten na obloze, potůčky, spojující rybníky jako korálky. Z lesů jsi vždy měla zvláštní mrazení. Bylo to snad nějaké varování, nebo tušení? Cítila jsi to ještě dřív, než když tvůj otec po vichřici odklízel zlámané stromy a byl smrtelně zraněn? Nebo je tomu právě naopak?

 

 

 

Zvedá se vítr a tobě běhá mráz po zádech, když se ti to vybavilo. Nebo se to vlastně právě stalo? Tak silná je bolest a smutek, který cítíš. Zdá se ti, že stromy skřípou a sténají v reakci na tvoje vzpomínky, jako by sdílely tvůj smutek. Vzpomínka na smrt tvého otce ti stále připadá jako čerstvá rána, i když současně cítíš, že se to stalo před mnoha lety. Tvoje minulost je tvou součástí a tvoje vzpomínky jsou důležitou součástí tvojí další cesty. Uvědomíš si, že nemůžeš pokračovat dál, než si vzpomeneš na vše důležité, co předcházelo tvému odchodu ze Lhotky. A co tě přivedlo do Lesa. Tvoje matka nedokázala po smrti tvého otce na statku dál zůstat. Říkala, že to statek zabil její lásku. Že kdyby tvůj otec odešel s ní, byl by možná chudý, ale zůstal by živý. Chtěla se vrátit k divadlu a vzít si tě sebou. Ale nakonec souhlasila s tvými prarodiči, že to není život pro ženu s malým dítětem, bez muže, který by vás obě chránil. Nechala tě v péči prarodičů.

 

Když se s tebou matka rozloučila, nechápala jsi hned, co se stalo. A ještě dlouho potom jsi ji volala. Ale cítila jsi s ní spojení, mluvily jste spolu ve snech, což se ti s otcem dařilo jenom málokdy. Nedokážeš si vybavit otcovu tvář. Ale všichni kdo ho znali, jedním hlasem říkají, jak moc se mu podobáš. Pořád nevíš, jestli tě to těší, nebo mrzí. Kdykoli pohlédneš na svůj odraz, ať už na vodní hladině, vycíděném nádobí, nebo v zrcadle, vidíš ve své tváři chlapecké rysy. Možná proto jsi se začala přehnaně líčit už jako dítě, samozřejmě tajně, aby to prarodiče neviděli. Kdykoli to jen trochu šlo, vracela se tvoje máma do Lhotky, navštěvovala tě, někdy se zdržela i na několik dnů. Což ale bývalo tak jednou do roka, většinou kolem některého ze svátků Slunovratu. Což pro tebe bylo víc než jen symbolické. Babičku s dědou jsi měla ráda, ale když se na statku objevila tvoje máma, přišlo s ní také zvláštní světlo. Byla veselá, hlavně když vzpomínala na tvého otce. Řekla ti o něm jednoho dne, že tvůj otec byl opravdu jediným mužem jejího života...

XIV-A

 

 

Babička s dědou v její přítomnosti taky ožívali. K tobě se chovali vždy hezky, ale občas bývali zasmušilí. Z nějakého důvodu neměli rádi cizince, zvlášť když nemluvili Amarským dialektem Obecné řeči. Poprvé sis to uvědomila, když babička odmítla dát jednomu vozkovi vodu. Řekla mu, že jim vyschla studna. Věděla jsi, že to není pravda. Tak jsi se babičky zeptala, proč vozkovi lhala. Její odpověď tě překvapila. ″Protože je to špinavý Trpaslík! A lhát těm psům, to není hřích.″ Překvapilo tě hned několik věcí. Jednak ten vozka vůbec nevypadal jako Trpaslík, dokonce nebyl ani malý, dokonce byl vyšší, než tvoje babička. Druhá věc, která tě překvapila, se týkala tvojí babičky. Babičku jsi měla za milou, i když přísnou, ale taky hluboce věřící a pravdomluvnou. Tehdy jsi v jejím hlase pocítila zášť, vůbec jsi nechápala, jaké k ní má důvody.

 

Vyběhla jsi ke studni, vytáhla z ní okov s vodou, což jsi v pěti letech zvládla díky tomu, že byl okov na vodu uchycený na vahadlu. Takže nebylo třeba moc síly k jeho vytažení. Nabrala jsi vodu do džbánku a rozběhla se ze statku za tím vozkou. Našla jsi vozku až na návsi u rybníka, kde napájel koně a právě si nabíral bahnitou vodu do čutory, aby s ní uhasil svoji žízeň. Když jsi nabídla povozníkovi pití, podíval se na tebe překvapeně a vděčně. Cítila jsi hrdost, že jsi se postavila předsudkům své babičky. A odhodlání nebrat to, co ti někdo říká, jako neměnnou pravdu, ale hledat pravdu sama. Pamatuješ si radost na povozníkově tváři, když ti děkoval, a způsob, jakým ti říkal, že ne všichni lidé jsou stejní. Někteří jsou laskaví, někteří ne, jako to platí pro všechny ostatní Národy. Po tomto dni jsi začala přemýšlet o věcech, které ostatní vnímali jako samozřejmé pravdy. ″Díky, mládenče,″ řekl ti. Nejen proto, že ti babička stříhala vlasy na krátko, prý abys neměla vši. Znala jsi její skutečný důvod. Tím důvodem byla podoba s tvým otcem. Poprvé jsi své vlasy oplakala, teprve tvá máma tě dokázala přesvědčit, že ti to tak sluší.

 

Sundala si z hlavy svoji divadelní paruku, kterou na statku odkládala jen na spaní. Mívala krátké vlasy, abys nesmutnila za svými, ale tentokrát tě překvapilo, že pod parukou má úplně oholenou hlavu. Řekla ti, že je to kvůli její práci, že na divadle je barva vlasů součástí vyjádření toho, o jakou postavu jde. A už ji nebavilo nosit na svých vlasech síťku a starat se, aby někde nevykukoval pramínek jejích skutečných vlasů. Že je to nejen pohodlnější, ale že holá hlava není nic, za co by se byl důvod stydět. Přestože oholení hlavy je jedním ze znaků zotročení, má to svoje výhody, protože když si paruku sejme, stává se pro ostatní neviditelnou. Ztratí se mezi otroky, kterých si málokdo všímá. "Samozřejmě, že si musím dávat pozor na to kde a kdy si paruku sejmu, jsou místa a časy, kdy to může být nebezpečné. Ale neboj se, já si vždy nějak poradím," uklidňovala tě. Potom ti jako předčasný dárek tvým k šestým narozeninám, kterými má skončit tvoje dětství, přinesla divadelní paruku, upravenou tobě na míru. V té jsi začala chodit do školy. V okrajových částech Mezihoří často školy ani nebyly, ve Střední Marce je brali vážně. Tví prarodiče taky, prý aby z tebe něco bylo. A ve škole z tebe přes počáteční odpor opravdu něco bylo. Byla jsi... školní klaun. Jak jinak. Za svoje žerty jsi zprvu skrývala své obavy.

 

Do školy jsi začala chodit do kláštera, takže se toho pro tebe podle dospělých moc nezměnilo. Na prvním místě zůstávala práce podle tvých možností, tedy už nejen v domácnosti. Každý den začínal nějakou prosbou k Prvotním Bytostem, po níž následovala jednoduchá snídaně, kterou jsi připravovala už sama. Potom děda s muži a staršími chlapci odcházel, aby v závislosti na ročním období rozdal rolníkům úkoly při práci na orbě, pastvě, senoseči, sklizni, kácení stromů. Nejen ženy, ale i mladší chlapci se učili domácí povinnosti, které zahrnovaly přípravu jídel, úklid, výrobu oděvů, nebo péči o zahradu a hospodářská zvířata. Dovednosti, které se nezapomínají.

 

Vidíš před sebou tváře svých spolužáků, když tě oslní paprsky sluncí. Jsi zpět na mýtině. Zdá se, že paprsky obou sluncí pronikají skrz stromy v jiném úhlu a vzduch je o něco těžší. Díváš se kolem sebe, ale v tvém bezprostředním okolí není žádná zjevná změna. Les kolem tebe ztichne, jako by zadržoval dech. Můžeš slyšet vzdálené volání vyplašeného ptáka, šustění listů a zvuk vlastního dechu. Když se podíváš do studánky, vidíš svůj odraz, který ti pohled vrací, vzpomínky na tvoji minulost víří v očích. Natáhneš ruku a dotkneš se vody, ucítíš chlad na konečcích prstů. Hlas Průvodkyně prolomí ticho: "Ajano, vzpomínky mohou být ohromující, ale také z nás dělají to, kým jsme. Se svými prarodiči máš hluboké spojení a je jasné, že měli významný dopad na tvůj život. Národ Amar má silnou tradici žen ve vedení Klanů a tvá babička nebyla výjimkou. Tento svět zná různé druhy Magie a Národ Amar má silné spojení především s Magií rozumu, která umožňuje vyhodnotit situaci a pomáhá v rozhodování, kdy kterou z Magií použít a kdy ne."

XV-A