Hra náhod - 5.díl - Návrat - Petra

17.12.2022 11:16

„Tak co holky, jak jste to zvládly?“ Vítá nás Bohunka a já si teprve uvědomuji, že stojím na příjezdové cestě a najednou je mi zima. „Tak pojďte a povídejte“ Vevnitř bylo útulno jako vždy. Sedla jsem si do křesla před krb, vzala si čaj a než jsem se stačila nadechnout, Martina spustila. „Teda mami to bylo hustý! Jasně, že jsme to zmákly. Bylo to super. A budou chtít kupovat ještě něco dalšího!“ „Jste jedničky, já to věděla“ povídá Bohunka. „A Petra se nám zamilovala! Byl tam takovej fešák, vysokej z Dánska. Na Petru pořád koukal a ona na něj. A jak tam na sebe tak koukali tak ona se vystříkala do kalhotek!, potvora jedna. Peťa si to fakt užívala! „To není pravda, Bohunko věř mi. Je pravda, že se mi líbí, a je pravda, že to bylo ohromný, nikdy se mi nic takového nestalo a ještě k tomu na veřejnosti. Ale bylo to taky děsivý, vůbec to nešlo zastavit“ Bohunka ke mně přistoupila, přitiskla si mojí hlasu na svá prsa a hladila mně po vlasech. „Taky jsi nikdy nebyla holka“ nejdůležitější je, že jste to dokázaly. Teď ale musíme trochu přichvátnout. V pět potřebuju vyrazit do práce. Rozluč se s Péťou a s Martinou. Nachystala jsem ti tvoje věci do pokoje, co šlo zašít jsem zašila, co šlo vyprat vyprala. Bohužel, ty boty nešlo zachránit. Půjčím ti na cestu svoje staré kecky, klidně si je nech na památku. „Martino, pomoz prosím tě Petře s odlíčením“

Odešly jsme do koupelny, dvě holky. Tak jsem ze sebe postupně svlékl to voňavé a jemné prádélko. Martina mi odlakovačem smyla barvu z nehtů a houbičkou setřela make up. Odlepila mi řasy a potom jsem si pořádně vydrhnul obličej. Vzal si své slipy, tričko, kalhoty s olejovou skvrnou a potrhaný svetr. „A co vlasy? Martina se zatvářila opravdu smutně. Nech si je aspoň na cestu. Vezmeš si čepici. Dalo mi to tolik práce a myslím, že se mi to fakt povedlo“ z představy, že si ty krásné vlasy ostříhám byla opravdu smutná. „Neboj, ty si taky nechám na památku“ ujistil jsem jí a dal jí pusu. Byla trochu slaná.

Bohunka vyjela se svým postarším fiatem, zamával jsem ještě Martině a už jsme jeli. V Budějovicích mně vysadila před nádražím a spěchala na směnu do nemocnice. Cesta vlakem byla jako návrat z jiného světa, jako kdybych byl dva měsíce v Jižní Americe. Dorazil jsem domů a okamžitě usnul.

V pondělí jsem zavolal do práce, že si musím vzít volno. Opravdu jsem si nedokázal představit, jak bych mohl ve firmě fungovat. Zase jsem trochu usnul. Ve vaně jsem si dlouze myl své krásné vlasy. Rozhodl jsem se, že si z nich udělám vzadu na hlavě takový nenápadný culík a budu se tvářit, že není čemu se divit. Pořád jsem ale voněl těmi parfémy. Celé pondělí jsem se cítil, jakoby Bohunka s Martinou byly se mnou. To bych si moc přál.

V úterý v práci bylo peklo. Šéf řádil jako šílenej, že jsem prej zlikvidoval auto. A kdo to zaplatí? Nakonec usoudil, že mi strhne spoluúčast k pojistce z odměny. Že prej obchod se povedl hlavně díky jeho pečlivosti a díky renomé jeho firmy. A účet za taxi pro pana Kosíka? To taky nebylo v kalkulaci.

Seděl jsem u svého počítače jako opařený. Kolegové v offisu dělali, že mají spoustu práce. Přišla Beáta. To je jedna z našich sekretářek. Dlouhý blond vlasy až do pasu, prsa, co se tyčí tak, že nemůžete koukat nikam jinam, z blůzky prosvítají dvorce a nateklé bradavky. Sukýnku těsně pod zadeček, v pase štíhlá a ta jemná tvářička s plnými rty. „pane Šmíd, co mám dělat s tím mailem? Nějakej cizinec a něco chce.“ Jirka u vedlejšího stolu už se šklebil a Honza radši dal ruku na pusu. Beáta je fakt krásná, luxusní. Každej by ji chtěl vojet. Ale bože jak ta je pitomá! „Píšou tu Beáto, že firma Dansk reality dělá nějakou databázi a chce tam naše soukromé mailové adresy. Teda moji. Šéf to ale vidí nerad, tak se ho zeptejte. Mně je to jedno, klidně jim jí dejte“ zabušilo mi srdce. Niels! Že by mně chtěl zase vidět? „A máte volat nějakýmu Humlesovi, Homlesovi“ Huisenovi? „Jo, to je on“ řekla Beáta a vrátila se k šéfovi do kanceláře. Hlavně, že se šetří, že se optimalizuje, že nejsou peníze na odměny. Na takovouhle oživlou barbínu šéf peníze má! .

Měl jsem spoustu papírování, vše o prodeji penzionu na Lipně se muselo založit, zarchivovat, a tak za chvíli byl večer. Doma jsem si akorát dal čaj. Byl jsem zvědavý, proč mi pan Huisen nechával vzkaz. „Hezký večer, Petře, máte čas si promluvit?“ ujistil jsem ho, že ano. „Slyšel jsem o prodeji toho penzionu a opravdu mi to nedá, musím se Vás zeptat. Víte, po právní stránce je všechno v naprostém, 100% pořádku. Jenže, víte, já jsem ze staré školy, pro mě je

důležité, aby bylo v pořádku opravdu všechno. Pánové Piet a Swaart mi říkali, že za Vaší firmu jednaly dvě ženy, Petra Šmíd a nějaká Martina, její asistentka. Tak tomu nerozumím. A pak bych také rád pohovořil o panu Nielsovi a Dansk reality, pokud by Vás to zajímalo“ No co jsem měl dělat. Přemýšlel jsem celé odpoledne, co řeknu, jestli se mně na to zeptá. A on se opravdu zeptal. „Pane Huisene, myslím, že Vám to mohu říct tak, jak to doopravdy bylo. Ale ani u nás ve firmě nic neví. Já to tak musel udělat, nenapadlo mně nic jiného, tedy pokud jsem nechtěl jednání zrušit.“ A tak jsem mu to převyprávěl, trochu jsem zveličil tu nehodu a některé detaily, především to, co se mi stali přímo při poradě, jsem ale zamlčel. Chvíli bylo v telefonu ticho. „Děkuji za vysvětlení, pak je samozřejmě z Vaší strany vše v pořádku. Vlastně jsem i já Vám chtěl něco říct. Dejte si velký pozor při jednání s panem Nielsem. Naši firmu jsme jim neprodali tak úplně dobrovolně. Slyšel jsem, že jeho otec má doma v Dánsku hodně špatnou pověst. Ve východní Evropě shání nemovitosti, ale hlavní byznys jsou lidi. Obchod s lidmi.“ Teď jsem zase zíral na telefon s otevřenou pusou já. „Pane Huisene, nesmírně Vám děkuji. Určitě si zavoláme, kdyby se cokoliv podstatného dělo, určitě Vám dám vědět.“

A zavěsil jsem. „Můj Niels! To přece není možné! „