Hra náhod - 22.díl - Opětovné setkání - Petra

15.04.2023 14:11

Let byl tak příjemný! Na Ruzyni jsem skočil do autobusu a jel domu. V naší ulici jsem si ale všiml zaparkovaného černého auta s tmavými skly. Strnul jsem. Vchod do našeho domu jsem minul. Naštěstí ze sousedního vchodu vycházela nějaká paní. Podržel jsem jí dveře, vešel, a spojovací chodbou se dostal do svého vchodu a pak už jen jsem vyběhl schody a odemkl si svůj byt. Něco bylo divně, jakoby tu někdo byl. Radši jsem ani nerozsvěcel, osprchoval se a okamžitě usnul.

První věc ráno, kterou jsem udělal, bylo podívat se z okna. A zase tam stálo. Asi trochu na jiném místě. Tak nejsem paranoidní. Ten Niels má ale dlouhé prsty. Tak před tím se mně snažil varovat pan Huisen, došlo mi. Včera mně moje klučičí oblečení zachránilo, ale bylo to tak nepříjemné. Tričko mně stahovalo, kalhoty byly přes boky k prasknutí těsné a v pase plandaly. Nemohl jsem si pomoct. Rozhodl jsem se to risknout. Vyndal jsem své krajkové kalhotky a růžovou podprsenku. Sukýnku nad kolena a normální holčičí tričko s ramínkama. Rozpustila jsem si své vlasy na ramena, namalovala tvářičku a rtíky. Bože, už jsem to zase já. Sandálky, kabelku a jde se, barák má přece taky zadní vchod, ten přece nehlídají. Podařilo se mi bez problémů dojít k metru, tam jsem si koupila telefon. „Ahoj Bohunko, tak dlouho jsme se neviděly“ Bohunka na druhém konci telefonátu vykřikla nadšením a zavalila mně otázkama. „Bohunko, prosím tě, všechno ti povím. Mohla bych přijet? Mohla bys na mně zase počkat na nádraží?“ Domluvily jsme se a já sedla na vlak. Tolik jsem se těšila! A taky na Martinku. Když jsem byla asi v půlce cesty, zavolala jsem paní domácí. „Šmíd, dobrý den. Paní domácí, mohla byste mi prosím vybrat schránku s poštou? Aby to nevypadalo, že tam nebydlím“ „Dobře pane Šmíde. Myslela jsem ale, že jste doma. Zdálo se mi, že se u Vás svítí“ „No, já jsem zapomněl“. Tak to bylo jasné. Dokonce byli i u mě v bytě! O Bohunce ale neví. Nemohou o ní vědět.

Čekala před nádražím. Padly jsme si do náruče a dlouze se objímaly. Cestou k penzionu jsem jí stačila povědět jenom část. „Taky mám pro tebe novinu. Martina je těhotná.“ Nevěděla jsem, co na to říct. “No to je skvělé. Jen ještě musí dokončit školu. A táta? Vdala se?“ zavalila jsem jí otázkama zase já. „Petro, myslím, že táta budeš ty. Pamatuješ, jak jsem ti musela dát ty injekce. Vypadá to, že tenkrát do toho vlítla.“

Zastavily jsme u domu. Na nic jsem nečekala, vběhla do domu. Chytila Martinku, objala jí a líbala a líbala. „Lásko, to je skvělý!“ Bohunka přinesla z auta věci, objala nás obě a všechny jsme najednou začaly tou samou radostí a štěstím brečet.

Léto ubíhalo, Martině rostlo bříško a já se zabydlela u Bohunky. Martiny pokoj jsme začaly chystat na miminko, postýlku, dupačky, malé čepičky a ponožtičky. Sex s Bohunkou byl vždycky krásný, ale teď v tom bylo ještě něco víc. Mazlily jsme se celé hodiny, většinou jsem potom použil svého kluka, aby Bohunka došla svého vyvrcholení, jak ona říkala, svého odchodu na onen svět. S Martinkou jsme se také mazlily. Ona se bála, abych jí ho strčil do kundičky, tak jsem jí vždycky dělala radost pusou. Zdálo se mi, že čím víc se blížil termín porodu, tím byla její kundička vlhčí a tím vích chtěla, abych jí cumlala poštěváček. A ty její prsa. Začaly být daleko citlivější než dřív. Jednou jsem jí je zase ocucával a sál a najednou jsem ucítil, že opravdu něco saji. Mlezivo, ještě ne mléko. Ale bylo to dobré znamení, že s kojením nebudeme mít problém.

Pak přišel ten den. Martinu jsme odvezli k porodu. Narodilo se krásné děvčátko. Anička, po babičce. Vozila jsem kočárek a užívala si s Martinkou mateřství.

Už vím, to jsou moji lidé, moje rodina. Tady chci žít. Jenže taky se musím nějak živit. Začala jsem zase prodávat domy. Jednou jsem jela kolem penzionu „Nad lesy“, kde to všechno začalo. Nedalo mi to a zastavila jsem. Vešla dovnitř a najednou by se ve mně krve nedořezal. Byl tam pan Huisen a zrovna něco vysvětloval pokojské. „Můžu dostat kolu?“ zeptala jsem se. Sedla jsem si ke stolu a usrkávala. Týden nato jsem jela zase kolem. Něco mně sem přitahovalo. Začala jsem tu být pravidelnou zákaznicí. Jednou si ke mně pan Huisen přisedl. Úplně nezávazně jsme si povídali o krásách přírody, o počasí. A potom už na mně čekal. I on mi povídal o sobě. Představila jsem se mu jako Blanka Stýblová, bytem na sídlišti v Českých Budějovicích. „Johan“ představil se. Vůbec ho nenapadlo, kdo bych mohla být. A jednou, už

to bylo koncem podzimu, mně pozval na prohlídku penzionu. Šla jsem. Pokoje se od té doby, co jsem tu byla naposledy skoro vůbec nezměnily. V jednom z nich, který byl na konci chodby a s nejhezčím výhledem stály dvě skleničky a láhev šampaňského. „Na naše setkání!“ povídá pan Huisen. Trochu jsem odporovala. Říkala jsem, že budu muset řídit, že pospíchám domů, že mám dnes ještě spoustu práce… Naše skleničky o sebe zacinkaly. Naše oči se setkaly. Jeho ruce mně uchopily v pase a přitáhly si mně. Naše těla se k sobě přitiskla, naše rty se setkaly. „Ó, bože“ jen jsem hlesla, když mně pokládal na postel. Posadila jsem se a pomohla mu, aby mi sundal sáčko od mého kostýmku a blůzičku. Nechala jsem ho hrát si s mými kůzlátky. Moje vagína se začala hlásit o slovo. Rozepnout sukni, punčocháče a kalhotky dolů. „Nesmím ji přeci zanedbávat“ bylo to poslední, co mně napadlo když jsem se nechala unášet dotyky mého Johana, mého opravdového mužského milence.