Hra náhod - 2.díl - Naděje - Petra

01.12.2022 22:07

Přišlo ráno. A vůbec se mi nechtělo otevřít oči. Dospával jsem sen, ve kterém jsem v měkkém obláčku a ve voňavém oparu poslouchal vzdálené hlasy dívek, vše byl tak jemné, tak saténové.. Hladil jsem se bezděčně po těle a začal jsem poznávat hlas Bohunky a Martiny. Pomalu jsem se vracel do reality a uvědomil si, že to se baví o mně. „Tu schůzku musí zvládnout! Vždycky jsem chtěla, abychom se měli co nejlíp, aby sis mohla v životě užívat tak, jak si budeš přát. Je to těžký pro samotnou ženskou, ale myslím, že co táta odešel tak se nemáme zle. Ale věř mi, pan Petr je člověk, který určitě ocení naši pomoc. Vždyť on ji opravdu potřebuje“ Paní Bohuslava se zarazila. Během její řeči jsem vstal z postele a stoupl si do dveří. „Dobré jitro“ povídám. „Dobré jitro“ , řekly obě prakticky zároveň a paní Bohunka mi ukázala ke stolu, kde již byl sýr a šunka. „Posaďte se. Kávu, nebo čaj?“ Čaj, prosím“ odpověděl jsem. „Nejdřív bych se ale rád trochu opláchl.“ „Ale jistě“ odpověděla paní Bohunka, a vytáhla ze skříňky ručník. Jeden velký a jeden malý. Pobaveně na mně hleděla a povídá „ Koukám, že se Vám v mé noční košilce hezky spalo. Tady ten malý ručníček prosím použijte na tu Vaši chloubu, co Vám na mé košili dělá takovou bouli a koukám, že už i je trochu mokrá. Tak jí taky dejte do prádla“ Krve by se ve mně nedořezal. Uvědomil jsem si, že zatímco jsem tam stál v té hebounké krajkové noční košilce a dospával svůj krásný ranní sen, můj penis, můj čůrák, můj pták, moje chlouba mi trčela tak, že Martina s Bohunkou se museli celou dobu opravdu hodně ovládat, aby se nerozesmály. „Děkuji“, zakoktal jsem a vyrazil ke koupelně. „Ještě moment“ povídá Martina a přiskočila ke mně. Z vlasů mi začala vyndávat pěnové ruličky. Natáčky?. „Tak teď je to dobrý a trochu si pospěšte“ řekla.

Zavřel jsem za sebou koupelnové dveře a rozdýchával jsem ten trapas. V čuráku mi tak pulsovalo, že jsem během pár tahů téměř došel k vyvrcholení. Jenomže v zrcadle jsem uviděl povědomou tvář, byl jsem to já s krásnými vlnitými vlasy, ve kterých se objevily blond pruhy. Vlasy vypadaly delší a také jemnější. V té chvíli jsem opravdu explodoval a jentaktak jsem stihl použít ten malý ručníček, co mi k tomu dala Bohunka. „Pane Petře, prosím, pospěšte si, máte tam župan.“ zaslechl jsem přes dveře. Sundal jsem si svoji , tedy Bohunky, noční košilku a rozhlížel se po županu. Na věšáku byl bleděmodrý a také velmi jemný dámský župánek. Tak jsem si ho oblékl a ještě růžové chlupaté pantoflíčky. „Tak prosím, snídani máte na stole“

„Pane Petře, opravdu se nemusíte stydět. Víte já jsem jako zdravotní sestra už viděla dost penisů, měla jsem manžela i pár přátel. A Martina už je taky velká. Chodí na učiliště, bude kadeřnice stylistka a taky už má chlapce. Hezky se nasnídejte a poslouchejte. Včera jste byl opravdu v šoku, ale povídal jste také spoustu zajímavého. Je nám jasné, že opravdu potřebujete být dnes na té obchodní schůzce. Jenže auto máte v příkopu a i kdybych teď zavolala pro taxík, nikdo se sem tak do devíti nedostane. Pan Korbelář to vždycky projede s traktorem kolem deváté. Všechny Vaše věci, Vaše oblečení jsou buď úplně zničené, nebo mokré a špinavé. Koukala jsem na Vaše sako, máte tam natržený rukáv, nevím, jestli to půjde spravit. Vaše kalhoty od obleku mají nějakou mastnou skvrnu, asi od oleje. A to nemluvím a věcech, co jste měl na sobě. Já Vám to vyperu a usuším, myslím, že košile nakonec budou v pořádku. Ale s tím na jednání přece nemůžete. No a boty jsou úplně rozlepené. Navíc je neděle, takže byste si mohl dole v Budějovicích možná koupit rohlík a sušenku, ale oblek určitě ne.

Měla naprostou pravdu, má situace byla beznadějná. A i kdybych teď zavolal šéfovi, z Prahy na Lipno to rozhodně do desíti nestihne a navíc, kdovíjak budou vypadat silnice cestou. A musel by napřed přijet sem za mnou, protože já mám všechny důležité podklady u sebe. A co by tu našel? Jak tady sedím v jemném dámském župánku a upíjím kávu? A když zavolám Holanďanům, že schůzku musím zrušit je mi jasné, že o ten kšeft přijdeme. Jeli sem takovou dálku, oni jsou na místě připraveni. A my? To jim jako řeknu ať se otočí a jedou domu?

Co jiného, jen deprese. To je konec v práci. Takovýhle průšvih a zkažení jména firmy mi rozhodně neprojde.

„Petře, teď vypadáte opravdu depresívně. Já vím, je to špatný, ale my jsme s Martinou vymyslely takový plán. Chcete ho slyšet?“ Podíval jsem se na ni nevěřícně. Copak to má nějaké dobré řešení? Všechno je špatně, nic se nedá dělat! „Ale Petře, musíte nám věřit. Určitě to dobře dopadne. Vy to zvládnete! A navíc, my už jsme s tím tak trochu začaly“ „Jak začaly? Co je to za plán?“ „Víte, říkala jsem Vám, že tu mám pouze dámské oblečení. V mé noční košili jste se vyspal, a myslím, že velmi pěkně.“ Zdálo se mi, že na mně trochu lišácky mrkla „ teď tu sedíte v mém župánku a máte moje botičky. Vlastně to napadlo tady Martinu. Asi jste si všiml, že máte trochu jiný účes, trochu jiné vlasy. Oni mají ve škole praxi, má doma spoustu věcí a tak si něco z toho, co se naučila na Vás vyzkoušela. Doufaly jsme, že se nabudete zlobit, nakonec jsme si řekli, že byste to mohl vzít jako takovou pomoc Martině, aby měla ve škole zase nějakou dobrou známku. Předtím jsme se Vás samozřejmě ptaly a Vy jste souhlasil. Jen si nejsem jistá, jestli si na to pamatujete. Přecejen jste měl ten grog.“ A já si vybavil hřejivý lahodný nápoj, i to, jak jsme si včera povídali. „Ne, nezlobím se. Samozřejmě to je v pořádku“ „No a tak nás dnes ráno napadlo, když jsme na Vás koukaly, jak si tam spinkáte jako zlatovláska v růžové krajkové košilce v té čisté voňavé posteli, že byste na tu schůzku měl jet. Ale pojedete tam jako Petra Šmídová“ domluvila a koukala na mně. V hlavě mi začalo hučet. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Ale vždyť ony mají pravdu! A zvládl bych to?