Hra náhod - 21.díl - Být klukem - Petra

10.04.2023 09:29

Přišel den mého odjezdu. Se všema holkama jsem se rozloučila, s lidmi v kuchyni i s uklízečkama. Nakonec i se šéfem. Bylo vidět, že je rád, že odjíždím. Ještě naposled jsem se přimazlila k Beátě. „Měj se moc krásně“ „Ty taky“ a obě jsme se rozbrečely. V koupelně jsem to jakž takž napravila, oblékla si na cestu zase pohodlné prádélko, bílé bavlněné spoďárky a nenápadnou ale pohodlnou podprsenku. Ramínkové nařasené šatičky pod kolena. Ráda jsem je po domě nosila, měly dvě schované kapsy. Pečlivě jsem tam uložila kapesníček a igelitový pytlík s malým překvapením. Když před domem zastavilo tmavé Audi s kouřovými skly už jsem stál na příjezdové cestě, připravená se svým kufrem. Z vozu vystoupil dva strážci. Můj kufr dali dozadu do kufru auta. Ještě naposled jsem zamávala Beátě. Chtěli abych vzadu seděla mezi nimi. Bylo mi úplně jasné proč. Jen co jsme vyjeli, strážci mě začali osahávat. Cesta fádní rovnou krajinou ubíhala rychle, a já se věnovala penisům těch dvou chlapců. Měla jsem jeden v každé ruce a střídavě se líbala s tím po mé levé straně a s tím po mé právě straně. Ten nalevo se udělal rychleji. Byli jsme na dálnici asi 120 kilometrů před Kodaní a já začala se svým plánem. „ Miláčkové mám na vás prosbičku, jen malou“ povídám jim a ještě je přitom držela za ocasy. „A jakou, zlato?“ zeptali se. A tak jsem pokračovala. „ Chlapi, když jsem přijela, ubytovala jsem se v hotelu NordStar v Kodani. A ještě tam mám kufr se svýma věcma. Mohli byste mi ho cestou vyzvednout? Je to na cestě. Mám tam své oblíbené šaty“ a udělala jsem na ně velice prosebné oči. „No to by šlo“, povídá ten v pravo, „ale nebude to zadarmo“ Našpulila jsem pusinku co nejsvůdněji jsem dokázala a vlepila mu velikou pusu. „Ty jsi můj miláček“ povídám. „Neboj, vím co máš rád“ a sklopila jsem oči, sesunula se k podlaze a začala se mazlit s jeho penisem. Za chviličku už ho měl zase tvrdýho, ale to už jsme vjížděli do města. Za chvilku řidič zastavil před hotelem. Způsobně jsem si sedla a levý strážce vystoupil a zamířil k recepci. Tam mu dali můj kufr. V té chvíli jsem začala křičet. „Panebože, né. Pomoc, já krvácím“ Nikdo není v klidu, když ženská krvácí. V klíně se mi udělala velká červená skvrna, krev mi stékala po nohách na podlahu. „To asi praskly nějaké stehy po operaci“ povídám strážci. „Prosím tě pomoz mi na záchod, takhle nemůžeme za Nielsem přijet“ Pomohl mi z vozu. Držela jsem si zkrvavené šaty a vešla do hotelu. Tam už byl druhý strážce. Otevřeli jsme kufr, já si vyndala své oblíbené šaty a nechala se odvést na záchod. Věděla jsem, že bude stát přede dveřmi a hlídat. Ale bylo tam malé větrací okénko do postranní ulice. „Hned budu hotová, nezlob se“ zavolala jsem přes dveře. Otevřela okénko a vyklouzla ven. Jeden strážce zůstal v hotelové hale, druhý hlídá u dveří a třetí je řidič, ten zůstal sedět v autě.

Když jsem byl na ulici, převázala jsem si ty mé šaty z kufru kolem pasu, tím jsem skvrnu od krve zakryla. Rychlou, ale pokud možno nenápadnou chůzí jsem vyrazila k blízkému kanálu, přešla na druhou stranu a zmizela v uličkách čtvrti bohémů. U stolků kaváren sedělo spoustu lidí, někteří se jen tak procházeli. Dorazila jsem k domu s mou schránku. Mayhavn. Snad tam vše ještě bude. Vyťukala jsem heslo a ta úleva. Všechny věci, které jsem si zde pro případ nouze odložila tu na mně čekaly. Ten případ nouze právě nastal! Vyběhla jsem po schodech do patra, vběhla do koupelny a zamkla za sebou. Vlasy jsem svázala obyčejnou gumičkou do malého drdolu. Teplou vodou jsem z tváře vydrhla make up, malování očí i řas, i moji milovanou rtěnku. Šaty znečištěné od krve jsem nacpala do koše. Když jsem na statku pracovala jako uklízečka, také jsem zašívala povlečení. A tak jsem si všila do těch šatů kapsu. Věděla jsem, že mně budou při převozu prohledávat. Ale jim šlo asi o ostré předměty, nože, nebo možná zbraně, taky určitě hledali telefony. Někdy hlídači s chutí prohledávali děvčatům kundičky i prdelky. Prý jestli tam něco neschováváme. Ale to, že je v šatech všitá kapsa je nenapadlo. Pak už stačilo nashromáždit skleničku krve. V kuchyni žádný problém. Tak jsem naplnila váček. No a v Kodani před hotelem stačilo udělat ve váčku díru. Od toho máme my holky dlouhé nehty. „Sakra, nehty!“ Musela jsem snad říct nahlas. „Nemáš odlakovač?“ zeptala jsem se holky, která si právě před zrcadlem upravovala pusu. „Tady, půjč si“ ukázala mi skříňku vedle umyvadel. Bylo tam vše, co jsem potřebovala. Dokonce i nůžky, i když trochu tupé. Společná koupelna na patře může být i výhoda, pomyslela jsem si. Dole u dveří postávaly dvě holky, čekaly na odvoz. „Ahoj, kam jedete?“ „Na letiště“ povídá první holka

„A můžu se svízt s vámi?“ stály a přemýšlely. Vytáhl jsem z tašky své náušnice a náhrdelník. „Dám vám za to tohle, to bylo mojí holky. Nechala mně, tak prostě chci pryč.“ „Jsou krásný, musely bejt drahý“ prohlížely si to . „A co já s tim? Na památku? Hořce jsem se zasmál. Byli jsme domluveni. Nasedli jsme do taxíku. Když jsme projížděli okolo hotelu NordStar byl tam velký zmatek. Tři černá Audi, dva policejní vozy. Náš taxikář pořád mluvil s dalšími vozy. „Co se děje?“ zeptal jsem se holek, protože dánsky nerozumím. „Nějaká holka prej někoho přepadla, vyloupila banku, nějaká krev..“ taky mu moc nerozumím. O kus dál nás zastavila policie. Museli jsme vystoupit. Mně jen koukli na pas, holky ale prověřovali důkladně. „Kam jedete?“ „Do Madridu“ řekly holky. Mlčel jsem. Nasedli jsme a jeli. „To bylo fakt divný“ řekly.

Na letišti jsme se rozloučili. Můj let do Prahy odlétal za víc než hodinu. Šel jsem se odbavit a i za bezpečnostními rámy jsem měl pořád strach, že se něco zvrtne. „Slečna Petra Šmídová, dostavte se k informacím“ hlásili pořád dokola. Když jsem se tam podíval, stál tam Robin. Honem jsem se schoval do obchodu se suvenýry. Poznal by mně? Když se naše letadlo odlepilo od země, spadla ze mě obrovská tíha.