Hra náhod - 12.díl - Kodaň - Petra

24.01.2023 06:56

Na letiště jsem dojel dvě hodiny před odletem. Necítil jsem se úplně dobře v pánském oblečení. Na jemné prádélko, měkké a voňavé blůzičky si člověk snadno zvykne. A moje prsa! Musel jsem je trochu stáhnout a tvářit se, že jsem prostě obézní. Hrůza. Taky jsem si zvykl, že je mám v podprsence pěkně schované. Moje citlivé bradavky mi každou chvíli vysílaly alarmující signály. Pánské oblečení není k citlivým prsům příliš šetrné. A jak jsem litoval, že nemůžu mít silonky! Ten krásný pocit přiléhavého, jemně stahujícího materiálu!

Prošel jsem kontrolou bez problémů. Paní, co se dívala rentgenem na obsah mých zavazadel ani nevypadal nikterak překvapeně. Prostě paní na cestách. Let byl příjemný a docela krátký. Po přistání jsem si musel odskočit na záchod. Sakra, musím chodit do kabinky i jako kluk. Můj penis byl po té vysvobozující injekci, co mi musela Bohunka píchnout pořád tak maličký! Tak jsem čural jako holka. Už mně ty mužské hadry opravdu štvaly. Před letištěm jsem nacpal kufry do autobusu a dojel do centra. Vystoupil a s kufrem na kolečkách a velkou taškou přes rameno přešel řeku, nebo možná kanál, propletl se pár uličkama a došel do Mayhavn Je to dům, nebo spíš blok domů v té části Kodaně, kterou si oblíbili umělci, squateři a taky různí narkomani, prostitutky, translidé, gayové, prostě lidé, kteří nechtějí, nebo neumí žít jako tzv. většinová“ společnost. V domě Mayhavn bylo spoustu pokojů, kterými procházeli různí lidé, navzájem se zdravili anebo prostě jen tak prošli. Nabídli drink, nebo cigaretu s marjánou, prohodili pár slov. V prvním patře byl prázdný pokoj. Bože, s jakou úlevou jsem otevřel svoje zavazadla a zabořil ruce do svého oblečení. A ta vůně! Shodil jsem ze sebe bundu, svetr a triko a oblékl si svoji podprsenku. Láskyplně a s omluvou jsem něžně uložil svá hebká kůzlátka do krajkových košíčků. Bylo dost chladno, bradavky byly celé zduřelé. Tak ještě košilku a blůzku. Opět jsem se začal cítit jako člověk. A teď kalhotky, punčocháče a přes to přehodit mé oblíbené šaty s velikánským výstřihem. Upravila jsem si blůzičku, která mi v šatech vytvářela hezký dekolt na prsou a obula teplé kozačky. Tak a teď ještě sáčko a srovnat věci zpátky do kufru. Do tašky jsem nacpala své nepotřebné pánské oblečení. V přízemí Mayhavn jsou skřínky. Vybrala jsem si jednu, tašku s klučičími věcmi jsem tam nacpala.Taky svůj pas, kreditku a zpáteční letenku na jméno Petr Šmíd. Přišlo mi divné, že se tak jmenuji. Ale co kdyby ji náhodou Niels uviděl? Tu letenku jsem koupila v akci, bylo možné ji použít kdykoliv do konce roku a přitom stála stejně, jako obyčejná s pevným datem odletu. Kdyby mi to s Nielsem vyšlo. Třeba u něj chvíli zůstanu, abychom se lépe poznali. Třeba mně někam pozve. Těšila jsem se jak malá holka. Vždyť já už i přemýšlím, jako holka! Zavřela jsem skříňku, zadala heslo a už jsem zase byla s kufrem v uličkách Kodaně.

Hned vedle hlavní třídy, v hotelu NordStar jsem měla svůj zamluvený hotelový pokoj. Na recepci mi dali klíč a já v pokoji padla na postel. To byla úleva. Jenže jsem neměla moc času. Nechtěla jsem si vybalovat. Za necelou hodinu mám být dole na recepci, mám se setkat s Nielsem. Zapadla jsem do koupelny, vyndala kabelku, z kabelky různá malovátka. Řasenkou zvýraznit oči, pak linky řas a obočí. Tvářičky, trochu krému, trochu pudru, nanést rtěnku – ale jen trochu, nechci přeci vypadat nikterak vyzývavě. Nakonec jsem si nalakovala nehty. Ještě jsem měla asi čtvrt hodiny a tak jsem si sedla do křesla a přemýšlela o nastávajícím setkání. Bohunka i Martina mně toho hodně naučily, ale dokážu to? Dokážu se Nielsovi ubránit? Co když se opravdu bude chtít se mnou milovat? Jak to mám udělat? Jak, když se mi tak líbí!

Ten čas tak rychle utekl! Uložila jsem vše nepotřebné do kufru. Bože jak jsem nervozní. Sešla jsem dolů jen tak s kabelkou. Zastavila jsem se před zrcadlem a s pýchou si uvědomila, že mi to moc sluší. Recepční na mně zavolal „Madam“ a ukázal ke stolkům. Už tam byli. Ale bez Nielse. „Hezký den, jsme z firmy Dansk reality. Pan Anderson vás prosí, abyste s námi jela do sídla firmy na jednání.“ Před hotelem stálo tmavé Audi. Recepčnímu jsem řekla, ať mi, pokud bych se dnes nevrátila, nechá kufr na recepci. Pokoj tu stál přes 100 eur, nemůžu si ho pronajímat na dlouho. Vyjeli jsme, za chvíli kolem nás byly jen nízké domky. A potom, na konci štěrkové cesty byla brána. Střežily jí hlídači se zbraněmi, vypadalo to trochu jako když se vjíždí do nějaké vojenské zóny. Možná jsem se měla začít bát. Možná už bylo pozdě začít

se bát. Vjeli jsme dovnitř a zastavili před dlouhým, jednopatrovým domem. Průvodci celou cestu nepromluvili. Až teď řekli. „Jsme tady, vystupte si“. Vešla jsem do domu. Hned za dveřmi mně nějaký další člověk, taky hlídač zastavil. Prosím otočte se čelem zpět ke dveřím a mírně roztáhněte nohy. Poslechla jsem. A pak jsem ucítila jeho ruce na zádech, jak mi přejížděly po pažích, po bocích, po nohách. Prohmátl mi prsa - zdálo se mi, že se u nich zastavil o chvilku déle, a pak pokračoval přes bříško níž. „Bože, né“ lekla jsem se, ale to už jsem měla jeho ruce v rozkroku. Byla jsem úplně ztuhlá. Tak to jsem tedy nečekala. Hlídačovy ruce mi šmejdily po penisu, který ale teď opravdu byl velikosti poštěváčku, chvíli hledal, jak byl zvyklý vlhkou kundu a její závojíčky. To ale přece nemohl najít! Pak mi strčil prst do prdelky. „Dobře, otočte se.“ Řekl zcela nezúčastněně. Prohmatal mi vlasy. „Otevřete ústa“ poručil. „Děkuji, můžete jít dál. Pan Andersen vás již očekává“. Co jsem měla dělat? Vešla jsem do místnosti. Niels seděl za stolem a když mně uviděl, ani nevstal. „Hezký den“ řekla jsem, ale měla jsem opravdu co dělat, aby se mi netřásl hlas. „I vám přeji hezký den“ koukl na monitor počítače „Takže potvrzeno pane Šmíd, můžete mi vysvětlit, co to znamená? Proč předstíráte, že jste někdo jiný? Petra? Jak naivní! To si vážně myslíte, že jsem to nepoznal?“ Stál jsem tam jako opařený. „Po právní stránce ten obchod s penzionem proběhl v pořádku, ale opravdu vážně si myslíte, že budeme dál pokračovat v byznysu?“ odmlčel se a já tam stál a nevěděla co dělat. „Dnes už toho moc nevyřešíme. Paní asistentka vás odvede na pokoj a zítra budeme pokračovat“ za Nielsem se otevřely dveře a do místnosti vešla …. Beáta! „Pojďte se mnou“ povídá mi. Ona mně vážně nepoznala!