Hra náhod - 1.díl - Petra

30.11.2022 07:25

Seběhlo se to tak rychle. Ale popořádku. Jsem realitní makléř, pracuji v celkem zavedené pražské kanceláři a mám v práci pohodu. Mám tam sedm kolegů a kolegyň a k ruce máme tři sekretářky. Šéf vždycky říká, že základ je mít v pořádku papíry a hodně dbá na to, abychom byli přesní. Někdy je až moc puntičkář.

Byl začátek zimy a já jsem pracoval na případu prodeje penzionu na Lipně. Zákazníci byli nějací Holanďani, moc milí lidé. Jednání s nimi trvalo už skoro rok, jednou i naši firmu v Praze navštívil jejich šéf, pan Huisen, postarší prošedivělý pán. Asi jsme ho přesvědčili, že jsme solidní realitka a tak jsme se po dalších jednáních konečně dopracovali k dalšímu bodu, k prohlídce nemovitosti. A pokud budou zákazníci spokojeni, uzavřeme obchod. A já, jako garant tohoto projektu dostanu speciální odměnu k platu, slíbená procenta, což činilo asi 70 tisíc. Kdyby se to tak povedlo do vánoc! Nakoupil bych příbuzenstvu dárky, které si už dlouho přejí a já bych asi odejel někam do tepla. Aspoň na týden.

Sraz se zákazníky jsme měli v recepci jejich hotelu na Lipně. Byl to ten nejdražší hotel v místě a šéf má rád, když se šetří. Tak jsem si zamluvil nocleh v penzionu jen asi 15km od hotelu. Hezky se snídaní, takže žádný problém, ani si nebudu muset přivstat, na recepci budu určitě včas, jsme domluveni na desátou dopoledne.

Když jsem vyrazil z Prahy bylo sobotní odpoledne, na silnici jen málo aut a na nebi se válely těžké mraky. Brzy se udělala tma a začalo drobně mrholit. Za Benešovem už to bylo sněžení. Trochu mně to znejistilo, ale měl jsem naše služební auto a hlavní silnice byla sice mokrá, ale tím jak provoz na cestě nebyl skoro žádný, cesta pěkně ubíhala. Že to asi nebude taková pohoda mi došlo za Českými Budějovicemi. Silnice začala hodně klouzat, musel jsem zpomalit. Jenže potom jsem odbočil na vedlejší cestu k objednanému ubytování a nechal se vést podle navigace. Několikrát jsem měl co dělat, abych auto udržel na silnici. A pak, když už jsem si myslel, že vše nějak zvládnu, navigace ukazovala tak 300metrů k penzionu, jsem na silnici uviděl jelena. Možná to byl srnec, nevím to jistě. Šlápl jsem na brzdu a zkusil se mu vyhnout. Jenže auto se dostalo do smyku a pak už jen vím, že jsem se řítil ze svahu dolů až do nějakého křoví, které pád zastavilo.

Taky jsem se praštil do hlavy a do kolena. Najednou bylo všude kolem úplné ticho. Kdo už někdy nehodu v autě zažil tak ví, že člověk začne jednat instinktivně. Najednou jsem chtěl co nejrychleji z vozu ven. Když se mi podařilo otevřít zaklíněné dveře, dovnitř vnikla lezavá zima. Něco syčelo, možná chladič. Tak rychle pryč. Vzal jsem doklady, tašku a svůj laptop, kde jsem měl všechno potřebné k zítřejší schůzce a vyrazil do vánice. Trvalo mi možná půl hodiny, než jsem se vyškrábal na silnici. Naštěstí ale jsem před sebou na kopci uviděl světla mého penzionu. Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem tam došel. Zapadal jsem do mokrého sněhu a občas pořádně uklouzl. Opřel jsem se o zvonek a asi ještě i na dveře zabouchal. Bylo otevřeno.

„Jen pojďte dál, už na Vás čekáme“ Slyšel jsem milý ženský hlas a ucítil vůni kávy. Vstoupil jsem do místnosti. Za stolem seděla pěkně upravená dáma, tak kolem čtyřiceti a asi sedmnáctiletá holčina. Dělali něco do školy.

„No proboha, co se Vám stalo? Ta dáma, majitelka penzionu, paní Bohuslava se úplně zhrozila, když mně uviděla. Dívka, její dcera Martina jen zírala s otevřenou pusou.

A já spustil a vykládal jsem jim o té nehodě a prý jsem mluvil občas úplný nesmysly. Kapala ze mě voda, měl jsem rozedrané boty i kalhoty, z brašny visel natržený rukáv od saka a byl jsem celý zmrzlý, v tu chvíli mi i začaly drkotat zuby.

„Pojďte sem hned ke kamnům a všechno to mokrý musí okamžitě dolů“ Řekla Bohuslava a pomáhala mi se svléci. Když došlo na slipy, zarazil jsem se. „No tak, přece v tom mokrým nezůstanete“ řekla, a já tam byl najednou úplně nahý. Určitě si mně prohlížely! „Martino, přines honem ručníky a udělej grog.“

Když jsem se pořádně ručníky vydrhl, ještě mi paní Bohuslava ošetřila tu moji ránu na hlavě. Říkala, že je zdravotní sestra a že mám štěstí, že není zrovna na směně. Seděl jsem tam u těch

kamen a pomalu se mi teplo začalo zase vracet do žil. Popíjel jsem grog a snažil se srovnat si v hlavě, co se právě přihodilo a co teď budu dělat. Zítra mám přeci tu důležitou schůzku, možná nejdůležitější v mé profesní kariéře. Musím tam jít! Musím to zvládnout! Ale jak?

Z přemýšlení mně vytrhly mé dvě hostitelky. „Pane Šmíde“, povídá Bohuslava, „nemůžete tu takhle sedět ve vlhkých ručnících, musíte si něco obléct“. S tím jsem samozřejmě souhlasil. „Zvedněte prosím ruce“ a když jsem je měl zvednuté, navlíkly mi noční košili. Jenomže jakou! Růžová, s krajkama a volánkama, košili, která voněla těžkým parfémem. „Ale“ snažil jsem se zaprotestovat, „ to já přece nemohu“. Jenže Bohuslava se na mně usmála a řekla. „Petře“, přijel jste k nám a já se o Vás přece musím postarat. Nemám tu žádné pánské oblečení, žiju tu jen s Martinou. Tak jsem Vám půjčila svojí košili. A moc Vám sluší“. Asi jsem vypil moc toho grogu, nebo to bylo tím šokem, tou nehodou. Jen jsem se zmohl na „Tak děkuji“. A jakoby z dálky jsem ještě uslyšel, jak mi obě slibují, že zítra ta schůzka proběhne dobře a asi jsem usnul. Na hlavě jsem cítil nějaké dotyky a chvilku jakoby si někdo hrál s mými vlasy. A pak už jen trochu vím, jak mně vedli do pokoje, kde jsem padl na postel a tvrdě usnul.