Gymnastkou - 3.díl - Lezanka

02.06.2022 07:51

Začínal jsem mít Moniky plnou hlavu. První jsem se dohladka oholil tím  nejvíce účinným přístrojem, tělo navoněl a byl přichystán na další naše setkání.

„Ahoj  děvčata, tak jsem tady!“

„Hele, jsi celá, jak se zdá!“

„A proč bych neměla být?“

„No prý si jí porazila v šachu, tak jsme byli trochu zvědavé, jak to dopadlo.“

„A ona Vám řekla co?“

Podívali se po sobě a odpověď měla Soňa.

„No byla trochu jako přejetá parním válcem a dnes nepřišla.“

Posmutněl jsem a radost z toho, že jí uvidím rychle zmizela.

„Co jí je?“

„Snad chřipka, ale prej se z toho vyleží.“

„Hele, budeme cvičit i za ní!“

Povzbuzovala mě Blanka v růžovém a tak jsem se jen pomalu převlékl a šel skoro bez energie do tělocvičny.

Asi nás bylo o pár holek méně, protože jsme občas cvičily ve trojici, jinak bych asi cvičil občas sám.

„Sednete si do trojúhelníku tak, že jednu nohu budete mít směřovanou dovnitř a druhou ven. Posedejte si a já Vás obejdu.“ 

Trochu jsme s Blankou a ještě jednou holkou koukaly po sobě, než došla naše Ela.

„Vy jste Romana?“

„Ano Emo, ano.“

„Tak vy si dáte levou nohu sem a tu druhou dáte Petře mezi nohy. Vy Blanko si dáte nohu sem a druhou Romaně. Díky tomu se  všechny tři můžete předklonit a dvě kamarádky Vám v tom budou pomáhat.“

První se nahla Romana, ale nesklonila se k mému klínu, ale mezi mě a Blanku. Já jsem jí tlačil na její levé rameno a Blanka na pravé, dokud se neohnula až k našim nohám.

„Ano, přesně tak, prosím ostatní, aby to zopakovali také, jak to mají zde děvčata. 

Díky tomu jsem cítil nožku Romany v mém rozkroku a Romana měla nožku od Blanky. Já se  opíral o Blančin klín. Prostě dokonalý trojúhelník.  Romana měla bílý trikot, bílé cvičky a oranžové legíny. Její menší nožka  se pěkně vpasovala do mého rozkroku, tak že když jsem se pohnul, tak jsem jí  dobře cítil.

„Předklonit a zpět, druhá a zpět, třetí a zpět.

Pak jsme chytili nožku Romany společně u sebe a vedle sebe a díky tomu si mohla lehnout. Pak šla Blanka a nakonec já. Cítil jsem záda a hlavně svaly o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám.

„Tak a teď všechny vstát a proběhneme se dokola!“

Myšlenky jsem měl  na Moniku a jak jí asi je, pak jsem  to vše musel potlačit, abych neztrácel kontakt s Romanou, která běžela  kousek přede mnou. Nožky trochu směšně házela do stran, díky čemuž jsem mohl myslet na něco jiného.

„Zastavíme se, vydýcháme a dáme pauzu.“

A tak jsem přisedl k Alici a Blance, protože jsem chtěl mluvit o Monice.

„Hele a co kdybych jí navštívila?“

„Jo proč né, třeba jí potěšíš svou návštěvou.“

„A nebude jí to vadit?“

„Hele Petro, už byla u tebe, tak  proč by jí to vadilo?“

Pokrčil jsem rameny v tom zeleném gymnastickém dresu a rozhlédl jsem se kolem.

„Je nás tu méně, jak ve středu.“

„Jo, tři holky z naší třídy taky marodí.“

A pak jsme opět šli cvičit, tentokrát jsme se rozmístili po tělocvičně, tak že jsem se dostal mezi Romanu a další, které jsem neznal. Ale nevadilo mi to.

Po dvou hodinách jsem se rychle převlékl v šatně, abych už byl u  maroda.

„Mějte se, já běžím za Monikou.“

„Ahoj a v neděli ve dvě na zastávce!“

„Co Blani, neděle...“

„Pinčes přeci!“

„Jo, aha no jasně, snad tě překvapím.“

Objal jsem všechny čtyři a už  běžel ven. Tam už byla tma a docela se ochladilo. Podle popisu jsem měl jít na autobus a pak projít kolem Slunečního náměstí na Hůrce. Bylo to pro mě trochu neznámé místo, kde jsem ještě nebyl. Pak jsem  se poptal a už stál u jednoho paneláku.

„Dobrý večer, jdu za Monikou Přibylovou.“

„A kdo se ptá?“

„Z gymnastiky Petra Mráčková.“

„Mončo, jde sem nějaká Petra Obláčková nebo tak nějak.“

Chvilku napětí a pak se ozvalo.

„Jo, pojď dál, už na tebe čeká, šesté patro vlevo, jo?“

„Ano, moc děkuji.“

Když jsem už klepal na bytové dveře, měl jsem v sobě malou dušičku.

„Ahoj, jsem její maminka, pojď dál Petro!“

Rychle jsem se přivítal, odložil botky, které se naštěstí zouvaly dobře a pak pohledem jsem přelétl byteček. Byl  zaplněný obrázky po zdech a taky visícími blbůstkami snad po všech stěnách, v předsíni bylo obrovské zrcadlo na skříni a asi patero dveří.

„Támhle ten pokojík, dáš si čaj?“

„Ano, ráda paní  Přibylová.“

A pak jsem vstoupil už bez bundy a batohu do útulného pokojíku.

„Ahoj Mončo, snad jsi neonemocněla ze mě?“

A sklonil jsem se, abych jí objal.

„Ale to ne, měla jsem jen zvýšenou teplotu.“

Přivinula se ke mě a dala mi pusu na tvář.

„Hmm, hezky oholen, fajn, vlastně jak ses tu ocitla?“

„Byla jsem smutná, že jsi nebyla na cvičení. Tak mi holky řekli adresu, nevadí ti to?“

A trochu jsem znejistil.

„Ale to víš že ne, sedni si ke mě!“

„Tady je pomeranč a mandarinka.“

„Aha, jéje, děkuji.“

Byla oblečená do domácího, nějaký pulovr s rolákem a s upínacími kalhotami. Na nohou měla růžovofialkové pantoflíčky na podpatku.

A tak jsem usedl na gauč a opřel se o velký polštář.

„Tak jaké bylo cvičení a co holky?“

 „No bylo nás méně, tak jsme cvičili ve třech a pak po běhání jsme klasicky tančili na místě podle hudby.“

V tom mi sevřela ruku a víc se přitulila.

„Není ti tu smutno?“

A vrhl jsem pohled na psací stůl.

„To je ta nudná matika, co moc ráda nemám.“

„Pomůžu ti, chceš?“

A chtěl jsem vstát, ale ona mě nepustila.

„Počkej, sotva si přišla a už zase chceš vstávat?“

„Ale to né, jen jsem...“

„... můžu dál? Jo nesu ten čajík s citronem, Mončo tady je prášek a měla by sis jít na chvilku lehnout.“

„Mamko, prosím, až potom jo?“

Usmála se a jen dodala.

„Ještě jsem trochu ráno pekla, tak kousek koláče, dáš si, viď Petro?“

„Děkuji, moc ráda, na cvičení nás docela paní Ema honí.“

„Ano, taky mi to Monika říkala. A tobě se na gymnastice líbí Petro?“

„Ano, jsem moc ráda, že   mám pohyb.“

A pohladil jsem si nevědomky bříško.

„Jo, máš ho a chtělo by to shodit Peti!“

A hned mi ho taky pohladila.

„No není to tak hrozné Moniko, no nechám Vás a nezapomeňte na čaj, dokud je horký!“

S tím zavřela dveře. Ruka mi opět přejela bříško a já se jí zadíval do očí.

„Nemám ho tak velký!“

V tom mi prstíky zajela do kalhot.

„Co to děláš?“

A rychle jsem jí chytil ruku.

„Já vím, že nejsi holka.“

Při tom mi sevřela kalhotky s malou bouličkou, která se vytvářela díky přítomnosti její ruky.

„A ale, to ne není pravda!“

A držel jsem její ruku pevně a při tom se jí snažil vytáhnout ven.

„Proč si to Petře udělal?“

Já mlčel, protože jsem nevěděl, jak z toho. Její ručka mi opět sevřela mého probouzejícího kluka i když to muselo být  jen nepatrné, ale já  cítil její pevnou teplou ruku velmi dobře.

„Já vím, že chodíš k nám na školu do třeťáku, tak proč tahle maškara?“

  „Chodila jsem, ale už nechodím. Říkala jsem ti, že  chodím na průmku a vyndej tu ruku, než přijde Tvoje mamka!“

„Nejdříve se přiznej a pak vytáhnu ruku!“

„Nemám ti co přiznat!“

Jenže v tom mě objala tou druhou rukou a dlouze mě políbila.

„A ale,  to to nejde, jsi nemocná a...“

Další polibek a pak mi vytáhla ruku z kalhotek a položila hlavu na moje rameno.

„Mám tě ráda a v gymnastice jsem nejdříve trochu žárlila na Blanku, ale když jsem zjistila, že nejsi holka, tak  jsem se zaradovala.“

Mlčel jsem a hladil jí po té dlouhé hřívě a užíval si její těsné přítomnosti. Ale jak z toho ven jsem prostě nevěděl.

„Moniko, musíme si vypít čaj, pak  si promluvíme, jo?“

Podívala se na mě, ještě jednou mi dala pusu a pak radostně seskočila a šla ke stolu.

„Máš pravdu, musím se brzy vyléčit, máš tu oláš pojš šem!“

Byla roztomilá, když mluvila s plnou pusou a tak jsem si přitáhl druhou židličku a taky se zakousl do jablkového koláče.

„Je moš dobjí, vášně Monšo!“

 „Nešišlej, Péšo!“

A zahihňala se jako ta malá holčička a já se taky přidal.

„A kolik si měla teplotu?“

„Ale jen kolem osmatřicet, ale motala se mi hlava a byla jsem jako praštěná.“

V tom  zaklepala mamka a nakoukla dovnitř.

„Hodná holčička, fajn jen jsem se chtěla Petry zeptat, zda nemá pro tebe učivo.“

„Ona chodí  mamko jinam.“

„Aha, jo jasně, na průmku co?“

Přikývl jsem.

„Ten koláč je moc dobrý.“

„Jo, jo, Moní ho má taky moc ráda.“

A pak nás nechala a já  byl rád, že jsme tu trapnou chvilku překlenuli.

„Ještě, že nás mamka nenačapala v objetí!“

„Jo, to by s ní šlehlo, co?“

„Jo, asi jo, ale pak se vrátíme k tomu tvému malému tajemství!“

„Mončo, prosím, odložme to na jindy, až budeš zdravá, jo?“

Chvilku se na mě dívala a pak začala vydírat.

„A co dáš?“

Pokrčil jsem rameny.

„Pomůžu ti s matikou.“

„To si mi nabídla už dávno, ale co jiného?“

„Budu tě navštěvovat každý den.“

„Aha, tak to bude moc fajn.“

„Ehm, tedy nevím, jak to stihnu po cvičení v pondělí a ...“

„Jasně, chápu, ale v úterý a čtvrtek budeš moct?“

Přikývl jsem a pohladil jí tvář. Ona si přitáhla mojí ručku a napila se při tom čaje.

„Budu ráda za každou Tvojí návštěvu.“

„A řeknu holkám o učení, jo?“

„Jasně, to bude super!“

Čas běžel a já se musel rozloučit, aby si šla lehnout.

„Zítra zaskočím po obědě paní Přibylová.“

„Fajn, to budeš hodná!“

„A děkuji za čaj a koláč.“

Vyšel jsem ven a opět si přitáhl bundu až ke krku, protože se ochladilo.

 

Když jsem se vrátil od Moniky z návštěvy, tak jsem si uvařil kafe a k tomu si dal panáka.

„Udělal jsem všechno, aby mě nikdo nepoznal a Monika mi furt opakuje, že jsem kluk a né holka.“

Popíjel jsem kávu a druhou rukou jsem si zajížděl do kalhot a mnul si kluka v kalhotkách.

„Vždyť je to dokonale schované!“

Přejížděl jsem prsty kalhotky a nic jsem nenašahal. Když jsem sevřel ruku, tak jsem sice měl měkkou tkáň co by hrbolek, ale kluk byl bezpečně zasunut mezi nohama dozadu, kam by Monika musela hodně hluboko šáhnout, aby  vůbec něco cítila.

„Přeci musela vidět můj rozkrok, když jsem odhalil před týdnem kalhotky.“

Sundal jsem si džíny, opět usedl a hladil si z venku kalhotky.

„Ne, necítila nic a ani nemohla. Pořád si sice myslí, že jsem chlap, ale důkaz nemá.“

Dal jsem si panáka, který se mi rozlil tělem a pak jsem si přitáhl talířek se sušenkami.

„Ale je to hezká a milá holka.“

Usmál jsem se  a opět si odložil část oděvu. Tentokrát to byla blůzka až mi odhalila podprsenku.

„Tohle je prostě dokonalé!“

Prošahal jsem si prsa, která byla na omak docela měkká, tak že jsem si rozepl vzadu háčky a nechal ten kus látky spadnout z ramínek.

„Fakt jako opravdové!“

Při tom jsem se díval do zrcátka na stole. Když jsem sundal kalhotky, tak jsem byl úplně nahý.

„Udělám Monice pár fotek a ukážu je, aby se přesvědčila, kdo jsem.“

Hned jsem naaranžoval oblečení, které jsem si před chvilkou sundal a pak si ještě donesl ty růžové šatičky a tenisky na pinčes.

„Tohle je ono, jo super a ještě se učísnu a našminkuju.“

Nehty byly dobré, tak že   jsem je opravit nemusel. Vzal jsem si větší naušničky, hezký řetízek s drobným zlatým přívěškem a na prsty pár prstýnků.

„Náramek na kotník, hmm kam jsem ho jen dala...“

Broukal jsem si spokojeně, než jsem ho našel úplně v jiné krabičce. Nastavil jsem samospoušť a na sedačce jsem úplně nahatý zapózoval.  

„Skvěle, a teď se jdu sprchnout a spát.“

 

V sobotu jsem si udělal úklid, přepral věci na cvičení, udělal pár úkolů a po obědě se vydal za Monikou.

„Dobrý den.“

„Už na tebe čeká Petro, jen dál.“

Našel jsem jí v posteli, což mi vyhovovalo a usedl ke stolu.

„Trochu se to zhoršilo, ale už mám prášky a vitamíny. Co si mi donesla?“

„Jen čokoládu, ale nevím, zda máš ráda hořkou nebo mléčnou s mandlemi.“

Podal jsem jí rovnou obě a vzal si její matiku.

„Jéje, čokoládu mám moc ráda, děkuji!“

A chtěla vyskočit z postele. Ale já se k ní nahnul, aby mi mohla dát pusu.

„Pomůžu ti s tou matikou, který příklad děláte?“

„Ten třetí vpravo. Čokoláda, jujky.“

A v momentě otevřela hořkou s mandličkami.

Já jí předčítal příklady a naváděl jí, jak to má vypočítat a zkusmo jsem vzal ještě další hned vedle, aby si získala trochu praxe při vypočítávání jiných úloh.

 Odpoledne docela uteklo, protože tam často nakoukla mamka s teploměrem nebo čajem s prášky, tak že jsme si to moc neužili za což jsem byl docela rád.

„Mončo, už půjdu, stejně máš mít klid na lůžku.“

„Přijdeš zítra Peti?“

„Ano, ale až večer.“

„Ty něco máš?“

„Jo, Blanka mě zapsala na stolní tenis, tak se tam zítra chci ukázat.“

„Aha, jasně, no škoda.“

„A ještě jsem ti chtěl ukázat  pár fotek, než odejdu.“

Vytáhl jsem foťák na mobilu a pustil první obrázek.

„Kdo to je? Ehm to jsi snad ty?“

„Ano Mončo, dělala jsem to včera večer.“

„Ale to si nemusela, no máš ještě nějaké?“

Sledoval jsem, jak si mě prohlíží na displeji a při tom občas mrkne i na mě v reálu.

„To si dělala kvůli tomu mému podezření?“

„Možná tak trochu.“

„Tady vypadáš opravdu jako holka.“

„Ale já jsem holka a né kluk!“

„Hmm, když myslíš.“

A pak se zaměřila na moje prádlo, co bylo  na gauči.

„Co je to růžového na opěradle?“

A ukázala mi svým prstíčkem.

„Jo tohle? No šatičky na tenis, aby se mi dobře hrálo.“

„Na tenis?“

„No pinčes, jak jsem ti o tom říkala, víš zítra.“

„Aha, v té růžové ti to bude slušet, pak to chci vidět na tobě, jo?“

A vyloudila prosebnou tvář.

„Někdy se ti ukážu, ale už  tě opustím.“

Sbalil jsem  fotky a šoupl mobil do kabelky.

„Ahoj a kurýruj se!“

Objal jsem jí, nechal se políbit a pak odešel domů.

Po cestě jsem si říkal, že to snad nějak dopadlo dobře, možná i lépe, než jsem čekal.

 

V neděli jsem už zase byl v jednom kole, přichystat si věci do školy, uvařit oběd a udělat ze sebe celou holku.

„Jdeš včas Petro!“

„Ahoj Blani, jo děkuji, tak s kým budu dnes hrát?“

„To uvidíš, nech se překvapit.“

Prošli jsme vrátnicí, kde mi už Blanka dala novou průkazku do ruky, pak jsem se svlékl v šatně a vytáhl tenisky.

„Růžové, hmm a co dál?“

„Jen bílé legíny a nějaké šatky.“

A schválně jsem se hrabal v baťůžku, abych jí víc napínal. Ta už nahlížela přes okraj, jak byla zvědavá.

„Noták Blani!“

„Peti! Nenapínej mě!“

A sama hrábla po sáčku s převlekem.

„Vyhrála si zákusek v cukrárně, fakt růžové!“

A hned si šatky přiložila na sebe.

„Jo, tobě by taky slušely, ale už se musím převléknout.“

Sebral jsem šatky, přehodil si rychle legíny a vychutnal si oblékání. Bylo to najednou vše tak ženské, až jsem se zatetelil radostí. Přisedl jsem a zašněroval tenisky.

„Tak co, líbí se ti to?“

„Mě teda ano!“

Otočil jsem se a ve dveřích stála Kamila.

„Ahoj, Blanka mě minule trochu vyhecovala, tak jsem si donesla tohle.“

Obě holky si mě prohlížely, jako bych byl modelkou v večerní róbě, ale běžel čas, tak se Blanka taky převlékla do světle modrého a už ruku v ruce jsme šli do haly.

„Zdravím, tak vy máte Blanko číslo 25 a tady Petra 66. Vemte si to na sebe.“

„Co, co to je?“

„Ale taková nudná soutěž, vadí?“

„Já mám hrát turnaj?“

„Sranda turnaj, jsou to jen průměrné hráčky, tak otoč se, ať ti to můžu zavázat vzadu!“

Nechal jsem se očíslovat a pak jsem na oplátku dal číslo i mojí kamarádce.

„Támhle máte rozlosování s časy, tak se běžte podívat a připravit.“

Blanka mi podala jednu pálku a už mi popisovala sekce, jak jsou očíslované a jak se soutěž hraje. Byly tam samé holky v nejrůznějších  dresech, tak že jsem se přímo mohl pást nad tou rozmanitostí.

V růžovém tam bylo taky pár holek, ale většinou měly červené nebo modré gymnastické dresy a sukénku v pase, nožky měly některé holky holé, což mi připadalo, že jim musí být docela chladno.

„Ty hraješ ve tři, což je za chvilku a já deset minut po tobě, tak tě doprovodím.“

„Díky, tady je teda mumraj.“

První soupeřka měla duhový dres, který se moc pěkně leskl. Ale k mému překvapení moc dobře nehrála, tak že jsem jí rychle porazil.  Blanka mi fandila, tak že jsem byl rád, že to samé jí můžu hned oplatit. Byl jsem rád mezi děvčaty a užíval si té sportovní atmosféry.

„Hraješ za tři minuty na patnáctce, tak že se sejdeme až odehrajeme tři zápasy, jo?“

„To nezvládnu sama!“

„Je to jenom sranda hra, tak si to užij!“

Objala mě, dala pusu na tvář a už mě strčila ke stolu. Viděl jsem jen její zadeček, jak mizí za rohem.

„Připravte se na zápas holky, ručníky s pitím si odložte támhle!“

V tom jsem  přestal vnímat okolí a soustředil se jen na hru.  Soupeřka měla bílé tenisky a snad holé nožky, ale dres se sukénkou měla v tmavé červené barvě, tak že jsem zřetelně viděl její štíhlou postavu. První míčky jsem promarnil díky hopsající holce v červeném, ale pak jsem zapomněl na  oblečení a zápas otočil ve třísetové bitvě. Další byla holka celá v světle zeleném přiléhavém oblečku, tak že jsem mohl  vnímat její rozkrok i pohupující prsa. Byla  ale mrštná, tak že jsem rychle prohrál.

„Hrála si dobře!“

„Děkuji, jsem tu poprvé!“

Objala mě až jsem cítil sladkou citronovou vůni.

„Na prvním turnaji vůbec?“

„Ano, hele jak děláš tu spodní rotaci, že míček odskočí do strany?“

Mile se usmála a hned mi to prakticky ukázala až se rozhodčí  ohradila, že zdržujeme další zápasy.

Jsem Milka a taky hraju v tomhle klubu.“

„Aha, tak že si mě tu už viděla minulou neděli?“

„Ne, to ne. Měla jsem  jinou akci.“

„Ať se ti Milko daří!“

„Tobě taky!“

Díval jsem se, jak  udělala několik kratších kroků, než zmizela za další stěnou oddělující hrací stoly.

Měl jsem mít tři zápasy za sebou a tak jsem vykročil omrknout, co mě čeká dál. Elektronická tabule zablikala a já uviděl, že mám za minutu být na druhém konci haly. Hned jsem si vzal věci a utíkal, co to šlo.

„Haló, číslo 66 hraje tady!“

„Co, kde?“

Usmála se rozhodčí v bílém a hned jsem se přivítal se soupeřkou, která už byla nachystaná.

„0 : 0, první podání Petra!“

Hodil jsem věci na židličku, vzal si míček a rychle poslal servis na soupeřin dvorec. Ta nečekala a hned vrátila přes síťku. K mému údivu fungovala rada od Milky s míčkem, tak že jsem první set nakonec těsně vyhrál po sériích strát na obou stranách. Sedl jsem si na židličku a napil se vody, kam mi Blanka dala nějaký vitamínový prášek, abych měl dost energie. Chutnalo to jako mandarinka, tak že jsem měl z toho fajn pocit. Rychle jsem setřel pot z čela a už šel přijímat. Holka naproti měla modré cvičky s korálky v růžové a v podobném stylu měla tmavomodré šatičky s krátkým rukávem. Spíš bych jí pasoval na modelku čísla 29, ale jinak měla moc dobře upravený vlasy, tak že jí moc nelétali jako mě.

„Vyhrává Petra nad Angelikou!“

„Děkuji, byla si dobrá!“

„Ty jsi byla strašná s těmi míčky, co odskakovali.“

„Promiň, měla jsem štěstí!“

Usmál jsem se a opět další objetí.

„Většinou mi to tak nejde.“

„Jen neříkej, jsi v první dvacítce!“

„Jednou dolů a jednou nahoru, ten zápas předtím jsem prohrála a ještě další mě čekají.“

„Tak ať se daří!“

Ještě jedno rozloučení a pak už jsem šel hledat Blanku.

„Hele, rozesmátá, tak jak  se ti vede?“

„Představ si Blani, že jsem vyhrála pár zápasů!“

„Fakt, no to je skvělé.“

Objala mě a políbila na tvář.

„No a co ty?“

„Ale, jedna prohra, tak uvidím, jestli budu alespoň v první dvanáctce.“

„Pořád ti držím palce!“

„A jak se cítíš v růžovém Peti?“

„Sladká, moc sladká! Ale zatím  jsem se nikde nepřilepila.“

Zasmáli jsme se a šli si zobnout nějaké jednohubky, protože za dvacet minut nás čekali poslední čtyři zápasy.

Pak šel  zápas za zápasem a já už vyhrál jen jeden. O to víc jsem vnímal to moje růžové oblečení a taky zapocené tenisky, jako bych byl opravdu tou holkou, jako ty všechny kolem, tak že jsem si mohl  vyzkoušet několik  sprejů podpaží nebo za ucho. Ručník jsem měl nejen mokrý, ale pěkně voňavý. Jenže díky potu se po chvilce vůně staly spíš smradem.

„Blanko, mám tenhle problém s deodoranty.“

Pozvedla obočí a vyzvala mě , abych to vysvětlil.

„Hele tenhle konec ručníku je s vůní levandule a tady s meruňkou.“

„Ta Levandule pěkně smrdí.“

„No právě, nemám s tím moc zkušeností.“

„Aha, no jasně, s potem se chemie změní a vůně se stane kolikrát smradem, musíš  si sama  testovat a případně zapsat, co ti pak opravdu voní a co ne.“

Jenže v tom se ozvala fanfára a všichni se museli shromáždit u stupínků pro vítězky. Holky stály v hloučcích a špitali si, kdo bude asi lepší v celkovém pořadí.

„Zdravím soutěžící...“

Začala proslov ředitelka a pak poděkovala sponzorům i všem, kteří se podíleli na turnaji včetně rozhodčích a pomocného personálu. Pak pěkně odzadu zvala jednotlivé sportovkyně a když zahlásili holku v duhovém, tak jsem jen utrousil k Blance.

„Tahle holka by spíš měla jít na molo za modelku.“

„Jo, asi ano, ale ty si s ní vyhrála, né?“

„Ano, hned v prvním kole, ale měla jsem problémy se soustředit.“

„A proč Peti?“

„Kvůli tomu duhovému trikotu.“

„Aha, no to máš pravdu, ale ta růžová  je taky dost poutavá!“

„Hele, vzala jsem si to na sebe jen kvůli té sázce, jinak...“

A zahlásili další dvě holky, se kterými jsem hrál.

„Ale co?“

„Prostě růžová mi nesluší na rozdíl od tebe!“

„Náhodou, moc ti to sluší a mluvila jsem s Angelikou, která tě docela chválila.“

„S kým?“

A přemýšlel jsem, která to asi byla.“

„To ta v modrém.“

„Aha, jo hrála dobře.“

„No, tak mi říkala, že nejsi takové dřevo za které se považuješ a že by si měla víc trénovat.“

Vyloudil jsem pukrle, ale než se Blanka stihla zasmát, tak mě volali na podium.

„Gratulujeme Petro k 16 místu!“

„Děkuji.“

Špitl jsem, protože jsem nečekal, že mě vůbec budou volat.

„A jak to hraješ dlouho?“

„No já nevím, byla jsem na tréninku jen párkrát.“

„Tak že hodně úspěchů v dalších turnajích Petro!“

Dala mi pusu, pak jsem dostal nějakou tašku s dárečky, další dvě objetí od hlavní rozhodčí a už jsem  spíš běžel k Blance.

„A že to neumí hrát a na poprvé hmm, slušné!“

„Měla jsem jen hodně a hodně štěstí Blani!“

Pak volali mojí kamarádku, která skončila na devátém místě. Celá rozzářená přišla i s Angelikou ke mě.

„Já gratuluji Blani!“

Objal jsem jí a dal pusu.

„Díky, ale čekala jsem to horší!“

„Jen se Blani nedělej!“

„A kde jsi zkončila ty?“

„Já byla až na 21 místě, to kvůli tobě!“

„Co? Já?“   Proč?“

„Porazila si mě, no s těmi odskakujícími míčky!“

A pak mi to došlo.

„Aha,  tak to promiň. Měla jsem jen štěstí.“

„Odskakující míčky? Ale to jsem u tebe ani neviděla na tréninku.“

„Jedna holka mi poradila, jak na to, když jsem to u ní viděla.“

„Aha, tak odtud vítr vane. Ale prosím tě, je to jen hecování!“

„Fakt? A já myslela, že mě za to nebudete mít rádi.“

„Blázínku, ale pojďme do šatny, tady už to skončilo.“

 

 

Lezanka