Gymnastkou - 2.díl - Lezanka

28.05.2022 23:28

Celý víkend jsem byl k ničemu. Příprava učiva vázla a já se přistihl, že se poflakuji po ulicích a nevnímám, kam jdu a kudy jdu. V tom mě oslovila nějaká holka.

„Ahoj Petro, jsi to ty, ne?“

Vyděsilo mě to, otočil jsem se a pak uviděl Blanku.

„Ahoj, jo jsem to já!“

Až teď mi došlo, že jsem si vzal dívčí oblečení a taky si svázal vlasy do dvou copů, protože jsem nechtěl být rušen ve svých myšlenkách.  Kdybych se ale oblékl jako kluk, určitě by mě někdo odchytil ze známých, co tu v okolí bydleli.  

„Ty tu někde bydlíš jako já?“

„Ano, nedaleko, proč?“

V tom mě chytila za ruku a podívala se mi do očí.

„Tebe to ještě nepřešlo?“

„Co nepřešlo?“

„No, jak tě Monika podezřívala, že jsi kluk a né holka.“

Povzdechl jsem si skoro jako kluk, ale včas jsem zjemnil hlásek s odpovědí.

„Ne, trochu to nedovedu pochopit ještě dnes.“

„Víš přemýšlela jsem taky, ale možná díky tomu, že máš hlubší hlas a tvrdší rysy, tak tě Monča považovala za kluka.“

„Aha, jo no jsem asi víc po tatínkovi.“

Usmáli jsme se a Blanka po chvilku pokračovala.

„Projdeme se, no raději chodím než stojím víš?“

Až teď jsem si jí začal víc prohlížet. Měla skoro černé vlasy, ale obličej měla moc hezký. Její ruka byla docela studená, ale sevření pevné a tak jsem jen přikývl.

„Proč né, stejně se mi nechce nic dělat.“

A tak jsme to vzali k Vltavě a na nábřeží se rozpovídala o sobě.

„Mám ráda sport, taky hraju pinčes a chodím na plavání.“

„No já spíš sedím u šachovnice nebo sbírám pivní tácky po hospodách.“

„Tak to máš s Mončou hodně společného.“

„Monča hraje šachy?“

„Jo a je v nich dobrá, tedy co jsem slyšela.“

„Pinčes je taky fajn.“

„Jo, právě za hodinu si jdu zahrát, nechceš jít se mnou?“

Přemýšlel jsem o tom, ale moje oblečení nebylo na to kompletní.

„To bych se musela jít domů převléknout.“

„No to já taky.“

A moc se hezky zasmála.

„Ale co si mám vzít na sebe?“

„No triko, legíny a tenisky.“

Pokrčil jsem rameny, protože to bylo něco jiného, jak bloumání v kruhu a tak jsem se doma rychle přeměnil do kompletní holky a už čekal na zastávce.

„Hele, v růžovém?“

„Máš něco proti?“

A roztomile pozvedla obočí.

„Ale ne, jen jsem si vzpomněla, že máš růžový dres.“

„Taky mě stál majlant, hele už nám to jede.“

Jeli jsme směr Braník a pak jsme od tramvaje šli asi deset minut.

„Ahoj holky, ehm tebe neznám!“

Objevila se v chodbě, kam jsme přišli nějaká holka.

„Kamila a Petra!“

Houkla na nás Blanka, aby jsme se seznámili.

„Ahoj, Petra.“

Objali jsme se a hned mi popisovali, jak to tu funguje.

-„Dnes se nic neplatí, když se jdeš jen podívat, ale převléknout se musíš.“

Přikývl jsem, vhodil prádlo do skříňky, jako jsem to dělal tento týden už třikrát, navlékl legíny, přehodil triko a nazul skoro nové bílé tenisky.

„Jo, ucházející, tady máš jednu pálku, tak mi jí pak vrátíš!“

„Díky Blanko!“

Hala byla plná stolů a už půlka byla zaplněna hráči. Já se chvilku díval na Blanku s Kamilou a pak přišla ještě nějaká Iva.

„Už jsi to někdy zkoušela?“

„Možná na základce.“

A usmál jsem se, což udělala Iva taky.

„Jasně, začátečnice, tak pojď, budu tě šetřit!“

„Promiň, do kolika se hraje?“

„Zkrátíme to, budeme hrát do 11 bodů na set.“

První míčky byly strašné. Furt jsem běhal pro míčky, které jsem nechytil. Asi po půlhodině jsem začal trochu podávat a pár fiftýnů jsem taky urval, ale kolik jsem prohrál setů jsem nepočítal. Za to Blanka ano.

„Na začátek jen patnáct prohraných, to docela jde. Dej si pauzu Peti!“

Pohladila mě po rameni a pak si šla zahrát s Ivou. Jak jsem viděl, tak Iva byla opravdu dobrá, protože to Blanka taky dostala dost rychle. Sedla vedle mě a já cítil, jak je rozehřátá. Já měl obyčejné triko, ale ona měla takový trikot se sukénkou v barvách růžové a modré.

„Moc ti to sluší!“

„Ale, ty dokážeš posoudit růžovou barvu jako pozitivní prvek oblečení?“

„No možná by sis mohla vzít taky růžové tenisky, ale ty tmavě modré se taky hodí.“

„Hele a co to tvoje prádlo!“

„Já tě varovala, že nejsem na to vybavená, ale příště přijdu v růžových mini šatičkách.“

„Za týden?“

„Jo klidně!“

„Tak tě zaregistruju, půjč mi průkazku ze školy!“

Udělal jsem gesto k šatně a pak jsme si šli zahrát spolu.

„Tak co, ještě  na tu věc s Monikou myslíš?“

„Ne a děkuji moc Blani!“

Objal jsem jí, dal pusu a rozloučil se.

„Nezapomeň, zítra máme gymnastiku!“

Přikývl jsem a udělal jsem menší kolečko kolem baráku, abych se ujistil, že mě nesleduje a až potom zašel domů.

„Blanka je moc fajn.“

Při tom jsem se usmál, odložil věci a hodil sprchu.

 

V pondělí jsem měl velké obavy z toho, co  bude z pátku, kdy mě Monika přivedla do  trapné situace.

„Ahoj holky, jak bylo?“

Ozvala se Soňa a Alice jen zabručela, že to stálo za to.

„Zaplavala sis pořádně?“

„Docela ano, ale voda byla  taková moc minerální a teplá.“

„Aha, vlastně jak chutnala?“

„Do slana s příchutí železa.“

„To já byla na pinčesu!“

„Ahoj Blani!“

Pozdravil jsem jí radostně a pak se už jen převlékal do gymnastického.

„Čau Alice, co jak bylo?“

Alice trpělivě povídala o aquaparku a pak přišla teprve Monika.

„Jak bylo Soni?“

A objali se jako milenky. Až teď mi trochu docházelo, proč se Monika straní klukům.

„Moc dobře ne, když jsem nebyla s tebou.“

„Promiň, nebylo mi moc dobře.“

A rozhlédla se po nás. Její pohled se zastavil na mě, ale já rychle zavřel skříňku a šel do tělocvičny. První cvičení jsem měl s Blankou, tak že jsem si jí mohl tak trochu vychutnat. Pak ale v druhé části cvičení  přišla ke mně Monika.

„Peti, chtěla jsem se omluvit.“

Při tom jsme si opět sedli proti sobě a já cítil tu její nožku v mém rozkroku. Kluk se bouřil a já se raději moc na ní netlačil.  Jenže při předklonech mě víc přitáhla k sobě, abych se ohnul  až na zem a v tom se její cvička přímo opřela o moje mužství.  Myslí mi projelo, že to musela přeci cítit, že tam mám něco tvrdého. Jenže když se ona předklonila až ke mě, tak jsem pro změnu já cítil, že tam má taky něco tvrdého.

„Za co se omlouváš?“

„No za toho kluka!“

A na moment se mi zadívala do očí.

„Musíme cvičit, Ema nás sleduje!“

Zamrkala a nechala se opět ke mě přitáhnout.    Tentokrát jsem cítil i její teplý dech, jak ho vdechla do mezery mezi nohama. Její žlutá  cvička se stále pěkně opírala o můj podbřišek.

„Kterého kluka?“

A v tom si mně opakovaně přitáhla a pak zavrtěla tou cvičkou.

„Tohohle kluka přeci!“

Vydechl jsem v šoku, protože mě to pěkně vyděsilo.  Moje štěstí, že jsem tvář měl schovanou mezi nohama, jinak by asi viděla, že se červenám.  Moje cvička byla taky v jejím rozkroku a tak jsem s ní na moment zavrtěl a špitl.

„Myslíš tohle?“

Usmála se a opět se sklonila.

„Jo, tohle!  A nech toho, protože to lechtá!“

A opět zavrtěla nožkou.

„Jo, to mě taky, přestaň s vrtěním, prosím!“

„Holky, nebavte se a cvičte!“

A tohle mě uklidnilo. Myslela si, že tam mám vložku, když jí tam měla i ona.

Po chvilce nám cvičitelka  řekla, aby jsme změnili cvičení. Tentokrát jsem jí chytil obě cvičky a ona se pokládala za sebe na zem a to pomalu podle diktátu. Držel jsem její nožky a cítil její chodidla i přes  tu žlutou  obuv. Pak mě chytila ona a já se pomalu pokládal na zem. Její teplé ručky mi držely nožky a díky tomu jsem se mohl opět posadit.

„Dost, jdeme tančit na hudbu, rozmístěte se po celé ploše tělocvičny.“

Monika se postavila vedle mě a tak jsem jí mohl  sledovat, ale jen koutkem oka, aby to nebylo nápadné. Všiml jsem si, že i ona po mě pokukuje. Natočil jsem hlavu a hledal růžovou postavu, kterou jsem objevil ve třetí řadě ode mě. Povzdechl jsem si, protože jsem si jí přál mít blíž. Bílé a zelené cvičky tančily kolem mě a já se musel soustředit na cvičitelku Emu. Bylo to hodně náročné.

„Pauza, za deset minut budeme pokračovat!“

Odešel jsem stranou k lavičce a sedl si na ní. V tom se vedle mě posadily holky, které jsem moc neznal.

„Sleduji tě, že ti to moc nejde!“

„Ty jsi která?“

„Radka, jo stála jsem dnes hned za tebou a Monikou.“

Došlo mi, že se o mě asi baví   ve škole a že se holky hodně znají.

„Je to na mě tak vidět?“

„Jo, ale neboj, takových je tu víc!“

Při tom mě objala rukou kolem ramen a krčku, tak že jsem měl kousek od tváře její prstíky s nalakovanými nehty.

„Tobě rostou fousy?“

„Jo a stydím se za to!“

Při tom ve mě hrklo, protože kdyby mě pohladila Monika, tak si dá dvě a dvě dohromady.

„Já používám takový strojek, je to docela praktické a už mi skoro žádné fousy nerostou. Číhej!“

A sama mi přiložila ruku na svojí tvářičku až jsem cítil tu její jemnou kůži.

„O čem se bavíte, holky?“

Objevila se v růžovém tenistka.

„Ale o fousech.“

A přejela mi rukou po tváři.

„No tak Radko, nemusíš vše vyžvanit.“

„Prosím tě, tady je nedokonalých holek, třeba ta v tom světle zeleném. Má snad devadesát kilo, ale cvičí jako laňka a támhleta v černém má schválně  zeštíhlující dres, aby to tak nebylo vidět.“

„Tak to já jsem taky tlustá!“

Udělala si místo Blanka vedle mě a přitiskla se.

„Bříško, tohle je bříško?“

A pohladil jsem jí tu pasáž na kterou si stěžovala.

„Jo, ale ty máš větší!“

A plácla mě přes něj.

„Připadám si jako tlusté a chlupaté dřevo.“

Holky se zahihňaly a mě bylo trochu divně, když se na mě lepila Blanka.

Ten večer jsem se už do dalšího hovoru s Monikou nedostal. Vlastně jsem byl docela rád, protože mě stále drželo to nařčení, které jsem se snažil všemocně  vyvrátit.

Další den jsem ve škole skoro nevnímal, co jsme se učili, protože jsem myslel na  Blanku a slib.

 

 

V úterý odpoledne jsem se rychle převlékl po vyučování a vyrazil do obchodů se sportovním oblečením. Věděl jsem, že jedině tam bych sehnal ty růžové šatičky.

„Zdravím, máte sportovní šaty s krátkou sukénkou?“

„Ano, pojďte za mnou.“

Zavedla mě prodavačka k regálu plný barev.

„Tyhle jsou  na tanec, tyhle na sport a tyhle třeba na gymnastiku.“

Uviděl jsem právě šatky v růžové a šáhl po nich.

„Na gymnastiku?“

„Ano, mají v sobě totiž kalhotky, tady a díky tomu se nemusíte bát, že se při sportu vyhrnou.“

Byly z elastického materiálu podobný plavkovině a měly dlouhý rukáv, což jsem preferoval.

„A jaké ještě máte v téhle barvě?“

„V růžové, hmm v růžové ještě tyhle, ale ty mají na zádech zip.“

Divil jsem se, co se vše vyrábí a tak jsem si je půjčil do kabinky. Jedny mi trochu tahaly rozkrok, ale ty druhé byly opravdu skvělé. Díky zipu se do nich  dalo pěkně vklouznout a netahaly tolik v rozkroku. Za to měly užší rukávky a taky přes prsa .

„Vezmu si tyhle, ale potřebuji ještě k nim růžové tenisky.“

„Aha, tak ty jsou támhle, vyberte si slečno!“

Potěšilo mě oslovení a pak už jsem jen vybíral a zkoušel.

„A máte  svoje legíny, slečno?“

„Ehm, no vlastně mám žluté, ale ty se asi k tomu nehodí.“

„Ano, máte pravdu, doporučuji bílé, bílostříbrné nebo růžové.“

„Asi si to zkusím k těm šatům, můžu?“

Usmála se, podala mi košíček a šla k dalším zákazníkům.  Začínal jsem chápat, že vydrží ženy vybírat celé hodiny. Já tu už byl přes  50 minut. Vklouzl jsem do kabinky, odložil si do kalhotek a podprsenky, natáhl stříbrné legíny, obul botky a šaty a začal se točit kolem osy.

„Hmm, pěkné, ale celá růžová by byla asi moc.“

Vyměnil legíny a uznal, že to bych byl až moc sladký.

„Bílé, nejsou moc nápadné a hodí se ke všemu. Ale ty stříbrné se třpytkami, hmm.“

Nakonec jsem  vrátil jen ty růžové.

 

Středa byla pošmurná, učení mě moc nebralo a zastihl jsem se, že si kroutím pramínkem vlasů, jak to dělaly holky. Při tom jsem sledoval skupinku spolužaček, jak se probírají nějakým ženským magazínem.

„Tyhle kozačky bych chtěla k Vánocům holky!“

„Jo, pěkné, z čeho jsou?“

„Vypadá to jako kůže, ale nemají zapínání, tak to bude natahovací umělotina.“

„Přírodní úseň, tady je značka!“

„Na těch podpatcích bych se zabila!“

„Ale mají moc pěknou hnědou barvu, to by se hodilo ke všemu.“

„A až bude  sněhová čvachta, tak v tom projdu jedna báseň!“

„To jako že se nenamočíš?“

„Jo, ano, tak nějak.“

Sklouzl jsem pohledem  k zemi a uviděl, že mají spíš jen nějaké mokasíny.

„Lepší jsou pantofle!“

Řekl jsem ledabyle a hlouček hlaviček se otočil ke mě.

„Co to mluvíš?“

„Jen že pantoflíčky by byly lepší!“

„Místo kozaček?“

„Ne, místo těch ošklivých bot.“

Až teď jim došlo o čem mluvím a hned se podívali na zem. Díky tomu jejich štěbetání utichlo a chvilku trvalo, než se zase pustili do popisovaní toho nejlepšího.

„Mě by se líbilo nosit  červené lodičky.“

„Tady? Blázníš?“

„Mě by stačily ty černé, co mám doma, ale  nemáme prý poutat pozornost  s oblečením.“

Po mě ještě párkrát vrhly zlověstné pohledy, ale mě to vše bylo tak trochu fuk.

Další přestávku jsem raději šel ven na chodbu, kde jsem zahlédl Moniku v hloučku holek, které chodily na gymnastiku. Měli taky nějaké časopisy a vášnivě se přeli o nějaký ten kousek oděvu.

„Jsou všechny stejné!“

Pomyslel jsem si, ale stejně jsem je sledoval až do konce přestávky.

Po čtvrté jsem už zase cvičil jako gymnastka a vychutnával si nové stříbrné legíny.

„Už se ti omluvila Monča?“

„Jo Alice, právě v té samé poloze, jako jsi teď ty!“

A víc jsem jí přimáčkl na moje stehna, až se její nožka zabořila do mého stříbrného klína.

„Dost divná poloha na omluvy.“

A na oplátku si mě přitáhla ona k sobě.

„To je jedno, omluvila se mi a to mi stačí!“

„Ale řekla to před holkami, ne?“

Přikývl jsem a opět jí přimáčkl víc k zemi.

„Myslíš si, že jí to pořád mrzí?“

„Jo, trochu se mi zdá zamlklá a pokukuje po tobě.“

„Po mě?  Snad né kvůli novým legínám?“

„Třeba sejí  líbíš i s legínami!“

„Já, blbost. Jauvajs, jemněji prosím!“

„Jen protahuj svaly, sama si říkala, že si to léta zanedbávala.“

Při tom se moc mile zařehnila.  Naštěstí jsme se postavili na pokyn Emy a šli na další cviky.

„Rozmístit po celé ploše, no tak jedem holky pohyb!“

Musela nás honit, protože jsme měli už třetí týden  a začínala nás přepadat únava.

„Dnes toho mám plné zuby!“

Řekl jsem u skříňky a chtěl si vytáhnout kalhoty.

„Mě pomáhá tohle!“

Jemné ručky mi začaly masírovat záda, až jsem si slastně vzdechl. Byla to k mému překvapení Monika. Holky se jen usmívaly, když viděly, jak jsem překvapený.

„Je to lepší?“

„Děkuji Mončo!“

Jak jsem se otočil, tak mě objala a dala pusu.

„Já toho mám taky dost Peti!“

„Tak se otoč, taky to zkusím.“

„Jo, fajn a klidně přitlač.“

„Hele, nechcete si to masírování nechat na doma?“

„A to je nápad, skočíme k tobě, co ty na to?“

Začal jsem koktat a holky se rozesmály.

„No jasně, nechce Monču ve svém bytě!“

„Třeba má doma rodiče a sourozence.“

„Náhodou  žiju sama, Mončo až se převlečeš, tak tě tedy zvu ke mě na masáž!“

„Fakt Peti? A nebojíš se?“

„Čeho?“

Při tom jsem si všiml poťouchlého úsměvu holek kolem.

 „Ona ti ještě neřekla, že chodí na džudo?“

Otočil jsem se k Blance a podivil se.

„Fakt, tak bacha na ní, nebo tě zmorduje ještě víc, jak jsi po dnešním cvičení.“

Pak jsem se konečně pousmál, svlékl cvičební úbor a hodil se do civilu.

„Já to prubnu.“

„Tak čau zítra ve škole!“

„A budeš nám  vyprávět vše do podrobna, Mončo!“

„To si ještě rozmyslím.“

Najednou jsem nechápal, jak se Monika během pár minut rozveselila. Pak mě chytila za ruku a už jsme vyběhli ven.

„Kde vlastně bydlíš Peti?“

„V takovém cihlovém domečku.“

„Vy máte barák?“

„Ehm, to ne. Jedeme do centra.“

Bylo to hodně zvláštní jít s ní domů, pak jsem odemkl byt a vešel jako první.

„Pojď dál, prosím.“

„A nevyskočí na mě něco?“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou.

„Neboj se a pojď.“

Při tom jsem jí chytil ruku a vtáhl dovnitř. Pak jsem odložil bundu, z vaku vyndal věci a přehodil je přes sušák.

„Dáš si čaj nebo kafe?“

„Jo, kávu si dám ráda. Co si můžu vzít na nohy za přezuvky?“

„Něco si najdi pod věšákem.“

Já byl už přezut a aniž bych to plánoval jsem si vzal pohodlné pantofle. Kávu jsem donesl do obyváku , kde už seděla Monika a až teď jsem se na ní zadíval. Byla to vysněná chvíle, kdy seděla na pohovce v mém bytě. Skoro bych se měl štípnout, protože  to fakt asi nebyl sen.

„Máš to tu hezké, ty tu žiješ sama?“

„Jo, většinou ano.“

„Hele šachy, hmm ty je hraješ Peti?“

„Ano, moc ráda a ty?“

„Můžeme si dát partii.“

„Ale to nestihneme tu masáž!“

„Aha, tak nejdříve kafe a pak ostatní, hmm.“

Podal jsem tác s lázeňskými trojhránky a přisedl si k ní.  

„Jak se ti Mončo líbí na škole?“

„Jo, je to fajn, hlavně jsme si docela sedli s kámoškama. A co ty a ta tvoje utajená škola?“

„Myslíš průmku?“

Přikývla.

„Je to samý kluk, holek tam moc není.“

„Aha, proto si šla k nám na gymnastiku?“

„Ehm, jo tak nějak.“

 Pak přišla opět tichá chvilka  a mě hned napadlo, zda se opět nezabývá tím mým mužstvím v rozkroku. Hrála si s hrnkem a oplatku spíš ožužlávala než okusovala.

„Tobě nechutná čokoládová?“

„Co, jo je moc dobrá.“

Podívala se na ní a pak  jsme se oba zasmáli.

„Trochu jsem jí  ohlodala, hmm.“

„Na co myslíš Moniko?“

A zadíval jsem se jí přímo do očí. Chvilku jsme se dívali na sebe a já cítil, že mezi námi něco vzniká, ale neuměl jsem to pojmenovat. Trvalo to docela dlouho, než kontakt přerušila mrknutím.

„Jako bych tě už někde viděla.“

„Viděla? A kde?“

„No já nevím, možná ve škole i když je to divné.“

„Ty chodíš k nám za nějakou kamarádkou?“

„Na průmku?“

Přikývl jsem, ale ona jen zakroutila hlavičkou.

„Nee, u nás na škole. Ty vlasy a ty oči!“

A pak se zmateně rozhlédla kolem až uviděla v rohu moje zapomenuté pánské prádlo.

„Tohle je přeci tvoje, né?“

„Jo ty kalhoty  přes židli?“

Přikývla.

„Jo, když jdu s košem nebo vytírám chodbu.“

„Aha, tak to jo.“

„Proč se vlastně ptáš?“

„Zdají se být pánské.“

Bylo mi jasné, kam míří a tak jsem změnil téma.

„Hele, nedáme spíš ty šachy Moniko?“

„Aha, jo jasně, ráda.“

Konečně jsem  utekl ze slepé uličky, která mě mohla prozradit. Přisunul jsem šachovnici a jí dal možnost volby. Vybrala si bílé a pak to začalo. Oba jsme tahali docela rychle, jako by jsme to chtěli mít co nejrychleji za sebou až na konci vítězoslavně řekla šach a mat.

„Hraješ fakt skvěle!“

„Na revanč, teď máš bílé ty!“

A zadívala se mi opět do očí. Měla je docela hezké s nádechem zelené a hnědé, takové jsem ještě nikde neviděl. Pak se dotkla mého zápěstí a já cítil, jak se chvěje.

Měl jsem sto chutí přeskočit stůl a obejmout jí, ale něco mi v tom bránilo.

„David čtyři!“

Bez pohnutí  našeho spojení taky pohla figurkou druhou rukou jako já.

„David pět!“

Pak jsme takhle zahráli asi deset tahů, než musela měnit figury a v tom se naše ruce rozpojily.

„Dáma na Ef pět!“

„Střelec david tři a garde!“

„Oha, jak šlechetný, když mi oznámí garde na dámu!“

„K tak krásné dámě se to sluší!“

Můj hlas byl trochu nepřesvědčivý a tak jsem se rychle napil vody.

Monča byla zabraná do hry, tak to tolik nevnímala, ale začala mi říkat šachysto a né šachystko.

„Nabízím remízu Mončo!“

„Pcha, to prohraješ panáčku! Šach a garde!“

„A jéje, to je nemilé s dámou.“

Představil jsem věž a ona si vzala dámu s radostným výsknutím.

„Tak co, vzdáváš to chlapečku?“

„A měl bych slečinko?“

Upřel jsem své oči na její a zlehka jsem se usmíval a v očích jsem měl jiskřičky radosti.

„Co, co si to řekl?“

„Dostane slečinka na frak, koukej!“

A s věží jsem sjel na základní řadu se šachem.

„A ale to to je mat! Pacholku! To byla past!“

„Ehm, no trošku, jinak by si mě asi porazila znova. Dáme třetí partii?“

„Kolik je hodin?“

„No asi sedm, proč?“

„Jéje, to je hodin, ještě jsem si chtěla přeprat věci.“

Vstala a hnala se do předsíně.

„Dole je odemčeno, tak můžeš rovnou na ulici.“

„Jo, fajn, tady ti vracím pánské pantofle, panáčku!“

V tom šoku jsem si uvědomil, že i na věšáku je pánská bunda. Pak mě objala, dala mi pusu na pusu a šeptla mi do ucha.

„A ohol se, pícháš!“

Stál jsem jako zmrazený a nebyl schopen pohybu. Monča si ale vzala  bágl, naposledy  se ohlédla a pak už  zmizela s úsměvem  na schodech.

Sledoval jsem, jak běží dolů a jak  její podpatky duní po schodech. Zavřel jsem dveře a šel k oknu. Když jsem jí uviděl, jak  jde na zastávku, ulevilo se mi a teprve jsem si oddechl.

„Snad mě nepoznala.“

 

 

 Lezanka