Dvojče - Carley (soutěž 2017)

Život stál za prd. Bylo pondělní ráno a já se stejně jako hromada dalších lidí tísnil v narvané tramvaji na cestě do práce. Všichni okolo mě vypadali stejně rozespale jako já a nadšeně se také netvářili. Všechno se podělalo, když jsem odmaturoval. Měl jsem pocit, že mi svět leží u nohou a že na vysoké se konečně budu moct věnovat tomu, co chci. Pád z nebe na zem byl tvrdý. Nejdřív jsem nemohl sehnat brigádu na léto, takže jsem si na nový počítač nevydělal. A školu jsem nedal ani na druhý pokus. Ne že bych byl hloupý, ale naivně jsem si myslel, že škola je tu pro mě, a ne já pro ni. V rodině jsem byl jediné neúspěšné dítě. Starší sestra nedávno dodělala magisterský titul a mladší bratr získal sportovní stipendium v Americe. To mi ke štěstí moc nepomohlo, stejně jako fakt, že jediná práce, kterou jsem sehnal, mě fakt nebavila. Ale účty se samy nezaplatí, a tak jsem den co den vstával nelidsky brzo, abych absolvoval těch strašných 10 hodin a zase se mohl vrátit domů. Alespoň jsem měl na rozšiřování svojí knihovny her na Steamu, která čítala více než 100 titulů. To bylo vlastně to jediné, co mě drželo nad vodou. Zrovna když jsem si vzpomněl na to, že brzy budou zimní slevy, při kterých se dá nejedna skvělá hra pořídit za směšný peníz, tramvaj náhle zastavila. Okamžitě přestalo funět topení a světla zhasla, což znamená, že nemáme kontakt s trolejí. Vykouknul jsem z okna. Stáli jsme uprostřed mostu. Ozvala se velká rána a za chvíli jsme se i s ohromným kusem silnice a několika dalšími auty řítily do vody pod námi. Dostal jsem ránu do hlavy od tyče a ztratil jsem vědomí.

Začal jsem přicházet k vědomí a protíral jsem si oči. Asi se mi zdál nějaký sen nebo co. Zvednul jsem se, a ještě poslepu se snažil nahmatat mobil. Nejen, že tam nebyl, on tam nebyl ani noční stolek. Prudce jsem otevřel oči a udeřilo mě do nich silné bílé světlo. Zaclonil jsem si oči rukou a čekal, až si na světlo zvyknu. Slezl jsem z postele a prozkoumával svoje okolí. Myslel jsem si, že jsem jen zaspal a sluníčko mi svítí do oken. Když jsem si konečně na silné světlo přivyknul, údivem jsem zůstal stát. Všude kolem mě bylo bílo, jen za mnou postel, ale i ta za chvíli zmizela. „Jsem mrtvý?“ zašeptal jsem.
„Jsi, ale neměl bys být.“ Ozvalo se jakoby odevšud. Otáčel jsem se všemi směry, ale kam až moje oko dohlédlo bylo jen bílo. Konečně se přede mnou objevil malý mužíček, který celý zářil bílou barvou a znovu promluvil. „Jsi mrtvý. Ale nemělo se to stát.“ Když jsem na něj trochu nechápavě zíral, pokračoval. „Jsme rasa, která má na starost osudy vás, lidí. Staráme se o to, aby všechno fungovalo tak, jak má a vaše příběhy mohly žít svým vlastním životem. Ale máme i nepřátele, kteří se snaží o pravý opak. Jakmile něco provedou, na nás je dát to do pořádku. Občas kvůli tomu musíme měnit a ohýbat realitu. Jestli si vybavíš, když se tvoje vzpomínka lišila od třeba fotky, dost možná jsi měl pravdu a jen fotka se změnila v důsledku naší práce napravit to, co druzí napáchali. Teď ale k věci. Tvoje smrt se neměla stát, pád mostu připravili oni. Zatímco všichni ostatní lidi se z tramvaje dostali a zachránili se, tys upadl do bezvědomí a zaklínil se tak, že ti nikdo nebyl schopný včas pomoci. Nehoda jako taková nás moc trápit nemusí, ale tvoje smrt by měla fatální důsledky pro budoucnost. Musíme tě tedy vrátit. Bohužel ale ne ve tvém těle.“ Přede mnou se objevilo obrovský rám a v něm se postupně vystřídalo několik postav. Ani jedna z nich se mi moc nezamlouvala – nelákalo mě být vymaštěným proteinovým sportovcem ani křehkým slabozrakým účetním. a začal jsem se ptát, proč nemůžu být zase sebou. Mužíček odpověděl. „Není to možné. Tedy je, ale museli bychom kvůli tomu ohnout realitu. A každé její ohnutí nejen, že je náročné pro nás, ale taky pro stabilitu světa a časoprostoru. Děláme to, jen když je to opravdu nutné. A bohužel pro tebe to teď nutné není. Takhle tě jen ‚implantujeme‘ jako bys tak žil odjakživa a na to stačí jen několika lidem upravit vzpomínky. No a tato těla jsou jediná, která by nezpůsobila DNA kolizi s tvým původním ani s nikým jiným.“ Chvíli jsem se snažil strávit to, co mi teď řekl, ale došlo mi, že nemá cenu kvůli jednomu člověku dělat něco, co může ohrozit všechny. Znovu jsem se podíval na všechny těla, co mi nabízel, a nakonec jsem se konečně odhodlal využít příležitost, která se mi naskytla.
„A ženou bych být nemohl?“ Navrhnul jsem. Mužíček se rozzářil a řekl: „To je ono. Tak si můžeš tělo přizpůsobit prakticky podle sebe a žádná kolize nevznikne. Máš nějaké požadavky?“ Zamyslel jsem se a prohlásil jsem, že bych chtěl být zrzka. Se zelenýma očima. Ne moc vysoká, ale ne malá. A štíhlá, ale ne anorektická. Mužíček se usmál a v rámu, který nyní fungoval jako zrcadlo jsem mohl pozorovat, jak ze mě zmizelo všechno oblečení a jak se moje postava mění. Jen o několik málo centimetrů jsem se snížil, opadaly mi všechny chlupy a nohy, ruce i tělo byly najednou o mnoho hubenější. Do obličeje mi spadlo pár zrzavých vlasů a podle citu jsem poznal, že místo franty už tam mám jeskyňku. Jen hrudník byl stále plochý. Mužíček mi ukázal, jak by na mě mohlo vypadat několik velikostí, a nakonec jsem se rozhodl pro céčka. Ačkoliv pro mou drobnější postavu by se spíše hodila o trochu menší, tahle se hodila také a chtěl jsem mít trochu něco navíc. Nakonec se ještě doladilo několik detailů a voilá, krásná mladá zrzka, co stála nahá před zrcadlem, jsem byl já. Když byla proměna hotová, mužíček se usmál a důkladně si prohlédnul svoji práci, jestli někde neudělal chybu. „Za to, jak jsi s námi dobře spolupracovala ti můžu dát ještě něco navíc. Nejdřív ale k administrativě. Teď nejsi Jarda, ale Nikola. Narodila ses stejně jako tvoje původní já. A pracuješ… Co bys chtěla dělat? Modelku?“ Zeptal se. „No, mohla bych být třeba herečkou nebo režisérkou, film mě vždycky přitahoval.“ Odpověděla jsem. „Výborně, herečka a režisérka, píšu si. Tak ve tvým myšlenkách cítím, že se ti líbí tvá postava, ale nechceš se moc omezovat v jídle. Proto ti dáme rychlý metabolismus. Pokud budeš žrát jako prase, tak budeš tlustá. V jídle se ale nemusíš oproti normálu nijak omezovat, aby sis krásnou postavu udržela. Jo a málem bych zapomněl. Jako herečka předpokládám, že budeš chtít nosit vysoké podpatky. Takže jsem zařídil, aby tvým nohám vůbec nevadily a nijak ti neškodily. Měla bys na těch nejvyšších vydržet klidně celý den bez větších obtíží. A myslím, že ti můžu splnit ještě jeden požadavek, co se týče tvého těla.“
„Chtěla bych mít nadprůměrný zrak,“ vypálila jsem hned.
„Žádný problém,“ odpověděl mužíček a za chvíli jsem poznala malou změnu v barvách věcí v okolí. „Máš teď větší dohled do dálky a zvýšenou schopnost rozpoznávat barvy, rozpoznáš zhruba čtyřikrát víc barev než běžný člověk.“ V tom mi ale došlo, že na něco jsem přeci zapomněl.
„Budu se stále znát se svojí rodinou a přáteli?“
„Určitě, proč ne. Nebo, nechtěl bys být svoje dvojče?“ navrhnul mužíček. S tím jsem ihned souhlasil. Když jsme měli všechno vyřešené, byla jsem položena na postel a usnula.

„Vstávej zlato, ať se stihneš ustrojit,“ slyšel jsem nad sebou matčin hlas. Asi se mi přeci jen něco zdálo. Celá dospělost a tak. Zvednul jsem se a hlasitě zívnul. Zívnutí bylo podstatně vyšší, než jsem byl zvyklý. Strhnul jsem ze sebe peřinu a podíval se na sebe. Dvě holky houpající se mi na hrudi mi prozradily, že se mi to opravdu nezdálo. Trochu jsem se bál, jestli budu vědět, co dělat a jaký je vlastně můj aktuální život. Přede mnou se v pokoji ještě objevil mužíček.
„Tvůj aktuální život se ti bude postupně uvolňovat do paměti. Během několika hodin až dní budeš vědět úplně všechno a tvůj minulý život se stane jen jakousi matnou vzpomínkou. Jo a mimochodem, o svojí návštěvě u nás si taky moc nebudeš pamatovat.“ Dořekl a zmizel.
Do pokoje ihned přišla matka a objala mě. „Niki, tak už se oblékni, ať nepřijdeme pozdě. Vím, že jste si Jardou byli blízcí a vím, jak moc ti chybí, i mě bude chybět. Ale můžeme mu aspoň zařídit důstojný pohřeb.“ Jasně. Jdu na svůj pohřeb. Otevřela jsem skříň a mou hlavu ihned zaplavil ženský smysl pro estetiku a začaly mě napadat věci, co na sebe. Začala jsem černou podprsenkou a kalhotkami. Následovaly černé silonky a k tomu černé šaty s výstřihem. Nemohla jsem si vynachválit svůj nový dekolt, rozhodnout se pro tuto velikost bylo opravdu rozumné. Když jsem se oblékla, matka mi učesala vlasy a společně jsme se namalovaly. Matka mi vybrala tmavé náušnice a nasadila mi náhrdelník. U snídaně, kde byli i ostatní moji sourozenci (dokonce i brácha přijel z Ameriky), jsme moc nemluvili, ale i tak jsem mohla vycítit to rodinné pouto mezi námi. Byl čas vyrazit, a tak jsem si obula černé lodičky s vysokým podpatkem, vzala černý kabát a klobouk. Nakonec jsem na klobouk navázala červenou stuhu. Jirka možná zemřel, a bylo třeba za něj truchlit, ale pro mě to znamenalo nový život a nechtěla jsem být až tak moc depresivní.

Obřad byl tak akorát, nic utahaného ani ufňukaného. U nás na zahradě jsme si pak ještě u kafe s několika rodinnými přáteli povídali. Každý měl říct nějakou vzpomínku s Jardou. Když došla řada na mě, v mysli se mi objevil obraz dvou teenagerů, kteří vyhráli studentskou soutěž ve filmování. Takže moje nové já ovlivnilo i to staré. Když jsem vzpomínku vyřkla, do očí se mi natlačily slzy. Ostatní mě hned utěšovali, ale já jsem ještě trochu plačtivým hlasem vysvětlovala. „Ano, brečím proto, že mi bude chybět. Ale i proto, že vím, že teď se má líp a může být šťastný.“ Ostatní souhlasně zamručeli a celá společnost se trochu uvolnila. Večer už jsme se bavili i o jiných tématech a padlo slovo i na moji kariéru.
„Tak co ten tvůj film, paní režisérko? Slyšel jsem, že sis hraním našetřila a teď točíš něco vlastního.“ Mrknul na mě strejda Robert, tátův brácha.
„Už je ve střižně. Minulý týden jsme dotočili a Jarda si v něm ještě stihnul střihnout komparz.“ promluvila jsem téměř sama od sebe. „A neboj, mám pro vás všechny volňásky na premiéru.“ Šťouchla jsem do něj loktem.

O několik měsíců později jsem stála pod plátnem, kde běžely titulky a ukázal se nápis: „Věnováno Jardovi, nejlepšímu dvojčeti. S láskou na tebe vzpomínáme.“ Obecenstvo spustilo potlesk a všichni se za mnou drali pro podpis. Když na mě zamířil reflektor, na chvíli se pro mě zastavil čas a mě došlo, že jsem nyní opravdu šťastná. Mám milující rodinu, ve které už nejsem jediné neúspěšné dítě. Můžu dělat to, co mě baví, jde mi to a všichni mě mají rádi. Jako žena jsem se cítila mnohem lépe, než kdykoliv předtím a možná ne vždycky, ale právě v tuto chvíli svět ležel u mých nohou, které stály na těch nejvyšších jehlách.