Dívka tvých snů – Vánoční povídka - 3.díl - Esme Ww

24.12.2021 08:41

3. Olga

 

„Hodina!“ Volala z obýváku Žofie. „Stihly jste to?“

Stihly, opravdu stihly. Teď už jsem opravdu Olga a s tím, že mi zůstaly devítky nohy, se dokážu smířit. Brnkla jsem zlehka o stydké pysky. „Ááa,“ projela mnou elektrizující vlna. Opravdu jsme to stihly. Vedle mě ležel obal od genitálií, který jsem roztrhla cestou. Byl na něm nápis. „Varianta pět, extrémně vzrušivé.“

Tak proto na ně Žofie tak civěla. Nezkoumala skrz igelit tvar. Četla si poznámky na obalu.

„Tu máš ode mě na památku, Olinko,“ ozvalo se z obýváku. „Doufám, že si na mě často vzpomeneš.“

Potichu jsem se vrátila ke stromečku, sedla si na koberec a celá červená si přitáhla kolena až k bradě. Chlupatá lýtka poněkud kontrastovala se zbytkem těla.

„O ta lýtka bych se nebála, hormony by to měly srovnat do pár týdnů a zbytek prostě oholí, jako my všechny. Ale je tu ještě jiný problém. Ona se nám asi trochu stydí. Trochu hodně stydí,“ oznámila Žofie Sylvii, která se konečně vrátila z koupelny. „Mám pocit, že jsme zapomněly nastavit míru studu. Kouknu se alespoň na přednastavené hodnoty. Hele, osm z deseti. Tak to je škoda, to si s tím stydlínem moc neužiješ.“

Sylva si nalila do čtvrté nohy. Doufám, že má výdrž a že po těch čtyřech opravdu neodejde. „A to já si naopak myslím, že to vůbec není na závadu. Protože poslušnost máme na maximu,“ rozesmála se najednou a obrátila se na mne. „Olinko, zajdi si do koupelny oholit lýtka a při té příležitosti si nalakuj nehty karmínovým lakem.“ Některé z nastavení ovládacího modulu mě přesvědčilo ještě k tomu, abych si stejně barevnou rtěnkou obtáhla ústa a jemně nazelenila oční víčka.

Vrátila jsem se až ve chvíli, kdy lak bezpečně zaschnul. Sylva i Žofka po mém příchodu evidentně pookřály, ale nic neříkaly. Až ve chvíli, kdy jsem si znovu sedla a snažila se za kolena schovat svá vyvinutá ňadra, se na mě obrátila Žofie. „Olinko, drahoušku, ještě jsi Sylvince zapomněla dát jeden dárek.“ Krve by se ve mně nedořezalo, i když jsem celá svítila rudě. Jen jsem prostě paralyzovaně seděla.

„Možná bys jí to měla říct ty,“ obrátila se pak na Sylvu. „Ostatně teď už je tvoje.“

„Olinko, budeš tak laskavá?“ Sylva na mě mluvila medovým hlasem a nemohla se nabažit pocitu, že i tak málo stačí na to, abych se zvedla a s rozzářeným úsměvem jí ho předala. Sama o sobě jsem si před ni klekla a čekala na to, co tomu bude říkat.

„Víš,“ ozvala se náhle Žofie, „ten dárek si pro tebe vymyslela Olinka sama. Původně jsem ti chtěla dát jak ovladač, tak tu krabici s komponentami, aby sis sama vybrala, z koho bys udělala dívku tvých snů, ale když jsem viděla, co ti Olda osobně vybral, rozhodla jsem se, že bude mnohem lepší, pokud ti to dá už jako Olga. Jinak doufám, že si užiješ Olgu k maximální spokojenosti, protože ty thajsko-české webovské stránky už nefungují a netuším, kde jinde bys ho mohla reklamovat. Ji reklamovat. To šlo tak rychle, že si pořád nemůžu zvyknout.“

„Myslím, že kdyby se trochu porouchala, dokážu si ji opravit sama,“ odtušila.

Ještě chvilku zápolila se šňůrkou, kterou jsem dárek ovázala a pak ji prostě strhla. Třeštila oči na nápis na obojku. Automaticky jsem si oběma rukama vyhrnula své husté, lehce zvlněné kaštanové vlasy a odhalila svůj bělostný krk. Hroty ňader se nadzvedly a lehce zavadily o její kolena. Kdybych řekla, že ztvrdly, lhala bych. Tvrdé jak kámen byly už ve chvíli, kdy jsem před ní poklekla s dárkem.

Sylva i nadále zhluboka dýchala a nevěřícně civěla na nápis na obojku. Pak si klekla naproti mně a velmi opatrně mi ho nasadila. „To jsi vymyslela sama? Ještě před tím vším?“ Zajíkala se a pak mě vrazila tak vášnivého francouzáka jakého mi její sestra dala naposledy tak rok po svatbě. Opětovala jsem ho a myslím, že jsem to tak opravdu chtěla. Pak se pomalu odtáhla a před ústa mi nastavila prst a já se zastavila. Pak si znovu přečetla nápis na mém krku. „Neboj Oli, o to se už postarám.“

Postavila se a obrátila se na svou sestru. „Nevadilo by ti, kdybysme na pár minut využili vaši ložnici? Olinka to pak ráda uklidí.“ Žofka jen blahosklonně pokynula rukou.

„Oli, na všechny čtyři a za mnou.“ Ještěže výběr končil u velikosti F. Jinak bych teď drhla o koberec. Cítila jsem, jak se mi převaluje zadek a po vnitřních stranách stehen stékají šťávy.

Poněkud opojená Sylva se svezla přes kraj postele, vytáhla si sukni až k hlavě a stáhla punčocháče. Bylo znát, že se v tom prádle pohybovala celý den a události posledních desítek minut na něm zanechaly nesmazatelné stopy. Kouřilo se z ní jak z deštného pralesa ke konci monzunové sezóny a taky to tak i vonělo. „Lízej, čubičko,“ poručila mi. Nezaváhala jsem ani na zlomek vteřiny a ani na zlomek vteřiny toho nezalitovala. Přesto jsem si řekla, že jako její majetek a služebná se o ní musím pečlivě starat a ten prales co nejdřív trochu prokácet.

Za půl hodiny jsme se vrátily k Žofii. Přestože u stromečku byla sama, a přestože ode dneška tu zůstane sama, zjevně se dobře bavila. Sylva šla rázným krokem a za ní já, už normálně po dvou na obojku s pohledem cudně sklopeným k zemi.

„Myslím, že bysme tě neměly už dál otravovat, má drahá sestřičko a přesuneme se ke mně domů,“ omluvila se Sylva Žofce. „Je mi to trochu blbé, ale neměla bys na ni nějaké oblečení? Nahá je nádherná, ale tahle mi ji do taxíku nevezmou.“ Už dlouhou dobu jsem neměnila barvu. Rudá vzrušením i hrůzou jsem byla naprosto kontinuálně.

Žofie se zamyšleně poškrábala na hlavě. „No, bude to trochu problém, ale to dáme. Začneme spodkem. Boty. Použijeme nějaké jeho černé sportovní, dám tam holčičí tkaničky a nalepím na ně nějakou kytičku. Na přesun vám to vydrží. Na spodní prádlo rovnou zapomeňte. S tím zadkem můžeme zapomenout na všechny jeho kalhoty, moje kalhoty i sukně.“

„Nemáš tu alespoň něco těhotenského?“

„Jako po dvaadvaceti letech? A navíc by jí to stejně nesedělo.“ Pak se znovu nebezpečně usmála a odběhla ke skříni na chodbě. „Když jsem potřebovala zhubnout po porodu, chodila jsem na aerobic a tohle se mi pořád nechtělo vyhodit,“ řekla vítězně a položila přede mě matně černé legíny. Vytřeštěně jsem na ně zírala. Naše pohledy se střetly. "Kdybych ještě chvíli hledala, možná bych našla ještě jedny s leopardím vzorem. Ale ty byly o číslo menší."

Na víc už jsem nečekala a začala se soukat do nohavic. Když se mi to konečně povedlo, od kolen vzhůru už byly jen světle šedé a pod vhodným světlem by vypadalo, jako že jsem pořád nahá. Strašně, strašně krásně mi to tlačilo a třelo se o pysky. Vtáhla jsem do pusy dolní ret, a zatímco jsem cítila, jak se flíček znatelně zvětšuje, snažila se tvářit jako by se nechumelilo, když jen mrholí.

Znovu jsem zaslechla Žofii. „No obvod pod prsama má tak o deset čísel větší než já a obvod přes ně tak o dvacet. Takže na můj šatník rovnou zapomeňte. Ani tak moc těhotná bych nikdy nemohla být. No, takže zbývají staré hadry po Oldovi,“ znovu se zamyslela. „Moc volných věcí zrovna neměl. Co elastické? Ale jo, teď si vzpomínám.“ Odběhla a vrátila se s čímsi červeným. „Tenhle tenký rolák jsem mu kdysi omylem vyprala na devadesát. Pořád trochu pruží, ale vytahal se. Nevrací se na úplně původní velikost. Když si ho oblíknul, končil mu až deset čísel pod rozkrokem a brblal, že je to nepohodlný, že ho v pase musí zmuchlat a že už to není rolák, ale šaty.

Tak to by ti teď mohlo vyhovovat, co myslíš, Olinko,“ obrátila se na mě.

„Děkuju, Žofi.“ Ruce šly snadno, zato přes hrudník to byl znatelný boj, který jsem vyhrála jen díky zbytkové a hraniční elasticitě a s ní spojené značné průsvitnosti. Navíc centimetry nabrané nahoře, znamenaly značné zkrácení dole. Pokud jsem si kraj roláku stahovala dolů, nebyl mi vidět rozkrok, ale o šatech už se nedalo uvažovat ani omylem. Kdyby mě místo toho, co mám na sobě, obalily potravinovou fólií, vypadala bych cudněji. Žofka zase odběhla. S takovým zájmem mě neoblékala už léta.

Vrátila se s lesklým širokánským páskem. „S tímhle jsem byla v devadesátkách na diskotéce za hvězdu, ale to už si možná ani nepamatuješ.“ Ale jo, pamatuju. To ještě měla útlý pas. „Je opravdu stahovací. Takže když si teď přidržíš ten rolák dole co nejvíc napnutý, já ti to v pase utáhnu tak, že už se ti nic pod ním ani nehne. No, co koukáš tak smutně, některé celebrity na červených kobercích mají podobně odvážné modely.“

Byla jsem ráda, že mi kraj roláku překrývá skvrnku, víc asi řešit nešlo. Žofka ještě zalovila na věšáku a podala mi mou černou zimní bundu „Na, vezmi si ji, ať nechytíš zánět vaječníků, na to my holky docela trpíme.“

Zaplula jsem do ní a zjistila, že nejen že ji nedopnu, ale že jen s maximálním úsilím si dokážu zakrýt alespoň větší část bradavek a přes můj žlábek vede od krku až do podbřišku třicet centimetrů široká do dálky svítící ranvej. Sylva mi upravila rolák u krku tak, že obojek byl znovu na povrchu. „Můžeme?“ Zeptala se mě.

„Moc se omlouvám, mohla byste mi prosím Sylvo obout a zavázat boty? Strašně se bojím, že když se ohnu nebo dřepnu, něco na mně praskne.“

„Pro tebe všechno,“ sehnula se. Tuším, že teď mi utahovala tkaničky, ale přes prsa jsem vůbec neměla tušení, co se dole děje. „Poslouchej,“ ozvala se a já najednou ucítila její ruku na vnitřních stehnech, „nemáš náhodou promočené kalhoty?“ Automaticky jsem naznačila podřep a odtáhla kolena do stran. Cítila jsem prsty v rozkroku a pak taky hranu dlaně, která mě tlačila na podbřišek. Netrvalo dlouho a zasténala jsem. Sylva dala ruku pryč a postavila se proti mně. „No jo, máš promočené kalhoty. Tak to si dej pozor, abys nenastydla.“

Otočila se k Žofii a políbila ji na obě tváře. „Díky moc, dala jsi mi ten nejhezčí dárek, jaký jsem kdy v životě dostala.“

„Tak to jsem moc ráda a myslím, že ani Oli si nemůže stěžovat.“ No, asi by mi to nikdo nedovolil. „I pro mě to byly nejhezčí Vánoce, které už nejspíš nic v životě nepřekoná.“

Sylva zatahala za vodítko. „Jdeme!“