Dívka tvých snů – Vánoční povídka - 2.díl - Esme Ww

21.12.2021 23:04

2. Olda

 

„Doufám, že jsi na Sylvu nezapomněl,“ ujišťovala se Žofie, když jsem odcházel balit dárky.

„Neboj, mám dokonce dva. Dvanáctiletý Chivas Regal, který je pro opravdové drsňáky a drsňačky, od kterých žádné ženy neodchází. No, a kdyby to náhodou nestačilo, tak tady mám ještě docela masivní růžový obojek s vodítkem. Podívej se, jak je osobní a myslel jsem speciálně na ní. Nechal jsem na něj vypálit nápis ‚Abych Sylvince neutekla.‘ Myslíš, že jí tím udělám radost?“

„Jak myslíš, tvoje volba“ probodla mě pohledem a vzhledem k délce jeho trvání tím nožem v ráně několikrát pootočila. „Jdu ještě přebalit jeden dárek.“

Po kaprovi jsme se usadili ke stromečku a snažili se tvářit tak, že mezi nikým z nás nepanuje napětí a že prostě jsme šťastní a veselí. Žofie jako nejmladší rozdávala dárky a jásala u toho na můj vkus příliš infantilně. Protože trvala na tom, aby každý svůj dárek přede všemi otevřel a vyzkoušel, docela se to vleklo, přestože dárků zase až tak moc nebylo. Sylva si už dokonce vyzkoušela mou dvanáctiletou whisky, a ač mě za to Žofie neměla ráda, vypadala, že jí to udělalo opravdovou radost.

Pod stromečkem už zbývaly poslední tři dárky. Obojek s vodítkem pro Sylvu a dva, které jsem neznal, ale popsané byly Žofčiným písmem. Ten menší dala Sylvě. Byl to nějaký obstarožní tlačítkový telefon, nebo nějaký ovladač. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože ten velký dárek patřil mě. Zdá se, že Sylvě se podařilo Žofii naštvat ještě víc než mně, protože na krabici bylo jejím písmem napsáno Sylvie, pak to bylo dvakrát škrtnuté a nad tím se skvělo Olda. Sylva na Žofii vrhla temný pohled a ta jen přikývla. Ať se třeba navzájem pobijí. Mně je to jedno, aspoň by to byly nezapomenutelné svátky.

„Dívka tvých snů,“ četl jsem zaskočeně na krabici. „No teda Žofi, nafukovací panna? Fakt ti přijdu tak zoufalý? To je snad už trochu moc, nemyslíš?“

„To není nafukovací panna. Myslím, že až to rozbalíš a vyzkoušíš, ještě rád se mi omluvíš.“

Vytáhl jsem z krabice návod. „Zapněte ovladač. Přikládejte dívce vašich snů jednotlivé součásti k tělu. Začněte u prsou. Až budou prsa připevněna, stiskněte růžové tlačítko. Objeví se zelený záblesk a program bude aktivován. Pak implementujte další části Dívky tvých snů. Děkujeme vám, že využíváte naše služby. Zbylé informace naleznete přiložené v balení ovladače, případně na www.divkatvychsnu.th . Ovladač jsem nikde neviděl, ale nahoře na mě zírala sada reálně vypadajících prsou od velikosti B až po F. Vytáhl jsem éčka, s respektem jsem si je prohlédl, vrátil je do krabice a vyměnil je za o jedno číslo větší. Držel jsem je za bradavky a naznačil pohyb k Žofiině hrudníku.

„Na to zapomeň,“ zarazila mě. „Rozhodně ne tady před Sylvou. Ostatně je to tvůj dárek, vyzkoušej si ho sám na sobě. Myslíš, jak se nevyznáš v ženách, a přitom bys určitě ani nevěděl, kam patří prsa, aniž by ses přitom nekoukal na nějakou nahotinu.

„I poslepu je dám na místo, kde jste je vy dvě viděly naposledy, když jste kojily.“ Jo, to jsem hodně přehnal, ale kupodivu nezačalo žádné běsnění.

Žofie jen věcně utrousila „Ukaž!“

Nezbylo než neztratit tvář a dohrát to. Sundal jsem si košili i tílko a bez velkého váhání si připlácnul efka na hrudník.

„Prosím tě,“ běž si je do koupelny srovnat, máš je nakřivo a levé máš výrazně výš. „Ale při tom, jaký jsi odborník, můžeme být rádi, že sis je nevrazil do podpaží nebo na záda. Až si najdeš to ideální místo, pořádně je přitlač. Má to speciální adhezní povrch, pár minut ti vydrží viset. Tak ať si to alespoň na chvilku užiješ.“

Dal jsem si záležet, ostatně jsem ekonom, přesnost je má celoživotní zásada. Prsa se prověsila, ale udržela se a tvar vypadal naprosto přirozeně. Vyjít takhle na ulici, tak si o mě budou myslet, že fotím pro Playboy, protože jinam, než na ta prsa by se mi stejně nikdo nedíval.

Vrátil jsem se ke stromečku. „No,“ přivítala mě Žofka až obdivně, „to překonalo moje představy. Opatrně se nám otoč. Za mě dobrý. Co myslíš Sylvo?“

„Za mě taky,“ přitakala ji rozjařeně její sestra a periferním pohledem jsem viděl, jak zmáčkla na něco na svém dárku od Žofie a potom bliklo zelené světlo.

V první chvíli se nedělo nic zásadního, jen jsem měl nutkavý pocit usmát se a na Sylvu udělat pukrle. Jenže sotva jsem ho udělal, stiskla další tlačítko a já pod nalepenými prsy ucítil desítky ostrých bodnutí. „Au, to bolí paní Sylvie,“ vyjelo se mě a já se automaticky chytil za ňadra. Cítil jsem, jak se v nich pozvolna rozlévá teplo. A taky jsem se nemohl zbavit pocitu, že to teplo cítím i jimi.

„Na tvém místě sestřičko,“ oslovila Žofie Sylvu, „bych si prvně pohrála s nastavením psychických vlastností.“

Sylva vypadala, jako by nechtěla věřit tomu, co se děje a nebyla si jistá, jestli na ní nehrajeme divadlo „Hm,“ připustila a z krabičky od ovládače vytáhla návod. „Tak se do toho pustíme. Pracovitost na maximum. Oddanost na maximum. Empatie na maximum.“ Cítil jsem, jak se na ní usmívám čím dál obdivněji. „Poslušnost,“ zamyslela se Sylva.

„Dej taky na maximum, nad čím proboha váháš,“ naléhala Žofie.

„Osm z deseti,“ rozhodla se Sylva. „Víš je mnohem zábavnější, když ti občas řekne ne, ale ty z ní do pár minut dostaneš takové ano, jaké sis bála i představovat. Dělání chyb necháme dvě nebo jednu? Dvě. Za co bych ji pak trestala, kdyby nedělala chyby,“ zasnila se. Co tu máme dál? Pamatovat si předchozí život. Deset.“

„Deset znamená, že si všechno pamatuje, nebo všechno zapomene?“ Zeptala se Žofie.

„Všechno pamatuje,“ ujistila ji Sylvie. „To by mě na tom hodně bavilo.“

„Touha vrátit se do původního těla. No, budu hodná, dám tři z deseti. Schopnost vrátit se do původního těla, tak tady není o čem čistá nula.“

Vnímal jsem, jak se mi v hlavě soustavně něco přeskupuje a můj výraz se stává čím dál servilnějším.

„Zadejte objektu nové jméno,“ četla Sylva nahlas.

„Co Oldřiška,“ navrhovala Žofie. „Ať to pro ni není až tak veliká změna a nezapomene to.

„Oldřiška ne, to se mi k ní nehodí. Chci pro ni něco ženštějšího. Ale ať je po tvém a není to velká změna, tak uděláme z Oldy Olgu.“ Další bliknutí, další zápis do mé paměti. „Tak a teď zkusíme, jak to funguje,“ zatleskala nadšeně. „Olgo, zaběhni mi do kuchyně pro sklenici vody s citrónem.“

„Jistě paní Sylvo.“

„Ona se mu vlnila prsa,“ zaslechl jsem za sebou zaskočenou Sylvu. „Normálně přirozeně fyziologicky.“

„Ale to by přeci měly. Jinak bysme to musely reklamovat,“ Žofie to brala jako samozřejmost. 

Byl jsem zpátky za půl minuty a postavil skleničku před Sylvu na stoleček.

„Jestli to vy dva na mě hrajete, abyste mě naštvali,“ začala Sylva filozofovat, „tak se vám to nepovedlo. A jestli jste mi chtěli dát alespoň hezké představení, tak dík, baví mě to.“

„Ale to není hra, paní Sylvo,“ snažil jsem se co nejvíc vžít do jejích pocitů a rozehnat chmury. Klekl jsem si před ní, vzal ji za ruku a palec a ukazováček jí dal na mou levou bradavku. Opatrně ji stiskla, pak povytáhla. Sykl jsem. Z výrazu zmatení a nedůvěry začaly Sylvě nadšením svítit oči.

„Nedívej se!“ Poručila mi. Nebo já si to pojistím, vzala ze stolku šálu, kterou dostala od Žofie a ovázala ji kolem mé hlavy. Pak se mi potichu a jemně, tak abych to neměl šanci cítit na jiné části těla, přisála na druhé ňadro a já zasténal. „Ono to tuhne,“ slyšel jsem zaskočenou Sylvu.

„Pokračujeme?“ Zaslechl jsem Žofii. „Jestli jo, tak jí sundej ten šátek. Zase nemáme tolik času, všechny změny se musí provést do hodiny, od prvního stisku růžového tlačítka, pak se zafixují.“

„Tělový korzet s nohavičkami. Natáhněte od kolen až pod prsa. Upraví pánev, páteř i žebra. Zúží pas a přebytečnou hmotu přesune do hýždí. Vyberte z pěti velikostí. Pozor! Neovlivňuje oblast genitálií,“ četla Sylva. “Když já nevím. Olda není tlustej, takže i když mu dám normální ženský pas, tak bude mít pořád moc hubená stehna. No nic, tak ho budu muset vykrmit.“  Cítil jsem, jak se mi upravují kosti a byl to fakticky děsivý pocit. Ale na druhou stranu, mě už nebolí záda. Ani s tou náloží na hrudníku. Usmál jsem se a nastavením ovladače to rozhodně nebylo.

„A co tu máme dál,“ pokračovala. „Pokud vám zatím dosažená velikost hýždí nevyhovuje, použijte jeden z přídavných modulů. Prdel!“ Zasnila se Sylva. „Musíš mít pořádnou prdel! Dáme velikost čtyři z pěti. Projdi se, ať vidím, jak se vlní.“

Došel jsem do chodby a zpátky a měl pocit, že se mnou odstředivá síla hodí o zeď.

„Pecka, na to se musím napít,“ nalila si další skleničku z mého dárku. „A teď to nejsložitější. Obličej. Napněte přiloženou membránu přes hlavu, krk a dekolt až ke dříve přilepeným ňadrům. Vzadu pak ke hraně korzetu. Přiloženými tvořítky upravte rysy v obličeji, tvar očí, nosu a rtů.“

„Proboha dělej,“ pomyslel jsem si. Uběhla půl hodina, a navíc máš v sobě už druhou skleničku whisky. Tak doufám, že to stihneš a nebudu vypadat, jako kdybych líbala vosí hnízdo.“ Viděl jsem se v zrcátku a naštěstí dobrý. Cítil jsem se tak o patnáct let mladší a taky jsem tak vypadal. Na ulici bych se za sebou rozhodně otočil. Sylva s Žofií si nalily dalšího panáka.

„Tak a teď slečince upravíme obočí a účes,“ Sylva už konečně začínala být rozjařená, ale tu nejjemnější práci snad máme za sebou a jakmile se ke mně sklonila, byla až neskutečně chirurgicky přesná. Ostatně i mezi dobými operatéry se prý najde několik alkoholiků a není to na nich poznat. „Jakou bych si asi přála. Tak třeba tmavá zrz. Zrzku jsem ještě neměla a ty jsou prý výjimečně vášnivé. Já myslím,“ řekla s viditelným uspokojením, že jsme hotové. „A teď mě dámy prominou, musím si odskočit.“ Zvedla se a nezastavitelně se hrnula k záchodu.

„Jak odskočit,“ překvapilo mě. Máme ještě tři minuty a v krabici zůstávají ještě dvě oddělení. Lýtka a genitálie. Přeci neskončím takhle! Sylva se nevrací a obojí nemáme šanci stihnout. Začal jsem se přehrabávat krabici a náhodně vytáhl dvoje různé pohlavní orgány. Zmateně jsem se podíval na Žofii.

Ta se jen smála. „Ale to se podívejme, jak moc náš děvkař chce být najednou holčička! No na mě se nekoukej. Nasadit ti to musí Sylva. Jsi dívka jejích snů. V mých snech jsou jen chlapi. Ty už rozhodně ne.“

Podíval jsem se na obě své ruce a pak znovu prosebně na Žofku.

Ta se na ně z půl metru pozorně koukla a pak řekla „Vezmi si tu v levé ruce, ta ti bude slušet víc a běž s ní najít Sylvu. Musí ti jí nasadit ona. Dřív se princeznám dávaly pusy nebo nasazovaly prsteny. Teď holt tohle. To víš, nová doba,“ smála se.

Otevřel jsem dveře od toalety, na které trůnila má budoucí paní. „Nasaďte mi ji prosím,“ poprosila jsem ji a vrazila ji jí do ruky venkovní stranou napřed.

„Klekni a popros!“ Vyzvala mě rozjařeně.

„Prosím!“

„Tak tady ji máš, ty krásko.“ Byla to rána, jako by mi chtěla zarazit mé původní pohlavní orgány dovnitř do těla a ono skutečně k něčemu takovému došlo.