Děvka 5.díl - Pavel
Do kalného podzimního rána se začaly ospale rozsvěcovat okna v kachlíkové budově fakultní nemocnice na Karlově náměstí. V odběrovém centru si sestřičky vyprávěly svoje včerejší zážitky, a připravovaly se na zahájení dlouhé směny.
„Tak holky, jdeme na to,“ prohlásila sestra Jitka krátce před sedmou, „tak pojďte, kdo je první na řadě,“ zavolala směrem k otevřeným dveřím do čekárny.
Do ordinace odběrové laboratoře odhodlaně vstoupila mladá žena, a klidným hlasem požádala o kompletní rozbor krve. Jitka ji upozornila, že pokud nemá doporučení svého lékaře, bude si muset uhradit náklady sama.
„Ano jistě, s tím počítám,“ řekla klidným hlasem a sundala si sportovní bundu, pod kterou měla pouze poloprůsvitné bílé tričko. Jitka si okamžitě všimla jejích nádherných prsou, které se i bez podprsenky vyzývavě rýsovaly pod tričkem.
„Tak po dlouhé době krásné přírodní,“ odhadla si pro sebe jejich přirozený tvar, a požádala ženu, aby se posadila před ní na židli. Když vybírala z které ruky jí nabere krev, neušly její pozornosti ještě znatelné vpichy. Trochu se zarazila, ale ta žena na feťačku rozhodně nevypadala. Když se k ní naklonila, cítila z jejího prádla vůni drahé apretace, a její vlasy voněly po nějakém, určitě značkovém, šampónu.
„Ty vpichy mám po kapačkách, dávali mi je když se mi zablokovaly záda,“ podívala se jí žena do očí, když viděla její udivený pohled. To Jitku uklidnilo, jako zdravotní sestra prošla různými provozy, a když přetahovala ležící pacienty, tak jí jednou taky začalo píchat v zádech, a kolegové doktoři jí bolesti zbavili kapačkami.
Pavel se zájmem sledoval počínání sestry, která jak se zdálo uvěřila báchorce o kapačkách. Nemohl jí tady přeci vyprávět, jak se ocitl v tomto těle, a že ty vpichy pocházejí od nesmělých začátků přechodu na tvrdou drogu. Ještě že Pavla byla asi někde úplně na začátku. Taky mu neušlo, s jakým obdivem si sestra prohlížela jeho prsa. Ano, vzal si na sebe ráno jen sportovní soupravu, a pod ní skoro průsvitné bílé tričko. Poprvé si uvědomil, že ho zájem o jeho tělo potěšil. Sestra dokončila odběr do několika zkumavek. Pavel jí nahlásil svoje mobilní číslo, kartu si koupil ráno v tabáku na Národní, a poprosil o sdělení předběžného výsledku na telefon.
Oddychl si, až když byl zase venku v parku před budovou. Slíbil si, včera když usínal, že si nechá svoje tělo prověřit. Musí mít jistotu, že poklesky kterých se Pavla dopustila nezanechaly v těle nějaké trvalé následky, V ustupujícím šeru bylo vidět jak lidé venčí v parku svoje psí miláčky, a taky pobíhající ranní sportovce. Pavel si zapnul bundu až ke krku, a lehkým během vyrazil směr Tesco na Národní. Než půjde domů, musí si ještě koupit mobil. Běh ho uklidňoval, a rovnal mu myšlenky. Po včerejší příhodě s Jirkou se mu prolomily v hlavě nějaké bariery, a on měl úplný přístup do vědomostí ženy, Pavly. Či spíš, žena začala ovládat jeho. Jeho pohyby, chůze, běh či mluva nesly jasné známky ženy. Bylo bez pochyby, že Pavel je v těle velmi dobře uschován, a pouze dokáže ovlivnit její chování a myšlení. Teď už věděl kým je, věděl co pro Pavlu Jirka kdysi znamenal, a musel si přiznat, že jeho blízkost jej naplňovala nepoznaným uspokojením.
Když odemkl dveře svého bytu, zaplavil ho pocit hrdosti z dobře odvedené práce. Byt byl vzorně uklizený, stohy špinavého prádla zmizely, skříně byly úhledně srovnané, a vše se lesklo čistotou. Vůně aromatických svíček se mísila s vůní čistících prostředků, kterými celý byt vydrhl. Rychle vložil kartu do mobilu, a zapojil ho na
nabíječku. Věděl, že následující hodiny, hodiny kdy bude čekat na výsledky testů, nebudou vůbec jednoduché. V chodbě se na sebe podíval do zrcadla, a automaticky si upravil prsty vlasy. Ranní běh mu vyrazil potůčky potu na celém těle. Do schůzky s Markem Deliverem zbývalo ještě hodně času. Pomalu ze sebe stáhl propocené oblečení a hodil ho do pračky.
Ve sprše si na sebe pustil horkou vodu. Se zájmem sledoval, jak mu stékají kapky z hrotů prsou. Vytlačil si do dlaní sprchový gel a postupně si ho roztíral po obličeji, krku, prsou. Když si začal mnout jejich tmavé hroty najednou ucítil, jak mu pod dlaněmi tvrdnou a stávají se citlivějšími. Bradavky na konci prsou se proměnily v citlivé tvrdé červené třešničky, které vysílaly intensivní horké vlny směrem k jeho podbřišku. Jednou rukou si dál hladil prso, druhou si sjel dolů mezi stehna, opatrně rozhrnul svoje závojíčky, a přejel si rukou přes štěrbinku. Na samém vrcholu ucítil narůstající výstupek, který prudce zareagoval na jeho dráždění. Tak silný pocit vzrušení ještě nepoznal. Znovu a znovu se rukou vracel k tomu místu, a při tom si střídavě hladil obě prsa. Horké vlny se v jeho těle přelévaly a přiváděly ho do vzrůstající extáze. Vyvrcholení bylo tak bouřlivé, že mu vehnalo slzy do očí. Byly to ale po dlouhé době slzy slasti a radosti. Z jeho úst se draly přerývavé vzdechy a mocná vlna horka vytryskla z jeho mušličky. Před očima se mu zatmělo, a tělo se zmítalo slastnou křečí.
„Ano,ano, tak to chci, ještě, ještě Jirko!.“ Před očima se mu vybavila Jirkova tvář, a jeho pevné tělo. Mohutná vlna orgasmu ho srazila na dno sprchy a roztřásla mu celé tělo. Už se vůbec neovládal, jen prožíval znovu a znovu ten slastný pocit vyvrcholení. Až po dlouhé chvíli byl schopen se zvednout a nanést si na vlasy šampón.
Mark Deliver se nějak automaticky podíval na hodinky když ve dveřích jeho butiku uviděl postavu mladé ženy, kterou dnes pozval na pracovní pohovor. Do jedenácté hodiny zbývalo pět minut. Spokojeně se pro sebe pousmál. Ano je přesná, a pak už od ní nemohl odtrhnout oči. Bezvadně padnoucí kostýmek, lodičky na vyšším podpatku, krásně vlnité vlasy, to vše nahrávalo záměru který měl s touto ženou. Po půlhodinovém rozhovoru byl již úplně přesvědčen že jeho rozhodnutí je správné.
„Podívejte se, slečno Pavlo, můžu Vám tak říkat?“ zeptal se protože všechny své blízké spolupracovníky oslovoval jménem „chtěl bych Vás na pozici manažerky prodeje pro Východní Evropu, měla byste zájem o tuto nabízenou pozici?“
Tak to bylo něco, co Pavla nečekala. Úplně se zajíkla radostí, ale nedala na sobě nic znát. Jen její mandlové oči se o něco víc rozšířily.
„Ano, samozřejmě…“ pokračovala bezvadnou angličtinou. Za další půlhodinu se dozvěděla, že již existující řetěz butiků potřebuje v Evropě dohled a vedení, a dále je potřeba vytipovat vhodné lokality pro otevření dalších, jak v Čechách, tak i v okolních státech.
Když se Pavla znovu ocitla v Pařížské ulici, měla pocit, že už je úplně jiný člověk. Byla na sebe náležitě pyšná! Dokázala za krátký čas zachránit mladou ženu, zajistit jí existenci, a vrátit jí její ztracenou lásku. Pavla byla šťastná! Zároveň vnímala pohledy procházejících mužů, kteří provrtávaly její tělo obdivnými pohledy. Už si na ty slintaly pomalu začínala zvykat, ale pociťovala k nim lehký odpor. Plešatí tatíci od rodin, a nebo rádoby podnikatelé, kteří si myslí že musí mít každou!
„Ale co,“ řekla si v duchu pro sebe, „ať se tedy pokochají!“ Usmála se, a trochu víc zvláčnila svoji chůzi a ladným krokem zamířila ke svému domovu. Pavel uvnitř jejího těla cítil, jak mu úzká sukně klouže po stehnech, jak houpající se prsy napínají halenku, jak Pavla opatrně, ale jistě kráčí po kočičích hlavách dlážděné vozovky. Když se objevil na začátku Michelské ulice, až ho zamrzelo že už bude za chvíli doma. Ale co, převlékne se a půjde si zaběhat na Letnou. Jirka přijde domů až večer, a Markovi slíbila, že nastoupí do třech dnů. Mají s Jirkou tři dny
pro sebe! Pavla byla tak pohroužena do svých myšlenek, že si nevšimla, že se za ní prudce otevřely dveře vinárny, a obtloustlý číšník Eda k ní obdivuhodně rychle přiskočil, chytil jí kolem pasu, strh jí zpět do dveří a rychle je zavřel.
Když Pavla míjela Edovu vinárnu ucítila jak jí někdo prudce chytil kolem pasu a smýkl s ní někam do tmy. Ještě než se dveře úplně zavřely, tak zahlédla Edův šklebící se obličej, a vzápětí dostala pěstí do brady takovou ránu, že se hlavou praštila o zeď, a před očima se jí zatmělo…
„Tak nehraj tady Bardotku ty děvko a už se prober!“ slyšela z dálky řvát Edu a zároveň se jí zdálo, že na ní prší. Ne, neprší, jak její oči začínají vnímat okolí, vidí v Edově ruce kýbl z vodou, který na ni vylil.
„Si myslíš ty krávo, že když se objeví nějaký tvůj princ z pohádky, že se na dobrého Edíka vykašleš? A co to máš ty děvko na sobě? Na co si to kurva hraješ?“ řval jí do obličeje a napřáhl se další ráně.
„Nu Eda padaždi. Obličej nět..“ ten hlas štěkl jako povel, a Pavla si uvědomila, že nejsou s Edou sami. Teď už byla plně při vědomí. Viděla, že jí Eda odtáhl někam do sklepa, a s ním tam byli ještě dva muži. Vnímala přízvuk toho povelu, a vůbec neměla radost z toho, že v řeči poznala ruštinu a její přízvuk.
„Tak dovol tedy,“ sykal jí Eda do obličeje a držel ruku pořád napřaženou k ráně „abych ti představil tvoje nové pány, Igor a Oleg. Večer si tě odtud odtáhnou do Varů a budeš pro ně makat!“
Tak to tedy ne! Chtělo se jí křičet, napínala všechny svaly, ale proti tomu tlusťochovi neměla šanci.
„No ale než tě moji kamarádi předají svému šéfovi, tak si tady kotě ještě chvíli pohrajeme!“ a jeho ruka se jí zaryla mezi nohy.
Pavla se snažila uvolnit nohy, ale Eda už si dával pozor, a držel svoje tučné stehna u sebe. Cítila jak z ní strhává sako, slyšela trhající se látku halenky. Hrubě serval její podprsenku, a vyhrnul jí sukni až na břicho.
„Ja pěrvyj!“ uslyšela Pavla zase ten rozkaz. Eda povolil svůj stisk a ustoupil stranou. Cítila se najednou volnou! Vyrazila rychle vpřed a vší vahou se opřela do toho Rusa co stál ve dveřích. Ale co zmohlo jejích pár kilo proti takovým gorilám? Připadala si, jako když narazila na zeď. Rus máchl rukou a vrazil jí dlaní do hrudníků. Bylo to jako když do ní narazí vlak. Síla úderu jí odmrštila zpět na stůl, na kterém před tím ležela.
„Tak to nět děvko! Suko“ zařval a vrhl se na ní. Když jí celou zalehl a snažil se dostat to svoje mužství z kalhot, ucítila Pavla, že jí tlačí na hruď nějaký studený kov. No jasně, ten chlap má podpažní pouzdro s pistolí! Mezitím co se její tělo zmítalo odporem, svoji ruku opatrně posunovala k místu, kde jí ocel zbraně tlačila. Když se dotkla pažby pistole, její palec automaticky posunul pojistku na zbrani a hlaveň naklonila co nejvíc do břicha toho Rusáka. Rána která třeskla sklepem byla tlumená jeho tělem.
Eda pobaveně sledoval, jak Igor srazil Pavlu zpět na stůl. Má ale sílu a kuráž, děvka jedna. Ale ať si kluci užijou. Děvka je už stejně pro něj odepsaná. Rusové ji hodí zpět na drogy, a ona za ně bude dělat modré z nebe. Eda nechápal, co u něj ve sklepě mohlo udělat takovou ránu, nedošlo mu to, ani když viděl jak se Igorovi na zádech roztrhlo sako. Až když se začal sunou k zemi došlo mu, že něco není jak má být. Viděl tu děvku jak se posadila na stole, a zahlédl v její ruce pistoli. Oleg sebou trhl, ale než stačil vytrhnou zbraň, naskočila mu na čele červená skvrna, sklepem třeskla rána, a zeď za jeho hlavou se zbarvila do červena.
„Ty svině!“ zařval a začal tahat z kapsy kalhot malou pistoli. Jeho tučné prsty lovily v záhybech kapsy jeho oblíbenou 6,35. To bylo ale taky poslední, co jeho mozek vnímal. Srdcem mu prolétla kulka a rázová vlna ochromila jeho pohyby a myšlení, podlomily se mu
kolena a sesunul se k zemi. Kulka která prošla jeho tělem měla takovou razanci, že se zaryla do plynoměru o který se Eda opíral.
Když třeskla první rána, ucítila Pavla, že stisk toho chlapa povolil. Nevěděla proč, ale najednou jí bylo jasné co musí udělat! Musí bojovat za svoji svobodu! Postřehla nepatrný pohyb toho druhého Rusáka. Nezaváhala ani okamžik a s neomylnou přesností ho zasáhla doprostřed čela. Koutkem oka pozorovala Edu. Že nosí v kapse pistoli to věděla, několikrát se jí pochlubil, když k němu chodila s Monikou. Její reakce byla rychlejší. Eda se svalil na zem jako pytel brambor, a do vzduchu začal unikat plyn z prostřeleného plynoměru.
Pavla si všimla, že roury od plynoměru končí v kotli který stál v rohu místnosti. Tak teď už moc času nemá. Chvíli přemýšlela jestli má plyn zavřít hlavním kohoutem, ale potom se rychle rozhodla. Posbírala svoje potrhané svršky, pod stolem objevila svoji kabelku, pistoli se kterou střílela otřela do halenky a zasunula jí tomu Rusákovi co ležel u stolu do ruky. Rychle vyběhla po schodech ze sklepa. Teď už věděla kde je. Naštěstí to byl sklep pod Edovou vinárnou, ještě ji nestihli nikam odvést. Opatrně vyhlédla do podzimního večera. Venku se mezitím setmělo a začalo pršet. Ulice byla jako vymetená. Rychle za sebou zabouchla a běžela ke svému domu. Uklidnila se až za dveřmi svého bytu. Jirka! Kolik je vlastně hodin? Vylovila z kabelky mobil. Devět hodin! Jirka přijde domů kolem jedné v noci, tak to má na sebe ještě spoustu času. Všimla si, že na display mobilu v horním rohu svítí malá obálka. Netrpělivě otevřela zprávy. Zhluboka se nadechla a začala číst…
„Všechny výsledky negativní…!“ Chtělo se jí smát a brečet zároveň. Najednou jí připadala příhoda ve sklepě úplně vzdálená, to jen Pavel v její mysli ustoupil zase do pozadí, a nechal se zase ovládat tou ženou.
I přes pokročilou noční hodinu svítí jedno okno do Michelské ulice. Za jeho sklem se pohybuje mladá žena. Když se ozve mohutná rána a z dalšího bloku domu se ze sklepa vyvalí oblak dýmu, zvědavě otevírá okno. Její pozornost ale upoutává postava která přichází z druhé strany ulice. Jejím tělem proběhne vlna radosti, Jirka. Tak rychle ještě před zrcadlo, učesat, poslední úpravy a už je tady. Padá mu do náruče, a její tělo hoří touhou……
Potom pozdě v noci jemně líbala celé jeho tělo, hladila jeho obličej, líbala ho na ústa a on její vášeň opětoval. Když cítila, že přichází k vrcholu pevně ho v sobě sevřela.
„Ne, neodcházej ze mě, já to chci Jirko….“ Šeptala a její tělo přijímalo horký proud jeho vášně.
Bylo už brzy k ránu. Ložnicí se neslo tiché oddychování spících. Jenom za Pavlinými víčky se odehrával zvláštní sen. Zdálo se jí, že je mužem, a že stojí před bílou postavou. Cítila k ní velikou úctu.
„Tak vidíš, Pavle, povedlo se ti to, udělal jsi mi radost, zachránil jsi hodnou duši“
„Ale Pane“ šeptaly její rty „vždyť jsem zase zabíjel….“
„Ale ne moje dítě, cesty jsou někdy trnité, dokázal jsi že si zasloužíš žít a naplnit svůj nový život……“
Jarní slunce zalévalo Pražskou ulici v Příbrami. Mladá žena stála před výlohou nově otevřeného butiku. Byl to už třetí, který se jí podařilo otevřít. Značka MarkD začínala být pomalu ale jistě pojmem. Chtěla být po tom zmatku s novináři a po otevíracím rautu chvíli sama. Odbočila proto do Dlouhé ulice. Její oči automaticky mapují vývěsní štíty
obchodů a jejich výlohy. Když jí padne do oka nápis střelnice, nějaká magická síla ji táhne dovnitř.
Josef Capour, majitel tunelové střelnice, znuděně pozoroval jak u třech střeleckých drah předvádí svoje mistrovství členové městské policie. No ti nás tedy ochrání, netrefí se ani na deset metrů. Jeho střelnice umožňovala střelbu v tunelu až na dvacet pět metrů. Mladá žena která vstoupila do jeho kukaně ho mile překvapila.
„Budete si přát mladá dámo?“
„Ano, ráda bych si zkusila zastřílet, ale nemám zbraň a ani zbrojní průkaz..“
„Tak to jste tady paninko dobře, se mnou jako střelmistrem můžete pálit z čeho chcete,“ pobaveně se usmíval, protože tušil, že se tady všichni budou bavit na její účet. No jo, podnikatelka se přišla předvádět.
„Půjčím vám tady tu devítku, má zásobník na dvanáct nábojů, k tomu ještě jeden zásobník.Krabička má pětadvacet nábojů…..“ Při výkladu vyndal ze skříně zbraň, vzal krabičku nábojů a vedl jí k volné střelecké dráze. Nabídl jí sluchátka, která ale ona odmítla. Její postava učarovala i poldíkům od městské, kteří se zvědavě za ní ohlíželi a významně mrkali na Pepu. Tušili dobrou zábavu. Než jí stačil ale vysvětlit, co se ze zbraní dělá a jak se s ní zachází, tak ona už nastrkala náboje do zásobníků. Měl si taky všimnout, že je všechny usadila klepnutím do dlaně. Na stolku před ní zůstal jen jeden. Měl si taky všimnout, že natažení zbraně proběhlo tak rychle, že to ani nezaregistroval. Třeskla rána, a figura terče měla prostřelený hrudník na sedmičce.
„Trošku vám to zanáší do leva,“ hlesla Pavla do ticha které zavládlo po jejím výstřelu. Zároveň stiskla palcem vyhazovák zásobníku.
„Ale máte tam ještě náboje“ smál se pan Josef
„Ano, ale já mám raděj zase plně nabito,“ usmála se na něj a vložila náboj do zásobníku
„Ale to já taky…“ smál se pan Capour otočil se ke smějícím se poldíkům a hladil se mezi nohama. Zaslechl vrčení motoru jak si posouvala terč až na maximální hranici. Zazněla série ran, než dopadl na stůl prázdný zásobník už měla v rukojeti další a pálila zase do terče. Už chtěl poznamenat, že je to další kropička, ale úsměv mu zamrzl na rtech. Tam kde měla figura srdce, tedy desítku, byla vystřílená díra na pěst. Třeskla poslední rána, a na čele figury se objevila díra. Všichni na ni zůstali zírat s otevřenou pusou.
„Ta poslední, to byla rána jistoty,“ pípla do ticha „kolik vám dlužím?“
„Co, prosím, jak, tedy..“ blekotal „nedlužíte nic, strhla jste rekord střelnice!“
Když potom Pavla na parkovišti obdivovala krásy místního kostela, sama sobě se divila, co jí přimělo k návštěvě střelnice. Nechápala taky, že ruce vykonávaly střelbu úplně automaticky, a už vůbec si nedovedla vysvětlit svůj střelecký úspěch. Vstoupila do kostela a posadila se na lavici. Dnes už to Jirkovi konečně prozradí. Položila si ruce na břicho a snažila se zachytit sebemenší pohyb. Pohyb nového života který naplní každou ženu obrovskou láskou………..
