Děvka 3.díl - Pavel
Tma a hustá mlha halila všechny domy na Starém Městě Pražském. I přes pokročilou noční hodinu procházelo ulicemi poměrně hodně chodců, kteří se vraceli domů z nočních klubů a barů. Nikdo z nich ale nevnímal slabě osvětlené okna bytu nad jejich hlavami. Nikoho taky nezajímalo, že slabá záře vychází z koupelny, kde na dně sprchového koutu seděla nahá žena, a proudy vody jí stékaly po tvářích. Přes šustění proudící vody byl slyšet tichý pláč, a tělo se chvělo v bezmocných vzlycích. Žena si vtírala do svých dlouhých vlasů šampón, a trhavými bezmyšlenkovými pohyby si roztírala pěnu po celém těle. Snažila si jí dostat i do své mušličky. Snažila se znovu a znovu ze sebe spláchnout veškerou špínu, i když měla tělo již několikrát umyté. Nemohla se zbavit dojmu lepkavé špíny na svém těle, ve svých vlasech, na svých stehnech, a již poněkolikáté se snažila zbavit hořkosti ve svých ústech. Když konečně vypnula vodu a vstala, zůstala na sebe nepřítomně několik minut hledět do zrcadla. Vzala do ruky ručník, pomalu si vytřela vodu z vlasů, a osušila si celé tělo. Celou tu dobu se dívala sama sobě do očí, které se odrážely v zrcadle před ní. Podařilo se jí už zastavit slzy, ale v její duši zůstal pocit ponížení a hořkosti. V ložnici si na sebe navlékla noční košili, a rychle vklouzla do peřin. Přikryla se až po bradu, ne snad proto, že by jí bylo zima, ale aby se alespoň na chvíli oddělila od toho okolního světa.
Pavel dlouho nemohl usnout. Prožité události posledních hodin se mu neustále odvíjely před očima jako zpomalený film. Únava jej ale nakonec přemohla, a on konečně usnul. Nespal ale klidným spánkem. Ložnicí se nesly tiché vzdechy, a jeho tělo se převalovalo ze strany na stranu. Někde v hloubi mozku se mu před očima odvíjel sen. Zpočátku se mu vybavovaly vzpomínky na prožité události. Znovu prožil svoje znásilnění a ponížení. I ve spánku začal tiše vzlykat, a v koutcích zavřených očí se objevily slzy. Potom se děj zamíchal, zdálo se mu jak řídí auto, a podle nalakovaných nehtů na volantu, to auto řídila ta žena, ve které se tak záhadně ocitl. Ve zpětném zrcátku pozoroval na zadním sedadle dva starší lidi. Muže a ženu, ale on je ve snu oslovoval jako mámu a tátu. Hodně sněžilo, a tak jel skoro krokem. To auto co proti němu vyrazilo, mu ale nedalo žádnou šanci. Vyjelo ze zatáčky již ve smyku, a navíc v jeho jízdním pruhu. Potom už jen viděl jak jeho auto prorazilo chatrnou zábranu, a kutálelo se ze srázu. Viděl, jak vytahuje z převráceného auta své rodiče, ale pomoc už jim nedokázal. Pak se mu sem zamíchal, a viděl se, jak učí děti ve škole. Nad ránem se už ale nad ním mozek slitoval, a nechal ho usnout tvrdým spánkem.
Když se probudil, uviděl poprvé co byl ve své nové posteli, že do jeho ložnice svítí šikmé, ostré, podzimní sluníčko. Stačilo tak málo, stačilo jenom se na něj podívat, a Pavel dostal hned lepší náladu. Odkopl ze sebe peřinu, a poprvé ho zaujaly jeho nohy. Hlavou nu probleskla myšlenka, že si bude muset udělat manikúru na nohou, a přelakovat nehty. Se zájmem se zadíval i na svoje ruce. Zajímavé bylo, že se mu v hlavě okamžitě vybavilo místo, kde má nůžtičky, a lak na nehty. Přejel si rukama po svých prsou, ale tělo mu ještě nevyslalo žádnou odezvu uspokojení, tak jak to četl v románech a časopisech pro ženy.
„Co se mi to vlastně zdálo?“ řekl si Pavel nahlas, a pokojem se rozezněl příjemný dívčí hlas. To ho pobavilo, a vzpomněl si, jak ve snu učil děti ve škole angličtinu.
„One little, two little, three little indians….“ Zanotoval si písničku kterou vlastně nikdy neznal. Viděl ji ale v jedné učebnici angličtiny. Vzpomínky ženy, Pavly, a jeho se začaly pomalu zajímavě prolínat.
Při pozdní snídani si připomněl sen, kdy řídil auto. Něco mu utkvělo v hlavě, a rychle vyhledal ve skříni v chodbě krabici z různými písemnostmi. Jeho fotografická paměť ho nezklamala. Našel fotografie Pavly s rodiči. Byli to oni koho viděl ve snu v autě. Objevil ale také dopis od České pojišťovny, která oznamovala, že vyplatila životní pojistky v celkové výši osmsetpadesát tisíc korun. Ano, u tohoto dopisu viděl kartu do bankomatu, a kartičku k účtu. Věděl, že Česká spořitelna je kousek od jeho bydliště, v Rytířské ulici. Co ale podpis? Vlastně si uvědomil, že ještě nezkoušel nic napsat. Vytáhl z kabelky propisku, a na kousek bílého papíru v módním časopise zkusil napsat, že venku krásně svítí sluníčko. Jeho drobné ruce s dlouhými nehty psaly tuto větu krásným úhledným rukopisem, který ale on nepoznával. Zkusil se podepsat. Vzal z kabelky občanku, a porovnal podpis na občance s podpisem na okraji módního časopisu. Byl úplně stejný. Pavel si oddychl. Dal si do kabelky doklady pro spořitelnu, a s nechutí si prohlížel pět tisíc korun, které si vydělal včera. Byl to jeho první výdělek v těle ženy, ale vůbec na něj nebyl pyšný. Naopak, peníze mu znovu připomněly to obrovské ponížení, kterým včera musel projít.
Muž na přepážce České spořitelny se evidentně nudil. Hráli s kolegy klasickou hru, kdy si typovali, kdo ze sedících klientů se zvedne na ohlášené číslo. Bylo už po poledni, a on potřeboval strávit příjemný oběd. Neměl chuť do dalších klientů, ale monitorovací systém ho nutil k práci. Na tabulce se objevilo číslo stodeset. Unuděným pohledem sledoval halu, a v duchu si tipoval kdo z čekajících klientů se asi zvedne. Dlouhou dobu nikdo nepřicházel, už se natahoval k počítači, že zadá nové číslo, když se najednou před přepážkou objevila nádherná mladá žena. Tedy nádherná, zůstal chvíli nepřítomně hledět do jejího výstřihu, než si uvědomil, co mu vštěpovali do hlavy na školeních. Rychle vyskočil, a představil se jménem. Všiml si, že má nádherné vlasy, souměrný obličej, ale jeho pohled znovu sklouzl na její dokonalá velká prsa. Krátká sukně odhalovala krásné dlouhé nohy, které byly uvězněny v botech na poměrně vysokém podpatku.
„Kruci, jak to ty ženský dělaj, že na tom umí tak ladně chodit?“ divil se pro sebe.
Pavel čekal v honosné hale spořitelny, až na něj přijde řada. Když přišel k přepážce, už ho ani moc nepřekvapilo, že první pohled toho nicky patřil jeho velkému výstřihu.
„Co pro vás mohu udělat?“ blekotal bankovní úředník. Pavel se chvíli bavil jeho rozpaky, přijal nabízenou židli, a prohrábl si rukou husté vlasy. Vytáhl z kabelky kartičku k účtu a občanský průkaz.
„Mohl byste mi prosím vytisknout výpis k tomuto účtu?“ řekl, a mile se na toho nicku usmál. Zjistil, že po včerejšku má nějak averzi ke všem chlapům ve svém okolí. Po chvíli čekání měl výpis před sebou.
„No máte tady poměrně značnou sumu peněz, ale již skoro přes rok bez pohybu. Díky revolveringu vám naskakují měsíčně nějaké částky z úroků,“ vysvětloval mu úředník. Potom spustil školenou řeč, jestli nechce peníze někam investovat a podobné nesmysly. Pavel ho už ale neposlouchal. Poděkoval, vzal si výpis a odcházel. Byl majitelem účtu, na kterém bylo něco hodně přes milion korun. Byly to asi úspory rodičů Pavly a ještě vyplacené jejich životní pojistky. Věděl ale, že bude muset začít někde pracovat, protože žít z těch peněz, spotřebovat je, a zůstat na dně, tak to rozhodně nechtěl.
Za mladou ženou která se v krásném slunečném podzimním popoledni procházela Pařížskou ulici se otočil nejeden chlap. Nechtělo se jí jít už domů, chtěla si trochu užít toho krásného dne. Cítila, jak jí sluneční paprsky nabíjejí, a jak zlepšují její náladu. Po návštěvě banky, a zaplacení inkasa na poště se šla ještě trochu projít. Nakoukla do obchodu s novinami, a prolétla titulky bulváru. V jedněch novinách ji zaujala na titulní
stránce fotka muže. Beze slov podala prodavačce drobné, a rychle vyšla na ulici. Zatočila do uličky k synagoze a usedla na lavičku. Znovu se zahleděla na titulní stránku novin. Fotografii muže poznala naprosto určitě. Palcové titulky totiž hlásaly, že policii se podařilo dopadnout Pavla Dobše, který se v podsvětí nechával najímat jako nájemný vrah! Protože ale kladl při zatýkání ozbrojený odpor, byl policií zastřelen!
„No prosím, bulvár,“ řekl si Pavel pro sebe. Jedině on totiž mohl přesně popsat tu nešťastnou náhodu, kdy při útěku před policií spadl ze střechy! Dále se v článku psalo, že policie prohledala jeho byt, a našla v něm značné množství zbraní a výbušnin.
Pavel ještě chvíli hleděl na svoji vlastní fotografii. Zvláštní bylo, že si ale připadal tak nějak divně cizí. Už se začínal sžívat s tělem té ženy, a už by se nechtěl vrátit zpět, zpět do svého původního mužského těla. Pravda byla, že ho článek v novinách rozrušil natolik, že zůstal na lavičce chvíli sedět. Za chvíli mu ale v krátké sukni začalo být zima, tak se rozhodl, že ještě projde zpět Pařížskou ulicí. Prohlížel si výlohy butiků, a uvědomil si, že by si měl na sebe koupit něco míň výstředního. Když míjel jeden nově otevřený komplex butiku, upoutala ho cedulka na jeho dveřích. Anglicky se na ní psalo, že pro tuto prodejnu hledají manažerku. Podmínkou byla znalost práce na počítači, anglický jazyk, a pokud možno, vysokoškolské vzdělání. Chvíli váhal, protože cítil, že se ke slovu hlásí opět mírný třes rukou, a návaly horka. Byla to reakce na nedostatek drogy v jeho organizmu, ale Pavel se rozhodl jednou provždy se všemi prášky skoncovat. Zatnul zuby, a vstoupil do prodejny.
Mark Deliver stál před pultem svého právě nově otevřeného butiku. Pozoroval prodavačky jak se věnují nakupujícím zákaznicím, a v hlavě si probíral, co ještě bude třeba v jeho Pražské pobočce zařídit. Jeho značka, Delivers Butic, měla ve světě módy velkou váhu. Měl pobočky ve všech významných městech v Evropě, a byl na svoje dílo náležitě hrdý. Jediný jeho problém byl nedostatek času, a proto umístil do inzertních serverů, a na dveře své prodejny inzerát. Měl představu, že osoba se kterou by byl spokojený, by ho zbavila starostí z pobočkami které otevřel v bývalé východní Evropě. Z myšlenek ho vytrhl gong instalovaný na vstupních dveřích. Do obchodu vešla mladá žena, která upoutala jeho pozornost. Okamžitě se ji snažil zařadit do nějaké kategorie zákaznic. Její oblečení sice nebylo podle poslední módy, a i by mohlo být méně výstřední, ale on už si zvykl posuzovat lidi až na druhý pohled. Byl profesionál, a tak ač majitel řetězce, když viděl, že žádná z prodavaček není volná, bez mrknutí oka k ní přistoupil, a anglicky se jí zeptal, jaké je její přání.
„Dobrý den,“ odpověděla mu anglicky „ráda bych se setkala s majitelem, ohledně inzerátu co máte na dveřích.“ Její angličtina byla skvělá. Mark v duchu zajásal. Dovedl si ji představit v nějakém hezkém kostýmku. To by ale asi bylo vše, co by na ní vlastně změnil. Její tělo bylo dokonalým výtvorem přírody, a v jejích modrých očích by se klidně rád utopil. Lehce se uklonil, a představil se jí.
Když Pavel vstoupil dovnitř obchodu, chvíli zaváhal. Vše uvnitř bylo velmi luxusně zařízené, a jeho pozornosti neunikla vystavené kabelka za patnácttisíc korun. Vystavené šaty byly velmi elegantní, od plesových modelů, až po kancelářské kostýmky. Když ho anglicky oslovil muž, který se před ním objevil, bylo mu jasné, že asi půjde o majitele. Řekl mu, že má o místo zájem. Představil se jako Mgr. Pavla Málková. Věděl, že mezi doklady ve skříni viděl červený diplom z vysoké školy pedagogické, takže vlastně mluvil pravdu. Ten muž se představil jako Mark, a potvrdil jeho domněnku, že jde o majitele. Po pár úvodních frázích ho provedl obchodem, a vysvětlil co se od něj, jako manažerky prodejny, očekává. Pak se ho Mark zeptal jestli má řidičský průkaz, a zda by mohl
přinést nějaký doklad o vzdělání. Domluvili se na pracovní schůzce, na druhý den, v jedenáct hodin.
Když se Pavel ocitl zpět na ulici, nemohl uvěřit tomu, co ho potkalo dnes za štěstí. Byl ale rád, že už je opět na ulici, protože abstinenční potíže se začaly zase projevovat. Rychle zamířil domů. Když za sebou konečně zavřel dveře bytu, zůstal chvíli o ně opřený stát se zavřenýma očima. Po chvíli se konečně rozhodl. Rychle vešel do kuchyně, vysypal si obsah všech krabiček s léky do dlaně, a v koupelně je spláchl do záchodové mísy. Zajímavé bylo, že po tomto rozhodném kroku se mu dost ulevilo. Doslova ze sebe strhal ty nepatrné kousky oblečení, navlékl na sebe teplákovou soupravu, a vyběhl do křivolakých uliček, směrem k Vltavě, přes most, a zastavil se až u paty velkého kyvadla, na místě bývalého pomníku Stalina. Cítil, jak mu pot vytéká snad z každého póru jeho těla, ale rozhodl se, že na to svoje tělo bude tvrdý a přísný…..
