Děvka 2.díl - Pavel
Podzimní déšť nemilosrdně skrápí uličky Starého Města. I když hodiny na věži kostela svatého Michala ukazují, že již dávno odbylo poledne, den jako by se nechtěl probudit. Pošmourné denní světlo si jen těžko razí cestu do bytů ukrytých za okny v křivolakých uličkách. Dopadá na mladou ženu, která leží na velkém lůžku , a jejíž oči jsou doširoka rozevřené. Třesoucíma se rukama svírá cíp peřiny a její mysl ovládá jediná touha. Před očima nevidí stěny ložnice, její oči si vybavují pohled na špinavou kuchyňskou linku, na které viděly ležet krabičky Efedrinu, Diazepamu a Alnagonu. Znovu, a znovu ji zaplavuje pocit deprese a prázdnoty. Tělo ženy vyžaduje svoji dávku, ale Pavlova mysl, která je skrytá někde v jejím mozku, svádí s tělem marný boj. Pomalu vstává z postele, ani si neuvědomil, že si včera, no vlastně už dnes brzo ráno, nějak automaticky oblékl na spaní to černé průsvitné nic, co leželo připravené na polštáři. Pod košilkou se mu rýsovala krásně plná prsa, a husté vlasy mu padaly do obličeje. Pomalu došel do kuchyně, a vzal do ruky krabičku Alnagonu.
„Když si vezmu jenom jeden, na uklidnění, tak se asi nic nestane,“ utěšoval se v duchu, v tomhle stavu stejně nemůže nikam jít. Vyloupl nejprve jeden prášek, a po chvilce váhání k němu přidal ještě dva. Nalil si vodu do skleničky, a rychle prášky zapil.
„Tak, to ti musí stačit,“ nadával si nahlas „píchat do žil si to svinstvo rozhodně nebudu!“
Sedl si do křesla, dal si nohy pod bradu, a tiše se pohupoval. Nesledoval čas, ale po určité době zjistil. Že se mu přestaly třást ruce, a celé tělo se nějak uklidnilo. Vstal, a vyrazil ke skříni s oblečením. Chtěl přece dnes stihnout tolik věcí!
U domovních schránek, které byly v průjezdu do dvora, postávaly dvě důchodkyně, paní Mráčková a Karčová. Byla to jejich pravidelná denní schůzka, při které probírali co se v jejich v domě událo nového.
„No paní Karčová, na vlastní oči jsem to viděla, jak ten chlap spadnul z tý střechy,“ vyprávěla Mráčková své noční zážitky. Musela trochu křičet, protože paní Karčová si zapomněla doma naslouchátko. Zhluboka se nadechla, a chtěla pokračovat ve vyprávění, ale klapot podpatků na schodišti jejich hovor přerušil. V průjezdu se objevila mladá žena, která měla na sobě oblečenou krátkou modrou minisukni, boty na poměrně vysokém podpatku, bílé tričko s hlubokým výstřihem a černou lakovanou bundu. I přes chladné počasí tričko sahalo někam pod prsa, a odkrývalo pevné, opálené břicho.
„Dobrý den Pavlo,“ neudržela se Mráčková „taky jsi to už slyšela o tom chlapovi co spadl ze střechy?“ mohla si dovolit jí tykat, znala ji přece ještě z doby, kdy Pavla byla malá holka.
„Dobrý den,“ slušně odpověděl Pavel, ale nevěděl kdo to vlastně je. Sice si je okamžitě zařadil mezi místní drbny, ale musí být opatrný.
„Ano, něco jsem slyšela, ale byla jsem včera hodně unavená, a tak jsem si šla brzo lehnout,“ lhal Pavel, protože si byl jistý, že tyto dámy na chodbě domu včera neviděl. Chtěl se mezi nimi protáhnout a zmizet.
„Počkej Pavlo, pošťák ti něco házel do schránky!“ přerušila její odchod Karčová. Pavel prolétl pohledem schránky, ale svoji jmenovku tam nenašel.
„Vyzvednu si to až půjdu zpátky domů,“ reagoval rychle, protože nechtěl před nimi zkoušet klíče do všech schránek „tak nashledanou,“ pozdravil a zmizel ve dveřích do ulice.
„Tak naše Lída říkala,“ začala křičet teď pro změnu Karčová, sotva za mladou ženou zapadly domovní vrata „že Pavla začala fetovat, bere prý drogy!“
„No, a víte co zjistil náš Toník? Že prý se teď živí jako děvka! Viděl jí prý v Perlovce a na Národní!“
„No a k čemu jsou jí teď ty školy, akorát k prdu! Vždyť jste viděla jak se oblíká a maluje!“
Tyto věty Pavel už ale neslyšel. Byl trochu nesvůj z odhaleného těla, ale čistější oblečení nenašel. Taky se zkusil namalovat, a dost ho překvapila zručnost s jakou to zvládl. Někde uvnitř ho v něčem ta žena řídila, v něčem mu pomáhala, ale taky se ho snažila stáhnout do propasti. Zajímavé bylo, že se uměl pohybovat jako žena, ale mysl měl svou. Nechápal pohledy mužů, kteří lačně hltaly pohledem jeho dlouhé nohy, a plná prsa. Nedívali se mu do obličeje, ale jejich pohledy směřovaly dolů.
„Ahoj Pavlo,“ ozvalo se za jeho zády, a něčí ruka ho tvrdě plácla přes zadek. Rozčíleně se obrátil, a uviděl před sebou tukem zalitého slizského ovara, který byl nacpaný do číšnického obleku. Hned za ním byl vchod do vinárny.
„Ahoj,“ odpověděl, protože ale nevěděl kdo to je, tak dál nepokračoval, a ani nemusel.
„Budu tady mít večer partičku anglánů,“ chrlil ze sebe ten slizoun „chtějí se pobavit, tak přijď! Potřebuju ještě nějaký holky, už jsem to říkal Monice, tak hele v sedm! A nezapomeň, že mi to dlužíš!“ Cvrnknul Pavlovi tučným prstem do holého pupíku, na svoji tloušťku se dost mrštně otočil, a zmizel ve dveřích vinárny.
Pavel dost dobře nechápal souvislosti, a v podstatě ani nemohl, neznal přece život jaký vedla Pavla Málková, do jejíhož těla se tak záhadně dostal. Najednou se mu zdálo, že pohledy všech chodců jsou upřeny na něho, a on byl opět trochu nesvůj ze svého skoro odhaleného těla. Chtěl si zapnout tu malou bundu přes prsa, ale nějak se mu to nedařilo. Byla prostě ušitá tak, aby spíš víc odhalovala, než zakrývala. Pokračoval v cestě do Tesca na Národní, ale v hlavě mu uvízl poslední rozhovor. Kdo to mohl být? Pasák? Jeho vizáž ale odpovídala na moc malou rybu. Jako chlap by si sním hned poradil, ale teď v tomhle těle se cítil naprosto bezmocný, jeho ruce neměly mužskou sílu, musí být opatrný, a asi se bude muset do vinárny podívat.
Nákup proběhl bez problémů. Koupil si něco k jídlu, a hlavně prací prášek, aby mohl zvládnout tu horu špíny v koupelně. Při zpáteční cestě, když byl ověšen nákupními taškami si uvědomil, že to ženy nemají vůbec jednoduché. Neustále musel dávat pozor na chůzi v podpatkách, protože pražské kočičí hlavy, ty velké žulové kostky, to nebyl zrovna vhodný terén pro jeho boty. Taky se mu vyhrnovala sukně po stehnech, tak si ji musel vždy nenápadně stáhnout dolů, no a s tričkem to bylo to samé. Neustále se vyhrnovalo, a odhalovalo víc, než mohl snést. Před domovními schránkami už bylo prázdno, a tak mohl v klidu vyzkoušet klíč, a objevit tu svou. Když otevřel dvířka, vypadlo na něj několik lístků. Inkaso, kde po něm chtěli něco okolo osmi stovek, ale co bylo horší, byl nedoplatek za plyn, dvanáct stovek.
Když už seděl v kuchyni u stolu, a pračka vyluzovala podivné zvuky, ale prala, sesypal na hromadu všechny peníze co po bytě našel, a co mu zbylo po velkém nákupu. Bylo jasné, že je v mínusu. Ke slovu se přihlásil opět třes rukou. Tak teď už to musím vydržet poručil si. Rozhodl se, že se ještě podívá do skříní, které byly v malé chodbičce pod stropem. Ke svému údivu tam objevil teplákovou soupravu Adidas, a pěkné sportovní Niky. Tak vida, zaradoval se, ona ta holka znala i lepší časy. Rychle si na sebe natáhl tepláky, a zkusil lehký klus na místě. Co ho ale zradilo, byly jeho větší prsy.
„Kruci, jak s tím můžou ty holky vůbec běhat,“ divil se nahlas, a po chvíli hledání našel ještě jednu podprsenku. Oblékl si tedy dvě na sebe, přetáhl si přes hlavu tričko, zapnul bundu ke krku, a vyrazil na chodbu. Bylo něco kolem páté, a ulice začala pomalu halit podzimní mlha.
Řekl si, že se trochu unaví, zkusil pomalý běh, a už po pár poskocích litoval, že si něco neudělal s vlasama! Lítaly mu kolem hlavy jak svatozář, a pořád mu zakrývaly obličej. Když si dával do kapsy balíček papírových kapesníků, které si koupil,
nahmataly jeho prsty něco gumového. Byla to taková opletená gumička, jak si tím holky vážou cop. Jeho ruce provedly stažení vlasů do copu rychle, a on se jen divil, jak to krásně zvládl. Vyběhl rychleji vpřed. Poprvé si uvědomil svoji přítomnost v tom krásném těle. Ohon mu poskakoval ze strany na stranu, a prsy se jemně pohupovaly v rytmu běhu. Uběhl ale jen pár stovek metrů, a ucítil na sobě potůčky potu. Taky mu přestával stačit dech. Střídal tedy klus z rychlou chůzí. U Vltavy se otočil, a namířil si to zpátky domů.
„Ty vole, Pavlo, ty si se snad zbláznila!“ volala na mi od domovních dveří nějaká holka oblečená jako typická šlapka. Lakované kozačky, mikrosukně, zmalovaný obličej, a holé břicho s tetováním a piersingem. „Jdu pro tebe, Edy má pro nás kšeft, prý s tebou už mluvil! A co tě to chytlo?“ Teď to Pavlovi došlo, to musela být Monika, a Eda byl ten číšník. Když odemkl domovní dveře, Monika šla automaticky za ním. Po domě se pohybovala s jistotou, a bylo vidět, že je tady častým hostem.
„Byla jsem trochu sportovat, kvůli figuře,“ lhal Pavel. Dál už nic říkat nemusel. Monika se ujala slova, a vedla neustálý monolog.
„Tak rychle, skoč do sprchy, a jde se na věc,“ přikazovala Pavlovi, a on ač nerad jí musel poslechnout, protože potřeboval o svém životě zjistit co nejvíc. Když byl ve sprše, slyšel Moničiny výkřiky údivu.
„No tys to tady dala dohromady, co tě to popadlo?“ obdivovala Monika uklizený pokoj a kuchyň. Když byl hotov, oblékl si v ložnici to samé oblečení co měl ráno. Monika seděla u kuchyňského stolu, a upravovala si obličej.
„Tak dělej,“ poroučela „namaluj si něco na obličej, ať už padáme. Vidím, že tady máš ještě zásobu.“ Kývla hlavou směrem k práškům na lince.
„No něco tady ještě mám,“ odpověděl Pavel nejistě
„Neboj, když dojdou, Eda sežene další.“ Aha, tak tady je ta vděčnost Edovi! To on a ta Monika zatáhli Pavlu Málkovou do toho života který teď žije. Pavel si rychle namaloval obličej a zvedl se k odchodu.
„Stalo se něco, že jsi tak zaražená“ ptala se Monika „dáme si něco na cestu a padáme.“ Sáhla po krabičce Efedrinu, do dlaně si vyloupla tři tablety a zapila je vodou. „Eda pro nás bude mít určitě něco lepšího, počkej, musíme si vzít ještě tohle,“ a podala Pavlovi krabičku nějakých léků. Na obalu bylo napsáno, že je to Postinor, nějaká antikoncepce. Pavel po chvilce váhání tabletu spolkl.
„Tak jde se na věc,“ radovala se Monika „pamatuješ na ty Nory? To byla legrace! Jsem zvědavá kolik to dnes hodí!“
Číšník a zároveň majitel zakouřené vinárničky pozoroval skupinu deseti mladých Angličanů, kterou usadil do salonku. Bylo vidět, že si chlapci přijeli do Česka povyrazit, a vyhledat nějaké to dobrodružství. Vše už s nimi domluvil, taky za ním přišli na doporučení, a v kapse ho hřály vybrané peníze na slíbenou zábavu. Ještě, že tady máme starou dobrou korunu, ti blbouni mu dali každý po dvou tisícovkách. Půlku si nechá, a po pěti tisícovkách dostanou ty děvky. Moniku znal už dlouho, ale Pavla byla tady v rajonu nový objev. Byla to pěkná holka, jen taková trochu zamlklá. Měla vše, co má holka mít, sexy postavu, pěkné prsa, hezkou tvář. I se divil, že se ze svým vzděláním dostala až sem, na dno společnosti. Teď pro něj ale byly ty buchty jen prostředek na snadný výdělek.
„No kde vězíte, už jsou netrpěliví,“ uvítal je místo pozdravu, když se objevily ve dveřích. Uvedl je do salonku, kde byl jejich příchod odměněn hlasitým pokřikem.
Než se Pavel stačil orientovat, už seděl mezi dvěmi Angličany, kteří mu střídavě nalévali whisky a pivo, a musel si s nimi ťukat na přípitek. Když procházeli do salonku, všiml si, že přední část vinárničky už byla prázdná. Teď dveřmi ze salonku viděl, že Eda dokonce zamknul vstupní dveře. Trochu se mu začala točit hlava. Eda nakoukl do
salonku, a ukázal vztyčený palec, jako že je vše v pořádku. A už měl na stole před sebou další whisky, a ten co seděl po jeho levici mu zajel rukou mezi nohy. Edův vztyčený palec byl pro ně asi signál. Ti hoši se na ně začali sápat jako divý. Všichni byli už opilí, a tak padly poslední zábrany. Ti dva, co seděli vedle Pavla, ho zvedli, a položili břichem přes stůl. Okamžitě k němu zepředu přiskočil další, a chytil ho za hlavu. Drželi mu roztažené nohy, a mezi ně si stoupl další. Roztrhli mu punčocháče, a tanga byly pro ně slabou překážkou. Začal se zmítat, ale ti chlapi ho lehce uzemnili.
Nikdy by nevěřil, že pronikání mužského údu do jeho zatím pro něj neznámé mušličky tak bolí. Bylo to asi tím, že byl uvnitř úplně suchý. Necítil jediný pocit vzrušení, pouze hroznou touhu utéct pryč od těch hulvátů. Naštěstí ten, co se do něj dostával jako první, byl tak nadržený, že po pár pohybech cítil, jak jeho vnitřek zalévá horká šťáva spermatu. Rychle ho vystřídal druhý. Dovnitř už se dostal lehce a divoce přirážel. Pavel jezdil po stole v rytmech přírazů, a přes vlasy které mu spadly přes oči uviděl přímo před sebou ztopořený úd. Někdo ho chytil za vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu, tím se mu otevřela ústa, do kterých mu okamžitě zasunul ten co stál před ním svůj úd. Úplně rezignoval, takovou vlnu násilí, ponížení a hrubosti ještě nikdy nezažil. Koutkem oka zahlédl, že Monika je na vedlejším stole v úplně stejné pozici jako on, a kluci se na nich postupně střídali. Čas se neuvěřitelně vlekl, a on cítil, jak mu horké sperma stéká po stehnech, jak mu lepí vlasy na obličej, jeho utrpení se zdálo nekonečné.
Konečně jej pustili, a posadili zpět na židli, skoro nic nevnímal, ale cítil, jak do něj nalili ještě pár panáků, a postupně opustili vinárnu. Seděl na židli vedle Moniky, která na tom byla asi stejně jako on, a nebyl schopen pohybu. Stačil ještě vnímat Edu, který mu podal pět tisícovek s tím, že to byl dobrej byznys. Ani nepoděkoval, nepozdravil, a rychle vyšel ven. Motala se mu hlava, podzimní vítr ho chladil ba rozpálených stehnech, po nohách mu sjížděly oka rozpáraných punčocháčů. Ani nevěděl jak se dostal domů, strhal ze sebe oblečení, posadil se na dno sprchové vaničky, a pustil na sebe proud vody. Ta mu stékala po obličejí, a mísila se s potoky slz které zněj tryskaly, a které nedokázal zastavit……..
