Děvka 1.díl - Pavel
Prahu již přikryla listopadová noc, a mlha která se vkradla do křivolakých uliček Starého Města, jim dodala strašidelný ráz. Perlovkou prochází muž.
Prochází, spíše se tiskne ke stěně domu, a neslyšně se posunuje vpřed. Ví, že už je v rajonu té zrádné děvky Květy, do které se on naivně zamiloval, vzal si ji k sobě domů, a postupně jí prozradil i svoje nejhlubší tajemství. Děvka ale asi opravdu zůstane děvkou. Když Květa uviděla jeho sbírku zbraní, a slyšela podivné telefonáty, dala si vše dohromady. Jistě, řešil za lidi různé delikátní situace, ale nemusela s tím hned běžet na Policii. Teď po něm od rána pasou policajti snad z celých Čech. Touto dobou měl totiž už být v Plzni, kde měl dnes večer dojednaný kšeft, ale tušil, že je to všechno už jen dopředu nastražená past. Past, na nájemného zabijáka, past na něj. A tady měl jeden nevyřízený účet. Zrada se neodpouští, s nesmí nechat žádného svědka.
Míjí o stěnu opřené postavy žen, které se choulí do krátkých kabátů, a podupávají zimomřivě nohama. Jejich vysoké podpatky vydávají na dlažbě chodníku zvláštní, erotický klapot. Lákají samce, bleskne mu hlavou myšlenka, kterou rychle zahání. Nechce se vracet ve vzpomínkách ke své minulosti, kdy byl ještě slušným učitelem, a měl pouze zálibu ve střelbě a zbraních. Měl ale aprobaci z českého jazyka, a angličtiny! Napsal i několik básniček, pak se to ale vše zvrtlo trochu jinam. Konec nostalgických vzpomínek, Najednou má Květu těsně před sebou. Její krásný obličej, a husté zrzavé vlasy, jejich oči se na okamžik střetnou. Krásné zelené studánky. Okamžitě ho poznala, chtěla něco vykřiknout, ale jeho ruka, která v kapse svírala jeho oblíbenou Berettu ráže devět milimetrů, byla rychlá jako blesk. Vypálil jí do srdce tři rány, které tlumič a hustá mlha proměnila v pouhé syknutí.
Květa jenom tiše hlesla, a razance výstřelu ji přitiskla na stěnu domu, po které se tiše sesunula k zemi. Něco ale tady nehrálo, instinkt zavelel k nejvyšší opatrnosti. Tmu prořízly kužele reflektorů, zahoukání policejních sirén, výkřiky, ať odhodí zbraň. Dal se na zběsilý úprk, střílel na všechny strany, proběhl přes Uhelný trh do Michelské, skočil do nebližších dveří, proběhl dvorem, vyběhl na pavlač, a po mříži vylezl na střechu. Teď mu došlo, co nebylo v pořádku, když se Květa sesunula po zdi, neviděl na ní stopu po krvi. No jasně, měla neprůstřelnou vestu! Tak tohle byla past! Přeskočil na střechu nižšího domu, sklouzl po střeše k jejímu okraji, a chytil se okapu. Chtěl sjet po hromosvodu na dvůr. Jeho ruce sevřely zemní lano hromosvodu, a …..Nepochopil co se stalo, nedošlo mu, že se skoby vytrhly, jenom mu hlavou běžela myšlenka, že pád je nekonečný. Pád na dlažbu byl drtivý. Zpod jeho hlavy se začal linout potůček krve, a vyhasínající oči zahlédly v průjezdu ze dvora nějakou ženskou, jak klečela před chlapem, a uspokojovala ho pusou. Takový konec, na zlomek sekundy se zalitoval, a pak se propadl do černého tunelu.
Do uší mu začala znít nevtíravá krásná hudba, a na konci tunelu uviděl oslepující zář. V té záři se něco pohybovalo, něco k čemu najednou začal cítit velkou důvěru a oddanost.
„Tak, tak, Pavle,“ uslyšel příjemný tichý hlas „není ti líto jak to všechno dopadlo? Víš, že jsi velký hříšník?“
„Ano pane,“ odpověděl pokorně, před očima se mu promítal film, ve kterém viděl všechny svoje oběti „ano, pane, je mi to líto, že to tak skončilo.“
„Ale Pavle, neskončilo, to by jsi měl hodně jednoduché, mám s tebou trochu jiný plán, pošlu tě ještě dolů, dostaneš ještě jednu šanci, musíš si ji ale zasloužit. Musíš ukázat, že dokážeš žít dobrý život! Pamatuj, máš na to jeden rok, abys mě přesvědčil, že nejsi tak zlý. Jeden rok!“ Při těch slovech se začal zase světlu rychle vzdalovat. Tunel kolem něj rychle rotoval….
Začínal zase vnímat. Tlačily ho kolena, protože na nich klečel.
Co bylo ale horší, skoro se dusil. Nemohl dýchat pusou! Měl ji něčím vyplněnou, a to něco sebou škubalo, a něco z toho stříkalo. Proboha, má v puse mužský úd! Zvrátil hlavu nahoru, a v mihotavém světle, které pronikalo do průjezdu z ulice, uviděl nad sebou chlapa v obleku, a jeho tvář zkroucenou slastnou křečí! Ten chlap byl v těžké extázi, takže pochopitelně nemohl slyšet pád těla na tvrdou dlažbu dvora. Jak ale přicházel zase k sobě, všiml si postavy ležící na zemi.
„Do prdele,“ zamumlal si pro sebe, rychle vytáhl hrst bankovek, strčil je té couře do výstřihu, a rychle vyběhl na ulici, která byla plná houkajících policejních vozů, a mužů v uniformách.
Pavel zůstal nechápavě klečet na zemi, a prohlížel si svoje holé ruce, které končily dlouhými nalakovanými nehty. Otočil hlavu k postavě na zemi. Teď mu to všechno došlo! On měl být na zemi mrtvý! Ale on je teď ta děvka co ji viděl když umíral! Zaregistroval pohyb u dveří do dvora, a tak rychle vyskočil. Překvapilo ho, že je schopen běhu na vysokých podpatcích. Rychle vyběhl po schodech na pavlač, posadil se k zábradlí, a už jen tiše přihlížel, jak se dvůr plní uniformami. Sledoval svůj vlastní konec. Pár fotek do policejního archivu, ohledání lékařem, a pak už jen dva muži převalili jeho tělo do černého pytle, a byl konec…..
Seděl na studené pavlači s hlavou vraženou mezi zábradlí, a nechtěl uvěřit tomu, co se stalo. Jeho mysl se zase začínala pomalu probouzet k životu. Je to tak, cítil tělo ženy, ve které se ocitl, cítil váhu prsou, cítil tah dlouhých vlhkých vlasů. Jak tak seděl, opatrně si vyhrnul již tak krátké šaty, a zadíval se mezi nohy. I v přítmí které zde panovalo, mohl vidět, že i dole je dokonalou ženou. Zimnice mu roztřásla celé tělo. Uvědomoval si, že je sice v těle ženy, a ta ho moc neposlouchá. Celý se rozklepal, a zuby mu drkotavě klepaly o sebe. Teď si uvědomil, že má na předloktí znatelné vpichy. Tiše si pro sebe zaklel. Jsem tedy děvka, a ještě k tomu feťák. Co tedy v životě nesnášel, tak to byly drogy. Pochopil, co mělo na mysli to zářivé světlo, které na něj tak laskavě mluvilo. Dostalo ho za trest do prokletého těla, těla posedlém po drogách a sexu.
„No Pavlo, ty zase vypadáš, to si se zase tak sjela, že netrefíš domů?“ ani si neuvědomil, že se kousek za ním otevřely dveře, a vedle sebe uviděl muže v tramvajácké uniformě.
„Hh..mm….“ chtěl něco říct, ale překvapil ho vysoký dívčí hlas, který se linul z jeho úst.
„Tak pojď, dovedu tě domů, klíče máš asi zase v kabelce,“ muž ho vzal pod ramena, a jemně ho postavil. Jednu jeho ruku si přehodil přes svůj krk, a opatrně ho táhl do tmavého kouta chodby, kde se rýsovaly pomalované a okopané dveře. Pavel zjistil, že má přes rameno pověšenou malou kabelku, ze které muž vyndal svazek klíčů.
„Prosím tě, že tě to baví, takhle se zřídit, vždyť jsi taková hezká holka, dej už se proboha dohromady! Život rodičů už tím stejně nezachráníš!“ Nestačil ani vnímat, co mu ten neznámý říkal. Ten už mezitím otevřel dveře, a strčil ho do malé úzké chodbičky.
„Jsi v pohodě? Já už musím letět na šichtu, klíče ti dám zevnitř, a zabouchnu.“ Bouchly dveře a on zůstal v temné chodbičce.
Třesoucí se rukou nahmatal vypínač. Dveře napravo vedly asi do koupelny. Rychle je otevřel. No, koupelna, v rohu sprcháč, proti němu umyvadlo, a v dalším rohu toaletní mísa. Znovu ucítil na jazyku tu zmítající se mužskou pýchu, a hořkost tekutiny, kterou do měj vypustil. Vrhl se k záchodové míse, a několik dlouhých minut do ní zvracel. Neměl už asi ani co, ale žaludek se mu samovolně otáčel z prožitých událostí. Když se konečně narovnal, uviděl se poprvé v zrcadle. Dívala se na něj strašně zmalovaná dívčí tvář, s bohatými kaštanovými vlasy, které ale byly slepené mlhou a špínou. Úplně se sám sebe lekl, jak byl zanedbaný. Tělo se mu znovu roztřáslo zimnicí. Co dělat? Pustil vlažnou vodu, a omyl si obličej. Z dlaní se taky dlouhými doušky napil, hledal ručník ale našel jen špinavé hadry. Když se otočil, zjistil, že za dveřmi stojí automatická pračka. Přikrývala ji hora použitého prádla, a i uvnitř byla vycpaná špinavým oblečením. Pomalu vyšel z koupelny, a vešel do další místnosti.
Uvědomil si, že pořád chodí v těch nemožně vysokých botech, ale do té špíny na zemi se mu prostě stoupat bosou nohou nechtělo. Ocitl se v pokoji s kuchyňským koutem. Na kuchyňské lince halda nádobí a zbytků, vedle vrčela upatlaná lednice, a v obývacím prostoru se po sedačce vršily kupy oblečení. Za dalšími dveřmi byla malá ložnice. Přes celou stěnu vestavná skříň, a veliká postel. Kupodivu zde byl poměrně pořádek. Pouze na polštáři byla připravená černá průsvitná noční košile. Opatrně jí promnul v prstech, a přičichl k ní. Byl to snad jediný čistý kus oblečení, který zde zatím viděl. Vrátil se do pokoje. Na kuchyňské lince si všiml nějakých prášků. Byl tam taky lihový kahan, lžíčka, a injekční stříkačka. Pohled na ni znovu roztřásl jeho tělo. Hodiny vedle televize ukazovaly tři hodiny. Byly tedy tři hodiny v noci. Spát se mu ale vůbec nechtělo.
Vrátil se do ložnice, a otevřel skříň. Uviděl ještě nepoužitý ručník, a po chvíli hledání našel bílé tričko, a miniaturní kalhotky. Odešel do koupelny, a stáhl ze sebe šaty. Zůstal stát proti zrcadlu jen v černé krajkové podprsence, ze které vykukovaly zmuchlané bankovky. Když je postupně vyndal, napočítal tisícšestset korun. To není možné, to si ta děvka vydělala asi za večer? Poměrně obratně se mu podařilo rozepnout podprsenku. Znamenalo to, že mu zůstaly pohyby a zkušenosti ženy, ale uvnitř v hlavě byl svůj. Prozatím svůj, pokud ho ta žena nepohltí do víru drog, špíny a sexu. Vešel do sprchy, a pustil na sebe vodu. Vůbec mu nevadilo, že teče zpočátku ledová. Utlumila alespoň žár, který vystřídal abstinenční třes. Na polici ve sprše objevil šampón a tekuté mýdlo. Když si mydlil mýdlem svoje prsa, cítil, že se jich dotýká, ale nijak ho to nevzrušovalo. Nepociťoval ani nějaké zvláštní vzrušení, když se mydlil mezi nohama, a smažil se ze sebe sedřít všechnu špínu. Nechal si sprchu stékat do otevřených úst, a několikrát vodu vyplivl, a znovu a znovu. Snažil se zbavit hořké chuti v ústech.
Když se vydrhl ručníkem, natáhl na sebe tričko, které ale stejně mělo ohromný lodičkový výstřih a končilo mu někde nad pupíkem, a miniaturní kalhotky, které zakrývaly opravdu jen to nejnutnější. Z hromady špinavého prádla u pračky vybral něco, co kdysi vypadalo jako utěrka. Vypral to v umyvadle v mýdlové vodě, a poctivě si utřel ty nemožně vysoké lodičky. Zatím, než najde něco jiného, se rozhodl si je zase obuje. V lednici našel nějaké plesnivé zbytky, ale co ho potěšilo, byla originálně zabalená rajčatová šťáva a plnotučné mléko. Vzal si skleničku, opláchl ji v dřezu, a s rajčatovou šťávou se posadil k jídelnímu stolu. Nalil si, vypil do dna, a nepřítomně zůstal civět do prázdna. V hlavě se mu pomalu převalovaly myšlenky, co bude dál, co bude dál….
„Tam někde v dálce oheň kvet, a tak jsem k němu jel…“ zkusil zanotovat svoji oblíbenou písničku o pistolníkovi Shajenovi. Místností se rozlehl typicky ženský hlas. Tak přeměna je dokonalá.
„Itś raining….“ Pomyslel si, když uslyšel kapky deště na skle. Takže mu zůstala v hlavě i angličtina!
Přitáhl si k sobě kabelku, kterou položil na stůl. Našel v ní zásobu primerosů, řasenku, rtěnku, oční tužky, ale hlavně složku s doklady. Nevěřícně zíral na občanský průkaz. Pavla Málková, narozena dvacátého února tisíc devět set osmdesát. Na fotce fakt kočka, podoba absolutně nesrovnatelná s obrazem v zrcadle! Tak je mi dvacet devět! Bydliště Michelská, Praha 1! Tak tady v tomto bytě mám asi trvalý pobyt! Našel ještě řidičský průkaz, a kartu všeobecné zdravotní pojišťovny. Ruce se mu začaly znovu třást. Tak dost, vzpomněl si že viděl kdysi pořad v televizi a feťácích. Léčba prací. Musí tady prostě a jednoduše uklidit, a při tom se pokusí o sobě zjistit co se dá.
Rychle vstal, a rozhodným krokem zamířil do koupelny. Jeho prsa, která byla bez podprsenky, a jejichž tvar drželo pouze malé tričko, se rozhoupala. Uvědomil si jejích váhu, a poprvé si na ně se zájmem sáhl. Dotkl se i bradavek, které viditelně trčely pod tričkem. Cítil jejich teplo, cítil vlastní dotyky, a jemné zabrnění v podbřišku. Začínal se s tělem sžívat. Došlo mu, že když se o něj bude starat, tělo ho asi za to odmění.
Začal koupelnou. Našel pod umyvadlem Cif s přísadou desinfekce, kýbl a hadr. Vydrhl sprchový kout, záchodovou mísu, umyvadlo a kachličky. Sházel všechno z pračky na zem, a vyčistil celou pračku. Nevěděl co má dělat s tou haldou prádla, ale rozhodl se, že postupně projde celý byt, a vše špinavé, co by se mohlo hodit, dá do koupelny. Ráno, až otevřou Tesco na Národní, skočí pro igelitové pytle, a roztřídí co se vyhodí. Skočí do Teska, ale jak? Jako žena? Rozhodl se to zatím neřešit, a pustil se do úklidu.
Když se venku za okny už rozednilo, padla na něj konečně únava. Podařilo se mu překonat první vlnu absťáku. Věděl ale, že příjdou další, a horší. Musí se na ně připravit. Taky našel úmrtní listy rodičů Pavly, zemřeli tragicky v jeden den. Co ho ale obzvlášť potěšilo, byla smlouva na tento byt. Byl vykoupen od magistrátu do osobního vlastnictví. Tak to bylo dobře, to by znamenalo, že mu jej nikdo nevezme. Našel taky kartu do bankomatu, na jejím obalu byl napsán PIN, a kartičku k účtu v České spořitelně. Měl pochopitelně svoje peníze, žil si dobře, ale jak se k nim dostat? Měl i svoje auto, ale když si vzpomněl na svůj rozhovor s bílým světlem, všechny myšlenky na podvody okamžitě zavrhl. Rozhodl se, že tomu světlu ukáže kdo je, a že jeho dosavadní život byl jenom omyl. Našel taky složku s doklady, která obsahovala různé vysvědčení, a diplomy. Dozvěděl se, že Pavla Málková je promovanou učitelkou! Podle dokladů, dopisů a složenek, se ale její život změnil před rokem a půl, smrtí jejích rodičů.
„Co to vlastně říkal ten tramvaják na té chodbě, že život rodičů už nezachrání, může za jejich smrt ona? Pavla?“ přemýšlel pro sebe, a znovu vytáhl úmrtní parte. Zemřeli tragicky při automobilové nehodě! Tak to by do sebe zapadalo! Řídila určitě ta dívka, a možná ne její vinou vyhasl při nehodě život jejích rodičů. Proto asi ta sebelítost, ztráta sebedůvěry, zaměstnání, potom drogy, a pád až na samé dno…
Bylo to na něj už trochu moc. Vklouzl pod peřinu, a po krátkém záchvatu zimnice, konečně usnul……
