Cute Claire - Anomálie 1 - Carley (soutěž 2.ročník)
Nebyl jsem žádný velký fanoušek žádného sportu, jediné, čemu jsem holdoval byly videohry, počítače a věda. S dědou jsem ale asi jako s jediným měl velmi dobrý vztah a rád jsem s ním trávil čas při jakékoliv příležitosti. Ten den jsme jeli na play-off zápas Sparta vs. Slavia, kde Sparta mohla rozhodnout o svém vítězství. Lístky stály docela balík a byly hned vyprodané, dědovi se stejně podařilo dva zařídit, abychom si na moje osmnácté narozeniny mohli užít pořádné derby a pak to spolu zapít. Kvůli problémům v hromadné dopravě jsme toho dne zvolili auto s tím, že na pivo zajdeme v hospůdce u dědova domu. Na jedné křižovatce, když jsme se rozjížděli na zelenou do nás zleva prásknul rozjetý kamion, který navíc ani uprostřed města neměl co dělat. Já jsem kupodivu vyvázl jen s několika pohmožděninami a škrábanci, děda byl na místě mrtvý. Už předtím jsem se cítil poměrně osamělý a odstrčený, a to nejen ve škole, ale i u své rodiny. Moje starší sestra Barbora už studovala na vysoké, a navíc byla poměrně úspěšná v kariéře modelky, se kterou začínala už na gymplu, a protože se uměla prosadit, velmi rychle se dostala poměrně vysoko. Já jsem takové štěstí neměl, a navíc jsem měl pocit, že jsem pro všechny druhořadý. Sestra k osmnáctinám dostala řidičák a po jeho dokončení auto, mě řekli ať si na řidičák našetřím sám a jestli budu chtít auto, tak na něj taky. Takových věcí a možná i drobností ale bylo víc a občas mě docela sžíraly. Většinu volného času jsem tak trávil buď s dědou nebo zavřený ve svém pokoji hraním videoher nebo četbou – ať už knih nebo odborných článků na internetu. Po smrti dědy jsem si připadal ještě víc sám než kdy dřív a izolace od mého okolí se stala ještě větší.
Do háje, zase jsem se ztratil někam jinam, povzdechl jsem si, zatímco jsem se snažil opsat tabuli, aby mi toho moc neuniklo. Učitel zrovna mluvil o kvantových anomáliích. "Ze zatím neznámého důvodu se objevují kvantové anomálie. Máme tři stupně. První, toho si ani nevšimnete, to třeba když se vám ztratí jedna ponožka, klíče najdete jinde, než jste je odložili nebo když se najednou cítíte úplně jinak a máte chuť dělat jiné věci než obvykle. Druhý stupeň je vzácnější, ale o to závažnější. Záleží na tom, jak jsou velké, ale mají ohromnou ničivou sílu, navíc nepředvídatelnou. Mohou vybuchovat, vtahovat do sebe, roztrhat prostor na kousky a další. Na nich jsou založené kvantové bomby, o kterých jste možná nedávno slyšeli ve zprávách. Možná nejsou tak ničivé jako atomovky podobných rozměrů, jsou ale mnohem děsivější, jelikož nejde předvídat jejich chování. Poslední jsou anomálie třetího stupně. Ty nejsou skoro vůbec zdokumentované, jelikož setkání s nimi údajně nikdo nepřežil. Někde v Asii jeden stoletý stařík tvrdí, že viděl zelený kruh, který ho zachránil před rakovinou, ale nemáme žádné důkazy. Šíří se fámy, že dokáží léčit, či dokonce plnit přání, někteří zase tvrdí, že jsou nebezpečné nebo že jsou spojení s bytostmi mimo naši dimenzi. Je také možné, že vymaží paměť, jelikož se po celém světě čas od času objeví jinak nevysvětlitelné jevy. Tak či tak jsou ale běžnou součástí života. Říká se, že Newton objevil gravitační sílu nejenom kvůlu jablku, ale i díky kvantové anomálii. Ta prý také stála u zrodu počítačů a někdo tvrdí, že vývoj jde v Japonsku napřed, protože se tam anomálie vyskytují ve větším množství." Výklad přerušil zvonek, a tak se všichni sbalili a pokračovali na další hodinu.
Šel jsem do učebny, kde jsme měli mít další hodinu a jako se mi v poslední hodině stávalo často, jsem se zahloubal do svých myšlenek tak hluboko, že jsem nevnímal okolí. Z transu mě vytrhl hlas, který jsem tak nesnášel. Marek. Školní debil a psychopat. Jo, byl namakanej jak blázen, ale taky byl pěknej sviňák, pořád se do někoho navážel a na školu kašlal. Divil jsem se, že ho ještě nechají studovat, i když jeho papánek vlastnil několik firem, znal se s kdejakým vlivným politikem a kvůli synovým průšvihům si tykal s většinou významných lidí na ministerstvu školství. Kdyby ho škola vyhodila, asi by jim to dost osolil. Marek se do mě opřel a přitlačil mě na zeď. Táhlo z něj, jako kdyby celou noc prochlastal a podle jeho očí bych soudil, že asi nezůstal jen u alkoholu. "Tys mě včera zabil v Counter-Striku!" zařval na mě. Už zase. Jediné, co měl, byly svaly, jinak byl úplná nula, a tak svoje svaly používal na úplně všechny. "Ne, nezabil, včera jsem CS nehrál." kontroval jsem. Na tyhle blbečky platily jen větší svaly, slova ne vždycky měla ten správný efekt. Snažil jsem se mu vykroutit, on mě ale držel příliš pevně. Zpracovával, co jsem mu řekl, pak se mnou fláknul o zem, vykřiknul ať už to víckrát neudělám a odešel. Debil.
Následující den proběhl jako vždy, zpestřený byl jen výkřikem sněží uprostřed hodiny. Chvíli to vypadalo, že celá zima bude samé bláto, dnes ale chumelilo jako o život. Když jsem měl moc velkou depku, hlásil jsem se při hodinách jako o život, abych se aspoň mohl schovat za svoji inteligenci, ale pořád mi bylo na nic. Vzpomínal jsem na to, co jsme s dědou zažili a v ruce si hrál s malou dřevěnou figurkou, kterou mi dal, ještě když jsem byl malý. Už tehdy byla hodně stará a ošoupaná a nešlo poznat o jaké zvíře jde. Prý ji kdysi dostal od svého strýce, který byl obchodník. Nosil jsem ji všude s sebou jako takový talisman pro štěstí, i když jsem na to nevěřil. Teď byla asi nejosobnější připomínkou, byť oproti knihám a spoustě dalším věcem, kterými mě děda obdaroval neměla zdaleka takovou hodnotu. Občas jsem se musel snažit, abych nedal průchod slzám, s tréninkem posledních dvou měsíců to ale nebyl žádný problém. Se zvonkem jsem krávu, jak jsem tomu říkal, strčil do kapsy mikiny a šel do tělocvičny, abych svůj den ve škole skončil dalším utrpením. Tělák jsem fakt neměl v lásce a dnes se mi obzvlášť nechtělo. Abych se v malé šatně nemusel při převlíkání tlačit s ostatními, bral jsem si věci na cvičení už přestávku předem, abych se převlíknul jako první. Dorazil jsem do šatny a hodil batoh na lavičku, když se do mě opřel zase ten debil. Měl jsem chuť sáhnout do batohu po kudle, kterou jsem občas s sebou pro pocit bezpečí nosíval, místo toho jsem se ale blbec zachoval racionálně a radši rukou sevřel "krávu" v kapse mikiny a snažil se vymyslet, jak se z toho vykecat. Marek se asi zase špatně vyspal a potřeboval se navážet. Chytnul mě za rameno a otočil mě k sobě. "Nech mě bejt." syknul jsem na něj. V obličeji se mu zaleskly zuby v zlověstném úsměvu. "Zase jsi mě zabil." vmetl mi do obličeje. Ani toho dne jsem žádnou takovou hru nehrál, takže si jen potřeboval nahonit ego na tyranizování dalších lidí. "Nech mě bejt, fakt na tohle nemám náladu." procedil jsem mezi zuby a doufal, že brzy dorazí ostatní. Obvykle ale chodili tak 5–10 minut po mně, takže v někoho dalšího jsem doufat nemohl. Jen já a ten kretén. Shodil mě na bok na zem, až mi z kapsy vypadla kráva a odkutálela se. Zvednul jsem se a držíce se za bok jsem si pro ni šel. Marek to zaregistroval, doběhl k ní dřív než já a vzal ji do ruky. Tady jsem se asi dopustil chyby v jednání s šikanátorem. Nejdřív jsem se ji snažil vzít, ale když s ní chtěl třísknout o zem, prosil jsem ho, aby to neudělal. Skopnul mě na zem a chtěl, abych žadonil. I tak s malou dřevěnou soškou třísknul o zem. Kráva se rozpadla na několik kusů a z ní vypadl malý kamínek. V momentu, kdy se na podlaze zastavil, rozzářil se na zemi velký zelený ovál. Že by anomálie třetího stupně, problesklo mi hlavou. Zatímco Marek zíral, pokusil jsem se k oválu doplazit s křikem "Chci být miliardář!". Marek na mě šlápnul, sáhnul na ovál, ušklíbl se a prohlásil: "Já zas chci, abys byl sexy buchta." V tom momentu mě ovál začal vtahovat a za chvíli mě vcucnul.
Připadal jsem si, jako bych byl zavřený v rakvi ze zeleného skla. Bouchal jsem, ale nemohl jsem ven. Marek po tom skle chodil a smál se mi. Upadl jsem do bezvědomí, patrně z nedostatku kyslíku. Probudilo mě až když mě moje vězení vyblilo zpět do šatny. Pomalu jsem se probíral a otevíral oči. Byla mi zima a popadal jsem dech. Když mě ten kretén viděl, otevřel svoji hubu dokořán, chvíli se mi smál a pak odešel. Konečně jsem se podíval na sebe a zděsil se. Byl jsem nahý, na hrudi se mi houpaly prsa a mezi nohama bylo prázdno. Mrknul jsem na hodiny. Za chvíli tu budou kluci. Moje oblečení nikde nebylo, a tak jsem se aspoň snažil obléknout do věcí na tělák. Trenky mi přes můj velký zadek šly špatně natáhnout, naštěstí byly pružné, takže aspoň něco zakryly. Tričko mi zase bylo dlouhé, protože jsem podle všeho ztratil výšku, na druhou stranu v něm byly dost vidět moje prsa. Cítil jsem se extrémně odkrytý a zranitelný. Rychle jsem sebral zbytky krávy, včetně toho kamínku, strčil je do kapsy batohu a utekl ze šatny. Tak akorát, když jsem se schoval za roh, už se tam hrnuli ostatní kluci. Utíkal jsem pryč, ale před ředitelnou jsem sebou seknul a omdlel. Probudil jsem se v ředitelně na křesle. Ředitel mi na hlavu položil mokrý hadr a snažil se mě probrat. Co se to děje, vyjeknul jsem a vzápětí ještě jednou, když jsem uslyšel svůj nový hlas. Pořád ještě v mém oblečení na tělák jsem se schoulil do klubíčka a ač jsem se snažil, rozplakal jsem se. Ředitel mě poplácal po rameni, donesl mi deku a když jsem se trochu uklidnil, začal se ptát.
Mluvili jsme spolu už půl hodiny, v konverzaci byl i učitel kvantové fyziky. Stručně jsem jim popsal celou situaci, a zatímco ředitel volal mým rodičům, s fyzikářem jsme se bavili o kvantových anomáliích. Doma na mě zase všichni kašlali, rodiče byli oba pracovně mimo město a Bára asi zase byla někde s svými kamarádkami a nebrala telefon. Učitel mě ještě jednou požádal, abych se za ním, až budu moct stavil, abych mu pomohl zaznamenat své poznatky o anomálii a odešel. Podíval jsem se z okna. Ranní sněžení se proměnilo ve sněhovou vánici, ve které bych domů sám, obzvlášť v tomhle oblečení nedošel. Schoulil jsem se do deky a v teple ředitelovy kanceláře, unavený a psychicky vyčerpaný usnul. Probudilo mě zvonění telefonu na ředitelově stole. Asi to byli rodiče, protože jim ředitel oznámil, ať se pro mě staví do školy a vezmou mi něco na sebe. Teprve teď mi začala docházet tíha mého osudu. Byl jsem holka, navždycky. Kráva byla na kusy, a navíc teď budu muset všechno vysvětlit rodičům. Po škole se za chvíli roznesou drby a další den už budu ten divnej na okraji společnosti. Měla jsem na krajíčku, ale snažila jsem se s tím bojovat. Schoulila jsem se ještě těsněji pod deku a čekala na příjezd rodičů.
Asi jsem zase usnula, protože mě probudil až výkřik: "Tohle že je Karel?" mojí matky. Rodiče mi pomohli do auta, prohodili pár slov s ředitelem a konečně jsme jeli domů. Byla už tma a sníh zuřil a dobýval se do oken. Po cestě jsem zkontrolovala svůj telefon. Drby se evidentně šířily rychle a na sociálních sítích už jsem byla rozebírána. Opět se mi do očí pustily slzy a já si připadala ještě hůř než dosud. Doma jsem beze slov zapadla do svého pokoje a jako už poněkolikáté toho dne jsem se pustila do pláče. Bylo to zvláštní. Dřív jsem takové pocity neměl vůbec často a ubránit se jim dalo bez problémů, teď jsem brečela skoro pořád a ubránit se tomu nedalo.
Netrvalo dlouho a přišla za mnou maminka s plným talířem jídla v jedné několika taškami v druhé ruce. Sedla si vedle mě na postel a hledala, jak začít. Přitulila jsem se k ní a znovu spustila proud slz. Když jsem se konečně trochu uklidnila, pustila jsem se do jídla. Toasty se šunkou a sýrem byly jedno z mých oblíbených jídel a zvedly mi náladu. Utřela jsem si slzy a podívala se na maminku. Začala z tašek vytahovat oblečení a pokládat ho na postel. Prý je to Bářino staré oblečení, které by mi mohlo být. Vyzvala mě ať se svléknu a postavila mě před dlouhé zrcadlo. Styděla jsem se a snažila se zakrýt se. Maminka mi odtáhla ruce, usmála se na mě a povídala, že na mě není nic, co by už neviděla. V zrcadle stálá opravdu krásná, ale uplakaná mladá dívka s krásnými tvary a světlými lehce zvlněnými vlasy. Cítila jsem se jako nahá extrémně křehká a zranitelná, naštěstí mi však maminka podala růžovou podprsenku s krajkami. Prý je na velikost C, kterou dřív Bára měla, než vyrostla. Ze začátku se mi vůbec do oblékání holčičího oblečení nechtělo. Když se mi ale podprsenku konečně podařilo zapnout, okamžitě jsem se cítila příjemněji, jelikož se váha přesunula ze zad na ramena a podprsenka mi padla jako ulitá. Také mi došlo, že holka už asi budu napořád a už bez okolků jsem si oblékla podobné kalhotky. Následovaly bílo-růžovo proužkované ponožky a konečně džíny dámského střihu. Sice šly okolo zadku obléci trochu hůř, když jsem si ale vzpomněla, co se teď nosí, uvědomila jsem si, že je to asi v pořádku. Nakonec jsem si přes hlavu přetáhla bílé tričko a Hello Kitty mikinu. Už mi bylo lépe, pořád ale na mě doléhala tíha dne. Začaly se mi zase lesknout oči, maminka ale ke mně hned přiskočila a objala mě. "Proč pro mě tohle všechno děláš?", začala jsem vzlykat. "Vždyť celou dobu jsem tu ten horší a vůbec jsem ani s vámi moc času netrávil." řekla jsem a slzy tekly do všech stran. Maminka mě dál držela a začala taky plakat. "Víš, beruško, přišel jsi nám takový samostatný, že o naši společnost nestojíš. Snažili jsme se ti nechat aspoň tvoji samotu, ale jak vidím, asi jsme tě nedokázali správně odhadnout. No, pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Už sis vůbec vybrala jméno?" řekla maminka. "Karolína být nechci," odpověděla jsem. "ale mít stejné iniciály bude asi praktické. Co takhle Klára?" Maminka se usmála, "Víš, že kdyby ses narodila jako dívka už tenkrát, jmenovala by ses stejně? No, tak pojď, Klári, dáme si kakao a bude nám líp." S těmito slovy odešla z pokoje. Chvíli jsem váhala, pak jsem si ale papírovým kapesníkem otřela obličej od slz a znovu se na sebe podívala. Opravdu jsem teď byla dívka se vším všudy, navíc opravdu hezká. Můj odraz v zrcadle mi připomínal staré fotky maminky, když byla v mém věku. Poprvé v tomhle těle jsem se usmála a musím říct, že úsměv mi opravdu slušel.
Sotva jsem vyšla z pokoje a sešla po schodech do kuchyně, objevila se Bára s kufrem v ruce ve dveřích. Okamžitě mě zpozorovala. Maminka se jí pokoušel vysvětlit situaci. Jakmile ale padlo moje jméno a slovo přání, Barbora pustila kufry na zem a vystartovala po mně. "Tak tys z nás mohl udělat milionáře a radši ze sebe uděláš holčičku!" vyštěkla a vlepila mi facku. Okamžitě jsem s pláčem vběhla zpátky do pokoje a strčila obličej do peřiny. Dnes byl holt brečící den. Uklidnit už mi zabralo jen chvíli, byla jsem úplně vybrečená. Maminka mi pootevřenými dveřmi vsunula do pokoje kouřící hrnek kakaa a nechala mě o samotě. Tentokrát jsem to opravdu potřebovala. S teplým hrnkem v ruce jsem našla papír a propisku a rozhodla se, že sestře napíšu dopis. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na delší nehty, než u mě bylo obvyklé. Také mi trvalo všechno správně zformulovat, písmo se mi také úplně nelíbilo, a tak se koš plnil zmačkanými papíry, dokud jsem nebyla spokojená. Hodiny ukazovaly 11 hodin. Osprchovala jsem se a snažila se, aby se mi nenamočily vlasy, to by se pak asi dlouho sušily. Oblékla jsem si světle modré pyžamko a vzala dopis do ruky. Byla už skoro půlnoc a rodiče už spali, já jsem ale chvíli stepovala u Bářiných dveří s dopisem v ruce, než jsem se konečně rozhodla zaklepat. Bára ještě nespala a rozhodně už nevypadala tak nasupeně jako předtím, asi si s ní někdo z rodičů promluvil. Chtěla jsem jí jen předat svůj dopis a odejít, ona mě ale vtáhla do pokoje a zavřela dveře. Nic neříkala, otevřela papír a četla. Oči jí vlhly a když dočetla, pevně mě objala. "Promiň za dnešek." řekla skoro šeptem. "Byla jsem na tebe naštvaná, protože jsem ti záviděla, že jsi tak hezká. Víš, vždycky jsem chtěla mladší sestru tak ani nevím, proč mě to tolik dostalo. Moc se omlouvám, je mi to opravdu líto. Nechtěla bys se mnou a s mojí kamarádkou jít v sobotu nakupovat? Platím." Mě samotnou překvapilo, že myšlenka nakupování nových věcí mi zněla velmi dobře, a tak jsem souhlasila. Bára mě ještě jednou objala a popřála dobrou noc.
Spala jsem velmi tvrdě. Přeci jen jsem zpracovávala hodně změn, šla jsem spát pozdě a vybrečela jsem spoustu energie. Když jsem se probudila a koukla na telefon, zděsila jsem se. 11 hodin? Cukla jsem sebou a málem začala plašit a stresovat, naštěstí jsem si všimla vzkazu od rodičů. "Dnes do školy nemusíš, jsi omluvená. S tatínkem vyřizujeme veškerou důležitou administrativu, vrátíme se večer. V ledničce máš oběd. Pusu, Mam" Docela se mi ulevilo, že do školy takhle hned nepůjdu, na druhou stranu mě ale trochu děsila myšlenka, že se tam vrátím. Měla jsem před sebou celý den, kdy jsem si konečně mohla odpočinout a trochu se seznámit se svým novým já. Rychlý pohled na zmačkané papíry v koši mi připomněl, že můj rukopis stojí za prd a rozhodla jsem se najít pár kurzů hezkého psaní. Zjistila jsem, že to je běh na dlouhou trať, každý den trochu trénovat a časem se dostaví výsledky. Našla jsem ale skvělou sérii videí, kde bylo jedno na každý den. Hned jsem zkusila první lekci a po hodině snažení bez výsledků pero odložila s tím, že další den se k tomu zase vrátím. V kuchyni jsem se potkala s Barborou, která v pátek žádnou školu neměla, a nabídla mi, že mi pomůže vybrat outfit na naše zítřejší nakupování. Spolu jsme donesly další její starší oblečení a boty, které mi teď jediné byly a vše jsme složily v mém pokoji. Bára si sedla na židli a nutila mě všechno vyzkoušet. Nechtěla jsem se před ní svléknout, pořád jsem si nahá, nebo jen v podprsence a kalhotkách připadala ohrožená. "Neboj, jsem tvoje sestra, zůstane to jen mezi námi děvčaty, mrkla na mě." Měli jsme začít se spodním prádlem, takže jsem za chvíli stála v pokoji úplně nahá. Bára jen tiše hvízdla, a prohlásila, že jsem opravdu hezká. Úplně jsem se začervenala a poznamenala, že ona má zase větší prsa. "To máš pravdu, prohlásila. Ty máš ale zase hezčí zbytek." Když jsem všechno vyzkoušela a roztřídily jsme dobré a špatné, znaveně jsem si sedla na postel ve svém zítřejším outfitu, opřela se zády o zeď a zavřela oči. Bára mě chytla za nohu a snažila se mi na ni něco navlíknout. Nechala jsem zavřené oči a zamručela. To ji nerozhodilo, zasmála se a pokračovala. Když skončila, řekla mi, ať otevřu oči. Na nohou jsem měla kozačky s deseticentimetrovým podpatkem. "To si děláš..." začala jsem se bránit. Bára mě se smíchem zastavila a řekla, ať to zkusím. S trochu nabručeným výrazem jsem klopýtala po pokoji. "Musíš se narovnat a přenést váhu na špičky," poradila mi sestra a hned se mi šlo líp, dokonce mi to na obličeji vyloudilo úsměv. "Víš, jsi tak roztomilá, když jsi naštvaná," zasmála se a se smíchem chytala oblečení, které jsem po ní házela. S podpatky ale měla pravdu, vypadala jsem v nich mnohem líp a hlavně jsem si najednou připadala, že můžu dobýt celý svět. Po radě, ať si na ně zvyknu jsem si je nechala na nohou celý den.
Po dlouhém oblékání mě Barbora vzala do svého pokoje a začala mě učit, jak se malovat. Moc mi to nešlo, ale snažil jsem se všechno, co mi říkala zapamatovat. Už předtím mě v pokoji učila, jak správně kombinovat barvy a teď přibylo další obrovské množství informací. Bylo vidět, že si náš společný čas užívá a jak mě došlo, já taky. Za okny zuřila sněhová bouře a my jsme spolu popíjely horký čaj, lakovaly si nehty a smály se starým vtipům. Kdo by to byl ještě před dvěma dny řekl, že ti dva, kteří se spolu ještě nedávno šťouchali a otravovali spolu teď budou rádi. Jo, kdo by to byl řekl, že dneska budu mít prsa a dlouhé vlasy. Ze zasnění mě probrala ukápnutá slza. Bára mi položila hlavu na svoje rameno. "Myslíš na to, co se ti v posledních dnech stalo, že?" zeptala se. Když jsem přikývla, chápavě mě konejšila. "Já jsem za to teď ráda a užívám si to, sestřičko," snažila se mě povzbudit. "Já taky," odpověděla jsem, zatímco jsem si utírala obličej. "Jen mě to občas dostane." Přitiskla jsem se ještě víc a konečně jsem se cítila bezpečně a příjemně, navzdory sněhové bouři venku i uvnitř mě.
____
V sobotu ráno jsem se probudila docela brzy na to, že byl víkend. Venku bylo pořád šero, ale už neřádila bouře ani nesněžilo. Celá ulice byla pokrytá vrstvou bílé pokrývky. Po silnici a chodníku jezdily traktůrky na zametání sněhu a sypání písku. Dostala jsem chuť na wafle a tak jsem seběhla do prázdné kuchyně, našla na internetu recept a pustila se do výroby. Prvních pár se mi moc nepovedlo, za chvíli se mi ale dařilo vyprodukovat hezky vypadající a chutné kousky. Naložila jsem je na talíře a ozdobila smetanou a nakrájenými jahodami. Když jsem končila, přišla do kuchyně Bára, která si se mnou sedla ke stolu a společně jsme posnídaly. Ačkoliv jsme se jako sestry znaly jen krátce, nemusely jsme spolu mluvit, abychom si všechno sdělily. Za snídani se mi dostalo objetí i pusa na čelo. Když jsme dojedly, Barbora se přesunula zpět do pokoje a já jsem ještě uklízela po "vaření". Sama jsem v místnosti nebyla dlouho, během chvilky se objevil rozespalý táta. "Ahoj princezno!" Pozdravil mě a objal mě. "Je mi líto, že jsme tu pro tebe nebyli víc. Škoda, že jsi nic neřekl. Víš, tvůj dědeček mi taky moc chybí, konec konců to byl můj tatínek. A kdybys náhodou někdy něco potřebovala, jsem tu pro tebe." Chvíli jsme stáli v objetí a mě zase vlhly oči. V tátově náručí jsem se ale cítila bezpečně jako jindy. Tatínek se pak s úsměvem pustil do snídaně a já dokončila likvidaci následků. Když jsem odcházela, táta mě ještě chytil za ruku a poděkoval za snídani. Dnešek začínal dobře a měl být ještě lepší.
Ve svém pokoji jsem se převlékla do oblečení, které jsme včera vybraly pro náš nakupovací výlet a prohlédla si výsledek v zrcadle. Nedokázala jsem skrýt nadšení a ze zrcadla doslova zářila krásná mladá slečna. Položila jsem ruku na zrcadlo a prohlížela si sama sebe. Takže tohle jsem teď já. Ozvalo se zaťukání na dveře a po vyzvání Bára vešla do pokoje. "Tobě to ale sluší," usmála se na mě. Zaculila jsem se a také jí pochválila vzhled. Vzala mě za ruku a zatáhla mě k sobě do pokoje. Posadila mě k zrcadlu a začala mě malovat. Vysvětlovala jednotlivé kroky, co, proč a jak dělá. Něco jsem si pamatovala ze včerejška a tak jsem se už trochu lépe chytala. Výsledek stál za to. Už bez make-upu můj obličej vypadal dobře. S takhle vytaženými některými konturami jsem vypadala fakt super. Když se mnou byla Bára hotová, vytáhla svůj Instax, postavila se vedlě mě před zrcadlo a vyfotila dvě fotky, které okamžitě vyjely z foťáku a pomalu se začaly vybarvovat. Jednu si postavila před zrcadlo a druhou mi podala. Dívala jsem se na nás, jak nám to sluší a jak jsme si opravdu podobné. Fotku jsem si nalepila na skříňku, abych ji měla na očích, vzala si do kapsy mobil a peněženku a šla si obléct kabát. Také byl po sestře, bílý, který jsem doplnila dlouhou bílou pletenou šálou. Automaticky jsem sáhla po teniskách, ale Bára mě zastavila a podala mi kozačky s podpatkem, které jsem si včera zkoušela. Usmála jsem se na ni a obula si je. Chvíli trvalo, než jsem si na ně zase zvykla, stačilo ale jen pár kroků a na vše jsem si vzpomněla. K autu jsme to měly jen pár metrů, pohled na zledovatělý chodník mě trochu děsil. Nechtěla jsem sebou plácnout na zem poprvé venku jako holka a poprvé na podpatcích. K mému překvapení se ale podpatky do ledu vždy hluboko zabodly a neklouzaly. Bára viděla, že se trochu zdráhám vyjít, tak mě chytla za ruku a snažila se mě povzbudit. "Neboj, to zvládneš. Jsi krásná holka a za chvíli si na všechno zvykneš, uvidíš."
Po cestě do obchodního centra Bára zapnula hudbu. Její playlist sestával převážně z Taylor Swift, Seleny Gomez a další "holčičí" hudby, kupodivu se mi ale docela líbila. Něco jsem i znala a občas se i připojila se zpěvem. Třeba Same Old Love jsem znala nazpaměť, na jedné brigádě si to jedna holka pouštěla pořád dokola. Zpívala jsem a hrála procítěné výrazy. Když skladba skončila, všimla jsem si, že stojíme a Bára si hraje s mobilem. "Tohle musí na instagram. Zpíváš naprosto úžasně. Jakej máš nick, abych tě označila?" Přiznala jsem se, že nemám instagram a ještě tam mi ho pomohla založit. Pokračovaly jsme v cestě a mě překvapovalo, jak rychle se u jejího příspěvku, kde jsem figurovala hromadily srdíčka a pochvalné komentáře. V podzemním parkovišti jsme se obě nadšením skoro rozběhly. Opravdu nechápu, jak to, že mě teď myšlenka nakupování bavila, ale asi jsem teď opravdu byla holka se vším všudy.
Jako první jsme zašly do obchodu se spodním prádlem, přeci jen toho po ní nebylo zas až tak moc. Když jsme skončily a vyšly ven, konečně se k nám připojila Bářina kamarádka. "Klári, tohle je moje nejlepší kamarádka Andrea. Andreo, tohle je moje mladší sestra Klára," představila nás. Chtěla jsem jí podat ruku, Andrea mě ale objala. "Moc mě těší. Fakt vám to sluší, holky. A víte, že jste si hodně podobné?" pochválila nás. V hovoru jsme pokračovaly za chůze a skončily jsme v dalším obchodě. Andrea byla za chvíli obeznámena s mojí situací a věnovala mi soucitný pohled. Řekla, že mi musí vybrat nějaké pěkné šaty a tak se pustily do jejich hledání. Stačilo pár minut aby mi naložily plnou náruč oblečení a poslaly mě do kabinky. V oblečení, které pro mě vybraly byly sukně, halenky topy, ale i několikery šaty. Chvíli jsem si je prohlížela a do oka mi padly jedny modré a rozhodla jsem se, že ty vyzkouším jako první. Vylezla jsem z kabinky a Andrea se hnedka rozesmála a oznámila Báře, že jí dluží oběd. Jak jsem se dozvěděla, vsadily se, čí výběr zkusím jako první. Prohlédla jsem se v zrcadle a musela jsem uznat, že jsem vypadala naprosto fantasticky modrá barva šatů se skvěle hodila k mým očím. Trošku jsem se zahoupala ze strany na stranu a sledovala, jak se látka zvedá a vlní podle mých pohybů. Holky mě se zájmem sledovaly a jedna z nich prohodila, že tyhle určitě berem. Nakonec jsme vzaly skoro všechno. Podobně jsme pokračovaly v několika dalších obchodech. Skončila jsem se spoustou oblečení, které jsme průběžně nosily do auta. Po poslední várce jsme zamířily do obchodu s botami. Nejdřív do mého botníku přibyly lodičky s deseticentimetrovým podpatkem a já byla spokojená. To byl ale teprv začátek. Nejdřív mě Bára přiměla zkusit lodičky s patnácticentimetrovými jehlami. Zvládnout je nebyla až takový problém, jen by to asi vyžadovalo víc cviku a zvyku. Toho se chytila Andrea, která mi do ruky vrazila jedny s extrémně vysokými dvaceticentimetrovými podpatky, které se ale hodily k těm modrým šatům. Neodolala jsem, i když jsem měla trochu obavy. Kupodivu mi nedělalo žádné velké problémy na nich chodit, ačkoliv mi to nešlo moc rychle. Holky mě poslaly projít se na druhý konec obchodu a jak jsem si všimla, mezitím mi boty koupily. Když jsem se k nim vrátila a chtěla se přezout, moje boty tam nebyly a holky na sebe mrkly a tvářily se jako nic. Potom vyběhly z obchodu. Vyrazila jsem za nimi, ačkoliv moje rychlost se stěží vyrovnala rychlosti běžné chůze. Zamračila jsem se a snažil se k nim co nejrychleji docupitat. Počkaly o kousek dál a smály se mi. "Jsi tak roztomilá, když se mračíš," prohlásila Andrea se smíchem. Ačkoliv jsem chtěl hrát uraženou, moc ldouho jsem to nevydržela a začala se smát s nimi.
Holky mě v těch vysokých botách nechaly, že mi moc sluší. Dokonce byly kvůli tomu ochotné jít pomalu, abych jim stačila. U velkého zrcadla mě Bára vyzvala, ať si vyfotím fotku na instagram. Nastavily jsme se a udělaly pár fotek. Po návštěvě toalet spojené s kontrolou a úpravou make-upu (byla jsem poučená, že to tak holky dělají), jsme si sedly na jídlo. Po dlouhých nákupech jsem měla hlad jako vlk a byla jsem připravená sníst celé prase i s rožněm. K mému překvapení jsem do sebe stěží nasoukala jeden hamburger a hranolky. Nacpané jsme ještě chvíli seděly u stolu a probíraly se vyfocenými fotkami. Vybrala jsem tu, kde jsme podle mě vypadaly nejlíp, trochu jsem ji umělecky natočila, přidala filtr a vymyslela popisek. "Nakupujeme! #shopping #sisters #howamievenstandingontheseheels" Holky mi poradily, jak doplnit dalších pár hastagů a pak jsem je obě i sebe na fotce označila. Ještě jsme se ani nezvedly od stolu, když mi přistál první komentář. "@cuteclaire you are so beautiful!" Cuteclaire byl nick, který mi bára vybrala a mě zas tak špatný nepřišel. Docela mě pozitivní komentář potěšil a nadšení ze mě sršelo ještě víc. Prošly jsme ještě pár obchodů a dopřály si beauty salón, kde se nám postaraly o nehty, vlasy a make-up. Už mě z vysokých podpatků začaly únavou bolet nohy a myslela jsem si, že už pojedeme domů. Zamířily jsme ale do piercing studia. Zvedla jsem jedno obočí: "Baru, ty si chceš nechat udělat piercing?" "Ne, ty si chceš nechat udělat hned dva," mrkla na mě. Otočila se na potetovanou zaměstnankyni a poručila píchnutí uší. Došlo mi, co předtím myslela a usmála jsem se. Píchnutí ani nebolelo, jen to trochu štíplo a už jsem měla v uších dvě malé náušničky. Prý budu muset aspoň 14 dní nosit pouze tyhle, aby se mi píchnutí zahojila a dírka nezarostla. Dostala jsem ještě další instrukce a odkaz na stránku, kde si o tom všechno můžu přečíst. "Děkuju," objala jsem sestru, když jsme odešly z obchodu.
Po cestě domů jsme jely všechny tři spolu, Andrea se u nás měla na chvíli zastavit. Bára asi naschvál zase zapnula Same Old Love a vyzvala mě ke zpěvu. Opět jsem nasadily procítěný výraz a opřela se do toho. Andrea mi na konci zatleskala, pochválila zpěv a zeptala se, jestli se to u nechci věnovat. Prý mám skvělý hlas a mám šanci na úspěch. Když jsem prohodila, že možná, opětovala, že už mi domluvila na příští týden stage v místním klubu, kde mám zazpívat 3 - 5 skladeb a prý i dostanu zaplaceno. Trochu mě překvapila, ale výzvu jsem přijala a rozhodla se, že budu skvělá. U vystupování mi došlo, že mám na sobě pořád ty lodičky s ultra vysokým podpatkem. Opatrně, abych je moc nezadělala jsem manévrovala na zledovatělém chodníku. Maminka už na nás čekala s buchtami. Pochválila mi boty a přivítala se s Andreou. Všechny tašky s nákupem jsme donesly do mého pokoje, prohlížely si, co jsme koupily a uklízely je. Holky mě přiměly znovu zkusit ty modré šaty spolu s vysokými lodičkami. Vypadalo to naprosto fantasticky a Bára mi navrhla, abych se tak oblékla na svoje pěvecké vystoupení. Spolu jsme strávily ještě další skvělý čas až do večera. Když Bára za tmy odvážela Andreu domů, zase začínalo sněžit. Objala jsem Andreu na rozloučenou a došlo mi, že v ní mám dobrou kamarádku. Jakmile odjely, sedla jsem si k počítači a začala vybírat, co budu zpívat na svém vystoupení v klubu. Když jsem si udělala seznam 15 skladeb, ze kterého budu vyškrtávat, prošla jsem dnešní trénink psaní a připravila se ke spánku. Celý den jsem byla tak nadšená, že až teď mi došlo, jak jsem strašně unavená. Svaly na nohou mě bolely z nezvyklé polohy a pohybů a pomalu se mi zavíraly oči. Setřela jsem si make-up, tak jak mě Bára naučila, osprchovala se i s vlasy a pak si své dlouhé vlnité kadeře sušila jejím fénem. Spokojeně jsem v pyžamku zalezla pod peřinu a unaveně oddychovala. Byl to dlouhý ale skvělý den a těšila jsem se, co přinese neděle.
Neděla byla mým posledním volným dnem, než jsem měla jít zpátky do školy. Přes den jsem se dál učila, jak být holkou, strávila nějaký čas s Bárou a taky jsme jako rodina poprvé po dlouhé době strávili čas spolu a podívali se na film. Jak den postupoval, začala jsem mít ze školy čím dál tím větší obavy. Zmeškala jsem jen jeden den, ale to mě netrápilo. Víc jsem se bála reakce lidí okolo, obzvlášť po tom, co se psalo na sociálních sítích. A taky toho debila, který za to všechno mohl. Zbytek rodiny to na mě trochu vycítil a všichni se mě snažili povzbuzovat. Bára nabídla, že mě do školy doveze autem, abych nemusela hromadnou dopravou. Všechny oficiální papírování už bylo vyřízené, stačilo se jen odpoledne stavit na úřad pro nový občanský průkaz a další doklady. Později odpoledne jsem si znovu projížděla svůj seznam skladeb na vystoupení a zkoušela si je zpívat. Same Old Love jsem nakonec zařadila do rezervy. Na začátek to ale chtělo něco rychlejšího, v čem bych se cítilia bezpečněji, na konec něco hlubšího. Poprosila jsem rodinu o rady a můj zredukovaný seznam nakonec vypadal takto:
1. Demi Lovato - Let It Go (movie Frozen version)
2. Lorde - Royals
3. Lana Del Rey - Summertime Sadness
4. Adele - Hello
5. The Corrs - Runaway
Rezerva: Selena Gomez - Same Old Love
Andrea mi poslala zprávu, ať si prý připravím hudbu, kterou si klidně budu moct pouštět sama a pokud budu mít i s videem, nebude na škodu. Při karaoke verzí s videem jsem narazila na Jump Up, Super Star! ze Super Mario Odyssey, což mi připomnělo časy, kdy jsme Maria hráli u dědy na mém Switchi. Zarazilo mě, že ač jsem tu konzoli měl moc rád, od nehody jsem na ni ani nesáhnul. Teď jsem otevřela šuplík, kde jsem ji obvykle měla. Pod stohem papíru tam skutečně Switch byl spolus dokovačkou a několika hrami. Obývák se vyprázdnil, tak jsem dokovačku zapojila do televize a zapla Maria. Stačilo projít několika lokacemi a už se mi slzy kutálely po obličeji. Takových vzpomínek, co jsme tam tenkrát prováděli. Děda hrál vždy za Cappyho, já za Maria a společně jsme dokázali hodně, všechny světy jsme ale zdaleka neodemkli, před nehodou jsme to hráli jen párkrát. Usušila jsem si obličej a zabrousila do New Donk City a procházela se městem a sbírala Power Moony. Ve výběru soundtracku jsem si zapnula Jump Up, Super Star! a jakmile Lady Pauline začala zpívat, přidala jsem se k ní. Když jsem dozpívala, cítila jsem se už docela dobře a na tváři mi zářil úsměv. Během zpěvu jsem si ani nevšimla, že za mnou přišla celá rodina a poslouchali mě. Prozradili se až tleskáním. Celá jsem se začervenala, ale hodně mě to povzbudilo. Skladbu jsem nakonec připsala na seznam do rezervy. Konec konců klip jsem k tomu měla - obsahoval hudbu a doplněn byl záznamy ze hry. Na konci byla moje snad nejoblíbenější scéna z celé hry, která se tam opakovala poměrně dost, stejně mi ale vždy přinesla radost - radost Maria a Cappyho, když najdou Multi Moon.
S ostatními videi to tak snadné nebylo, klipy se na použití nehodily a tak jsem nakonec dělala vlastní videa z dlouhých záběrů řeky, přírody a podobně, doplněné o karaoke verzi skladby. Zabavilo mě to na celý zbytek dne a odvedlo moje myšlenky od nadcházejícího školního dne.
Venku byla ještě tma, když mě probudilo zvonění budíku. Ještě v pyžamu jsem sešla do kuchyně na müsli a čaj. Snažila jsem se odvést myšlenky od svojí nervozity a utěšovala jsem se, že jako hezká holka bych to mohla přežít. Nechala jsem si schválit oblečení od Báry a sbalila si věci do bíleho batůžku, který jsem po ní měla. Pořád ještě jsem šla bez make-upu, prý jsem vypadala dobře i bez něj, jen rtěnka stačila. Při výběru bot nakonec vyhrály kozačky s podpatkem oproti těm bez něj. Přeci jen jsem chtěla první den dobře vypadat. Bylo to zvláštní - nikdy dřív mě můj vzhled nezajímal, teď jsem se ho občas až úzkostlivě snažila mít co nejlepší. Po několikerém shlédnutí se v zrcadle jsem si oblékla bíly kabát a vlněnou šálu. Šály jsem si jako holka nějak oblíbila a bez ní jsem nevyšla ven. Nasedly jsme do auta a vyrazily na cestu. Bára mě u školy objala, popřála hodně štěstí a vysadila mě na chodníku. Ještě když zajížděla za roh jsem se za ní dívala. Teď jsem se cítila sama proti celému světu, nebo aspoň tomu ústavu. Byla jsem tu mezi prvními a tak jsem se posadila do zadní lavice a pokračovala v Mariovi na svém Switchi. Postupně přicházející spolužáci na mě jen koukli a věnovali se svému, někteří na mě ale zírali delší dobu, čehož jsem si všimla i přes soustředění se na obrazovku. Snažila jsem se dělat že nic, ale uvnitř mi bylo hodně nepříjemně a stálo mě dost přemáhání nebrečeta a neutéct pryč. Učitelka Biologie si dala jako obvykle na čas a tak hodinu začala se zpožděním. Biologie byla ukrutná nuda, tak jsem schovala Switch za penál a mezi psaním zápisků jsem si krátila dlouhou chvíli hraním tahovky Mario + Rabbids. Občas jsem měla co dělat, abych se nerozesmála u scén s Rabbid Peach a neprozradila se tak. V půlce hodiny dorazila jedna holka, která dojížděla z nedalaké vsi a asi měla kvůli sněhu zpoždění. Zeptala se, jestli je vedlě mě místo a já soustředěná na hru jen přikývla. Seděly jsme vedle sebe v tichu, ačkoliv jsem se nubránila dojmu, že mě pozoruje. Na další hodinu a celý zbytek dne si vedle mě už nesedla. Neustále jsem si připadala ohroženě a terčem šuškání okolo mě. Jakmile se někdo smál, přemýšlela jsem, co si o mně asi povídali.
U oběda mi bylo za celý den snad nejhůř. Vzala jsem si tác s jídlem a sedla si do kouta. Každý už o mé situaci musel slyšet a téměř všichni se aspoň na chvíli zastavili, aby na mě mohli zírat. Měla jsem pocit, že jsem zahlédla i odsuzující výrazy. Skloněná nad tácem jsem pomalu jedla a nechala slzy padat do jídla. Vedle mě si přisedla ta spolužačka z rána a položila mi ruku na rameno. "Všechno v pořádku," zeptala se? Otřela jsem si slzy, snažila se trochu uklidnit se. Pořád ještě trochu plačtivě jsem odpověděla "Jsem pro ně jen zrůda, divňák." "Kdepak," odpověděla, "jen se jim opravdu líbíš a můžou na tobě oči nechat. Na to si zvykni, protože s tímhle vzhledem to budeš mít všude." Trochu překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se jí přímo do očí. "Vážně si to myslíš?" "Vždyť se na ně podívej, dělají jak kdyby tu seděla Emma Watson," mrkla na mě. Rozhlédla jsem se po okolí a hned mi bylo líp. Poděkovala jsem a v jídle jsem pokračovala veseleji. Došlo mi, že tahle holka se se mnou pokoušela navázat kontakt už dřív, kvůli mé odtažitosti to ale moc nedopadlo. Přemýšlela jsem, jak nahodit konverzaci, ona mi naštěstí pomohla. "Mimochodem, jsem Gábina," usmála se a podala mi ruku. "Klára," potřásla jsem si s ní. "Promiň, že jsem se dřív chovala tak odtažitě, občas jsem to trochu přeháněla, tedy přeháněl, se samotářstvímm" omlouvala jsem se. "Nic se nestalo. Můžu ti říct tajemství?" zeptala se. Když jsem kývla, pokračovala. "Nikomu to neříkej, ale do tebe, jako do Karla jsem byla zabouchnutá." Nechápavě jsem se na ni podívala se zvednutým obočím. Dost mě to překvapilo, neměla jsem tehdy pocit, že by na mně někomu záleželo. Na druhou stranu mě docela zarazilo, že mi to říká teď. Opatrně jsem se tedy zeptala: "A nejsi..." Přerušila mě a opětovala: "Nejsem, neboj. Jen chci být tvoje kamarádka. Vím, že to teď asi musíš mít těžký." Znovu jsem měla na krajíčku, jak jí na mně záleželo i přesto, že jsem ji v minulosti odmítnula. Objala jsem ji a souhlasila. "Kamarádky?" nabídla mi malíček. Přidala jsem svůj a usmála se na ni. "Kamarádky."
Zbytek dne už jsme s Gábinou seděly spolu. Pohledy ostatních už mi tolik nevadily, ačkoliv do rozpaků mě přiváděly stále. Zjistila jsem, že je také majitelkou Switche a tak jsme během suplované hodiny závodily v Mariokartu. Na konci dne jsme se rozloučily před školou a já šla na tramvaj v podstatně lepší náladě, než když jsem ráno přicházela. Měla jsem kamarádku. Bylo mi najednou skvěle a těšila se na další den. Doma jsem si proběhla svoje každodenní kurzy krasopisu a dál se věnovala přípravě na vystoupení. Klipy už jsem měla hotové a tak jsem trénovala zpěv samotný. Snažila jsem se sledovat živá vystoupení, abych i odpozorovala jejich pohyby a nestála na pódiu jen jako prkno. Na jednu stranu jsem se na to těšila, na druhou jsem ale měla trochu obavy a byla nervózní. Času jsem ale měla dost a tak jsem se snažila dát ho dost přípravě.
Následujícího jsem z postele téměř vyskočila. Do školy jsem se těšila na Gábinu a zbytek rodiny si mojí změny nálady všimnul. Když jsem jim řekla o své nové kamarádce, všichni ze mně měli radost. Ve škole jsme zase seděly spolu a bylo nám fajn. Gábi na odpoledne odešla k doktorovi, tak jsem zůstala sama. K mojí smůle byla tělesná výchova. V šatně jsem byla mezi prvními, což se opět ukázalo jako chyba, protože tu kromě mě byla jen Irena, přítelkyně toho blbce Marka se svými hyenami. Chvíli se zdálo, že všechno bude bez problémů, ale mýlila jsem se. Chytila mě pod krkem a přimáčkla ke zdi. Nebyla tak hubená jako já, ale sílu měla větší. "Nech Marka na pokoji!" syčela na mě. Nechápala jsem a odvětila, že o něj nemám zájem. Pomalu mi to začalo docházet. Marek asi pokaždé, když mě viděl dole tvrdnul a Irena žárlila. Navíc byla problémová a schopná kdejakých výtržností, říkalo se, že v hospodě zmlátila už kdekoho. Když mě nepouštěla ani po mých výzvách, sebrala jsem všechnu sílu a odvahu a dala jí pěstí do břicha. Sesunula se na zem a popadala dech. Její parta se kolem ní seběhla a nechaly mě na pokoji. Převlékla jsem se na cvičení, zase mi ale bylo hrozně a z té konfrontace jsem byla celá bílá. Irena se vzchopila a na těláku dělala jakože nic, hráli jsme ale vybíjenou a já to od ní opravdu tvrdě schytávala balónem. Odpoledka byla dlouhá a tak jsem se domů vracela až za tmy, opět psychicky vyčerpaná. Domů to bylo čtvrt hodiny MHD nebo půl hodiny pěšky a já se rozhodla pro pěší variantu. Sice byla zima, ale všude bylo krásně zasněženo a já si potřebovala trochu vyčistit hlavu. Okolo zastávky, kde bych přestupovala na jinou tramvaj mě polila studená. Doslova. Ten *@#& Marek si na mě počkal se sudem ledové vody a ze hřbitovní zdi ji na mě vylil se slovy, ať už na Irenu nesahám. Domů jsem to ještě měla čtvrt hodiny cesty, další tramvaj jela za podobně dlouhou dobu a tak jsem vyrazila jak nejrychleji to na podpatcích šlo. Vlněný kabát a šála trochu hřály i mokré, za 5 minut už jsem ale drkotala zuby, oslzený obličej mi taky teplo nepřidával. U dveří domů jsem byla celá modrá chvěla se zimou. Vpadla jsem dovnitř, zavřela dveře a obejmula radiátor.
Musela jsem u něj usnout, probrala jsem se v suchém oblečení obalená dekou v křesle u krbu. Hned jak jsem se probrala, oba rodiče už u mě byli a zpovídali mě. Dala jsem si pořád ještě trochu studené ruce okolo hrnečku s horkým čajem a pověděla jim celý příběh. Oba zakývali hlavou, protože byli obeznámeni s tím, jak je díky vlivu svého otce Marek nedotknutelný a oba přemýšleli, co s tím dělat. K mému nemilému překvapení jsem občas zakašlala a začala kvůli tomu málem panikařit. Vystoupení jsem měla už za pár dnů a nechtěla jsem na něj ztratit hlas. Maminka mi donesla šálu, kteoru jsem si omotala krk i doma a po několik dnů ji pořád nosila a lila jsem do sebe čaje s citronem a zázvorem. Toho dne jsem v křesle několikrát usnula. Bylo to zvláštní, tohle tělo řešilo snad veškeré problémy buď pláčem nebo spánkem, příležitostně obojím. Bylo už večer a já zrovna byla vzhůru, ale rozespalá, když mě tatínek vzal a přenesl do mojí postele. Skoro jsem nevnímala okolí, teplo jeho náručí mi ale bylo příjemné a tak jsem spokojeně zamručela. Ani nedošel k mému pokoji a už jsem zase spala jako dřevo.
