Co je v domě, není pro mě - Pave

01.02.2022 23:33

Pracuji u jedné velké zahraniční firmy v ekonomickém oddělení, jehož součástí jsou i účtárny, které mám na starosti a tak spolupracuji s mnoha kolegy a kolegyněmi z ostatních úseků naší firmy. Poblíž mého stolu pracuje kolega, jenž vede sekci předjednávání smluv a tak mi dává podklady ke kalkulacím, které potřebuje k dalším jednáním. Choval se vždy korektně jak ke mně, tak i k ostatním ženám na odděleních. Dost mne přitahoval právě pro svou odtaživost a korektnost a já jsem si dala za úkol, ostatně jako jiné ženy u nás, že ho dostanu jako svou trofej.

Věc má ale háček. Již jako mladá holka jsem na střední škole zjistila, že mne více přitahují děvčata než kluci, i když jsem měla s některými vztah hlubší. Aby to bylo ještě komplikovanější, každého kluka a později muže jsem si více méně představovala jako holku aby byli pro mne, jak se říká, stravitelnější. U některých se mi to dokonce i povedlo, ale když jsem trvala na tom, aby chodili i do školy či do práce v kalhotkách a v zimě punčocháčích, které jsem jim dala, tak to odmítli. Já jsem pak pochopitelně odmítla je. Z těchto důvodů jsem žádný dlouhodobější vztah s muži neměla a ani po něm netoužila, než jsem poznala Pavla. Vždy, kdy jsem na něj pohlédla, cítila jsem, že mi vlhnou kalhotky. To se mi ještě nestalo a představa, že mu oblékám své prádlo stejně jako v jedné povídce, kterou jsem četla na webu na jedněch erotických stránkách, se stala takřka posedlostí a ta mne nutila, abych si mnohdy zajela rukou do klína, ale to všechno ještě více vznítilo mou touhu po něm. Když při jednom podnikovém rautu se ocitl v kruhu ctitelek, které dychtily ho ulovit, jedna se ho zeptala, proč se ještě neoženil, když má kolem sebe výběr tolika svobodných žen, se usmál a řekl: „Víte, děvčata, já se řídím úslovím, ,že co je v domě, není pro mne‘. A navíc…“ mávl rukou, jako že to není nic důležitého, vyklouzl z jejich kroužku, aby se po chvíli anglicky ztratil.

Nevím proč, ale utkvěla mi v mysli jeho slůvka – „A navíc“. Mohla jsem si pod nimi představovat cokoliv. Sama sebe jsem se nepoznávala a ve vaně, kam jsem se naložila do perličkové koupele, když jsem přišla z toho rautu domů, jsem se více vzrušila, než uklidnila a tak jsem proudícím perličkám vzduchu pomáhala prsty. Orgasmus, jenž přišel mi pomohl jen na chvíli a spánek mi přinesl tolik erotických snů, v nichž jsem si představovala sebe samu na místě oné ženy z té povídky, a objektem mé snahy byl Pavel. Pomyslela jsem si, že je moc dobře, že momentálně nemám žádnou přítelku, které bych musela vysvětlovat mé podivné chování.

Uběhlo několik týdnů, když jsem si všimla, že Pavel nepřišel do práce. Místo toho za mnou přišel sám šéf našeho oddělení, a sdělil mi, že Pavel je nemocný, že má vymknutý kotník a nemůže chodit, ale slíbil, že tuhle rozjednanou smlouvu, a prsty zaťukal na slohu, kterou držel v ruce, je ochotný zpracovat doma, ale k tomu potřebuje podklady, a tak mne žádá, abych mu je přinesla domů. Položil mi na stůl mapu s papíry a adresou, kde bydlí, a důstojně odkráčel. Zatočil se se mnou svět. Podívala jsem se na adresu, kde Pavel bydlí, a s úžasem jsem zjistila, že jsme vlastně sousedé a že bydlí nedalo mne. Oznámila jsem, že jdu služebně ven a že se zřejmě dnes již nevrátím, vzala složku a odešla.

Oba bydlíme ve starší zástavbě ve čtvrti nad městem odkud je na město pěkný výhled a není od nás daleko ani na okraj příměstských lesů. Když jsem přišla na uvedenou adresu a zazvonila u jeho bytu, chvíli trvalo, než mi otevřel. „Ahoj, Marci,“ pozdravil, když mne spatřil ve dveřích a řekl mi, že mu již volal náš šéf, a pověděl mu, že ty podklady, jenž potřebuje, donesu. „Pojď dál a nestůj ve dveřích, abys mi nevynesla spaní,“ a zavedl mě do pokoje, kde měl svou domácí kancelář s počítačem a posadil mne do křesílka a sám se posadil na židli. „Z ní se mi lépe vstává,“ konstatoval, zatímco já se rozhlížela kolem sebe.

Na stěně jsem viděla rozvěšené obrázky a fotografie různých ptáků a podivovala jsem se nad jeho koníčkem. Také tam byly fotografie hor, a uprostřed visel barevný portrét jedné dívky na běžkách. Byla oblečena v červené větrovce, tmavých golfkách a na sobě měla červené punčocháče a smála se do objektivu a v pozadí snímku byly jakési hory. Pak jsem vedle počítače uviděla jinou fotografii. Na ní byl Pavel s onou dívkou. Nebyli tentokrát na lyžích, ale stáli na vrcholu jakési hory, drželi se kolem ramen a oblečeni byli naprosto stejně: červené větrovky, tmavé golfky a červené punčocháče a pod sebou měli haldu horolezecké výstroje a dívali se kamsi o dáli. Že měl na sobě punčocháče, bych vsadila své poslední kalhotky a srdíčko se mi tetelilo nadějí nad tím, že by se mi mohlo podařit jej do těch punčocháčů vrátit a tak si jej znovu poholčičit.

Chtěla jsem se ho zeptat, kdo je ta dívka na fotografii, ale rozmyslela jsem si to a místo toho se zeptala, co tím na tom rautu myslel, když říkal, „že co je v domě, není pro mne“. Tázavě se na mně podíval a řekl: „Marci, to je jednoduché, každý takový vztah na pracovišti má háček a u nás je to přímo velehák. Náš zahraniční chlebodárce přece netrpí takové vztahy, zvláště, když pracují ti dva na jednom oddělení a bral by to jako střet zájmů. A za druhé,“ na chvilku se odmlčel, „jako svobodnému je mi líp a jeden chomout, který jsem již měl, mi bohatě stačí.“

„Copak ty jsi byl ženatý?“ „Byl,“ odvětil úsečně, ale to mně neodradilo, abych se nezeptal dál. „To víš, jsem ženská, zvědavá ženská. To je tvá bývalá manželka?“ a ukázala jsem fotografii visící na stěně. Znovu se po mně podíval a já jsem měla dojem, že se mu nějak zamžily oči. „Ne,“ znovu zaznělo úsečně. „Tak kdo to je,“ pokoušela jsem osud. „To byla má přítelka.“ „Copak již není,“ opáčila jsem. „Není,“ řekl ještě úsečněji.

Zvědavostí jsem byla takřka bez sebe a tak jsem pokračovala ve vyptávání. „Jak to, že není? To jste se také rozešli?“ Pavel si povzdechl. „Holka, moc se vyptáváš a já ani nevím, proč ti vlastně odpovídám na tvé všetečné otázky. Ale abych ukojil tvou zvědavost, tak přítelkou mi zůstane, ale jí je to již jedno, protože zemřela.“

Dál jsem se již nechtěla vyptávat a tak jsem se zeptala: „Kdy si mám pro ty podklady přijít? Šéf povídal, že kdyby to bylo včera, tak je pozdě.“

„On toho napovídá,“ mávl rukou a zamyslel se. „Dnes na tom začnu dělat, a když sebou hodím, tak by to mělo být zítra odpoledne hotové.“

„Fajn, tak já si pro to, zítra přijdu.“ „Ne, přijď až pozítří, chci mít nějakou časovou rezervu,“ a zeptal se mne, zdali si dám kávu nebo čaj. Odmítla jsem a rozloučila se.

Po celou tu dobu mi nešlo z hlavy, kdo je ta dívka na fotografii, ale bylo mi jasné, že na ní dodnes nemůže zapomenout a podle oblečení, a jak vypadali, muselo to být již před časem, protože výbava na hory je dnes jiná.

Pozítří jsem Pavlovi zavolala z práce, má-li již podklady zpracovány. Přisvědčil a já jsem se ho zeptala, mohu-li se u něj zastavit.

Znovu to dlouho trvalo, než mi přišel otevřít. Dnes již vypadal lépe, a když jsme přišli do pokoje, kde jsme seděli naposledy. Když jsme se usadili, sbírala jsem odvahu vyzvědět něco bližšího o jeho přítelce z fotografie. „Můžeš mi povědět o tvé přítelce?“ vydechla jsem. „A co chceš vědět? Byla mi víc než kamarádkou a přítelkou, ale máš-li na mysli, zdali jsme byli milenci, tak to ne.“

Náš slibně rozvíjející rozhovor přerušilo zvonění telefonu. „Ten telefon by mi byl čert dlužný,“ pomyslela jsem si. Pavel zdvihl sluchátko a chvíli poslouchal a řekl: „Samozřejmě, Alíku, že můžeš přijít, kdykoliv, jsem sice nemocný, mám vymknutý kotník, ale pro tebe si vždy čas udělám, pak pá a pěknou pusinku. Dostalas ji? Ano? To je dobře“, a zavěsil.

Další červ zvědavosti, který mi začal hryzat v hlavě a Pavel se ani nesnažil mi říci, kdo mu volal, ale na tu ženskou jsem děsně žárlila, že může kdykoliv přijít, že si na ni udělá čas. Ale pojďme zpět k začátku našeho rozhovoru přerušeného telefonem.

Pavel mě svým přiznáním docela překvapil a asi to na mne bylo vidět. „Čemu se divíš? Jistě jsi poznala, že jsme spolu lozili po horách a ty důkladně prověří parťáky co v nich je.“

„Pavle, prosím tě, ještě jednu otázku a už budu hodná holka. Ptám se čistě z osobních důvodů,“ lezlo ze mě pomalu. „Všimla jsem si, že jste chodili stejně oblečeni,“ a tady jsem vsadila na jednu kartu a tetelila se strachem, jak bude reagovat: „Červené punčocháče, tmavé golfky, a červené větrovky…“

„Ty punčocháče mi tehdy dala Iva, aby mi nebylo zima a že červenou barvu přímo zbožňovala…“ a zadíval se na fotografii na stěně. Chtěla jsem se Pavla zeptat, jak se v těch punčocháčích cítil, ale spolkla jsem to, přesto to na mne zase poznal a řekl: „Rád vzpomínám na dobu, kdy si mě Iva formovala k obrazu svému.“

„Jak tomu mám rozumět, ,formovala k obrazu svému‘?“ „No, dnes už je to vlastně jedno, tak ti to povím, abych ukojil tvou zvědavost, ale doufám, že to nikomu nevyzvoníš. Ona Iva byla čtyřprocentní a shodou náhod jsme se velice sblížili díky lezení a tehdy ji napadlo, aby ze mne zkusila udělat ,holku‘, když spolu chodíme do hor. V horách bývá mnohdy dost zima i v létě a jí se pochopitelně jégrovky nelíbily a tak mi jako jejich alternativu nabídla právě ty punčocháče s dovětkem, že aby to bylo stylové, kdybych pod nimi měl i kalhotky. A taky mi k nim hned jedny dala, samozřejmě že červené a důsledně to jejich nošení kontrolovala.“

Jen jsem špitla: „To by se mi také líbilo.“ Opáčil, „a co jakoby se ti líbilo?“ „No přece kdybych si takhle mohla poholčičit, jak jsi řekl, svého chlapa.“ „Jak se mi to jeví, tak máš na mysli mně,“ a zdůraznil to přivlastňovací zájmeno a ušklíbl se. „Nezapomínej, Marci, že Iva byla jen jedna. Ne že bych na to nošení punčocháčů zapomněl, vtip je právě v tom, že jsem je dostal od ní a od žádné jiné. Pochopitelně, že jsem jako ženáč měl na sobě věci mé exmanželky, ale mohu tě ubezpečit, že to nemělo ten půvab a kouzlo jako to od Ivy.“

„Copak ty by ses již takhle nedal poholčičit od jiné, třeba od té, co ti před chvíli volala,“ řekla jsem žárlivě. Pavel zůstal sedět s pusou dokořán a díval se na mne chvíli nechápavě a pak se rozesmál. „Odtud vane mistral, žárlivost, co? Tak aby bylo jasno, to děvče byla, nebo vlastně je má dcera a ona si mne určitě nepoholčičí, k tomu si zcela jistě, když bude chtít, najde někoho jiného.“ V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka přichycená při jakési při nepřístojnosti. Ještě chvíli jsem seděla a pak se rozloučila. Nejvíce mne ale dorazil tím, že si pískal Gottův Mistral.

***

Ten dubnový den byl jako vymalovaný a město se koupalo v teplých slunečních paprscích. Po skončení pracovní doby se všechno osazenstvo vyhrnulo ven a mnozí se rozprchli sednout si do zahrádek poblíž našeho podniku. Chtěla jsem Pavlovi navrhnout, abychom se na chvíli také někam posadili na expresso než pojedeme domů. Zakroutil hlavou na nesouhlas a povídal, že má vysedávání za celý den dost a že místo toho půjde přes město pěšky a alespoň si vyčistí hlavu a chůzí udělá něco pro své zdraví. Nesměle jsem se zeptala, zda-li mohu jít s ním. „Proč ne? Aspoň se nebudeme bát vlka nic! Tedy policajta, když si nedáme pozor a půjdeme na červenou.“

Dosti dlouho jsme mlčeli a já jsem byla z toho celá nervózní. Když jsme šli kolem jednoho vietnamského tržiště, nedalo mi to a odbočila jsem k němu. Beze slova mne následoval a kroky mne jaksi samozřejmě zavedly k prádlu, jež tam bylo vystaveno ve velkých kupkách. Mužskej to velmi těžko pochopí, co nás, ženy k tomu vede, že se tímto textilem dokážeme přehrabovat hodiny, aniž bychom si cokoliv koupily. Také Pavel si stoupl vedle mne a s úsměvem pozoroval mé počínání. Moc se mi líbily jedny modré kalhotky, které jsem si dala stranou. Pavel přerušil své mlčení, když podotkl: „Marci, tobě nevadí, že ty kalhotky jsou šity horkou jehlou, každý steh je jiný, navíc křivý a o materiálu ani nemluvě? Ty bych koupil jen omylem s tím, že jsou na jedno použití a z nouze.“ „A jaké by sis koupil?“ zeptala jsem se jedovatě. „Já? Proč bych si měl kupovat kalhotky?“ řekl udiveně. Samozřejmě, že jsem věděla, že má s jejich kvalitou pravdu, ale na truc jsem si je koupila. „Marci, jen by mně zajímalo, proč sis je koupila, když máš na sobě značkové punčocháče za tři stovky, nevím sice, co máš pod nimi, a jak to jde dohromady s tím šmejdem, jež jsi právě koupila?“ „Ty máš ale vědomosti o dámském odívání.“ „Mám, protože jak víš, byl jsem ženatý a život mne naučil se v těchto titěrnostech vyznat.“

To jsme již přišli pře dům, kde Pavel bydlel, když jsem se jej zeptala, zdali by nešel ke mně na kafé, když jsme nešli ve městě. „A měl bych?“ zeptal se. Přikývla jsem na souhlas a za okamžik jsem odemykala dveře mého bytu a pozvala ho dále. Usadila jsem ho na gauč a na stolek položila právě koupené kalhotky, jež zpola vyklouzly z igelitového sáčku, kam mi je dal stánkař, a odešla jsem do kuchyně nachystat kávu. Když jsem přišla do pokoje, stál Pavel u knihovny a prohlížel si knihy za sklem. „Vybral bych si, například toho Feista můžu.“ Fakt, že mne potěšil, tím že má rád sci-fi aniž bychom se kdy předtím o knihách bavili.

Podala jsem mu šálek s kávou a Pavel pak vzal ze stolu kalhotky a znovu si je prohlížel. „Marci, podívej na ten ujetý steh. Oba díly jsou střiženy jaksi nakřivo a krk bych na to dal, že kdybych si je oblékl, tak se zcela určitě roztrhnou, natož kdyby sis je vzala na sebe ty.“ Srdíčko se mi zatetelilo blahem, že o tom začal mluvit a tak jsem ,kula železo, dokud je žhavé‘. „To jsou plané řeči, Pavle, to bys sis je skutečně musel obléci, abys mě přesvědčil. A o co by ses chtěl vsadit?“ „Marci, to já jen tak akademicky jsem o tom mluvil,“ začal se vymlouvat. Nepovolila jsem a navrhnula mu: „Jestli si zkusíš ty kalhotky obléci spolu s punčocháči a roztrhnou se, tak ti slibuji, že tu budu s tebou sedět také jen v nich, abys viděl, že i kalhotky mám značkové a nejen punčocháče.“ „A když ty kalhotky vydrží a já prohraji, co pak?“ replikoval. „Potom budeš nosit celý týden moje kalhotky do práce a já si tě budu každý den kontrolovat. Platí?“ A zvědavě jsem čekala, jak přijme můj návrh.

Chvíli se na mne díval a pak pokýval hlavou, že přijímá. „Ale napřed dopijeme tu kávu.“ „Ne, tu můžeme pít zároveň s naším experimentem,“ trvala jsem na svém. Sundal si sako a pak pomalu kalhoty, a aby oddálil neodvratné, napil se ze šálku chladnoucí kávy. S napětím jsem očekávala, co má na sobě a trochu mne potěšil, že nosí slipy a ne trenky, které jsem z duše nesnášela. „Marci, víš co? Snad bude lepší, když mi ty kalhotky oblečeš ty, abys pak neřekla, že jsem je roztrhl schválně.“ Jeho žádost mne překvapila, ale v duchu jsem se modlila k Aštartě, že vyslyšela moje prosby a jedním pohybem jsem mu stáhla slipy a natahovala mu kalhotky a podivovala se, co to udělalo s jeho ptákem usazeným v houští, jež se okamžitě probral k životu a trčel do prostoru jako nějaký stožár. Zkrotit ho pomalu nedokázaly ani těsné kalhotky. Když je měl v pase a chtěla jsem mu je usadit, slyšela jsem, jak steh s jakýmsi nářkem povolil. To jsem si již sama hned stáhla sukni kostýmku, abych splnila část svého slibu, ale ještě mě zbývalo obléci Pavlovi punčocháče. Nakonec se i to podařilo a oba jsme se po sobě dívali jaksi udiveně.

„Marci a co teď?“ zeptal se. „Co by bylo, posadíme se, otevřeme si sedmičku, tu v klidu vypijeme, a pak se uvidí,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny.

„Já už vidím,“ řekl, ukázal mi do klína a pohladil mě po noze. Hned jsem si uvědomila, v jakém stavu mám kalhotky, ale jeho nebyly na tom líp. „Pavle, jsme na tom stejně, nemyslíš?“ „To ano, ale řešení té situace snad to ještě chvíli počká, až dopijeme své sklenky,“ řekl potutelně.

Nakonec ale to dopadlo tak, jak to dopadlo a navzájem jsme si pomohli od mokrých kalhotek a punčocháčů a k dalšímu ději jsme ani velkou předehru nepotřebovali, protože ten výbuch společného orgasmu by se dal přirovnat k výbuchu atomové bomby. Když jsme leželi vedle sebe, Pavel mi zabloudil rukou ke kundičce a laskal se s rtíky. Měla jsem ji vyholenou a hladkou jako samet a to se mu zřejmě zamlouvalo, protože když jsem ho zeptala, zdali se mu líbí má sametová lasturka, přisvědčil, že moc. Navrhla jsem, že když jsme ulepení, měli bychom se jít osprchovat. Když jsme přišli do koupelny, visely mi na prádelní šňůře kalhotky, punčocháče a ostatní prádlo a Pavlovy oči rychle přeletěly moje poklady, než jsem je shrnula na kraj šňůry.

Po naší očistě, která nám trvala déle než obvykle, jsem mu nabídla, že ho zbavím jeho houští v rozkroku. Ještě jednou mi sáhl na buchtičku a zeptal se, jestli jsem si jista výsledkem. Jelikož se jeho ptáku nelíbilo, že jsem z něj udělala holátko, dal to najevo tím, že se znovu postavil. Tak jsem je oba zavedla do mého pelíšku, kde jsme pokračovali ve Venušině bohoslužbě. Ani jsem Pavlovi nepřipomínala kolik je hodin a raději jsem se mu stulila do náruče, a hned jsme usnuli.

Ráno byl na Pavla pohled pro bohy. Když jsme se probudili, nevěděl, chudák, kde je. Rázem nás ale vzpamatovalo to, že nám hrozí, že přijdeme pozdě do práce.

Chtěl si obléci své slipy, ale v tom jsem mu zabránila a namísto nich mu dala jedny své kalhotky, a místo tílka mu dala košilku. Protestoval, že si nebude moci svléknout sako. „Však nemusíš a stejně pod košilí není vůbec poznat, že máš košilku a ne tílko, ale raději už pojďme, nebo skutečně zmeškáme.“ Ani jsme nesnídali a Pavel si sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, má-li klíče od auta, že do práce pojedeme autem. Přijeli jsme tak tak včas a Pavel měl i štěstí, že hned našel místo na zaparkování.

Jen jsme si sedli ke svým stolům, přišel sám šéf a povídá: „Pavle, potřebuji, abyste ještě dnes, vlastně okamžitě, jel na služebku do Prahy, kde byste zítra předal nabídku do výběrového řízení. Ale napřed potřebuji, abyste se zastavil v našem pobočném závodě, pro který je ten konkurz určený. Já vím, je to hodně narychlo, ale celá věc velice spěchá. Potřeboval bych do toho závodu poslat ještě účetní, ale nevím koho tam poslat.“ Zarazil se a povídá: „Jedna možnost by byla,“ a zahleděl se na mně. „Slečno Marcelo, mohla byste k nám na chvilku přijít?“ Když mně seznámil se svým úmyslem poslat mne s Pavlem na služebku, zalapala jsem po dechu, ale nakonec jsem to vydýchala.

„Podívejte, odjeli byste ještě teď, vyřídili byste to na pobočce, večer byste přenocovali v Praze v hotelu, kde již máte rezervovaný pokoj. Ráno mezi 8. až 9. odevzdáte obálku s nabídkou a máte volno a jen mi zavoláte, jak jste dopadli. Co vy na to?“ řekl a tázavě se na nás díval.

Věděla jsem, že Pavel nemá na vybranou a v každém případě pojede. Já se toho šéfova nápadu jet s ním na služebku chytla jako moucha na mucholapku. Pavel přikývl na souhlas a šéf mu podal zapečetěnou obálku a kreditku na benzin a popřál nám šťastnou cestu.

Rychle jsme uklidili naše stoly a odešli nejprve si v rychlosti zabalit věci. Když jsme přišli domů k Pavlovi, řekl mi, že si jen vezme notebook a něco na převlečení, že moc toho nepotřebuje.

„Vezmi si laptop, pár ponožek k tomu, ale o ostatní se postarám já,“ a šla jsem s ním nahoru a dohlídla, aby mne poslechl. Pak jsme se ještě zastavili u mne. Do cestovní tašky jsem dala prádlo pro oba, pro sebe navíc dlouhé kalhoty pro každý případ, a svou kosmetiku, o níž jsem domnívala, že je nezbytná a další ženské propriety. „Však to auto uveze,“ konstatovala jsem, když jsem uvelebila vedle něj na sedadle a my vyrazili směr Praha. Na naší pobočce jsme se zdrželi déle, než jsme plánovali, respektive já, protože dosti dlouho jsem hledala několik položek a tak do Prahy jsme dorazili již za tmy. Po příchodu na hotel jsme si na recepci objednali buzení před sedmou hodinou.

Když jsem rozestýlala lůžko, Pavel se nestačil se divit. Namísto pyžam jsem dala na pokrývku noční košilky a na ráno nachystala pro oba kalhotky s košilkami, stejné jako jsem mu dala dnes ráno. Vzhledem k únavě Pavel mi dal pusinky na horní a dolní rtíky, přesto jsem si neodpustila se uhnízdit se mu do klína tak, abych měla ptáka mezi půlkami.

Ráno druhého dne bylo kalné a vítr hnal tmavé mraky oblohou, a co chvíli padal sníh s deštěm a tak jsem se rozhodla, že mu dám ještě punčocháče, abych se mi nezachladil. A sama jsem si vzala dlouhé kalhoty, které jsem si prozíravě vzala s sebou. Po snídani si Pavel domluvil, že si zatím nechá auto v hotelové garáži a do místa určení jsme jeli metrem. Učinili jsme dobře, protože zácpa ve městě byla neskutečná a i tak jsme byli na místě mezi prvními. Odevzdali jsme obálku a Pavel zatelefonoval šéfovi, že je vše vyřízeno. Šéf jen zabručel, že mu oba poreferujeme v pondělí a zavěsil.

Při naší procházce prochladlým městem Pavlovy oči padly na obchod, jež nesl nápis: „Něžné prádlo“. Dost jsem se divila, kamže si to zamířil. Obchod mě sortimentem nezklamal a oči mi bloudily z regálu na regál, až mi padly na bezešvé kalhotky. Pavel k nim neomylně zamířil. Vybral dvoje chrpově modré kalhotky a k nim přidal punčocháče s jemným plastickým vzorem. Viděl, že jsem na velikých rozpacích, protože jsem byla přesvědčena, že prádlo je určeno pro jeho dceru. To se mi ale nezdálo, protože se mi velikost prádla zdála být pro dvanáctileté děvče velké. Pavel u pokladny zaplatil a vyšli jsme na ulici. Rozhlédl se, jakoby ještě něco hledal. Vskutku hledal, květinářství. I zde mu bůh Kliky přál, protože nedaleko Něžného prádla, jedno bylo. Vešel dovnitř, vybral několik růží a nechal je dát do přenosné plastové vázy – sáčku. Stále mně vrtalo hlavou, pro kterou to koupil. „Marci,“ řekl, „dumeš pro koho jsem to koupil, že, a to ti vrtá hlavou, viď?“ Přikývla jsem, že má pravdu. „Přece pro tebe. Máš v neděli jmeniny? Nebo ne?“ „Takže jsi to všechno koupil pro mne?“ vydechla jsem nevěřícně, když mi podal ty růže a balíček. „Pro kterou jinou než tobě, vždyť jsem ti přece jedny modré kalhotky rozbil, tak jsem ti musel koupit jiné a ty druhé jsou do páru pro každý případ. S těmi punčocháči je to stejné a tu kytku máš k jmeninám, ale již pojďme do hotelu pro auto a pojedeme domů, už mne to tu nebaví chodit jen tak v prochladlém deštivém městě a ještě nás čeká kolik hodin jízdy autem.“ Nezdržela jsem se a dala mu pusu.

Celou cestu domů nás provázela za zády fronta černých mraků, jež hrozily deštěm. Ten přišel za malou chvíli poté, když jsme již seděli u mne doma. „Br, tam se ale ochladilo, jsem rád, že jsme vyjeli z Prahy zavčas, protože řídit v tom nečase není nic příjemného,“ prohodil a položil notebook na stolek a dodal: „Budu se muset zdvihnout a jít domů, napsat zprávu pro šéfa, dokud to mám v hlavě.“ S tou možností jsem nepočítala a tak jsem pokusila se jej zdržet. „Pavle, víš co? Sedni si tu ke stolu, dám ti něco na převlečení, nebo můžeš zůstat tak jak já. Podívej,“ a stáhla jsem si kalhoty a zůstal jen v punčocháčích. „Hned ti udělám kafé aby ses zahřál.“

„To přece nemyslíš vážně abych tu pobíhal jak malý kluk jen punčocháčích, třeba jako ty?“ „To je toho, já tak chodím po bytě normálně,“ a přistoupila jsem k němu a sundala mu sako, rozepnula košili a kalhoty, které spadly na koberec, a podala jsem mu jedno dlouhé triko a já si vzala druhé, které jsem vzala ze skříně. Pak jsem ho posadila zpět na pohovku a zapnula počítač. Pavel sice ještě bručel, ale v zápětí se pustil do psaní. Když jsem mu donesla kávu, vůbec mě nevnímal, jak byl zabraný do práce. Kdykoliv jsem nahlédla do pokoje, moc mne vzrušoval pohled na Pavla sedícího jen v punčocháčích na gauči a cítila jsem, jak mi nějak z toho vzrušení vlhnou kalhotky.

Chvíli jsem se na něho dívala, a napadlo mi, že je nejvyšší čas začít s feminizací, než mi z nastražené ohlávky uteče. Sedla jsem si k prádelníku a vybírala pro něj kalhotky, zatím takové obyčejné, košilky a k tomu punčocháče. Při představě, že si jej ráno kontroluji, jsem cítila jakousi stupňující se rozkoš. Nevydržela jsem to a rukou jsem si sáhla do již tak vlhkého klína a za vteřinku se prohnula v orgasmu, že jsem trošku zasténala. Pavel to zaslechl a podíval se po mně a zeptal se: „Co je ti, Marci? Stalo se ti něco“ „Nic se mi nestalo, jen jsem si tě představila v těchto kalhotkách, které jsem ti nachystala na týden dopředu, abys měl co nosit namísto slipů a nedej bože, trenek.“ Zaslechl jen ty trenky a ubezpečil mne, že je nenosí, že nemusím mít strach, že je bude kdy nosit. „A jsi přesvědčená, že ty kalhotky, co jsi nachystala, budu nosit?“ řekl stále duchem nepřítomen.

„Miláčku, budeš je nosit, ty to sice ještě nevíš, ale ,holku‘ si z tebe udělám…“