Cesta na večírek - Renata

29.01.2022 23:57

Tento víkend se chystám na setkání TV holek z celé republiky. Pro změnu plánuji přijet už jako holka na místo srazu, proto jsme se s Danielou domluvily, že se u ní převlékneme a pojedeme spolu autem.

V pátek odpoledne jsem dorazila s plnou taškou k Daniele. Rodinný domek na polosamotě garantoval tolik potřebné soukromí. Zkrášlily jsme se, jak to šlo, nasedly do auta a vyrazily. Měla jsem na sobě dlouhou černou sukni, teplou halenku a modročerné paletko, které jsem si půjčila od své ženy. Na cestu jsem si vzala lodičky s nižšími devíticentimetrovými podpatky. Cesta byla přes 100 km a tak pro případnou policejní kontrolu jsme měly připravenou historku o tom, že jedeme na Travestyshow. Byl to velmi zvláštní pocit cestovat jako žena. Sice nás zatím nikdo neviděl, ale i tak jsem pociťovala vzrušení.

Po hodině jízdy jsme zastavily u hospody na kraji lesa. Na kraji parkoviště stálo jen pár kamionů, my zastavily až na druhém konci.

„Trošku se protáhneme“, navrhla Daniela. Do hospody jsme se neodvážily a tak jsme si vzaly kabelky a vyrazily po lesní asfaltce na krátkou procházku. Bylo to velmi příjemné. Slabý vítr čechral sukni a lehce chladil na nohách.

„Nechceš něco vyzkoušet ?“   zeptala se Daniela. Zašly jsme kousek do lesa, i když v lodičkách na jehlových podpatcích to nebylo jednoduché. Daniela mě lehce přistrčila ke stromu. „Zavři na chvilku oči. Neboj se, jsem na skutečné holky, osahávat tě nebudu,“ řekla s úsměvem. Trošku mě to uklidnilo, ale s lehkou obavou jsem zavřela oči. Daniela mě vzala za ruce a než jsem stačila cokoliv udělat, spoutala mi je policejními pouty zezadu za stromem. „Co blázníš ?“

„Máš přece ráda bondage, tak si ho teď užiješ.“

Chtěla jsem něco namítnout, ale vylovila z kabelky roubík a vrazila mi ho do ústa. Pak mi nasadila pásku přes oči.   Cítila jsem, jak mě pečlivě omotává prádelní šňůrou a pevně připoutává ke stromu. Spoutala mi i ruce provazem a sundala želízka. „Takhle můžeš dopadnout, když budeš stopovat. Provazy nejsou moc pevně utaženy, takže se ti jistě podaří osvobodit. Na místo srazu je to jen 20 km, tak se tam nějak doprav. Svou kabelku máš vedle na pařezu. Pokud se ti to do rána nepodaří, vrátím se pro tebe. Do zítřka to přežiješ. Takže zatím čau.“

Marně jsem se ji snažila zavolat zpět, skrz roubík se ozývalo jen nesrozumitelné huhlání. Slyšela jsem její slábnoucí kroky, až se kolem mne rozhostilo ticho. Zacloumala jsem pouty, ale držela celkem pevně. Sice se mi nezařezávaly do kůže, ale volné moc nebyly. Chvilku jsem čekala, zda se přece jenom nevrátí, ale z dálky jsem zaslechla dvojí zatroubení houkačky jejího auta. Asi mě na pozdrav. S hrůzou jsem si uvědomila, v jaké jsem situaci. Samotná „žena“ připoutaná v lese ke stromu, vydaná napospas komukoliv. Zoufale jsem cloumala pouty, ale k ničemu to nebylo. Musím se nejdříve uklidnit a pak se pokusit uvolnit provazy. Násilím to nepůjde. Po chvilce jsem to zkusila znovu a provazy přece jen trochu povolily. Mohlo to trvat tak hodinu, než se mi podařilo vyvléci ruce z pout. Sundala jsem si šátek z očí, vyndala roubík a rozhlédla se. Naštěstí kolem nikdo nebyl.

Daniela sešněrovala provazy tak, že jsem na uzly nemohla dosáhnout. Naštěstí mi nesvázala i lokty k sobě, to bych neměla šanci. Co nejvíc jsem zatáhla břicho a hrudník, provazy trochu povolily a já se mohla zbavit všech provazů. S úlevou jsem usedla na pařez. Kabelka se všemi věcmi tu naštěstí byla. Telefon, peněženka, šminky i klíče byly na svém místě. Zkusila jsem zavolat Daniele, ale nebyl tu signál. Budu se muset dostat dál k civilizaci. Naneštěstí taška s civilním oblečením zůstala v autě, takže budu muset jít v lodičkách. Trochu jsem se upravila, abych nebudila pozornost a došla k parkovišti, na kterém zůstal jen kamion a tatrovka. Řidič náklaďáku se zrovna vracel z hospody a tak jsem nenápadně vylezla na korbu a skrčila se za haraburdí. Řidič si ničeho nevšiml, nastartoval a vyrazili jsme. Kdo necestoval na korbě auta, který řídí snad Fitipaldi, nepochopí hluboký zážitek z jízdy. Za necelou půlhodinu jsme dorazili do menšího města, kde jsem na křižovatce slezla z auta. Bylo kolem čtvrté, všude spousta lidí, kterým jsem zahrála veselé divadlo. Ženská v dlouhé sukni a lodičkách jezdí načerno na korbě náklaďáku. Mě ale do smíchu moc nebylo. Zapadla jsem do nejbližší uličky a usedla na lavičku. Co teď ? Daniela telefon nebrala (asi úmyslně) a nikoho jsem v okolí neznala.

Začala jsem mít hlad a bylo mi chladno. Za chvilku se začne smrákat a přece nebudu spát v parku ? Na civilní oblečení a boty nemám dost peněz, tak se budu muset dopravit na sraz tak, jak jsem. Podle směrovek to bylo na nádraží 2km, snad bude po cestě nějaké občerstvení. Do obchodu či hospody jsem si netroufla. Hluboký hlas by mě jistě prozradil a nestojím o to, aby mě honila po městě banda puberťáků nebo rovnou policajti.

Po více než hodině chůze jsem se dobelhala k nádraží. Jít v lodičkách pár metrů je sranda, ale několik kilometrů se změní v muka hodná silného masochisty. Ve stánku jsem si koupila dva hamburgery a horký grog. Hned mi bylo líp. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila před nádražím se poflakovat několik hlučných výrostků. Lahve v rukách svědčily o bujaré náladě. Počkala jsem, až kolem mě prošel párek starších lidí a přilepila se za ně. Snad si mě v tom šeru nevšimnou. Moc mi to nepomohlo. Výrostci mi zastoupili cestu a chtěli se seznámit. Šeptla jsem odmítnutí, ale po chvilce přemlouvání mi jeden z nich sáhnul na zadek, pak mě chytil za ruku a vlekl mě za roh. Snažila jsem se nenásilně vyprostit, ale nedal se. Ostatní se jen chechtali a po ujištění, že jsem v klidu odešli pro další pití. Můj ctitel mě dovlekl k lavičce a začal mě osahávat. Nebylo mi to vůbec příjemné a snažila jsem se ho zbavit. „Moc se mi líbíš, máš pořádný kozy, to mám rád“, zahuhlal přiopile. Po dobrém se ho asi nezbavím. Šátral mi po zadku a snažil se mi vyhrnout sukni. „Buď hodná a bude se ti to líbit. Jinak ti zvalchuju ksicht.“   Počkala jsem, až jeho kumpáni zmizí z doslechu a pak na něj hlubokým hlasem zařvala: „Přestaň mě už, kurva, osahávat, nejsem na chlapečky, ty debile !!“  Účinek mého hlasu byl stejný jako výbuch granátu. Vytřeštil oči a poklesla mu čelist překvapením. Pro jistotu jsem vystřelila pravačkou proti jeho solaru a poslala ho k zemi. Zatímco se válel po zemi a zvracel vypité pivo, utekla jsem zadem na peron. Nasedla jsem do posledního vagonu správného vlaku a schovala se na toaletě. Okýnkem jsem za chvíli sledovala, jak opilá banda běhá po peronu a nakukuje do kupé. Naštěstí se objevil výpravčí a tak raději zmizeli. Po půlhodině vlak vyjel, já si upravila zevnějšek a usedla do prázdného kupé. Vyzula jsem si lodičky a s úlevou natáhla nohy. Snad už to bude v klidu. Jízdenku jsem sice neměla, ale průvodčí než dorazí až k nám, tak snad budu na místě. Omyl, přišel snad po 5 minutách jízdy.

Šeptavým hlasem vymlouvajíc se na nachlazení jsem si zakoupila jízdenku. Chvíli si mě podezíravě prohlížel, ale pak se otočil a zmizel. Jestli něco poznal, tak to nedal najevo. Ta úleva, když jsem vystoupila z vlaku !

Na místo to bylo pouhých 500m, které jsem už zvládla snadno.

To si Daniela vypije. Přichystám jí zážitek, na který dlouho nezapomene.

Zazvonila jsem na majitele a vše mu vysvětlila. Pobaveně se usmíval a přislíbil mi pomoc.

Z auta jsem si vytáhla svou tašku a ubytovala se. Svlékla jsem si všechno prádlo a osprchovala se. Nejdřív se najím, chvilku si odpočinu a pak se, Danielo, těš !