Brigáda - Pave

13.02.2021 07:25

Na konci školního roku mi máma domluvila brigádu ve firmě, kde byla zaměstnána, v jednom jejím oddělení. Když si mně vedoucí toho oddělení pozvala k sobě na pohovor, máma mne zavedla do její kanceláře, kde jsem viděl kromě paní vedoucí, sedět u řady počítačů jen samé mladé ženy z nichž mnohé nebyly o mnoho starší než já, který jsem dokončil třetí třídu střední školy.

Paní vedoucí byla elegantní dáma o dost mladší než máma a vyptávala se na mé nacionálie, které vypisovala do počítače. Když jsem ji nadiktoval datum narození, pravila, že jak vidí, tak své narozeniny oslavím v jejich kruhu a zeptala se mne, co bych si k nim přál, jako by mi chtěla koupit nějaký dárek. Podíval jsem se po mámě a pokrčil rameny a řekl, že to co bych si přál, již dávno vím, že je to však nedosažitelné přání, takže se spokojím s knihou s tématem sci-fi nebo podobnou pohádkou.

„Prosím tě, co to je za nesplnitelné přání?“ naléhala. Jen jsem se kroutil a nechtěl jsem s pravdou ven. „To je takové tajemství, že to nechceš říci?“ „Ne, není to až takové tajemství,“ vysoukal jsem ze sebe, „ale je to dosti neobvyklé přání.“ „Prosím tě, tak mi konečně prozraď to ,neobvyklé' přání,“ řekla a s úsměvem a dodala: „to bys chtěl za ženu princeznu?“ „Princeznu zrovna ne, ale jako kluk jsem si moc přál být holkou a každý večer jsem se modlil, abych se ráno probudil jako děvče. Dnes vím, že jsem byl bláhový a uznejte, že je to nesplnitelné přání,“ vyhrkl jsem nakonec.

Mámě se směr hovoru pranic nelíbil a tak se zeptala, zdali je to všechno, co potřebuje, protože se musí vrátit na své pracoviště. Když pokývala hlavou, že je to vše a dodala, že hned první den prázdnin mohu nastoupit, ale že ty šortky co mám na sobě nejsou zdejším pracovním oděvem a měl bych nosit dlouhé kalhoty a košili s vázankou. Ty že si mohu dát támhle do skříňky a před začátkem pracovní doby se převléknout. Pozdravili jsme a odešli, ale měl jsem pocit, že onen přijímací pohovor bude mít doma dohru. Měl.

Když máma přišla z práce domů první na co se mně zeptala bylo proč jsem tak blbě kecal. Ohradil jsem se, že jsem v ten okamžik moc nepřemýšlel, když jsem jí řekl, co jsem si jako kluk přával, že to dobře ví sama dobře, ale že jsem poznal, že je to dnes jaksi mimo denní pořad, ale že si stejně myslím, že v těch kalhotkách a punčocháčích, co mi ještě vlastně tak nedávno dávala, jsem cítil moc dobře a vůbec mi nevadilo, že je to holčičí oblečení.

„Myslela jsem, že jsi z toho vyrostl. Myslím z těch snů. Jednou jsi kluk, tak to vezmi na vědomí,“ řekla, ale dívala se přese mne někam daleko, kam jsem nedohlédl. Věděl jsem však, že si přála abych se jako narodil holka a tak mi vrtalo hlavou, o čem asi tak přemýšlela. Stejně jsem měl pocit, jako by mezi nás spadla jakási překážka.

Těch několik dní do konce školního roku uběhly jak voda a když jsem 1. července vešel s mámou do vestibulu oné firmy, kladla mi na srdce, ať ji neudělám ostudu a že na mne po skončení pracovní doby počká.

Když jsem přišel na své dočasné pracoviště, tak kromě mne tam byla jedna dívka, jež se mi představila jako Simona. Byla jen o rok dva starší a ukázala mi jednu volnou skříňku co stály v jakési koupelničce a kuchyňce zároveň. Postavila se před svou skříňku a přetáhla si šaty přes hlavu a náhle stála přede mnou jen kalhotkách, protože podprsenku neměla. Tu vytáhla ze skříňky a povídá: „Prosím tě, Pavle, zapni mi ji a otočila se ke mně zády. Celý vyjevený jsem ji poslechl a tu podprsenku jsem zapjal a v zápětí jsem uslyšel poznámku, že mi to jde jedna radost, ale určitě si myslí, že bych to raději dělal naopak. Nechal jsem to bez odpovědi a stáhl si šortky pro změnu já. Simona se na mne podívala a udiveně řekla: „Co to máš na sobě? Kalhotky? Ty nosíš kalhotky?“ „Ne, to nejsou kalhotky, to jsou slipy a jen jako kalhotky vypadají, a z toho důvodu jsem si je koupil.“ „Tak to ty kalhotky můžeš nosit rovnou, nebo ne, nemyslíš?“ „Kalhotky nosit nemůžu, protože je nemám a také nemám, která by mi je dala.“ Simona zakroutila hlavou, natáhla si punčocháče, oblékla si halenku a přetáhla přes hlavu sukni a přečesala se.

Když jsme vyšli ze šatny, šéfová již tam byla, a jak jsem se dověděl, osazenstvo ji oslovovalo paní Marto, nebo jen krátce bez té paní. „Á, tady jsi,“ řekla a posadila mne vedle sebe k počítači a vysvětlila mi mou pracovní náplň - páchat grafy k výstupům analýz a rešerší, která zhotovovala děvčata našeho oddělení. Tak obtížné to zase nebylo protože se jednalo o několik typů grafů a ty jsem pak posílal na jednotlivé počítače. Práce později přibylo, když se mně vedoucí zeptala, zdali bych dokázal vytvořit reprezentace pro obchodní oddělení.

Během týdne jsem se postupně seznámil s osazenstvem kanceláře a připadal jsem si jako bych tam patřil odjakživa. Protože všechna děvčata chodila do práce jen tak nalehko a v šatně kanceláře se převlékaly, má maličkost je kupodivu jaksi nevzrušovala, když tam chodily v tu chvíli jen v kalhotkách a podprsenkách než se upravily do vyžadovaných společenských uniforem a zrovna tak po skončení pracovní směny.

V ty dny jsem si říkal, že to bude asi vcelku nudný měsíc, ale mýlil jsem se. Druhý týden v pondělí před polední přestávkou jsem zaslechl, jak šéfová hromží nad svým počítačem. Nedalo mi to a zeptal jsem se jí, co se stalo. „Pavle, pojď se podívat, ten comp se nedá ovládat myší.“ Vstal jsem ze židle a šel se podívat na tu nenadálou poruchu. Skutečně to vypadalo, že přestal fungovat její počítačový hlodavec. Chtěl jsem však mít jistotu, že je to skutečně ta periferie a tak jsem vzal myšku svou a chtěl jsem ji zapojit do jejího compu. To jsem ale musel jít pod její stůl, protože z čelní strany byl zakrytý deskou. Myšku jsem zapojil do jejího patřičného soklu a chystal se vylézt z pod stolu. Když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem jak jí prosvítají ze sukně její krajkové kalhotky ze vzorovaných punčocháčů. V ten okamžik jsem si připadal jako bych nikdy kalhotky neviděl a velice moc jsem zatoužil je zase nosit jako kdysi a vylezl z pod toho stolu téměř omámený tou myšlenkou.

„Copak je, Pavle?“ zeptala se starostlivě. Potřásl jsem hlavou, že nic a rázem jsem se vzpamatoval. Šéfová se na mne zkoumavě podívala a usmála se. Připadal jsem si trapně a tak jsem řekl: „Zkuste tu myš. Mělo by to být v pořádku.“ Bylo a myška fungovala jak měla a jen jsem podotkl, že jsem pro změnu bez hlodavce já. „Nevadí,“ řekla, „zavolám našemu správci sítě aby nám jednu myšku donesl.“ Zavolala, ale nebyla a místo toho mi řekla, že ji má koupit a dostane ji proplacenou. „Půjdeš se mnou ji koupit? Za chvilku stejně máme polední přestávku, kdy chodíme naproti do bistra na oběd a při té příležitosti se pro ni zastavíme v té speciálce co je vedle. Co na to říkáš?“ zeptala se.

Vyšli jsme do poledního horka z klimatizovaného prostředí a rázem jsem byl zpocený a málem přestal fungovat jako ta počítačová myš. V uvedeném obchodě Marta koupila na mou radu nového hlodavce a cestou do bistra se ještě zastavila v prodejně textilu a v dámském oddělení koupila si kalhotky. Usmál jsem se a paní Marta se po mně podívala a já ji vysvětlil, že si připadám, jako když chodím s mámou po městě a ona též čas od času zabrousí do obchodu si koupit nějaké prádlo.

Celou tuto epizodu jsem pustil z hlavy a myslel jsem na to, že stále se nám s mámou nedařilo jaksi urovnat příhodu z onoho pohovoru, kdy jsem Martě na její naléhaní prozradil svůj klukovský sen stát se holkou.

Přišel pátek a s ním polední přestávka. Ráno jsem si všiml, že jedna z děvčat donesla kytku, ale nijak jsem ji nespojoval se svou osobou. Teprve když jsem se chystal, že jako obvykle zajdu do bistra na nějakou zobku, zavolala na mne vedoucí abych počkal, že děvčata pro mne mají dárek k mým narozeninám. Vůbec mně nenapadlo, že by mi k nim mohli něco dát. O to bylo větší překvapení, když mi Simona podala balíček převázaný červenou stužkou a nejstarší Monika onu kytici, kterou jsem ráno zahlédl. Balíček byl na omak měkký a marně jsem hádal co obsahuje.

„Tak to konečně rozbal abychom viděly, jak se ti náš dárek líbí,“ řekla Simona a já jsem pomalu rozvázal mašli, kterou byl převázaný a sundal papír. V tom okamžik by se mne krve nedořezal a já zrudnul jako krocan. V průhledných igelitových sáčcích byly vloženy kalhotky. Podíval jsem se nevěřícně po děvčatech a zase po kalhotkách a nebyl jsem schopen jediného slova.

Vysvětlení se ujala opět Simona. „Copak se ti náš dárek nelíbí? Dát ti kalhotky k narozeninám jako dárek byl můj nápad, víš?“ Zavrtěl jsem hlavou, že nerozumím, a hned pokračovala. „Vzpomínáš si když jsi přišel první den do práce a my jsme se spolu převlékali do pracovního?“ když jsem přisvědčil, že si vzpomínám, pokračovala: „Ty jsi mi tehdy řekl, když jsem se tě ptala proč tedy ty kalhotky nenosíš, že nemáš žádnou holku, která by ti je dala, a tak jsem si řekla a děvčata s mým návrhem souhlasila, že ti je dáme k narozeninám. Máš od každé z nás jedny a snad se budou líbit víc, než ty slipy, které nosíš.“

Znovu jsem zalapal po dechu, ale to si mne holky podávaly jedna po druhé a od každé jsem dostal pusu. Pak k dovršení všeho mi paní Marta podala ještě jeden balíček se slovy a tu máš také dvoje kalhotky ode mne, i když nejsou kouzelné aby tě proměnily v děvče.“ Naštěstí holky tuto její poznámku přešly bez povšimnutí, protože bych se asi dalšímu vysvětlování nevyhnul.

Odpolední část pracovní doby uběhla jako voda, i když jsem musel přemýšlet o tom, jak ten dárek od děvčat vysvětlím mámě. Nic jsem nevymudroval a tak jsem si řekl: „Ono to nějak dopadne.“ Jako každý den jsme z práce odcházeli spolu a já jsem obyčejně čekal na ni. Dnes tomu však bylo naopak a máma čekala na mne. První ji padla do oka kytka a po ní následovala igelitka s potiskem a logem zdejšího obchodu s textilem. Doprovázela mne Simča a když jsme došli k mámě, dala mi na rozloučenou pusu a řekla, abych si jejich dárků do sytosti užil a že mi možná zavolá.

Samozřejmě, že máma byla zvědava, co jsem od nich dostal. „Mami, to asi neuhodneš - kalhotky, každá mi dala jedny abych prý je měl od nich na památku a abych mezi ně lépe zapadl, protože jsem m mezi nimi jedinej kluk.“

Na to máma nic neřekla a odjeli jsme domů, kde mne čekalo další překvapení. Dostal jsem od ní rovněž kytku a podala mi dva malé balíčky. S napětím jsem roztrhl papír z prvního balíčku o němž jsem předpokládal, že obsahuje knihu. Nemýlil jsem se a byla to sci-fi, kterou jsem již před časem chtěl a hned jsem dychtivě otevíral druhý balíček. K mému překvapení v něm byly rovněž kalhotky a punčocháče. Tázavě jsem se podíval na mámu a ta mi pověděla, že jsem si o ně řekl. „Mami, kdy jsem si o ně řekl, o tom nevím.“ „Přece na tom pohovoru s Martou. Vůbec se mi nelíbilo, žes na ten svůj klukovský sen nezapomněl, ale pak jsem si řekla, že bys nebyl první ani poslední kluk co nosí kalhotky a punčocháče a navíc jsem si všimla, že si kupuješ slipy velmi podobné kalhotkám a tak jsem si řekla, že je to vlastně jedno jestli si oblečeš kalhotky. Kolik ti jich vlastně děvčata dala?“ „Celkem tucet.“ Tak to jich máš s těmi ode mne na čtrnáct dní. A co tak pusu? Copak ji nedostanu jako Simča?“ zeptala se. Na nic jsem nečekal a dal jsem jí pusu a poznal jsem, že ta přehrada mezi námi jakoby kouzlem zmizela a máma si pak ještě prohlídla kalhotky, jenž jsem dostal a mne připadalo, že hodnotí, které jsou lepší.

***

V sobotu po poledni zazvonil telefon a vzala ho máma. Chvíli poslouchala a čas od času se podívala po mně. Trochu mne to znervóznělo, ale vyčkal jsem věcí příštích. Pak jsem zaslechl: „Počkej, já se ho zeptám.“ Zakryla mikrofon sluchátka a pověděla mi, že vola Simča a chtěla vědět, zdali bych s ní se šel zítra koupat k jednomu rybníku u našeho města, že by si po ránu pro mne přišla. Nějak se mi nechtělo, ale nakonec jsem přikývl na souhlas.

Než pro mne Simona přišla, nachystal jsem si do batůžku přikrývku a vše budu potřebovat. Nečekal jsem dlouho a Simona zazvonila u našich domovních dveří. Dal jsem mámě pusu na rozloučenou my vyrazili k onomu lesnímu koupališti, kde si Simona vybrala jedno zákoutí na protějším břehu rybníka, který kupodivu v tento čas nebyl v obležení koupáníchtivých návštěvníků. Rozložili jsme přikrývky a že se převléknu do plavek. Když jsem si stáhl kraťase zůstal jsem před ní jen kalhotkách, které jsem od nich dostal, Simona to kvitovala s uspokojením, ale zadržela mně, když jsem si chtěl obléknout své staré plavky. Místo toho sáhla do svého batůžku a podala mi kalhotky, jak jsem poznal od opalovaček, abych si je oblékl namísto svých plavek, protože bych neměl měnit styl oblečení jak pověděla.

Když jsme se vrátili z vody na břeh, Simča mě požádala, abych ji rozepjal podprsenku a namazal ji krémem. „Celou,“ poručila si. Obřad to byl pro mne náramný a líbil se nejen mě, ale i mému pinďourovi v Simoniných opalovačkách. Samozřejmě jí to neuniklo a tak se rozhodla, že si naše zákoutí proměníme v nuda pláž a sama mi šla příkladem. Co mě praštilo přes oči, tak měla svou pipinu stejně hladkou jako jsem byl já. Přetočila se na záda a já se věnoval bohulibé činnosti ji celou ošetřit a zvláště jsem věnoval patřičnou pozornost jejím prsům, bradavkám zvlášť. Kapitolou samu o sobě bylo ošetřování jejích růžovoučkých spodních rtíků. Co mám dělat mi pověděl vrozený instinkt. Ale každá činnost jednou skončí a Simona se rozhodla že mi poskytne stejnou službu ale nejvíce láskyplné pozornosti věnovala mému ztopořenému penisu, jenž nyní nebyl v zajetí kalhotek a tak trčel jako svíčka na vánočním stromečku. Nedalo mi to, abych se nevrátil k jejím spodním rtíkům. Ani mi nedalo mnoho úsilí se dostat k poštěváčku který jsem začal laskat stejně láskyplně jako ona se šulinem nyní „tvrdým jako kost“ jak konstatovala. Pak se Simča prohnula a já jsem pocítil jak zvlhla a tak jsem se přetočil abych ji jazykem osušil. Vůně jejího těla mě omámila, a když navíc jsem cítil její jazyk na žaludu, bylo toho na mne trochu moc a proud spermatu ji pokropil obličej. Když pak mi na chvíli můj holý „opeřenec“ sklonil hlavu jako ten koníček v onom lidovém popěvku, Simča pravila, „že to tedy ne, že by to nešlo a pustila se do jeho intenzivního oživování. Tato revitalizace netrvala dlouho a znovu konstatovala, že je k použití, ale že nic neponechá náhodě a sedla si na koníčka. Naše společná jízda byla podstatně delší než předchozí ouvertura, ale našich šťáv bylo mnohem, mnohem více. Po naší spanilé jízdě jsme se nenamáhali si do vody obléci plavky a zrovna tak jsme zůstali, když jsme se vrátili na břeh. Je samozřejmé, že jsme si naši jízdu do říše rozkoše ten den ještě několikrát zopakovali, než jsme se vrátili domů. Když jsme se se Simonou loučili, řekla mi, že ty kalhotky se jí líbí mnohem více, než ty slipy co jsem nosil, ale že si mne bude muset v příštích dnech kontrolovat, protože kdo ví co by se mnou mohlo stát…