Bezva holky 7.díl - Klára
Blížilo se již poledne a oba jsme měli již hlad. Tak jsem navrhla, že půjdeme na oběd. "To už chceš jít domů?" Zaprotestoval František, kterému se v parku líbilo. "Jsem unavená a mam už hlad", vzala jsem to na sebe. "No tak dobře, pomoz mi a jdeme domů". "Domů nepůjdeme," rozhodla jsem. "Můžeme jít přece do restaurace. Stejně doma nic není." "A to takhle spolu?" Znejistěl. "Snad se za mne nestydíš?" Trochu jsem ho popíchla. "Ne to ne, já jen že ty by jsi se mnou nechtěla." "To si opravdu myslíš?" Usmála jsem se na něj a objala ho. "Pojďme, dáme si něco dobrého." Vstala jsem, upravila si halenku, sukýnku trochu srovnala přes zadek. Podala mu ruku a pomohla vstát. "Snad své kočičce nabídneš rámě." Zavěsila jsem se do něj a vyrazili jsme. František si mne "vedl" přes park do restaurace, která byla na jeho druhém konci. Pod pohledy kolemjdoucích, zřejmě mne považovali za šlapku, jsme dorazili do restaurace. V lokále sedělo pár lidí, takže nebyl problém se usadit. František nechtěl abychom moc vyčnívali, tak jsme usadili v rohu u okna. Nakonec to nebylo zas tak špatné místo. Vrchní přiběhl a hned nám každému podal jídelní lístek. "Pán si dá k pití," obrátil se na nás. "A slečna nebo paní si dá k ...?" "Pánovi pivo a pro mne minerálku." Rychle jsem objednala, abych zahnala Františkovy rozpaky. Neboť nás vrchní ani moc neposlouchal. Očima mi jezdil po nohou a pohledem je zavrtával do mezery mezi mýmy stehny pod sukni. "Pivo a minerálku", zopakovala jsem a usmála se na něj. "Promiňte slečno, už běžím". Červený jak rajče běžel do výčepu. Podala jsem Františkovi jídelní lístek "vyber nám něco dobrého." On mi jej vrátil, že nemá brýle. Tak jsem mu jej pomalu předčítala. "Asi to filé s bramborem. Maso by na mě bylo moc tuhý." "Dvakrát filé na másle s bramborem." Obrátila jsem se na vrchního, který již stál nad námi. Ten se na mne radši ani nepodíval a s očima zavrtanýma do svých poznámek zase odběhl. Menu nám pak přinesla servírka, která si nás sice trochu pohledem přeměřila, ale hned byla zase pryč. V klidu jsme dojedli a trochu poklábosili. "Moc se vám omlouvám za mé nevhodné pohledy". Pravil vrchní při placeni. "Já se ale na vás vůbec nezlobím" Usmála jsem se na něj. Trochu mne to nabudilo a povolila jsem sevření mých stehen. Nemohl si toho nevšimnout. "Nemohl bych vás někdy pozvat na kafe?" Pokusil se nesměle o válečné štěstí. "Je mi líto, ale mému partnerovi by se to asi nelíbilo. Jsem jeho holka, jenom jeho." Pokusila jsem se o smutný pohled. "Bezva holka." Dodal František a zvedli jsme se k odchodu. "A nelitujte toho", obrátila jsem se ještě ke zkoprnělému mladému muži."Opravdu, věřte mi." Přesto mi nedalo, abych při odchodu provokativně nevlněla prdelkou. A že mi větřík nadzvedával šatičky, no a co. Ten den jsem si prostě užívala a František snad taky.
