Bezva holky - 2.díl - Klára

 

Jednoho dne mi František oznámil, že čeká návštěvu. Dámskou návštěvu. Jako každý rok v den jeho narozenin, jej měla pozdravit skupina jeho kolegyň z bývalého zaměstnání. Abych prý nebudila přílišnou zvědavost, tak že mám být za kluka. No což, trochu mne to sice zabolelo, ale do práce jsem stejně chodila v klučičím, tak co. Nachystala jsem, co bylo třeba, natáhla si kalhoty a triko. Chvíli jsme ještě seděli a klábosili, než zazvonil zvonek. Přišly dvě dámy, sice již v letech, ale stále ještě velice atraktivní. S přáním hodně toho zdraví mu předaly dárky od ROH a nějaké to ovoce. Taky pomeranče, které tenkrát byly k mání jen o Vánocích a na Mikuláše. To ti kluci přivezli až z Ostravy poznamenaly. No pro horníky tenkrát holt bylo. Chvíli s Františkem seděly a vedly řeči, co v podniku nového a jak je na tom se zdravím a podobně. Já pendlovala mezi pokojem a kuchyní a starala se, aby společnost nestrádala. Když už byly dámy trochu v náladě, tak se na mne obrátily. Kdo jako jsem? Co u Františka dělám? Zda mám nějaké děvče? Zřejmě jim neuniklo, že jsem se moc nehlídala s občas jsem o sobě promluvila v ženském rodě. Pak zase na Františka, že slyšely něco o mladé děvečce. No a on tady mladý muž. Nebo snad, že zase né. Já byla červenější, než rtěnka na jejich rtech. Chvíli jsem přelétala pohledem z jedné na druhou a pak zase na Františka. No tak se před holkama nestyď. Popíchly mne. Když pak František kývl, běžela jsem se převléci. No jo, já ale měla jen spodní prádlo. Sukně a šaty vysely mokré na půdě. Tak co teď. Nezbylo, než jen co mám tady. Tak jsem si oblékla kalhotky, černý podvazkový pás, k tomu punčochy a košilku. Tu jsem nechala rozepnutou a svázala nad bříškem na uzel. V střevíčcích na vyšším podpatku jsem si pak připadala jako nějaká šlapka. Tak co? Překročit Rubikon, nebo s brekem strčit hlavu do písku? Františkovo zavolání mne ale nakoplo a já vykročila. Byla jsem z toho tak vzrušená, že ta strašná věc mezi nohama ne a ne poslechnout a drala se z kalhotek ven. "To je ale pěkná panenka", zaslechla jsem při vstupu. "Pojď blíž, ať si tě prohlédneme." Pokračovaly dámy. Stála jsem před nimi jako omámená. No před chlapama, to byla spíše legrace, ale tady. Před zraky zkušených žen jsem se trémou celá roztřásla. "Jsme už velký holky, tak se před nama nestyď. A tohle už jsme taky viděly". Řekla jedna z dam a plácla mne mezi nohy. Chovaly se tak vstřícně, že jsem jim vše na sebe prozradila. Že jsem se narodila jako kluk, ale že mne více bavilo hrát si s panenkami. Šít jim oblečky bylo hezčí, než autíčka, nebo si hrát na vojáky. Prostě jsem holka, byť vypadám jako kluk. Samy se pak těžko bránily dojetí. "Nic si z toho nedělej, my ti budeme pomáhat", spiklenecky při tom na mne mrkly. "Když František ovšem dovolí". Ten jenom kýval hlavou a byl rád, že já budu o něco šťastnější, pokud to vůbec aspoň trochu půjde. Naznaly, že potřebuji troch vylepšit. Posadily mne před sebe vytáhly z kabelek šminky a pustily se do práce. "Tak a teď se běž na sebe podívat." No teda! Ze zrcadla na mne koukala naprosto cizí tvář. Mnohem hezčí, než jsem byla zvyklá. Dojetím jsem se rozplakala. Slzy mi tekly proudem a zcela zničily to nádherné dílo. "Nebul, běž se umýt, my tě to naučíme." Celý večer se mi pak obě ženy věnovaly a já absolvovala školeni, v jaké jsem mohla jen doufat. František jen seděl a zíral, jak se jim měním pod rukama. V pozdních hodinách jsme se pak loučily jako velké kamarádky. "Vlasy tě naučíme příště. Určitě se ještě uvidíme." Obě mě pak políbily na tvář. Po jejich odchodu jsem pak našla na stole jejich "jako" zapomenutá líčidla.

 

Bezva holky!