Bezva holky - 18.díl - Klára
Rodina
Zatímco Vlasta stála na stráži u okna. Jana seděla vedle a tiskla mne k sobě. "Neboj se, oni už skousli horší věci. Rozvody, náše soužití s Vlastou. No a o tobě už stejně ví." Mírnila mé napětí a přitom jsem dle jejího hlasu cítila nejistotu i u ní. "Vždy jsme s nimi mluvily o adopci dítěte, které budeme vychovávat spolu s Vlastou. No a teď máme tebe." "Už jsou tady!" Zvolala Vlasta. Jana to nevydržela, vyskočila a běžela k oknu. "Ježkovy oči. I s dětmi!" Objaly se chvíli tak poskakovaly jako dvě malé děti. "Zůstaň tady a nebrečet. Pamatuj, nikdy nebrečet." Obě se rozeběhly po schodech dolů. Z okna jsem pak viděla dojemné vítání matek s dcerami, babiček s vnoučaty. A zeťové s tchýněmi si také nezadaly. Dole tolik štěstí a nahoře já. Jen já. Proboha ať už příjdou, ta samota je strašná. Nebrečet, nebrečet. Mi znělo v uších. Pak jsem uslyšela dupot na schodech. To se rítila rota vnoučat. Děti vtrhly do pokoje a když mne spatřily, zůstaly stát jako opařené. Naštěstí hned za nimy přispěchaly holky. Moje holky. Postavily se vedle mne, každá mne vzala za ruku. "Tak tohle je naše Klárka." Představily mne vstoupivší dospělé části rodiny. "Je tady s náma a bude tady s náma." To už moderovala setkání jako vlastník domu Jana. Její dvě dcery ke mně přistoupily, podaly mi ruce políbily na tvář. "Buď na mamku hodná. Zaslouží si to." Když ke mně obdobně přistoupily i Vlastiny dcery tak už jsem to nevydržela a spustila proud slz. Vlasta mne hned vzala za ruku a táhla do ložnice. "Tak se tady vybreč. Já budu taky. Za chvíli se přišla přidat i Jana. " Holky to ale takhle nejde." Jako první se jakpak jinak vzpamatovala Jana. "Děcka vedle čekají a my tu řveme jako kdyby nás připravil o panenství. "Vlasti, dej ji do pucu a přijďte." Vlasta mne vzala do koupelny, opláchla tvář, posadila na kraj vany a začala čarovat. To snad umí jen ona. Za chvilku jsem vypadala jak z pánského magazínu. "Pořád ti to říkám. Nebrečet!" Vzala mne za ruku a vedla zpět. To už stála v řadě připravena mužská část. "To vypadáme tak hrozně, žes před námi utekla". Začali žertovat. "Když jsme tu s mamkama, tak stejně nic nemůžeme." "Já... Já se moc omlouvám. Já to takhle ani nečekala." Jeden po druhém mi podali ruce a představili se. "No. Tak vítej doma." Zaznělo na závěr. "Kluci neblbněte, nebo zas poletím". "A ty jsi naše co?" Zaznělo z hloučku dětí, který se kolem mne zatím utvořil. "To ty nevíš. To je naše nová teta." "Jsi naše teta?" No teď už jsem musela. "Děcka, když budete chtít, tak budu vaše teta." "Anoooo." "Chcemeeee." Znělo z davu. "Dobře, budu vaše teta." "Hurááá." Pak už jsem tu droboť přestala zajímat. Nakonec byly stejně odeslány na zahradu. Tátové šli s nimi, takže jsme nahoře zůstaly samy. Děvčata chtěla slyšet něco o mně. Nemělo cenu si vzájemně něco nalhávat, takže jsem jim o sobě řekla vše co tak asi chtěly slyšet a měly vědět. Kupodivu mne nijak nezatratily, spíše jsem z jejich strany cítila zájem a účast. "Tak holky a máme další sestru." "Vítej do rodiny." Byl závěr naší debaty. Jana s Vlastou začaly posmrkávat. "Tak my Vás radši už necháme a půjdeme." "Kluky s děckama si vyzvedneme samy." "Mějte se tu hezky." "Dole vás omluvíme." Políbily jsme se narozloučení a děvčata odešla. Když jsme se pak na sebe s holkama podívaly, tak jsme brečely všechny tři. Jelikož ten večer už po nás nic nebylo, šly jsme si lehnout. Pěkně jsme se k sobě přitulily a bylo nám moc fajn. A byla šťastná, že moje holky mají takové bezva holky. I když cesta k sobě navzájem bude ještě dlouhá.
