Bezva holky - 17.díl - Klára
Překvapení
To zase byla noc! Včera hospoda s překvapením. Alespoň pro mne. Pak v posteli s holkama. Vyždímaly mne jako kus hadru. Já jim to zas oplácela jen co mi síly stačily. Jako by se obě snažily, abych na ten večer neměla čas ani pomyslet. Taky že jo. Spala jsem jak mimino. Probudila jsem se v posteli sama. Děvčata už bylo slyšet z kuchyně. Honem kuk na hodiny, bože to už je tolik? Do koupelny a honem za holkama. "No jakpak ses nám vyspinkala?" Hned mne vítaly ve dveřích. "Už jsme ti chystaly snídani do postele." "Po včerejšku by sis to zasloužila". Prohodila Vlasta a zajela si rukou do klína. "Dobré ráno, jen jestli nepřeháníš." Vyhrkla jsem ze sebe. "Tak si pojď dát s náma. Nepřehání." Dodala Jana. "To jsem ráda. Včera jsem měla takový záchvat vděčnosti ..." "Dost. Sedni a jez." Chvíli jsme jedly a mlčely, jen po očku po sobě koukaly. "Tak podívej děvenko", Jana už to mlčení nemohla vydržet. "Jednou pro vždy. Ty jsi naše. A ať se stane cokoliv. My budeme pořád s tebou." Takovou razanci jsem od ní ještě neslyšela. "Pořád. Ať už tu budeš s náma, nebo se rozhodneš pro někoho jiného." "Stále tu jsme pro tebe. Vždy se na nás budeš moci spolehnout." Zapojila se i Vlasta. "Vdyť já vím. Ale i tak jsem vám moc vděčná." Nějak mi nepřišlo, proč ty proslovy. To až později. Odpoledne jsme zas ležely u bazénu. Vzájemně jsme si dělaly dobře. Já orálně uspokojovala jejich pipinky s ony zas vycucávaly mého poštěváčka. Prožívaly jsme slastné chvilky. Když už pohoda ani nemohla být lepší, přišla Jana s nápadem. "Myslím, že je už čas, abychom tě seznámily s našima rodinama." "Asi jo. Nemůžeme tě tady držet pod pokličkou do nekonečna." "No tě bůh. Ale asi mi nic jiného nezbývá, co?" "Tak to teda nezbývá." "Chceme tě představit našim dětem." "Ale neboj. Nikdo tě neukousne." "Už jsou stejně v obraze." "A.., a kdy to bude?" Vykoktala jsem. "Dnes večer." Málem jsem omdlela. "Do vody!" Zavelela Vlasta. Poslušně jsme tam naskákaly a chvíli ještě dováděly. Já to opravdu potřebovala. Když jsme po chvíli vylezly z bazénu, už nám chladem drkotaly zuby. Vyběhly jsme nahoru a bez velkého domlouvání jsme se pustily do příprav na večer. Mne poslaly se obléknout. "Dnes něco cudnějšího." "Jako bys šla k biřmování." To mi snad ani říkat nemusely. Přece bych nešla dnes za štětku. Taky že jo. Ze zrcadla na mne koukala mladší dáma, asi jako kdybych šla k promoci. Měla jsem modré šaty těsně nad kolena. K tomu bezbarvé punčocháče a taktéž modré střevíčky na nízkém podpadku. "Dobrý." Vstoupila Vlasta. "Teď si sedni a já s tebou něco provedu." Začala kolem mne kmitat s hřebenem vyfoukávala mi hlavu. "Jana už ostatní zvládne sama." Teprve po nárazech jejích pětek jsem si všimla, že je jen tak, jak vyběhla z bazénu. "Trochu se s tebou zapotím, pak se teprve půjdu opláchnout." Dodala na svou omluvu. Nemusela. Vždy jsem její prsa obdivovala a záviděla. Když pak na mne hleděla docela pěkná studentka, byla sama se sebou spokojena. Co ta se mnou vždy dokázala. Vzala jsem ji za obě ruce a dojetím je políbila. "Jen nebrečet. Za chvíli to budeš zvládat sama." Bezva holka. Políbila mne na čelo a šla se upravit. "Tak děvčata hotovo." Svolávala nás Jana. Byly jsme připraveny. Tentokrát ale tréma dolehla na nás všechny tři. Seděly jsme čekaly. Byly to snad nejdelší minuty v mém životě.
